Je-li sankčním správním rozhodnutím uložen trest zákazu činnosti, doba tohoto xxZ uloženého zákazu neběží v období, kdy byl soudem žalobě napadající toto rozhod- nutí přiznán odkladný účinek ($ 73 odst. 3 s. ř. s.).
Je-li sankčním správním rozhodnutím uložen trest zákazu činnosti, doba tohoto xxZ uloženého zákazu neběží v období, kdy byl soudem žalobě napadající toto rozhod- nutí přiznán odkladný účinek ($ 73 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda negativní účinky rozhodnutí žalova- ného (ve vztahu, k němuž by případné přiznání odkladného účinku kasační stížnosti fakticky směřovalo - srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, čj. 2 Afs 77/2005-96, publikované pod č. 786/2006 Sb. NSS) stěžova- tele v současné době reálně ohrožují, či již odezněly. Stěžovatel přitom tyto účinky spo- juje jen s tou částí rozhodnutí žalovaného, kterým mu byl uložen trest zákazu činnosti ří- zení motorových vozidel (v této souvislosti nepřesně hovoří o hrozícím „výkonu rozhod- nutí“ této sankce). Rozhodnutím správního orgánu I. stupně, ve spojení s rozhodnutím žalovaného, mu byl totiž tento trest uložen na období 18 měsíců, počínaje právní mocí roz- hodnutí. Vzhledem k tomu, že tato lhůta uply- nula již dne 1. 8. 2008, mohla by zůstat dosud zachována pouze za situace, že by v mezidobí došlo k jejímu stavění. Jelikož samotné podá- ní žaloby odkladný účinek nezakládá ($ 73 odst. 1 s. ř. s.), zabýval se Nejvyšší správní soud tím, zda k tomuto stavění nedochází za podmínek vyplývajících z $ 41 s. ř. s. Dle věty první tohoto ustanovení „stanoví-li zvláštní zákon ve věcech přestupků, kárných nebo disciplinárních nebo jiných správních delik- tů (dále jen „správní delikt“) lhůty pro zánik odpovědnosti, popř. pro výkon rozhodnutí, tyto Ihůty po dobu řízení před soudem podle tohoto zákona neběží“. Vzhledem k tomu, že v případě doby, po kterou byl stěžovateli ulo- žen zákaz činnosti, nejde o žádný z případů v citovaném ustanovení zmiňovaných (jde navíc o lhůtu založenou individuálním správ- ním aktem, nikoli právní normou), nemůže k jejímu stavění dojít ani z tohoto důvodu. Nabízí se tedy pouze možnost, že ke stavění lhůty mohlo dojít v důsledku usnesení soudu, kterým byl žalobě přiznán odkladný účinek ($ 73 odst. 2 s. ř. s.). Dle tohoto ustanovení „soud na návrh žalobce po vyjádření žalova- ného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalob- ce nenahraditelnou újmu, přiznání odklad- ného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem. Vzhledem k tomu, že přiznáním odkladného účinku se pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí“ ($ 73 odst. 3 s. ř. s.), je zřejmé, že vyhověním tomu- to procesnímu návrhu dochází i k sistaci všech lhůt, které se od tohoto rozhodnutí od- víjejí. Lze tedy uzavřít, že po dobu přiznané- ho odkladného účinku žalobě (od právní mo- ci příslušného usnesení do právní moci meritorního rozhodnutí krajského, respekti- ve městského, soudu) doba uloženého záka- zu činnosti neběží. Opačný výklad by ostatně vedl ke zcela absurdní situaci, kdy by přizná- ním odkladního účinku (které slouží, jak již bylo uvedeno, jako dočasné opatření před- cházející možnému vzniku nevratné újmy na právech žalobce) docházelo fakticky ke zkra- cování či úplné eliminaci uložené sankce. Z těchto důvodů tedy Nejvyšší správní soud naznal, že stěžovatel je i nadále vystaven ne- gativnímu účinku sankčního rozhodnutí (sankční lhůta, v důsledku přiznání odklad- ného účinku soudem I. stupně, neběžela v období od 13. 9. 2007 do 18. 4. 2008), a je proto relevantní zabývat se jím uplatněnou argumentací v rámci návrhu na postup ve smyslu $ 107 s.ř. s. Přiznání odkladného účinku je zákonem koncipováno jako zcela výjimečný institut fakticky prolamující účinky pravomocných správních či (v případech uvedených v $ 107 s. ř. s.) soudních rozhodnutí. Nenahraditel- nou újmu ($ 73 odst. 2 s. ř. s.), která by stěžo- vateli, při výkonu nebo jiných právních ná- sledcích rozhodnutí, mohla vzniknout, tedy musí představovat výjimečný a závažný stav, který již nelze v dalším běhu času nijak odči- nit (srov. usnesení Nejvyššího správního sou- 99 1764 du ze dne 5. 10. 2004, čj. 6 Afs 25/2003-59, publikované na www.nssoud.cz). O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Přijme-i Nejvyšší správní soud tvrzení stěžovatele, že je pojišťovacím maklé- řem a k výkonu své práce používá motorové vozidlo, neimplikuje to ještě nutně závěr o imanentní potřebě motorového vozidla pro výkon této činnosti. Jakkoli lze připustit, že práce pojišťovacího makléře je spojena s větší mobilitou, než je to obvyklé u řady jiných za- městnání, nelze ještě bez dalšího uzavřít, že dočasný zákaz řízení motorového vozidla její výkon zcela znemožňuje. Nezbytnou mobilitu lze jistě do značné míry kompenzovat změ- nou organizace práce stěžovatele a ve zbytku ji pokrýt využíváním hromadných doprav- ních prostředků či pomocí třetí osoby. Nej- vyšší správní soud si je plně vědom skuteč- nosti, že takový postup je nepochybně značně diskomfortní, popř. též nákladnější, lze však předpokládat, že by zabránil ztrátě obživy stě- žovatele, kterou jedinou (ve smyslu argumen- tace stěžovatele) by bylo možno považovat za vznik nenahraditelné újmy. Na tomto místě sluší znovu připomenout, že přiznání odklad- ného účinku kasační stížnosti je zcela mimo- řádným procesním opatřením, které má být vyhrazeno pouze pro případy, kdy stěžovateli v důsledku (krajským soudem aprobované- ho) rozhodnutí správního orgánu hrozí závaž- ná újma, kterou již nelze dále odčinit. Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší správní soud za vhodné poznamenat, že jako značně problematické se jeví též tvrzení stě- žovatele, dle kterého by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebylo v rozporu s veřejným zájmem. V případě, kdy je jako sankce uložen zákaz řízení motorových vozi- del, je nutno zohlednit fakt, že tento trest kro- mě funkce represní (která je mu imanentní) v sobě zahrnuje silně též funkci obrannou, a to zejména ve vztahu k ostatním účastní- kům řízení silničního provozu. Lze si proto jen obtížně představit, jakými argumenty by bylo možné podepřít v úvodu uvedené tvrze- ní stěžovatele. Touto otázkou se nicméně Nej- vyšší správní soud podrobněji nezabýval, ne- boť pro závěr o nesplnění podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnos- ti postačí nesplnění i jen jediné z podmínek uvedených v $ 73.odst. 2 s. ř. s. 1764 Řízení před soudem: soudní přezkum závazných stanovisek k $ 44 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny“ k $ 65 soudního řádu správního Závazné stanovisko, jako je kupříkladu souhlas (či nesouhlas) orgánu ochrany přírody a krajiny k povolení stavby vydaný podle $ 44 zákona č. 114/1992 Sb., o ochra- ně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, je správním rozhodnutím ve smys- lu $ 65 odst. 1 s. ř. s. Podléhá samostatnému přezkumu ve správním soudnictví. Aktivní žalobní legitimace v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ($ 65 a násl. s. ř. s.) bude dána vždy tehdy, pokud s ohledem na tvrzení žalobce není možné zjevně a jednoznačně konstatovat, že k zásahu do jeho právní sféry v žádném případě dojít nemohlo. xx xXx
Milan S. proti Ministerstvu dopravy o uložení pokuty a zákazu činnosti, v řízení o kasač-
Podstatnou část shora popsané argumentace stěžovatele lze shrnout tak, že stěžovatel uznává, že způsobil dne 21. 2. 2006 dopravní nehodu, odmítá však, že by se dopustil jednání uvedeného ve výroku prvostupňového rozhodnutí. Tvrdí, že některé v něm popsané skutky nemají oporu v dokladech založených ve správním spisu a navíc prováděné dokazování bylo zatíženo natolik těžkými procesními pochybeními, že bylo podstatným způsobem omezeno jeho právo na účinnou obhajobu. Je tedy zřejmé, že stěžovatel primárně nerozporuje aplikaci hmotného práva, tedy právní hodnocení věci, ale popírá samotný skutkový základ případu, jak byl ustanoven správními orgány.
V nejobecnější rovině lze říci, že skutková stránka věci, na níž stojí konkrétní rozhodnutí, obstojí tehdy, obsahuje-li příslušný spis dostatek podkladů tento závěr podporujících a jsou-li tyto podklady opatřeny v souladu se zákonem. V případě, kdy je předmětem řízení jakékoli trestní obvinění [ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a judikatury (zejména Evropského soudu pro lidská práva) jej interpretující] musí být současně splněna i podmínka, že skutek, za který je adresát sankčního rozhodnutí postihován musí odpovídat skutku, stran něhož bylo řízení zahájeno (podrobněji viz dále). Přestože tedy stěžovatel otázku existence, formy či obsahu sdělení obvinění (§ 73 zákona o přestupcích) v žalobě výslovně nenastolil, nemohl se městský soud, s ohledem na výše popsanou konkrétní argumentaci, shodující se v podstatě s argumentací žalobní, objektivně této otázce vyhnout, neboť účelem (zde zpochybňovaného) dokazování v sankčním řízení je právě potvrzení či vyvrácení skutků, stran nichž je řízení vedeno; tyto skutky jsou imanentně spojeny se sdělením obvinění (jímž se každé sankční řízení zahajuje).
Shora uvedený dílčí závěr vychází z doktríny trestního práva. Přípustnost této analogie iuris vyplývá z obecné potřeby použít ve prospěch obviněného analogii z trestního práva ve správním trestání všude tam, kde vzhledem k neexistenci jednotného kodexu správního trestání nejsou výslovně upraveny některé základní zásady a instituty, jež by měly být zohledněny v případě jakéhokoliv přestupku či správního deliktu. K této zásadě se již Nejvyšší správní soud vyslovil např. ve svém rozsudku ze dne 16. 4. 2008, č. j. 1 As 27/2008 - 67, dostupném z http://www.nssoud.cz, dle něhož „použití analogie ve správním trestání je přípustné, a to v omezeném rozsahu, pouze tam, kdy to, co má být aplikováno, určitou otázku vůbec neřeší, nevede-li takový výklad k újmě účastníka řízení a ani k újmě na ochraně hodnot, na jejichž vytváření a ochraně je veřejný zájem“. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007 - 135, publikovaném pod č. 1338/2007 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud konstatoval: „Věcný rozdíl mezi trestnými činy a správními delikty bývá i velmi mlhavý, může být i výsledkem politického rozhodnutí („dekriminalizace“), a je běžné, že skutky trestané právním řádem jednoho státu nebo v určité době jako trestné činy jsou podle právního řádu jiného státu nebo v jiné době „pouze“ správními delikty a naopak. Pro ilustraci lze vzpomenout i někdy převrácený poměr u peněžitých sankcí: stamilionové pokuty, které hrozí za některé správní delikty, a více než desetinásobně přesahují možnou výměru peněžitého trestu podle trestního zákona. Také proto pro trestnost správních deliktů musí platit obdobné principy a pravidla jako pro trestnost trestných činů.“ Podpůrná argumentace odkazem na úpravu trestního řízení před soudy není nepřípadná ani podle dalších rozhodnutí zdejšího soudu (např. rozsudek ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 - 27, publikovaný pod č. 461/2005 Sb. NSS, či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, publikované pod č. 1546/2008 Sb. NSS), podle nichž je rozdělení deliktů na správní a soudní vyloženo nikoli jako s ohledem na přirozenoprávní principy, ale jako důsledek trestní politiky státu. Tento přístup je v obecné rovině výrazem Ústavním soudem opakovaně vyslovené jednoty právního řádu (srov. např. nález ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 72/06 dostupný na http://nalus.usoud.cz) a v dané věci i s principem analogie ve prospěch účastníka řízení (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 611/01 a ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/05, dostupný z http://nalus.usoud.cz, či rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva - rozsudek ve věci Öztürk proti Německu ze dne 21. 2. 1984, in: http://echr.coe.int/echr/en/hudoc).
Z předloženého spisu vyplývá, že správní orgán prvního stupně dne 29. 8. 2006, při ústním jednání o přestupku, sdělil stěžovateli obsah obvinění. Přestože se v protokolu o ústním jednání uvádí, že „dalším úkonem ústního jednání bylo zopakování obvinění obviněnému z přestupku“ (zvýraznění doplněno), z dokumentů založených do spisu, které ústnímu jednání dne 29. 8. 2006 chronologicky předcházejí, není patrno, že by ke sdělení obvinění vůbec dříve došlo. Nejvyšší správní soud tak vychází z toho, že se stěžovatel s obsahem vzneseného obvinění seznámil poprvé až na ústním jednání dne 29. 8. 2006. Jak vyplývá z protokolu z tohoto jednání, stěžovateli bylo sděleno, že je proti němu „vedeno řízení ve věci podezření ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle ust. § 22 odst. 1 písm. f) a na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomániemi podle ust. § 30 odst. 1 písm. i) přestupkového zákona pro porušení ust. §§ 4 písm. a), b), 5 odst. 1 písm. f), 19 odst. 1, 47 odst. 5 zákona o silničním provozu, s následkem způsobení dopravní nehody dne 21. 2. 2006 v Praze 7, na ulici Veletržní poblíž sloupu veřejného osvětlení č. 700524.“
Při posouzení, zda takto formulované obvinění lze považovat za řádně sdělené, vychází Nejvyšší správní soud (z důvodů výše popsaných) z principů platných pro obdobný trestněprávní institut, tedy záznamu o sdělení obvinění (§ 160 odst. 1, 5 a 6 trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2001), resp. usnesení o zahájení trestního stíhání (§ 160 trestního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2002).
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1437/2004, ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1440/2007, a ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 4 Tz 159/2005, všechny dostupné z http://www.nsoud.cz) a Ústavního soudu (např. nález ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. IV ÚS 582/99, nebo nález ze dne 6. 6. 1996, sp. zn. I. ÚS 46/96, dostupné z http://nalus.usoud.cz) vyplývá, že sdělením obvinění je uskutečňována nejen zásada řádného zákonného procesu uvedená v čl. 8 Listiny základních práv a svobod, ale je také určen předmět trestního stíhání, neboť podle § 176 odst. 2 trestního řádu lze obžalobu podat jen pro skutek, pro nějž bylo sděleno obvinění, a soud může rozhodovat jen o skutku, který je v žalobním návrhu uveden (§ 220 odst. 1 trestního řádu). Základní náležitostí záznamu o sdělení obvinění je popis skutku, který musí být formulován tak, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán. Popis skutku musí kromě toho obsahovat znaky, které skutek dostatečně konkretizují (přesné označení osoby obviněného, místo a čas, kdy se skutek stal, způsob jeho provedení charakterizující jednání pachatele a jeho zavinění, následek, osoby, vůči nimž skutek směřoval, a případné další okolnosti). Jakkoli tedy nemusí být sdělené obvinění postaveno ani na jednoznačných a nezpochybnitelných skutkových zjištěních, ani na přesné právní kvalifikaci tohoto jednání, nelze upustit od požadavku co nejpřesnějšího popisu protiprávního jednání osoby z trestného činu obviněné. Smyslem tohoto požadavku je totiž zájem na tom, aby obviněný byl konkrétně seznámen se všemi okolnostmi, které jsou mu kladeny za vinu, což je také základním předpokladem efektivního výkonu jeho práva na obhajobu.
Vrátí-li se nyní Nejvyšší správní soud ke způsobu formulace obvinění tak, jak bylo stěžovateli na ústním jednání sděleno, dospívá k závěru, že zvolený způsob byl zcela nedostačující, neboť kromě jména obviněného (stěžovatele) a místa a data spáchání skutku neobsahuje obvinění žádný bližší údaj, který by skutek jednoznačně a nezaměnitelně charakterizoval. Správní orgán prvního stupně v něm zcela opomenul zaznamenat průběh nehody a jednání stěžovatele po ní (zejména pak tu skutečnost, že stěžovatel z místa nehody odjel, aniž by vyčkal příjezdu Policie ČR, přestože pro opuštění místa nehody nebyly splněny podmínky, a dále, že se nezdržel konzumace alkoholických nápojů a odmítl se podrobit dechové zkoušce poté, co byl Policií ČR nalezen v restauraci) a blíže necharakterizoval ani osobu poškozeného. Omezil se pouze na právní hodnocení skutku, provedené navíc velmi stručně pouhými odkazy na číselná označení ustanovení zákona o přestupcích a zákona o silničním provozu. Tímto způsobem doznalo stěžovatelovo právo na obhajobu újmu ve shora naznačeném smyslu tím, že stěžovateli s jistotou nemuselo být známo, za jaká konkrétní jednání je stíhán a v jakých jeho prvcích je spatřováno naplnění skutkových podstat přestupků. V důsledku toho nelze vyloučit, že nemohl plně realizovat své právo na obhajobu a přizpůsobit je prováděnému dokazování, neboť si nemohl být jist, jakým směrem se bude ubírat. Uvedený nedostatek je o to závažnější, vezme-li zdejší soud v úvahu, že podstatou odvolacího a navazujícího soudního řízení v dané věci je právě spor o skutečný průběh událostí při dopravní nehodě a nedlouho po ní. Na sdělení obvinění nelze pochopitelně klást takové nároky, jako na výrok a odůvodnění rozhodnutí o vině a trestu za přestupek (k náležitostem výroku sankčního rozhodnutí viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73) a správnímu orgánu prvního stupně by nemuselo být nutně k tíži ani pokud by sdělení obvinění co do popisu skutku vycházelo například z popisu děje podaného jen jedním účastníkem nehody. Nelze nicméně akceptovat, aby se stěžovatel o skutku, z něhož je obviněn, prokazatelně dozvěděl teprve z výpovědí ostatních účastníků řízení či dokonce až z rozhodnutí o přestupku, jakkoli by jeho výrok odpovídal výše citovanému rozsudku rozšířeného senátu zdejšího soudu, a potažmo i mezinárodním závazkům České republiky (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikovaná pod č. 209/1992 Sb.).
Vzhledem k tomu, že otázka dostatečnosti a zákonnosti vedeného dokazování a zjišťování skutkového stavu byla, stejně jako v řízení o kasační stížnosti, nastolena již v žalobě, přičemž ze shora uvedených důvodů ze spisu vyplynulo, že řízení o přestupku a prováděné dokazování neobstojí již ve svém základním kameni, není rozsudek městského soudu s jeho závěry bez dalšího udržitelný. K povaze porušení ustanovení o řízení, jež může mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, se Nejvyšší správní soud obecně vyjádřil mj. ve svém rozsudku ze dne 22. 9. 2004, č. j. 2 As 19/2004 - 92, publikovaném pod č. 430/2005 Sb. NSS, kde uvedl, že „za vady řízení dle ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. lze považovat situaci, kdy byl ve správním řízení porušen celý soubor procesních práv účastníka řízení, v důsledku čehož řádný proces fakticky absentoval. Za těchto okolností není třeba zkoumat, zda porušení každého jednotlivého procesního práva stěžovatele ve správním řízení samo o sobě mělo následek předvídaný v citovaném ustanovení.“
Zde je třeba zdůraznit, že městskému soudu není vytýkáno, že se otázkou dodržení základních procesních pravidel v předcházejícím správním řízení nezabýval ex officio. Takový postup by byl ostatně v rozporu s názorem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, vyjádřeným v jeho usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73 (publikováno pod č. 1546/2008 Sb. NSS), dle kterého i podstatné vady řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. jsou případem nezákonnosti; tou se soudy zabývají toliko k námitce žalobce. Nejvyšší správní soud je však toho názoru, že s ohledem na důvody nezákonnosti tvrzené žalobcem, musela být otázka způsobu sdělení obvinění z podstaty věci soudem posouzena i bez výslovného odkazu žaloby, neboť (jak již bylo uvedeno) od ní odvisí rozsah relevantního dokazování a tomu odpovídající procesní strategie obhajoby obviněného. Sluší přitom poukázat i na právní názor vyslovený rozšířeným senátem zdejšího soudu v usnesení ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 8 Afs 51/2007 (dosud nepublikováno, později dostupné na www.nssoud.cz), dle kterého nelze při uplatňování disposiční zásady klást nejpřísnější požadavky na formulaci žalobních bodů; rozšířený senát se zde přihlásil i k dříve již judikovanému názoru, dle kterého je právě správní trestání oblastí, v níž je k procesním normám (tedy včetně norem upravujících rozsah soudního přezkumu ve správním soudnictví) nutno přistupovat tak, aby jejich přísná a rigidní aplikace nepopírala aplikaci ústavně zaručené (hmotněprávní) normy (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, č. j. 2 As 9/2008 - 77, publikovaný pod č. 1684/2008 Sb. NSS).
alobních bodů; rozšířený senát se zde přihlásil i k dříve již judikovanému názoru, dle kterého je právě správní trestání oblastí, v níž je k procesním normám (tedy včetně norem upravujících rozsah soudního přezkumu ve správním soudnictví) nutno přistupovat tak, aby jejich přísná a rigidní aplikace nepopírala aplikaci ústavně zaručené (hmotněprávní) normy (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, č. j. 2 As 9/2008 - 77, publikovaný pod č. 1684/2008 Sb. NSS).
Přestože výše popsaná vada plně postačuje k vyslovení závěru o neudržitelnosti obou správních rozhodnutí (a tedy i rozsudku městského soudu), považuje Nejvyšší správní soud za potřebné vyjádřit se podrobněji též k některým dalším úvahám městského soudu, které považuje za nesprávné a které by (při absenci výše uvedených vad správního řízení) samy o sobě mohly vést k vyslovení důvodnosti kasační stížnosti.
Za vadu řízení, která též mohla ovlivnit zákonnost správních rozhodnutí [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], považuje zdejší soud i stížní námitku směřující proti provedení výslechu svědků V. Č. a G. Č. mimo ústní jednání. Podle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích koná správní orgán v prvním stupni o přestupku ústní jednání (k tomu viz rozsudek nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2005, č. j. 3 As 46/2004 - 60, dostupný na www.nssoud.cz). V nepřítomnosti obviněného lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu (tato situace však, soudě podle obsahu spisu, nenastala). Z uvedeného ustanovení je tedy zřejmé, že správní orgán prvního stupně měl povinnost k projednání přestupku nařídit ústní jednání, a to v celém rozsahu prováděného dokazování, neboť právě k provádění dokazování (a uplatnění odpovídajících procesních práv účastníků řízení) ústní jednání slouží (k tomu srov. analogicky rozsudek zdejšího soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 3 Azs 103/2005 - 76, publikovaný pod č. 687/2005 Sb. NSS, kde je tento postulát vysloven k úloze soudního jednání při provádění důkazů). Provedl-li tedy některé důkazy mimo ústní jednání s odkazem na § 51 odst. 2 správního řádu, aplikoval na řízení právní normu, která na přestupkové řízení nedopadá, neboť úprava přestupkového řízení je lex specialis k obecné úpravě správního řízení podle správního řádu. Povinnost projednat přestupek při ústním jednání by konec konců nebyla dotčena ani obecným ustanovením § 49 odst. 1 správního řádu, neboť to předpokládá ústní jednání vždy, kdy tak stanoví zákon, což zákon o přestupcích činí. Není nadto ani příliš srozumitelná argumentace soudu i správních orgánů, pokud tvrdí, že stěžovateli byla zachována možnost se výslechu uvedených svědků i mimo ústní jednání zúčastnit. Tímto způsobem se totiž z provádění dokazování mimo ústní jednání a z dokazování při ústním jednání stává zákonodárcem nepředpokládaný nelogický hybrid, neboť smyslem provádění důkazů mimo ústní jednání je vytvořit alternativu ústního jednání tam, kde posledně zmiňované není z jakéhokoli důvodu nezbytné či efektivní. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že postup správního orgánu prvního stupně, ve kterém neshledal pochybení ani žalovaný, ani městský soud, je dalším významným zásahem do pravidel spravedlivého procesu, jež ústí do omezení práva na obhajobu a dopadá i na zjištěný skutkový stav věci tak, jak byl vzat za podklad rozhodnutí.
Ze všech výše uvedených důvodů byl Nejvyšší správní soud nucen napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1, věta první před středníkem s. ř. s.), v němž tento soud bude vázán zde vysloveným právním názorem (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 110 odst. 2, věta první s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2009
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu