Podnikatel, který s reklamující fyzickou osobou nemá uzavřenou smlouvu, z níž má reklamovaný nárok z vadného plnění vyplývat, není prodávajícím dle § 19 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a proto se nemůže dopustit správních deliktů dle § 24 odst. 7 uvedeného zákona.
[15] Podle § 19 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele: „S výjimkou případů, kdy je k provedení opravy určena jiná osoba,13) je prodávající povinen přijmout reklamaci v kterékoli provozovně, v níž je přijetí reklamace možné s ohledem na sortiment prodávaného zboží nebo poskytovaných služeb, případně i v sídle nebo místě podnikání. Prodávající je povinen spotřebiteli vydat písemné potvrzení o tom, kdy spotřebitel právo uplatnil, co je obsahem reklamace a jaký způsob vyřízení reklamace spotřebitel požaduje; a dále potvrzení o datu a způsobu vyřízení reklamace, včetně potvrzení o provedení opravy a době jejího trvání, případně písemné odůvodnění zamítnutí reklamace. Tato povinnost se vztahuje i na jiné osoby určené k provedení opravy.“ Poznámka 13) odkazuje na § 2172 občanského zákoníku z roku 2012. Podle odstavce 2: „V provozovně musí být po celou provozní dobu přítomen pracovník pověřený vyřizovat reklamace.“ Podle odstavce 3: „Prodávající nebo jím pověřený pracovník rozhodne o reklamaci ihned, ve složitých případech do tří pracovních dnů. Do této lhůty se nezapočítává doba přiměřená podle druhu výrobku či služby potřebná k odbornému posouzení vady. Reklamace včetně odstranění vady musí být vyřízena bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne uplatnění reklamace, pokud se prodávající se spotřebitelem nedohodne na delší lhůtě. Marné uplynutí této lhůty se považuje za podstatné porušení smlouvy.“
[16] Podle § 24 odst. 7 písm. v) zákona o ochraně spotřebitele: „Prodávající se dopustí správního deliktu tím, že nerozhodne o reklamaci nebo ji nevyřídí podle § 19 odst. 3.“
[17] Podle § 24 odst. 7 písm. t) zákona o ochraně spotřebitele: „Prodávající se dopustí správního deliktu tím, že v rozporu s § 19 odst. 1 nepřijme reklamaci nebo nevydá spotřebiteli písemné potvrzení o reklamaci se stanovenými údaji.“
[18] Jak je z uvedených ustanovení zřejmé, klíčový je pojem „prodávající“, neboť jen jemu jsou ukládány povinnosti v § 19 zákona o ochraně spotřebitele. Tento pojem je definován v uvedeném zákoně v § 2 odst. 1 písm. b), podle něhož „pro účely tohoto zákona se rozumí prodávajícím podnikatel, který spotřebiteli prodává výrobky nebo poskytuje služby“. Službou se rozumí „jakákoliv podnikatelská činnost, která je určena k nabídce spotřebiteli“ [§ 2 odst. 1 písm. g) uvedeného zákona]. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že právně významnou je též definice spotřebitele obsažená v § 2 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona, podle které spotřebitelem je „fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání“.
[19] Z uvedených definic plyne, že podle zákona o ochraně spotřebitele je prodávajícím pouze takový podnikatel, který na základě smlouvy poskytl plnění fyzické osobě, jež nejednala v rámci své podnikatelské činnosti (tedy spotřebiteli). Pokud chybí některá z uvedených náležitostí (osoba poskytující smluvní plnění není podnikatelem, resp. podnikatelem je, ale nejedná v rámci své podnikatelské činnosti a/nebo fyzická osoba přijala smluvní plnění pro potřeby své podnikatelské činnosti), nejedná se o prodávajícího na jedné straně a zároveň o spotřebitele na straně druhé. Tato zákonná koncepce systémově navazuje na soukromoprávní úpravu obsaženou v § 419 občanského zákoníku z roku 2012: „Spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.“ Nejvyšší správní soud podotýká, že stejná koncepce pojmů „spotřebitel“ na jedné straně a „podnikatel“ na straně druhé platila i v občanském zákoníku z roku 1964 účinném do 31. 12. 2013, a to v § 52 a násl., který pro podnikatele používal pojem „dodavatel“.
[20] Na uvedené zákonné pojmy logicky navazuje i definice reklamace obsažená v zákoně o ochraně spotřebitele v § 13, podle kterého „[p]rodávající je povinen spotřebitele řádně informovat o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění práva z vadného plnění (dále jen ‚reklamace‘), spolu s údaji o tom, kde lze reklamaci uplatnit“. Z uvedené definice plyne, že právo z vadného plnění (reklamaci) lze uplatnit jen vůči podnikateli, který poskytl reklamujícímu plnění na základě smlouvy. Pokud nebyla žádná smlouva mezi dotyčnými subjekty uzavřena, nelze hovořit o reklamaci, tj. o uplatnění práva z vadného plnění smlouvy.
[21] Smyslem úpravy obsažené v § 19 zákona o ochraně spotřebitele je posílení postavení spotřebitele vůči prodávajícímu při uplatnění práv spotřebitele ze smlouvy uzavřené mezi nimi (tento účel zákona je potvrzen i v důvodové zprávě k návrhu zákona o ochraně spotřebitele účinného v původní podobě od 31. 12. 1992 a následující novelizace zákona na tomto účelu ničeho nezměnily). Uvedené ustanovení (jež je sice obsaženo ve veřejnoprávní normě, ale má zřetelně soukromoprávní dopad) zavádí maximální lhůtu 30 dní pro vyřízení reklamace a v odstavci 3 je pro případ porušení této lhůty stanovena nevyvratitelná právní domněnka podstatného porušení smlouvy. I tato právní domněnka svědčí závěru, že mezi reklamujícím a příjemcem reklamace musí být uzavřen smluvní vztah.
[22] Žalobkyně je ve smyslu § 2 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně spotřebitele dodavatelem (tím je „každý další podnikatel, který přímo nebo prostřednictvím jiných podnikatelů dodal prodávajícímu výrobky“), proto tím spíše není důvod považovat žalobkyni za prodávajícího dle § 2 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona.
[23] Stěžovatel nesprávně dovozuje, že podle výkladu krajského soudu by byl prodávající povinen vystavit potvrzení o uplatnění reklamace a důvodu jejího zamítnutí pouze tehdy, pokud by prodávající připustil, že je odpovědný za vady plnění. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že prodávající je podle § 19 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele povinen vystavit uvedená potvrzení, a to i v případě, že nesouhlasí se svou odpovědností za tvrzené vady. Avšak musí být splněna základní podmínka, že je prodávajícím ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele, tj. že plnil na základě smlouvy uzavřené s nyní reklamujícím spotřebitelem.
[24] Je nesprávná i představa, že by majetková sankce uložená podnikateli, který nemá uzavřenou smlouvu se „spotřebitelem“, za údajné nesplnění povinností uložených v § 19 uvedeného zákona, posilovala postavení dotyčného „spotřebitele“. Ve skutečnosti by uložení takové sankce nic neměnilo na tom, že fyzická osoba v postavení spotřebitele by neměla uplatněnou reklamaci vůči jejímu skutečnému prodávajícímu, tj. vůči podnikateli, se kterým má uzavřenou smlouvu. Naopak jen v případě smluvního partnera mají smysl sankce za porušení povinnosti prodávajícího vypořádat se s reklamací spotřebitele, neboť zesilují motivaci prodávajícího co nejdříve vyjasnit, zda reklamaci přijímá, či ji odmítá jako neoprávněnou, a poskytují spotřebiteli důkazy, zda uplatnil práva z odpovědnosti za vady v záruční době. Je pak na spotřebiteli, zda se bude svého eventuálně neuspokojeného nároku z vadného plnění domáhat žalobou u civilního soudu.
[25] Nejvyšší správní soud souhlasí s věcným hodnocením krajského soudu, že žalobkyně měla a mohla informovat reklamující osobu, že žalobkyně není příslušná k vyřízení její reklamace. Nicméně tento postup žalobkyně nemá žádné právní důsledky a je správný závěr krajského soudu, že žádná skutková podstata správního deliktu uvedeného v zákoně o ochraně spotřebitele na tuto situaci nedopadá. Nejvyšší správní soud dodává, že v dané věci se pochybení jako první dopustila reklamující osoba tím, že nereklamovala u svého smluvního partnera, nýbrž u žalobkyně.
[26] Pokud by měl být správný názor žalovaného, že na rozdíl od pojetí podnikatele a spotřebitele obsaženého v § 419 občanského zákoníku z roku 2012, jakož i předchozích pojmů dodavatele a spotřebitele obsažených v občanském zákoníku z roku 1964, představují prodávající na jedné straně a spotřebitelé na straně druhé blíže nekonkretizované množiny osob zahrnující všechny podnikatele a všechny potenciální spotřebitele, muselo by být takové pojetí výslovně zakotveno v zákoně, aby bylo zřejmé, že pojmy „spotřebitel“ a též „podnikatel“ či prodávající nemají v zákoně o ochraně spotřebitele stejný význam jako v občanském zákoníku z roku 2012 a dříve v občanském zákoníku z roku 1964.
[27] Nejvyšší správní soud se dále zabýval judikáty, na které žalovaný odkázal v kasační stížnosti.
[28] V rozsudku Soudního dvora ve věci C-49/11 byla právně zkoumána skutková situace, v rámci které spotřebitel uzavřel na dálku smlouvu s podnikatelem, přičemž informace o nemožnosti odstoupit od smlouvy byla na internetu zpřístupněna pouze prostřednictvím hypertextového odkazu.
[29] V rozsudku čj. 9 As 55/2015-23 Nejvyšší správní soud řešil po právní stránce skutkovou situaci, kdy Česká obchodní inspekce uložila podnikateli (žalobci v řízení u správního soudu) pokutu za správní delikt dle zákona o ochraně spotřebitele za to, že třetí osoba (označená v kupní smlouvě uzavřené mezi žalobcem a spotřebitelem jako záruční servis) nevystavila spotřebiteli potvrzení o uplatnění reklamace se všemi předepsanými náležitostmi dle § 19 odst. 1 uvedeného zákona. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Česká obchodní inspekce postupovala správně, když pokutu dle uvedeného zákona uložila žalobci (prodávajícímu z kupní smlouvy), nikoliv třetí osobě, která nevyřídila řádně reklamaci. Nejvyšší správní soud mj. uvedl, že „[u]stanovení zákona o ochraně spotřebitele mimo to nelze vykládat izolovaně od soukromoprávní úpravy obsažené v občanském zákoníku. Právní řád tvoří jednotný celek, jehož jednotlivé části jsou spolu ve vzájemných systémových souvislostech. Konkrétní pravidlo chování proto bývá vyjádřeno často nikoliv v jediném předpise, ale v několika předpisech, případně neposkytuje-li jeden právní předpis jednoznačnou odpověď na určitou právní otázku, je nezbytné vyložit ji v systémových souvislostech s předpisy ostatními tak, aby tato otázka byla spravedlivě a rozumně zodpovězena (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2004, čj. 1 As 9/2003-90, č. 360/2004 Sb. NSS). [...] Posuzovaná právní úprava zákona o ochraně spotřebitele představuje veřejnoprávní nástavbu občanskoprávní úpravy týkající se odpovědnosti za vady prodané věci. Soukromoprávní vztahy jsou tak chráněny také normami veřejného práva určenými k ochraně spotřebitele, které mají zajistit jejich realizaci (viz dále) [...]Závěr o odpovědnosti žalobkyně za porušení vytýkaných povinností podporuje i to, že soukromoprávnímu režimu odpovědnosti za vady zboží by měl zásadně odpovídat i veřejnoprávní režim stanovující povinnosti při uplatňování a vyřizování reklamací. Právní řád totiž tvoří jednotný celek, jak již bylo uvedeno shora (viz body [20] a [21] tohoto rozsudku). Zakotvení veřejnoprávních povinností v rámci reklamačního řízení, včetně sankcí za jejich porušení, zajišťuje realizaci práv spotřebitelů plynoucích z vadného plnění podle soukromého práva (např. veřejnoprávní povinnost vydat potvrzení o uplatnění reklamace se všemi náležitostmi slouží k osvědčení, zda spotřebitel práva z odpovědnosti za vady uplatnil v záruční době a jaká práva uplatnil). Proto pokud prodávající spotřebiteli odpovídá za vady prodaného zboží, je logické, aby zároveň odpovídal i ve sféře práva veřejného za splnění povinností při uplatňování a vyřizování reklamace, a to i v případě, že práva z vadného plnění byla uplatněna u jím určené osoby k provedení opravy.“ Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku dále odmítl jako nesprávný výklad krajského soudu, podle kterého bylo namístě považovat záruční servis za prodávajícího ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele. Dále Nejvyšší správní soud uvedl, že „[p]ovinnost přijmout a vyřídit reklamaci je nerozlučně spjatá s kupní smlouvou uzavřenou mezi žalobkyní a spotřebitelem. Plnění této povinnosti představuje pouze realizaci práv a povinností plynoucích z původní smlouvy o koupi vozu, byť provedenou jiným subjektem než prodávajícím.“
[29] V rozsudku čj. 9 As 55/2015-23 Nejvyšší správní soud řešil po právní stránce skutkovou situaci, kdy Česká obchodní inspekce uložila podnikateli (žalobci v řízení u správního soudu) pokutu za správní delikt dle zákona o ochraně spotřebitele za to, že třetí osoba (označená v kupní smlouvě uzavřené mezi žalobcem a spotřebitelem jako záruční servis) nevystavila spotřebiteli potvrzení o uplatnění reklamace se všemi předepsanými náležitostmi dle § 19 odst. 1 uvedeného zákona. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Česká obchodní inspekce postupovala správně, když pokutu dle uvedeného zákona uložila žalobci (prodávajícímu z kupní smlouvy), nikoliv třetí osobě, která nevyřídila řádně reklamaci. Nejvyšší správní soud mj. uvedl, že „[u]stanovení zákona o ochraně spotřebitele mimo to nelze vykládat izolovaně od soukromoprávní úpravy obsažené v občanském zákoníku. Právní řád tvoří jednotný celek, jehož jednotlivé části jsou spolu ve vzájemných systémových souvislostech. Konkrétní pravidlo chování proto bývá vyjádřeno často nikoliv v jediném předpise, ale v několika předpisech, případně neposkytuje-li jeden právní předpis jednoznačnou odpověď na určitou právní otázku, je nezbytné vyložit ji v systémových souvislostech s předpisy ostatními tak, aby tato otázka byla spravedlivě a rozumně zodpovězena (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2004, čj. 1 As 9/2003-90, č. 360/2004 Sb. NSS). [...] Posuzovaná právní úprava zákona o ochraně spotřebitele představuje veřejnoprávní nástavbu občanskoprávní úpravy týkající se odpovědnosti za vady prodané věci. Soukromoprávní vztahy jsou tak chráněny také normami veřejného práva určenými k ochraně spotřebitele, které mají zajistit jejich realizaci (viz dále) [...]Závěr o odpovědnosti žalobkyně za porušení vytýkaných povinností podporuje i to, že soukromoprávnímu režimu odpovědnosti za vady zboží by měl zásadně odpovídat i veřejnoprávní režim stanovující povinnosti při uplatňování a vyřizování reklamací. Právní řád totiž tvoří jednotný celek, jak již bylo uvedeno shora (viz body [20] a [21] tohoto rozsudku). Zakotvení veřejnoprávních povinností v rámci reklamačního řízení, včetně sankcí za jejich porušení, zajišťuje realizaci práv spotřebitelů plynoucích z vadného plnění podle soukromého práva (např. veřejnoprávní povinnost vydat potvrzení o uplatnění reklamace se všemi náležitostmi slouží k osvědčení, zda spotřebitel práva z odpovědnosti za vady uplatnil v záruční době a jaká práva uplatnil). Proto pokud prodávající spotřebiteli odpovídá za vady prodaného zboží, je logické, aby zároveň odpovídal i ve sféře práva veřejného za splnění povinností při uplatňování a vyřizování reklamace, a to i v případě, že práva z vadného plnění byla uplatněna u jím určené osoby k provedení opravy.“ Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku dále odmítl jako nesprávný výklad krajského soudu, podle kterého bylo namístě považovat záruční servis za prodávajícího ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele. Dále Nejvyšší správní soud uvedl, že „[p]ovinnost přijmout a vyřídit reklamaci je nerozlučně spjatá s kupní smlouvou uzavřenou mezi žalobkyní a spotřebitelem. Plnění této povinnosti představuje pouze realizaci práv a povinností plynoucích z původní smlouvy o koupi vozu, byť provedenou jiným subjektem než prodávajícím.“
[30] Ani závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2983/08 nesvědčí právnímu názoru žalovaného. V tomto nálezu se Ústavní soud právně zabýval skutkovou situací, ve které spotřebitelka odstoupila od kupní smlouvy uzavřené s podnikatelem v postavení prodávajícího (dodavatele dle § 52 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964), přičemž Ústavní soud aplikoval § 19 zákona o ochraně spotřebitele na dotyčného prodávajícího. Zcela stejně postupoval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3228/2009, ve kterém bylo posuzováno odstoupení spotřebitele od kupní smlouvy uzavřené s podnikatelem v postavení prodávajícího, který nevyřídil záruční reklamaci v 30denní lhůtě stanovené v § 19 zákona o ochraně spotřebitele.
[31] Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že žádné z rozhodnutí, kterými argumentoval stěžovatel, nepodporuje jeho právní názor. Naopak všechna citovaná rozhodnutí se týkala smluvních vztahů uzavřených mezi spotřebitelem a podnikatelem jako prodávajícím. V rozsudku čj. 9 As 55/2015-23 Nejvyšší správní soud zcela jasně vyjádřil právní závěr, že prodávající dle § 19 zákona o ochraně spotřebitele je pouze podnikatel, který uzavřel smlouvu se spotřebitelem, nikoliv již třetí osoba (v tomto případě záruční servis), kterou prodávající ve smlouvě označil v souladu s § 625 občanského zákoníku z roku 1964, resp. dle nové právní úpravy v § 2172 občanského zákoníku z roku 2012. Nejvyšší správní soud dodává, že když nelze tuto třetí osobu považovat za prodávajícího dle zákona o ochraně spotřebitele, tím spíše nemůže být prodávajícím zcela jiná osoba, která nejenže nemá smluvní vztah se „spotřebitelem“ (ve skutečnosti kupující ze smlouvy uzavřené s prodávajícím společnost Stavby Hummel nebyla ve vztahu k žalobkyni spotřebitelem), ale ani není ve smlouvě označená jako třetí osoba, u které má být reklamováno. Dokonce kdyby byla žalobkyně třetí osobou ve smyslu § 2172 občanského zákoníku z roku 2012, v případě neřádného vyřízení reklamace z její strany by bylo možné dle § 19 zákona o ochraně spotřebitele uložit pokutu za správní delikt jen prodávajícímu, tj. společnosti Stavby Hummel, nikoliv žalobkyni.
[32] Nejvyšší správní soud uzavírá – podnikatel, který s reklamující fyzickou osobou nemá uzavřenou smlouvu, z níž má reklamovaný nárok z vadného plnění vyplývat, není prodávajícím dle § 19 zákona o ochraně spotřebitele, a proto se nemůže dopustit správních deliktů dle § 24 odst. 7 uvedeného zákona. Vzhledem k tomuto závěru se Nejvyšší správní soud ztotožnil s právním závěrem krajského soudu, že žalobkyně nebyla ve vztahu k reklamující fyzické osobě prodávajícím, a tedy správním přestupcem podle § 24 odst. 7 písm. v) a t) zákona o ochraně spotřebitele.