- údajů a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 439/2004 Sb. I. T za situace, kdy kamerový záznam pořízený soukromou osobou, který zasahu- je do sféry osobnostních práv zaznamenané osoby, nebyl pořízen s jejím souhlasem čí v souladu se zákonnými výjimkami, není jeho použitelnost pro potřeby dokazo- vání ve správním řízení zcela vyloučena. V těchto případech je vždy nutno poměřit legitimitu cíle, kterého mělo být pořízením záznamu dosaženo, na straně jedné a přiměřenost užitého postupu na straně druhé. Je tak vždy nutno uvážit, zda v kon- krétním případě může nad ochranou osobnostních práv dotčeného subjektu převá- žit zájem společnosti na objasnění a potrestání deliktních jednání a především pak ochrana ústavně zaručených práv pořizovatele takového záznamu. II. Je-li kamerový systém, z něhož pochází posuzovaný záznam, provozován bez oznámení Úřadu pro ochranu osobních údajů ($ 16 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů), nejde jen z tohoto důvodu o důkaz nezákonný. Porušení této povin- nosti má ve vztahu k dokazování pouze ten následek, že, má-li být takto pořízený zá- znam použit jako důkaz ve správním či soudním řízení, neplatí presumpce provozová- ní tohoto systému v souladu se zákonem, a bude tak nutné provést celkové posouzení, zda docházelo ke zpracovávání osobních údajů v rozporu se zákonem, či nikoliv.
- údajů a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 439/2004 Sb. I. T za situace, kdy kamerový záznam pořízený soukromou osobou, který zasahu- je do sféry osobnostních práv zaznamenané osoby, nebyl pořízen s jejím souhlasem čí v souladu se zákonnými výjimkami, není jeho použitelnost pro potřeby dokazo- vání ve správním řízení zcela vyloučena. V těchto případech je vždy nutno poměřit legitimitu cíle, kterého mělo být pořízením záznamu dosaženo, na straně jedné a přiměřenost užitého postupu na straně druhé. Je tak vždy nutno uvážit, zda v kon- krétním případě může nad ochranou osobnostních práv dotčeného subjektu převá- žit zájem společnosti na objasnění a potrestání deliktních jednání a především pak ochrana ústavně zaručených práv pořizovatele takového záznamu. II. Je-li kamerový systém, z něhož pochází posuzovaný záznam, provozován bez oznámení Úřadu pro ochranu osobních údajů ($ 16 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů), nejde jen z tohoto důvodu o důkaz nezákonný. Porušení této povin- nosti má ve vztahu k dokazování pouze ten následek, že, má-li být takto pořízený zá- znam použit jako důkaz ve správním či soudním řízení, neplatí presumpce provozová- ní tohoto systému v souladu se zákonem, a bude tak nutné provést celkové posouzení, zda docházelo ke zpracovávání osobních údajů v rozporu se zákonem, či nikoliv.
C.) Nejvyšší správní soud shledal napade- ný rozsudek krajského soudu v části týkající se vypořádání námitky neúplného zjištění skutkového stavu správními orgány nepře- zkoumatelným pro nedostatek důvodů. Kraj- ský soud totiž při vypořádávání posuzované námitky pouze zopakoval, jaká skutková zjiš- tění dovodily správní orgány, a co se týče ob- sahu kamerového záznamu, i zde jen zopako- val, jaký děj z něj správní orgány zjistily a jak jej posoudily. Krajský soud se však ke skutko- vému stavu sám nikterak nevyjádřil a dokon- ce ani nevyslovil, že by se případně se skutko- vými zjištěními správních orgánů ztotožňoval a proč. Nevypořádal tak v tomto směru vzne- senou žalobní argumentaci stěžovatele, který výslovně zpochybňoval správními orgány zjiš- těný průběh nehodového děje. (...) Konstatovaná nepřezkoumatelnost napa- deného rozsudku nicméně nebrání tomu, aby se Nejvyšší správní soud vyjádřil ke správ- nosti úvah krajského soudu, pokud jde o po- užitelnost jednoho z důkazů, o nějž se opírají obě správní rozhodnutí, a sice o kamerový záznam. Stěžovatel v použití kamerového záznarmnu pořízeného soukromým subjektem bez jeho souhlasu spatřuje kolizi s jeho právy vyplýva- jícími, v rovině podústavního práva, z $ 11 a $ 12 občanského zákoníku. Bez bližší argu- mentace hovoří o zásahu do svého práva na ochranu soukromí a odkazem na úpravu zakot- venou v $ 12 odst 2 a 3 občanského zákoníku evidentně též směřuje k právu na ochranu před neoprávněným pořizováním a používá- ním záznamů své podoby a projevů osobní povahy. V takovém případě je nutno nejprve posoudit, zda provedením kamerového zá- znamu vůbec mohlo k atakování těchto práv dojít, a to s přihlédnutím ke konkrétním okol- nostem věci. Především tak bude nutno vyhodnotit, zda pořízený záznam vůbec mohl vstou- pit do soukromí dané osoby; existuje jistě zásadní rozdíl ve vnímání soukromí například v prostorech obydlí na straně jedné a v pro- storech veřejných, označených upozorněním na provádění kamerového monitoringu, na straně druhé. Mezi takto příkladmo hrubě na- značenými referenčními situacemi (lze si po- chopitelně představit i jiné, extrémnější) se musí ubírat prvotní úvaha příslušného orgá- nu, jenž kamerový záznam získal (pro tuto 257 2518 úvahu lze zatím ponechat stranou, kdo a za ja- kých okolností jej pořídil — o tom viz dále). Jistým vodítkem zde může být i rozhodovací činnost Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) týkající se výkladu čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“), dle kterého má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obyd- lí a korespondence (v rovině ústavního práva jsou tato práva deklarována v čl. 7 odst. 1 Lis- tiny). Zde je ovšem třeba upozornit, že ochra- na soukromí poskytovaná vnitrostátním prá- vem ($ 12 občanského zákoníku) je širší, než ochrana poskytovaná Úmluvou; touto opti- kou je pak třeba přistupovat i k judikatuře ESLP. K otázce pořizování audiovizuálních záznamů veřejných prostranství ve vztahu k ochraně soukromí se ESLP vyslovil v tom smyslu, že běžný provoz bezpečnostních ka- mer sám o sobě, ať už na ulici nebo ve veřej- ných prostorách, jako jsou obchodní centra nebo policejní stanice, neaktivuje užití čl. 8 Úmluvy, neboť slouží legitimnímu a předví- datelnému účelu. Pokud je monitorováno ve- řejné prostranství z bezpečnostních důvodů a tuto scénu sleduje pracovník bezpečnostní služby v televizi s uzavřeným okruhem, pak je takováto situace v podstatě obdobná tomu, kdy při průchodu veřejným prostranstvím může být člověk viděn ostatními lidmi, kteří jsou přítomni [k tomu viz rozsudky ve věcech Perry proti Spojenému království (ze dne 17.7. 2003, stížnost č. 63737/00, ECHR 2003-IX) a Peck proti Spojenému království (ze dne 28. 1. 2003, stížnost č. 44647/98, ECHR 2003-D]. Důležitým faktorem pro posouzení toho, zda je určitá skutečnost chráněna čl. 8 Úmluvy, je pak i posouzení, nakolik je daná aktivita za- znamenávané osoby veřejná, respektive ve- řejnosti přístupná; obecně platí, že dle ESLP nelze o existenci soukromí na ulicích (jak je tomu iv nyní posuzovaném případě) praktic- ky hovořit. Zaznamenání podoby a počínání osoby v konkrétním místě a čase lze posoudit i jako pořízení obrazového záznamu týkajícího se fyzické osoby, které taktéž požívá ochra- ny před zneužitím v souladu s výslovnou dik- 258 cí $ 12 odst. 1 občanského zákoníku. Podmín- kou sine gua non však je způsobilost takové- ho záznamu identifikovat zaznamenanou oso- bu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 30 Cdo 936/2005). Aby mohlo dojít k neoprávněné- mu zásahu do tohoto osobnostního práva, musí být takový projev bez svolení dotčené osoby či zákonné licence (podrobněji viz dá- le) minimálně zaznamenán; z hlediska řešené problematiky s ním pak navíc musí být ná- sledně nakládáno. Platí tedy, že předmětné osobnostní právo nemůže být obrazovým záznamem atakováno, nepostačí-li tento záz- nam k identifikaci osoby; v opačných přípa- dech je nutno vycházet z toho, že k zásahu do tohoto práva došlo, neboť takový projev je za- znamenán a je s ním nakládáno pro potřeby dokazování. Lze tedy vyslovit první dílčí závěr, a sice že, není-li s přihlédnutím ke konkrétním aspektům věci myslitelné, aby obrazový záznam osoby mohl vůbec zasáhnout do jejího práva na soukromí či práva na ochranu před neoprávněným pořizová- ním a používáním obrazových záznamů fyzické osoby, je takový záznam použi- telný v rámci dokazování v sankčním ří- zení, a to bez ohledu na to, zda s tako- vým postupem vyslovila dotčená osoba souhlas, Pokud není zásah do předmětných osob- nostních práv ve smyslu předchozího odstav- ce vyloučen, musí jako další krok, který je při posouzení použitelnosti obrazového zázna- mu nutno učinit, následovat zjištění, kdo jej opatřil. Existuje totiž zcela zásadní rozdíl v tom, zda byl (nejen) obrazový záznam poří- zen, byť i nepřímo (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 2. 4. 2008, čj. 1 As 12/2008-67, č. 1607/2008 Sb. NSS), orgánem veřejné mo- ci, či zda je jeho původcem soukromá osoba. Zjednodušeně řečeno, existoval-li mezi poři- zovatelem záznamu a dotčenou osobou (do jejíhož osobnostního práva bylo záznamem zasaženo) vztah vertikální, musí být takový postup zákonem výslovně předpokládán a musí být striktně splněny všechny podmín- ky zákonem vyžadované; existuje-li mezi tě- mito subjekty vztah horizontální, nelze takový záznam, i při nesplnění všech s tím spoje- ných zákonných omezení, pro potřeby doka- zování a priori vyloučit. Pro nyní posuzova- nou věc lze od případů prvně zmiňovaných odhlédnout (sporný kamerový záznam byl pořízen soukromou osobou); v podrobnos- tech lze pak odkázat na rozsudek zdejšího sou- du ze dne 5. 11. 2009, čj. 1 Afs 60/2009-119, č. 2344/2011 Sb. NSS, kde je problematika (audio)záznamu provedeného pro potřeby do- kazování správním orgánem, bez souhlasu a vě- domí nahrávané osoby, podrobně rozebrána. Je-li tedy najisto postaveno, že předkláda- ný důkazní prostředek byl pořízen ve vztahu horizontálním a může představovat zásah do osobnostní sféry zaznamenané osoby, je nut- no zabývat se dále tím, zda byl při pořizo- vání tohoto záznamu dodržen zákon. V rovině obecné postačí jen stručně konsta- tovat, že obě shora zmiňovaná osobnostní prá- va jsou garantována $ 11 a $ 12 občanského zá- koníku; dojdeli u nich k neoprávněnému zásahu, lze se proti němu bránit postupem dle $ 13 občanského zákoníku. Kromě této obec- né, soukromoprávní úpravy je těmto právům poskytována ochrana i předpisy práva veřejné- ho; v případě práva na ochranu soukromí je (se zřetelem k nyní řešené problematice) nut- no zmínit zejména zákon o ochraně osobních údajů - viz $ 1 tohoto zákona. V rovině občanskoprávní lze konstatovat, že zásah do shora uvedených osobnostních práv je v souladu se zákonem pouze tehdy, dalali k tomu dotčená osoba souhlas (dle okolností věci lze připustit i souhlas konklu- dentní - například při vstupu do prostor zře- telně označených upozorněním na provádě- ní kamerového střežení); u práv uvedených v $ 12 odst. 1 občanského zákoníku lze soulad se zákonem dovodit i v případech pokrytých zákonnou, zpravodajskou či jinou licencí, ve smyslu $ 12 odst. 2 občanského zákoníku (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 30 Cdo 179/2004). Pokud je kamerové snímání prováděno nikoli náhodně, ale systematicky, a je-li z ně- ho prováděn záznam umožňující následně provést identifikaci osoby ($ 3 odst. 4 zákona o ochraně osobních údajů a contrario), jde mimo jakoukoli pochybnost o zpracování osobních údajů [$ 4 písm. a) a e) zákona o ochraně osobních údajů), a tato činnost proto podléhá též reglementaci citovaného zákona. Za této situace (odhlédne-li se od pří- padů, kdy jde o součást plnění úkolů ulože- ných zvláštními zákony - viz například $ 3 odst. 6 citovaného zákona) je tedy provedení kamerového záznamu (tedy zpracovávání osobních údajů) zásadně podmíněno sou- hlasem dotčené osoby [$ 5 odst. 2 věta první ve spojení s $ 4 písm. m) zákona o ochraně osobních údajů]. Není-li tohoto souhlasu a neníli zároveň dána některá z výjimek z to- hoto pravidla, uvedených v $ 5 odst. 2 větě druhé citovaného zákona [nejčastěji připadá v úvahu písmeno e) citovaného ustanovení), jde o zpracovávání osobních údajů provádě- né v rozporu se zákonem, a dochází tím tedy i k neoprávněnému zásahu do soukromí do- tčené osoby (viz $ 1 zákona o ochraně osob- ních údajů). V této souvislosti je též třeba vyjádřit se i k důsledkům případného zjištění, že kame- rový systém, z něhož byl záznam pořízen, ne- ní řádně registrován u Úřadu pro ochranu osobních údajů (tato otázka je spornáiv nyní posuzované věci). Není sporu o tom, že kaž- dý, kdo hodlá jako správce zpracovávat osob- ní údaje, je povinen (vyjma případů uvede- ných v $ 18 zákona o ochraně osobních údajů) učinit u Úřadu kvalifikované oznáme- ní ($ 16 odst. 1 a 2). Nedojde-li k jeho odlože- ní ($ 16 odst. 4 in fine) nebo k vydání roz- hodnutí o nepovolení zpracování osobních údajů ($ 17 odst. 2 ím fine), dojde k zápisu ohlášených údajů do registru a oznamovatel může začít osobní údaje zpracovávat ($ 16 odst. 3). Dle názoru Nejvyššího správního soudu zápis do registru má pouze ty účinky, že (zejména ve vztahu k třetím osobám - viz $ 35 odst. 2 citovaného zákona) aprobuje, že, bude-li oznámený kamerový systém provozo- ván v souladu s podmínkami oznámení ($ 16 odst. 2), dochází jím ke zpracování osobních údajů v souladu se zákonem. Provozování ka- merového systému bez tohoto oznámení má tak [kromě sankční odpovědnosti provozova- 259 2518 tele - srov. $ 44 odst. 2 písm. i) a $ 45 odst. 1 písm. i) téhož zákoná] pouze ten následek, že, máli být jím pořízený záznam použit jako důkaz ve správním či soudním řízení, bude nutné provést celkové posouzení, zda dochá- zelo ke zpracovávání osobních údajů v rozpo- ru se zákonem, či nikoliv. Pro opačný závěr, tedy že provozování kamerového systému bez předchozího oznámení a zápisu do re- gistru má bez dalšího za následek neoprávně- nost zpracovávání osobních údajů, nelze v zá- koně nalézt oporu. S ohledem na shora uvedené tak zbývá vy- slovit se k situaci, kdy kamerový záznam pořízený soukromou osobou zasahuje do řeše- ných osobnostních práv jiné osoby, přičemž nebyl pořízen v souladu se zákonem. Jak již bylo výše naznačeno, v případech, kdy mezi pořizovatelem obrazového zázna- mu a subjektem, který je na něm zazname- nán, existuje horizontální vztah, nemusí ani případné porušení právních předpisů chrá- nících osobnostní práva dotčeného subjektu vždy a nutně znamenat nepoužitelnost toho- to důkazního prostředku jako důkazu. V těch- to případech proto bude nutné provést jistý test proporcionality, kdy na straně jedné bude uvažováno o legitimitě cíle, kterého má být prostřednictvím provedení tohoto důka- zu dosaženo, na straně druhé musí být po- souzena přiměřenost užitého postupu, a to vždy přísně individuálně. Jde tak nejen o po- souzení konfliktu jednoho ze základních práv garantovaných Listinou, tedy práva na ochranu soukromí (čl. 7 odst. 1), a zájmu spo- lečnosti na ochraně před deliktním jednáním a na tom, aby tato jednání byla odhalena a po- trestána, ale především o konfrontaci práva na (zjednodušeně řečeno) ochranu soukro- mí zaznamenané osoby s taktéž ústavně zaru- čenými právy (zejména v čl. 7 odst. 1, čl. 10 Listiny) osoby, která záznam pořídila (napří- klad pro potřeby případně uplatňovaného nároku na náhradu škody způsobené proti- právním jednáním). Ústavní soud se opako- vaně vyslovil v tom smyslu, že, připouští-li Listina průlom do tohoto základního práva, musí pro něj být dán závažný důvod; výcho- diskem konkrétních úvah je pak maxima, dle 260 které lze základní právo či svobodu omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody, a to v nezbytně nutném rozsahu (viz nález ze dne 12. 9. 1994, sp. zn. PL. ÚS 4/94, č. 214/1994 Sb. a č. 46/1994 Sb. ÚS). „Při úva- ze 0 prioritě jednoho ze dvou v kolizi se oci- tajících základních práv je nutno zkoumat, zda byly využity všechny možnosti minima- lizace zásahu do základního práva druhé- ho. Při střetu základních práv, která stojí na stejné úrovní, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zváži- ly, zda jednomu právu nebyla neodůvodně- ně dána přednost před právem druhým. Tak to ostatně stanoví čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo, aby při této aplikaci šetřily podstatu a smysl základ- ních práv“ (nález ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. L ÚS 191/05, č. 161/2006 Sb. ÚS). Ostatně i ESLP se ve svém rozhodování přiklonil k ná- zoru, že čl. 8 Úmluvy nepředstavuje jen po- vinnost státu zabránit neoprávněným vrch- nostenským zásahům do soukromého života, ale implikuje i přijetí opatření k zajištění re- spektování tohoto práva ve vztazích mezi jed- notlivci. V těchto případech je „nutno nalézt spravedlivou rovnováhu mezi obecným zá- Jmem a zájmem jednotlivce, přičemž smluv- ní státy mají k posouzení určitý prostor“ (rozsudek ESLP ze dne 24. 2. 1998, Botta pro- tí Itálii, stížnost č. 21439/93, Reports 1998-D. Zájem na odhalení a potrestání společensky nežádoucího chování tedy nemůže a priorí převážit nad ústavně zaručeným právem na nedotknutelnosti soukromí osoby či obecněji její integrity. Kromě samotné závažnosti pro- tispolečenského jednání, stran kterého je ří- zení vedeno, je tak vždy (a především) nutno uvážit, jaký byl důvod pořízení kamerového záznamu soukromou osobou, tedy sledovala-li jím legitimní, obecně právem aprobovaný cíl, či naopak jeho účelem bylo například ne- oprávněně zasahovat do práv jiného Czejmé- na cílené narušování soukromí). Směřovalli například k ochraně majetku pořizovatele, je nutno uvážit, zda pořízení kamerového zá- znamu bylo jediným možným způsobem k dosažení tohoto cíle, či zda se nabízely i jiné možnosti, méně zasahující do právní sféry ji- ných osob. Dle okolností věci tak lze uvažovat o intenzitě potřeby provádění kamerového monitoringu se záznamem (například před- chozí ataky na majetek pořizovatele), způso- bu pořízení záznamu (například, byly-li ka- mery snímající veřejně přístupná místa ukryté, či naopak viditelné a prostor opatřen odpovídajícím upozorněním, zda se jednalo o záznam provedený náhodně či jednalo-li se o cílený monitoring konkrétní osoby), okol- nostech, za nichž došlo k záznamu [místo, Čas a očekávání třetích osob s tím spojená z hle- diska předpokládané míry soukromí (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. H. ÚS 2806/08, č. 15/2010 Sb. ÚS)), či o následném účelu použití takového zázna- mu (zda nedošlo ke zneužití deklarovaného legálního cíle prováděného kamerového mo- nitoringu k jiným účelům) apod. Z uvedeného je zřejmé, že při posuzování proporcionality cílů a použitých prostředků může v praxi nastat celá škála různých moda- li nelze proto dát jednotný a univerzálně použitelný návod, jak má být prováděn. Bez významu pro danou problematiku není ani fakt, že v praxi trestní justice je pří- pustnost (audio)vizuálních záznamů prove- dených soukromými osobami pro potřeby dokazování akceptována, nevybočíli pořizo- vatel ze shora naznačených limitů. Zmínit lze například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, č. 7/2008 Sb. NS, ve kterém se konstatuje, že „[s] ohle- dem na ustanovení f 89 odst. 2 tr. Ť. zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, je- jichž hlas je takto zaznamenán [...) Přípust- nost takového důkazu je však nezbytné vždy posuzovat též s ohledem na respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základ- ních svobod a práva na nedotknutelnost oso- by a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. I a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svo- bod.“ Obdobně Nejvyšší soud judikoval na- příklad v usneseních ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, a ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1340/2009. Za zmínku stojí taktéž usnesení Ústavní- ho soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09, č. 4/2010 Sb. ÚS. Jakkoli tímto roz- hodnutím byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost (a nelze mu tak přiznat precedenční účinky nálezu), právní názor v něm vyslovený přesně dopadá i na nyní posuzovanou problematiku a není důvod jej nezmínit. Ústavní stížností bylo na- mítáno nezákonné pořízení důkazu (zázna- mu z průmyslové kamery poškozeného) po- užitého v trestním řízení, 4 to pro absenci souhlasu odsouzeného a nesplnění oznamo- vací povinnosti pořizovatele (poškozeného) ve smyslu $ 16 zákona o ochraně osobních údajů. Ústavní soud k této argumentaci uvedl, že „[alčkoli nesplnění oznamovací povin- nosti dle ustanovení f 16 zákona o ochraně osobních údajů je přestupkem [srov. S 44 odst. 2 písm. i) citovaného zákona), nelze jej hodnotit jako porušení právního předpisu takové závažnosti, která by měla za násle- dek absolutní neúčinnost důkazu získaného průmyslovou kamerou. Jedná se o formální pochybení v záležitostí administrativního charakteru ve vztahu ke správnímu orgánu, které však nutně neimplikuje neoprávněnost instalace záznamového zařízení či nepří- pustnost důkazního prostředku takto poříze- ného. [..] [Lize dát za pravdu stěžovateli, že monitorování veřejného místa kamerou a následné pořízení trvalého záznamu spa- dá pod ochranu poskytovanou článkem 10 Listiny a článkem 8 odst. 1 Úmluvy o ochra- ně lidských práv a základních svobod (dále jen ,„Úmluva“). Obecně je pro účely hodnoce- ní, zda došlo k nedovolenému zásahu do soukromí ze strany orgánů veřejné moci, nutno zkoumat, zda byla zaznamenána soukromá záležitost čí veřejná událost a zda byl získaný materiál určen pro omezené použití či měl být dostupný široké veřejnosti [...j. Běžné použití bezpečnostních kamer sa- mo o sobě, ať na ulici nebo v prostorách jako nákupní centrum nebo policejní stanice, kde slouží legitimnímu a předvídatelnému úče- lu, není problematické z pohledu článku 8 odst. 1 Úmluvy [..) (Ploškozený instalová- ním průmyslové kamery na veřejném místě sledoval legitimní cíl, tj. ochranu svého ma- 261 2518 Jjetku a odhalení pachatele trestného činu, který by se jej osobně dotýkal. Pořízený zá- znam byl pak využit jen pro nezbytně nutný účel (prokázání viny stěžovatele v trestním řízení) a nebyl nijak zneužit, např. veřej- ným zpřístupněním záznamu, znevažová- ním stěžovatele ve sdělovacích prostředcích apod. Lze tedy uzavřít, že instalace průmys- lové kamery a záznam jejím prostřednic- tvím získaný nenaplňuje znaky porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí“ Podstatné přitom je, že Ústavní soud tuto úvahu založil na premise, dle které, nestanoví-li právní předpis (trestní řád) žádnou kategorizaci vad, jimiž může být zatíženo dokazování, je nutné „nepoužitel- nost důkazů vyvozovat v každém konkrét- ním případě zvlášť, a to především s ohle- dem na charakter vady řízení, vliv na konkrétní důkaz a význam tohoto důkazu pro řízení“. Vzhledem k tomu, že mezi úpra- vou trestního řádu a správního řádu nejsou v tomto ohledu žádné principiální rozdíly, lze vyjádřený názor vztáhnout i na dokazování prováděné ve správním (sankčním) řízení. Pokud jde o způsob, jakým se krajský soud s otázkou použitelnosti kamerového záznamu v dané věci vypořádal, pak z odůvodnění roz- sudku je zřejmé, že pouze bez dalšího uvedl, že kamerový záznam je přípustným důkazem a že má za to, že se jedná o důkaz legálně zís- kaný, jehož použitím nemohlo žádným způ- sobem dojít k zásahu do osobnostních práv stěžovatele. Taková argumentace zcela evi- dentně nepostačuje. K tomu, aby bylo možno považovat kamerový záznam za zákonným způ- sobem získaný důkaz, je nutno se vypořádat se všemi shora uvedenými aspekty této proble- matiky, což krajský soud neučinil. V úvaze krajského soudu pak zcela absentuje vypořá- dání se s žalobní námitkou protiprávnosti po- řizování kamerového záznamu z důvodu ab- sence správních povolení či jiných správních aktů k provozování kamerového systému. V této části je proto opět rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. S ohledem na konstatovanou nepřezkou- matelnost napadeného rozsudku se Nejvyšší 262 správní soud nemůže vyslovit konkrétně k to- mu, jak by jednotlivé žalobní námitky měly být meritorně vypořádány; svůj úsudek o těchto otázkách musí nejprve přezkouma- telným způsobem vyslovit krajský soud a až tyto jeho závěry pak mohou být kasačním soudem případně přezkoumány v rámci no- vého řízení o kasační stížnosti, bude-li takový návrh podán. Pro další průběh řízení lze již nyní alespoň poukázat na skutečnosti, které musí být v rámci nového rozhodnutí kraj- ským soudem zhodnoceny. Především nelze přehlédnout, že z úředního záznamu ze dne 20. 8. 2008, založeného ve správním spise, vy- plývá, že vlastníkem sportovní haly Lokomo- tiva je statutární město Plzeň, které rovněž provozuje kamerový systém na této budově umístěný. Na sportovní halu byl instalován z důvodu ostrahy objektu a ochrany majetku statutárního města Plzně. Lze tedy vycházet z toho, že město zde provozuje kamerový systém v rámci své samostatné působnosti (v souvislosti se správou svého majetku), pro- to při jeho provozování nepůsobí jako orgán veřejné moci vykonávající veřejnou správu. Dále je zjevné, že kamerový systém byl vidi- telně umístěn na budově sportovní haly Lo- komotiva, a proto je zřejmé, že k pořizování kamerových záznamů nedocházelo utajeně (dle sdělení provozovatele ovšem ohlašovací povinnost ve smyslu $ 16 zákona o ochraně osobních údajů splněna nebyla). Monitorová“ no bylo veřejné prostranství před budovou, kde, jak již bylo výše opakovaně konstatová- no, lze existenci soukromí dotčených osob považovat prakticky za vyloučenou. Z hledis- ka posouzení sporné otázky je taktéž podstat- né zabývat se tím, zda vůbec mohl být stěžo- vatel dotčen na svém právu na ochranu před neoprávněným pořizováním a použitím zá- znamu své podoby, tedy zda vůbec bylo mož- né jeho osobu vizuálně (tedy podobou či prostřednictvím jeho charakteristické fyzio- gnomie apod.) z pořízeného záznamu objek- tivně ztotožnit. Ze záznamu by tudíž musely být zjevné určité charakteristické rysy a sku- tečností, na základě kterých by bylo možno stěžovatele přímo nebo nepřímo identifiko- vat. Krajský soud k tomuto žalobnímu bodu uvedl, že „záběr kamery z haly Lokomotiva, který směřoval na vchod a prostranství před halou a současně zabíral provoz na pozem- ní komunikaci před touto halou, zobrazoval místo veřejně přístupné a z tohoto záznamu nebylo zjištěno, a to ani při zvětšení, které provedl správní orgán druhého stupně, že by byla možná identifikace řidičů nebo tabu- lek registračních značek vozidla. Totožnost řidičů byla zjištěna až PČR“ Odkázal tak opět jen na zjištění správních orgánů. Nejvyš- ší správní soud nemůže než uvést, že k tomu, aby krajský soud mohl z této premisy vychá- zet, měl sám provést důkaz přehráním před- mětného záznamu (založeného ve správním spisu), což však neučinil. Pouhé ztotožnění se se závěry správních orgánů zde není na- místě, neboť nejde o listinu založenou ve správním spisu, a je proto nutné provést ji od- povídajícím způsobem (tedy za použití odpo- vídajícího technického zařízení); z obsahu soudního spisu ani z odůvodnění rozsudku neplyne, že by se tak stalo. 2519 Školství: maximální doba studia na vysoké škole; přerušení studia k $ 54 odst. 2 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách) k čl. 4 odst. 13 Studijního a zkušebního řádu Univerzity Karlovy k čl. 4 odst. 2 Studijního a zkušebního řádu Právnické fakulty Univerzity Karlovy I. Maximální doba studia dle čl. 4 odst. 13 Studijního a zkušebního řádu Univer- zity Karlovy a čl. 4 odst. 2 Studijního a zkušebního řádu Právnické fakulty je objek- tivní lhůtou, ve které student musí splnit své studijní povinnosti. Do této Ihůty se po- čítá i doba přerušení studia. II. Byť by byly zdravotní důvody legitimním důvodem pro přerušení studia a je třeba je respektovat, vždy musí být na přerušení studia nahlíženo jako na dobrodiní poskytované vysokou školou v případech, kdy není možné řádně plnit studijní povinnosti. III. Je třeba odlišovat zápis na univerzitu resp. na fakultu a zápis do příslušného úseku studia. Není proto vyloučeno, aby student, který dosud nesplnil předepsané studijní povinnosti, byl znovu zapsán do prvního ročníku. To však neznamená, že mu znovu počíná plynout objektivní maximální lhůta pro trvání studia.
Josef P. proti Krajskému úřadu Plzeňského kraje o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobce.
amenán a je s ním nakládáno pro potřeby dokazování.
Lze tedy vyslovit první dílčí závěr, a sice že není-li, s přihlédnutím ke konkrétním aspektům věci, myslitelné, aby obrazový záznam osoby mohl vůbec zasáhnout do jejího práva na soukromí či práva na ochranu před neoprávněným pořizováním a používáním obrazových záznamů fyzické osoby, je takový záznam použitelný v rámci dokazování v sankčním řízení, a to bez ohledu na to, zda s takovým postupem vyslovila dotčená osoba souhlas.
Pokud není zásah do předmětných osobnostních práv ve smyslu předchozího odstavce vyloučen, musí jako další krok, který je při posouzení použitelnosti obrazového záznamu nutno učinit, následovat zjištění, kdo jej opatřil. Existuje totiž zcela zásadní rozdíl v tom, zda byl (nejen) obrazový záznam pořízen, byť i nepřímo (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 2. 4. 2008, č. j. 1 As 12/2008 - 67), orgánem veřejné moci, či zda je jeho původcem soukromá osoba. Zjednodušeně řečeno, existoval-li mezi pořizovatelem záznamu a dotčenou osobou (do jejíhož osobnostního práva bylo záznamem zasaženo) vztah vertikální, musí být takový postup zákonem výslovně předpokládán a musí být striktně splněny všechny podmínky zákonem vyžadované; existuje-li mezi těmito subjekty vztah horizontální, nelze takový záznam, i při nesplnění všech s tím spojených zákonných omezení, pro potřeby dokazování a priori vyloučit. Pro nyní posuzovanou věc lze od případů prvně zmiňovaných odhlédnout (sporný kamerový záznam byl pořízen soukromou osobou); v podrobnostech lze pak odkázat na rozsudek zdejšího soudu ze dne 5. 11. 2009, č. j. 1 Afs 60/2009 – 119, kde je problematika (audio)záznamu provedeného pro potřeby dokazování správním orgánem, bez souhlasu a vědomí nahrávané osoby, podrobně rozebrána.
Je-li tedy najisto postaveno, že předkládaný důkazní prostředek byl pořízen ve vztahu horizontálním a může představovat zásah do osobnostní sféry zaznamenané osoby, je nutno zabývat se dále tím, zda byl při pořizování tohoto záznamu dodržen zákon. V rovině obecné postačí jen stručně konstatovat, že obě shora zmiňovaná osobnostní práva jsou garantována § 11 a § 12 občanského zákoníku; dojde-li u nich k neoprávněnému zásahu, lze se proti němu bránit postupem dle § 13 občanského zákoníku. Kromě této obecné, soukromoprávní úpravy je těmto právům poskytována ochrana i předpisy práva veřejného; v případě práva na ochranu soukromí je (se zřetelem k nyní řešené problematice) nutno zmínit zejména zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“) – viz § 1 tohoto zákona.
V rovině občanskoprávní lze konstatovat, že zásah do shora uvedených osobnostních práv je v souladu se zákonem pouze tehdy, dala-li k tomu dotčená osoba souhlas (dle okolností věci lze připustit i souhlas konkludentní – například při vstupu do prostor zřetelně označených upozorněním na provádění kamerového střežení); u práv uvedených v § 12 odst. 1 občanského zákoníku lze soulad se zákonem dovodit i v případech pokrytých zákonnou, zpravodajskou či jinou licencí, ve smyslu § 12 odst. 2 občanského zákoníku (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 30 Cdo 179/2004).
Pokud je kamerové snímání prováděno nikoli náhodně, ale systematicky a je-li z něho prováděn záznam, umožňující následně provést identifikaci osoby (§ 3 odst. 4 zákona o ochraně osobních údajů a contrario), jde mimo jakoukoli pochybnost o zpracování osobních údajů [§ 4 písm. a) a e) zákona o ochraně osobních údajů] a tato činnost proto podléhá též reglementaci citovaného zákona. Za této situace (odhlédne-li se od případů, kdy jde o součást plnění úkolů uložených zvláštními zákony – viz například § 3 odst. 6 zákona) je tedy provedení kamerového záznamu (tedy zpracovávání osobních údajů) zásadně podmíněno souhlasem dotčené osoby [§ 5 odst. 2 věta první zákona o ochraně osobních údajů, ve spojení s § 4 písm. m) citovaného zákona]. Není-li tohoto souhlasu, a není-li zároveň dána některá z výjimek z tohoto pravidla, uvedených v § 5 odst. 2 větě druhé citovaného zákona [nejčastěji připadá v úvahu písm. e) citovaného ustanovení], jde o zpracovávání osobních údajů prováděné v rozporu se zákonem a dochází tím tedy i k neoprávněnému zásahu do soukromí dotčené osoby (viz § 1 zákona o ochraně osobních údajů).
V této souvislosti je též třeba vyjádřit se i k důsledkům případného zjištění, že kamerový systém, z něhož byl záznam pořízen, není řádně registrován u Úřadu pro ochranu osobních údajů (tato otázka je sporná i v nyní posuzované věci). Není sporu o tom, že každý, kdo hodlá jako správce zpracovávat osobní údaje, je povinen (vyjma případů uvedených v § 18 zákona o ochraně osobních údajů) učinit u Úřadu kvalifikované oznámení (§ 16 odst. 1 a 2 zákona). Nedojde-li k jeho odložení (§ 16 odst. 4 in fine zákona) nebo k vydání rozhodnutí o nepovolení zpracování osobních údajů (§ 17 odst. 2 in fine zákona), dojde k zápisu ohlášených údajů do registru a oznamovatel může začít osobní údaje zpracovávat (§ 16 odst. 3 zákona). Dle názoru Nejvyššího správního soudu zápis do registru má pouze ty účinky, že (zejména ve vztahu k třetím osobám –viz § 35 odst. 2 zákona) aprobuje, že bude-li oznámený kamerový systém provozován v souladu s podmínkami oznámení (§ 16 odst. 2 zákona), dochází jím ke zpracování osobních údajů v souladu se zákonem. Provozování kamerového systému bez tohoto oznámení má tak [kromě sankční odpovědnosti provozovatele – srov. § 44 odst. 2 písm. i) a § 45 odst. 1 písm. i) zákona] pouze ten následek, že má-li být jím pořízený záznam použit jako důkaz ve správním či soudním řízení, bude nutné provést celkové posouzení, zda docházelo ke zpracovávání osobních údajů v rozporu se zákonem či nikoliv. Pro opačný závěr, tedy že provozování kamerového systému bez předchozího oznámení a zápisu do registru má bez dalšího za následek neoprávněnost zpracovávání osobních údajů, nelze v zákoně nalézt oporu.
S ohledem na shora uvedené tak zbývá vyslovit se k situaci, kdy kamerový záznam, pořízený soukromou osobou, zasahuje do řešených osobnostních práv jiné osoby, přičemž nebyl pořízen v souladu se zákonem.
Jak již bylo výše naznačeno, v případech, kdy mezi pořizovatelem obrazového záznamu a subjektem, který je na něm zaznamenán, existuje horizontální vztah, nemusí ani případné porušení právních předpisů chránících osobnostní práva dotčeného subjektu vždy a nutně znamenat nepoužitelnost tohoto důkazního prostředku jako důkazu. V těchto případech proto bude nutné provést jistý test proporcionality, kdy na straně jedné bude uvažováno o legitimitě cíle, kterého má být prostřednictvím provedení tohoto důkazu dosaženo, na straně druhé musí být posouzena přiměřenost užitého postupu, a to vždy přísně individuálně. Jde tak nejen o posouzení konfliktu jednoho ze základních práv garantovaných Listinou, tedy práva na ochranu soukromí (čl. 7 odst. 1) a zájmu společnosti na ochraně před deliktním jednáním a na tom, aby tato jednání byla odhalena a potrestána, ale především o konfrontaci práva na (zjednodušeně řečeno) ochranu soukromí zaznamenané osoby s taktéž ústavně zaručenými právy (zejména v čl. 7 odst. 1, čl. 10 Listiny) osoby, která záznam pořídila (například pro potřeby případně uplatňovaného nároku na náhradu škody způsobené protiprávním jednáním). Ústavní soud se opakovaně vyslovil v tom smyslu, že připouští-li Listina průlom do tohoto základního práva, musí pro něj být dán závažný důvod; východiskem konkrétních úvah je pak maxima, dle které lze základní právo či svobodu omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody, a to v nezbytně nutném rozsahu (viz nález ze dne 12. 9. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94). „Při úvaze o prioritě jednoho ze dvou v kolizi se ocitajících základních práv je nutno zkoumat, zda byly využity všechny možnosti minimalizace zásahu do základního práva druhého. Při střetu základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla neodůvodněně dána přednost před právem druhým. Tak to ostatně stanoví čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo, aby při této aplikaci šetřily podstatu a smysl základních práv“. (nález ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05). Ostatně i ESLP se ve svém rozhodování přiklonil k názoru, že čl. 8 Úmluvy nepředstavuje jen povinnost státu zabránit neoprávněným vrchnostenským zásahům do soukromého života, ale implikuje i přijetí opatření k zajištění respektování tohoto práva ve vztazích mezi jednotlivci. V těchto případech je „nutno nalézt spravedlivou rovnováhu mezi obecným zájmem a zájmem jednotlivce, přičemž smluvní státy mají k posouzení určitý prostor.“ (Botta proti Itálii, stížnost č. 21439/93). Zájem na odhalení a potrestání společensky nežádoucího chování tedy především nemůže a priori převážit nad ústavně zaručeným právem na nedotknutelnosti soukromí osoby či obecněji její integrity. Kromě samotné závažnosti protispolečenského jednání, stran kterého je řízení vedeno, je tak vždy (a především) nutno uvážit, jaký byl důvod pořízení kamerového záznamu soukromou osobou, tedy sledovala-li jím legitimní, obecně právem aprobovaný cíl, či naopak jeho účelem bylo například neoprávněně zasahovat do práv jiného (zejména cílené narušování soukromí). Směřoval-li například k ochraně majetku pořizovatele, je nutno uvážit, zda pořízení kamerového záznamu bylo jediným možným způsobem k dosažení tohoto cíle, či zda se nabízely i jiné možnosti, méně zasahující do právní sféry jiných osob. Dle okolností věci tak lze uvažovat o intenzitě potřeby provádění kamerového monitoringu se záznamem (například předchozí ataky na majetek pořizovatele), způsobu pořízení záznamu (například byly-li kamery snímající veřejně přístupná místa ukryté, či naopak viditelné a prostor opatřen odpovídajícím upozorněním, zda se jednalo o záznam provedený náhodně či jednalo-li se o cílený monitoring konkrétní osoby), okolnostech, za nichž došlo k záznamu [místo, čas a očekávání třetích osob s tím spojená z hlediska předpokládané míry soukromí (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 2806/08)] či o následném účelu použití takového záznamu (zda nedošlo ke zneužití deklarovaného legálního cíle prováděného kamerového monitoringu k jiným účelům) apod.
Z uvedeného je zřejmé, že při posuzování proporcionality cílů a použitých prostředků může v praxi nastat celá škála různých modalit; nelze proto dát jednotný a univerzálně použitelný návod, jak má být prováděn.
Bez významu pro danou problematiku není ani fakt, že v praxi trestní justice je přípustnost (audio)vizuálních záznamů provedených soukromými osobami pro potřeby dokazování akceptována, nevybočí-li pořizovatel ze shora naznačených limitů. Zmínit lze například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, ve kterém se konstatuje, že „[s] ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán (…) Přípustnost takového důkazu je však nezbytné vždy posuzovat též s ohledem na respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“. Obdobně Nejvyšší soud ČR judikoval například v usneseních ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008 a ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1340/2009.
Za zmínku stojí taktéž usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09. Jakkoli tímto rozhodnutím byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost (a nelze mu tak přiznat precedenční účinky nálezu), právní názor v něm vyslovený přesně dopadá i na nyní posuzovanou problematiku a není důvod jej nezmínit. Ústavní stížností bylo namítáno nezákonné pořízení důkazu (záznamu z průmyslové kamery poškozeného) použitého v trestním řízení, a to pro absenci souhlasu odsouzeného a nesplnění oznamovací povinnosti pořizovatele (poškozeného) ve smyslu ustanovení § 16 zákona o ochraně osobních údajů. Ústavní soud k této argumentaci uvedl, že „[a]čkoli nesplnění oznamovací povinnosti dle ustanovení § 16 zákona o ochraně osobních údajů je přestupkem [srov. § 44 odst. 2 písm. i) citovaného zákona], nelze jej hodnotit jako porušení právního předpisu takové závažnosti, která by měla za následek absolutní neúčinnost důkazu získaného průmyslovou kamerou. Jedná se o formální pochybení v záležitosti administrativního charakteru ve vztahu ke správnímu orgánu, které však nutně neimplikuje neoprávněnost instalace záznamového zařízení či nepřípustnost důkazního prostředku takto pořízeného (…) [L]ze dát za pravdu stěžovateli, že monitorování veřejného místa kamerou a následné pořízení trvalého záznamu spadá pod ochranu poskytovanou článkem 10 Listiny a článkem 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Obecně je pro účely hodnocení, zda došlo k nedovolenému zásahu do soukromí ze strany orgánů veřejné moci, nutno zkoumat, zda byla zaznamenána soukromá záležitost či veřejná událost a zda byl získaný materiál určen pro omezené použití či měl být dostupný široké veřejnosti (…) Běžné použití bezpečnostních kamer samo o sobě, ať na ulici nebo v prostorách jako nákupní centrum nebo policejní stanice, kde slouží legitimnímu a předvídatelnému účelu, není problematické z pohledu článku 8 odst. 1 Úmluvy (…) [P]oškozený instalováním průmyslové kamery na veřejném místě sledoval legitimní cíl, tj. ochranu svého majetku a odhalení pachatele trestného činu, který by se jej osobně dotýkal. Pořízený záznam byl pak využit jen pro nezbytně nutný účel (prokázání viny stěžovatele v trestním řízení) a nebyl nijak zneužit, např. veřejným zpřístupněním záznamu, znevažováním stěžovatele ve sdělovacích prostředcích apod. Lze tedy uzavřít, že instalace průmyslové kamery a záznam jejím prostřednictvím získaný nenaplňuje znaky porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí.“ Podstatné přitom je, že Ústavní soud tuto úvahu založil na premise, dle které nestanoví-li právní předpis (trestní řád) žádnou kategorizaci vad, jimiž může být zatíženo dokazování, je nutné „nepoužitelnost důkazů vyvozovat v každém konkrétním případě zvlášť, a to především s ohledem na charakter vady řízení, vliv na konkrétní důkaz a význam tohoto důkazu pro řízení“. Vzhledem k tomu, že mezi úpravou trestního řádu a správního řádu nejsou v tomto ohledu žádné principiální rozdíly, lze vyjádřený názor vztáhnout i na dokazování prováděné ve správním (sankčním) řízení.
Pokud jde o způsob, jakým se krajský soud s otázkou použitelnosti kamerového záznamu v dané věci vypořádal, pak z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že pouze bez dalšího uvedl, že kamerový záznam je přípustným důkazem a že má za to, že se jedná o důkaz legálně získaný, jehož použitím nemohlo žádným způsobem dojít k zásahu do osobnostních práv stěžovatele. Taková argumentace zcela evidentně nepostačuje. K tomu, aby bylo možno považovat kamerový záznam za zákonným způsobem získaný důkaz, je nutno se vypořádat se všemi shora uvedenými aspekty této problematiky, což krajský soud neučinil. V úvaze krajského soudu pak zcela absentuje vypořádání se s žalobní námitkou protiprávnosti pořizování kamerového záznamu z důvodu absence správních povolení či jiných správních aktů k provozování kamerového systému. V této části je proto opět rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
S ohledem na konstatovanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku se Nejvyšší správní soud nemůže vyslovit konkrétně k tomu, jak by jednotlivé žalobní námitky měly být meritorně vypořádány; svůj úsudek o těchto otázkách musí nejprve přezkoumatelným způsobem vyslovit krajský soud a až tyto jeho závěry pak mohou být kasačním soudem případně přezkoumány v rámci nového řízení o kasační stížnosti, bude-li takový návrh podán. Pro další průběh řízení lze již nyní alespoň poukázat na skutečnosti, které musí být v rámci nového rozhodnutí krajským soudem zhodnoceny. Především nelze přehlédnout, že z úředního záznamu ze dne 20. 8. 2008, č. j. VNITŘ/D/11910/08, založeného ve správním spise, vyplývá, že vlastníkem sportovní haly Lokomotiva je Statutární město Plzeň, které rovněž provozuje kamerový systém, na této budově umístěný. Na sportovní halu byl instalován z důvodu ostrahy objektu a ochrany majetku Statutárního města Plzně. Lze tedy vycházet z toho, že město zde provozuje kamerový systém v rámci své samostatné působnosti (v souvislosti se správou svého majetku), proto při jeho provozování nepůsobí jako orgán veřejné moci, vykonávající veřejnou správu. Dále je zjevné, že kamerový systém byl viditelně umístěn na budově sportovní haly Lokomotiva, a proto je zřejmé, že k pořizování kamerových záznamů nedocházelo utajeně (dle sdělení provozovatele ovšem ohlašovací povinnost ve smyslu § 16 zákona o ochraně osobních údajů splněna nebyla). Monitorováno bylo veřejné prostranství před budovou, kde, jak již bylo výše opakovaně konstatováno, lze existenci soukromí dotčených osob považovat prakticky za vyloučenou. Z hlediska posouzení sporné otázky je taktéž podstatné zabývat se tím, zda vůbec mohl být stěžovatel dotčen na svém právu na ochranu před neoprávněným pořizováním a použitím záznamu své podoby, tedy zda vůbec bylo možné jeho osobu vizuálně (tedy podobou či prostřednictvím jeho charakteristické fyziognomie apod.) z pořízeného záznamu objektivně ztotožnit. Ze záznamu by tudíž musely být zjevné určité charakteristické rysy a skutečnosti, na základě kterých by bylo možno stěžovatele přímo nebo nepřímo identifikovat. Krajský soud k tomuto žalobnímu bodu uvedl, že „záběr kamery z haly Lokomotiva, který směřoval na vchod a prostranství před halou a současně zabíral provoz na pozemní komunikaci před touto halou, zobrazoval místo veřejně přístupné a z tohoto záznamu nebylo zjištěno, a to ani při zvětšení, které provedl správní orgán druhého stupně, že by byla možná identifikace řidičů nebo tabulek registračních značek vozidla. Totožnost řidičů byla zjištěna až PČR.“ Odkázal tak opět jen na zjištění správních orgánů. Nejvyšší správní soud nemůže než uvést, že k tomu, aby krajský soud mohl z této premisy vycházet, měl sám provést důkaz přehráním předmětného záznamu (založeného ve správním spisu), což však neučinil. Pouhé ztotožnění se se závěry správních orgánů zde není namístě, neboť nejde o listinu založenou ve správním spisu a je proto nutné provést ji odpovídajícím způsobem (tedy za použití odpovídajícího technického zařízení); z obsahu soudního spisu ani z odůvodnění rozsudku neplyne, že by se tak stalo.
Lze tak uzavřít, že shora konstatovaná nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] neumožnila Nejvyššímu správnímu soudu rozhodnout jinak, než tento rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1, věta první před středníkem s. ř. s.). Krajský soud je v dalším řízení vázán právním názorem zde vysloveným (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). Na krajském soudě nyní bude, aby v intencích výše uvedeného doplnil svá skutková zjištění, doplnil absentující právní úvahy a aby posuzovanou věc v rozsahu všech žalobních námitek řádně vypořádal a odůvodnil.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 110 odst. 2, věta první s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu