Předtím než příslušný úřad později ohlášené shromáždění zakáže pro místní a časovou kolizi se shromážděním ohlášeným dříve [§ 10 odst. 2 písm. b) zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím], musí na základě znalosti místních poměrů, tvrzení pozdějšího svolavatele či na základě jiných důvodných pochybností uvážit, zda dříve ohlášené shromáždění není koncipováno jen jako obstrukční s jediným cílem blokovat pro daný prostor a čas jiná shromáždění. Dospěje-li úřad k závěru, že jediným účelem shromáždění je blokace místa a času, jde o zneužití práva, jemuž nepřísluší právní ochrana.
Později ohlášené shromáždění v takovém případě úřad nesmí zakázat podle § 10 odst. 2 písm. b) uvedeného zákona. jmenované společnosti, jak se domnívá žalobkyně, ale charakter a funkce předmětné stavby, z níž je na první pohled zřejmé, že se jedná o stavbu sloužící pro dopravu vyrobeného zboží či surovin určených k jeho výrobě. To, zda tuto stavbu, která z povahy věci může sloužit pouze k uvedenému účelu, v rozhodné době užívala sama žalobkyně či jiný subjekt jakožto nájemce stavby, je pro stanovení základní sazby daně nepodstatné.
Tentýž závěr ostatně dovodil i Krajský soud v Českých Budějovicích ve shora citovaném rozsudku, když konstatoval, že „zcela nerozhodné pro stanovení základní sazby daně je okolnost, jakým subjektem je podnikatelská činnost provozována, zda vlastníkem či nájemcem.“ Základní sazba daně u vlečky mohla být stanovena pouze dvěma způsoby – buď podle § 11 odst. 1 písm. d) bodu 2 zákona o dani z nemovitostí, pokud by tato stavba byla v rozhodném období kterýmkoliv subjektem užívána k účelu, k němuž je z povahy věci určena (tj. k dopravě), nebo podle § 11 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako „ostatní stavba“ ve smyslu tohoto ustanovení, pokud by v rozhodném období ležela ladem a nikdo ji pro podnikatelskou činnost neužíval.
Stanovení základní sazby daně u této stavby podle § 11 odst. 1 písm. d) bodu 3 zákona o dani z nemovitostí s poukazem na druh podnikatelské čin- č. 259/2002 Sb. nosti, který má žalobkyně zapsán jako předmět podnikání v obchodním rejstříku, bylo v každém případě v rozporu se zákonem. Důvodná je též žalobní námitka vytýkající správci daně a potažmo i žalovanému, že v rozporu s § 31 odst. 2 daňového řádu z roku 1992 neučinili dostatečná zjištění ohledně skutečností, bez nichž nelze daň z nemovitostí v daném případě řádně stanovit.
Soud má ve shodě s názorem žalobkyně za to, že v daňovém řízení, jež vyústilo ve vydání napadených rozhodnutí, správce daně nezjistil všechny skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti žalobkyně, neboť se v dostatečném rozsahu nezabýval tím, zda jsou jednotlivé stavby ve vlastnictví žalobkyně fakticky používány pro podnikatelskou činnost, a pokud ano, k jaké konkrétní podnikatelské činnosti ta která stavba slouží.
Jak již bylo soudem konstatováno shora, právě tyto skutečnosti jsou podle § 11 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí klíčové pro stanovení základní sazby daně u jednotlivých staveb. Na tomto místě nelze než opětovně poukázat na závěr Krajského soudu v Českých Budějovicích vyslovený v rozsudku sp. zn. 10 Ca 275/2002, podle něhož je nutno samostatně posuzovat každou jednotlivou budovu (stavbu), a to podle podnikatelské činnosti nebo podle převažující činnosti, k níž konkrétní stavba slouží. (...) S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
Předtím než příslušný úřad později ohlášené shromáždění zakáže pro místní a časovou kolizi se shromážděním ohlášeným dříve [§ 10 odst. 2 písm. b) zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím], musí na základě znalosti místních poměrů, tvrzení pozdějšího svolavatele či na základě jiných důvodných pochybností uvážit, zda dříve ohlášené shromáždění není koncipováno jen jako obstrukční s jediným cílem blokovat pro daný prostor a čas jiná shromáždění. Dospěje-li úřad k závěru, že jediným účelem shromáždění je blokace místa a času, jde o zneužití práva, jemuž nepřísluší právní ochrana.
Později ohlášené shromáždění v takovém případě úřad nesmí zakázat podle § 10 odst. 2 písm. b) uvedeného zákona. jmenované společnosti, jak se domnívá žalobkyně, ale charakter a funkce předmětné stavby, z níž je na první pohled zřejmé, že se jedná o stavbu sloužící pro dopravu vyrobeného zboží či surovin určených k jeho výrobě. To, zda tuto stavbu, která z povahy věci může sloužit pouze k uvedenému účelu, v rozhodné době užívala sama žalobkyně či jiný subjekt jakožto nájemce stavby, je pro stanovení základní sazby daně nepodstatné.
Tentýž závěr ostatně dovodil i Krajský soud v Českých Budějovicích ve shora citovaném rozsudku, když konstatoval, že „zcela nerozhodné pro stanovení základní sazby daně je okolnost, jakým subjektem je podnikatelská činnost provozována, zda vlastníkem či nájemcem.“ Základní sazba daně u vlečky mohla být stanovena pouze dvěma způsoby – buď podle § 11 odst. 1 písm. d) bodu 2 zákona o dani z nemovitostí, pokud by tato stavba byla v rozhodném období kterýmkoliv subjektem užívána k účelu, k němuž je z povahy věci určena (tj. k dopravě), nebo podle § 11 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako „ostatní stavba“ ve smyslu tohoto ustanovení, pokud by v rozhodném období ležela ladem a nikdo ji pro podnikatelskou činnost neužíval.
Stanovení základní sazby daně u této stavby podle § 11 odst. 1 písm. d) bodu 3 zákona o dani z nemovitostí s poukazem na druh podnikatelské čin- č. 259/2002 Sb. nosti, který má žalobkyně zapsán jako předmět podnikání v obchodním rejstříku, bylo v každém případě v rozporu se zákonem. Důvodná je též žalobní námitka vytýkající správci daně a potažmo i žalovanému, že v rozporu s § 31 odst. 2 daňového řádu z roku 1992 neučinili dostatečná zjištění ohledně skutečností, bez nichž nelze daň z nemovitostí v daném případě řádně stanovit.
Soud má ve shodě s názorem žalobkyně za to, že v daňovém řízení, jež vyústilo ve vydání napadených rozhodnutí, správce daně nezjistil všechny skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti žalobkyně, neboť se v dostatečném rozsahu nezabýval tím, zda jsou jednotlivé stavby ve vlastnictví žalobkyně fakticky používány pro podnikatelskou činnost, a pokud ano, k jaké konkrétní podnikatelské činnosti ta která stavba slouží.
Jak již bylo soudem konstatováno shora, právě tyto skutečnosti jsou podle § 11 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí klíčové pro stanovení základní sazby daně u jednotlivých staveb. Na tomto místě nelze než opětovně poukázat na závěr Krajského soudu v Českých Budějovicích vyslovený v rozsudku sp. zn. 10 Ca 275/2002, podle něhož je nutno samostatně posuzovat každou jednotlivou budovu (stavbu), a to podle podnikatelské činnosti nebo podle převažující činnosti, k níž konkrétní stavba slouží. (...) S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 114 uvádějí, že „povinnost zakázat shromáždění z důvodu, že se na stejném místě a ve stejnou dobu má konat jiné dříve ohlášené shromáždění, v sobě implikuje povinnost úřadu vyvolat mezi oběma svolavateli jednání, ze kterého by měla vzejít dohoda o tom, kdy a kde se které shromáždění bude konkrétně konat. [...] V případě, že nebude na výzvu úřadu ze strany svolavatelů reagováno, lze důvodně usuzovat, že k uzavření dohody nedošlo. V takovém případě úřad zakáže všechna shromáždění oznámená v pořadí jako druhá a další. [Z § 10 odst. 2 shromažďovacího zákona] vyplývá, že účelem tohoto ustanovení je zabránit, aby se dvě shromáždění fakticky setkala.“ Konečně shodně P. Černý (in Černý, P. Střet dvou shromáždění. Právní rozhledy, 2011, č. 12, s. 419 a násl.) uvádí, že protidemonstrace se může konat na místě oznámeného shromáždění, proti němuž demonstruje, pouze jako neoznámené (neohlášené) shromáždění, neboť v opačném případě by bylo z důvodu místní a časové kolize zakázáno. Neoznámení shromáždění na jedné straně činí svolavatele odpovědného za přestupek (§ 14 odst. 1 zákona o právu shromažďovacím), na druhé straně však není důvodem k rozpuštění shromáždění (§ 12 odst. 3 zákona o právu shromažďovacím).
Shodné závěry vyplývají rovněž z judikatury zdejšího soudu. Z rozsudku ze dne 11. 3. 2011, čj. 8 As 15/2011-72, č. 2311/2011 Sb. NSS, plyne, že pozdější shromáždění má být zakázáno tehdy, pokud nedošlo k dohodě mezi svolavateli, nebo pokud případná kolize není naprosto marginální. V případě, že hrozící kolize je jen drobná, může být řešena nikoliv úplným zákazem shromáždění, nýbrž v souladu s § 8 zákona o právu shromažďovacím změnou času či místa pozdějšího shromáždění s tím, že pak již není možný postup dle § 10 odst. 2 písm. b) téhož zákona.
Také důvodová zpráva k novele zákona o právu shromažďovacím provedené zákonem č. 259/2002 Sb. vychází z toho, že koexis-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
tence dvou ohlášených shromáždění ve stejném čase a místě není možná. Aby se předešlo kolizím a účelovému nahlášení shromáždění na dlouhý čas dopředu, stanovila tato novela, že se svolavateli neumožňuje podat oznámení dříve než 6 měsíců přede dnem konání shromáždění (k oznámením podaným před touto lhůtou se nepřihlíží) a že na základě tohoto oznámení lze konat shromáždění pouze v jednou stanoveném termínu.
Výklad § 10 odst. 2 písm. b) zákona o právu shromažďovacím je tak zřejmý, na čemž se shoduje jak text zákona, tak úmysl zákonodárce, judikatura vrcholných soudů a též odborná literatura. Je zde nutno zmínit i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 6. 2006, Öllinger proti Rakousku, stížnost č. 76900/01, ECHR 2006-IX). V něm Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že na jednom místě lze konat různá shromáždění názorových oponentů za aktivní účasti státního aparátu dohlížejícího na veřejný pořádek; soud přitom akcentoval úlohu diskuze v demokracii, která by byla nepřípustně omezena, pokud by později nahlášené shromáždění nemohlo být realizováno.
Zdejší soud byl s ohledem na shora řečené nucen učinit úvahu nad závěry nadepsaného rozsudku ve vztahu k českému shromažďovacímu právu, konkrétně § 10 odst. 2 písm. b) zákona o právu shromažďovacím, stanovujícího nemožnost konat na jednom místě ve stejném čase vícero různých shromáždění podléhajících oznamovacímu režimu. Zdejší soud při této úvaze dospěl k závěru, že Evropský soud pro lidská práva se zabýval v mnoha ohledech odlišnou situací, neboť z jeho rozsudku plyne, že rakouské právo nezná apriorní zákaz více shromáždění na jednom místě, ale věc byla poměřována jen z hlediska narušení veřejného pořádku a práv návštěvníků hřbitova věnovat se nerušeně vzpomínce na zesnulé. Nynější případ je odlišný též v tom, že nejde o pokojné stacionární shromáždění několika málo osob, které reálně nemůže vyvolat hrozbu rozsáhlé vzájemné potyčky.
Zásadní specifikum nyní posuzované věci je však v tom, že později ohlášené shromáž-
dění stěžovatele se dostává do kolize s velmi široce (časově i prostorově) koncipovanými shromážděními, která se mají konat po dobu několika měsíců od rána do večera a ve značné části centra města Duchcova. Stěžovatel na základě těchto skutečností dokonce namítá, že prve oznámená shromáždění jsou ryze obstrukční, ve skutečnosti se vůbec nemají konat a jejich smyslem je jen blokování prostoru, aby všechna pozdější shromáždění musela být zakázána.
Samotná okolnost, že dříve oznámená shromáždění výše uvedené dvojice svolavatelů byla ohlášena ve značném časovém rozsahu, ještě nemusí být důvodem pro to, aby byla zakázána. Jak uvedl zdejší soud ve svém rozhodnutí ze dne 31. 8. 2009, čj. 8 As 7/2008-116, č. 1953/2009 Sb. NSS, mnohost shromáždění může vyvolat pochybnosti o vůli svolavatele realizovat všechna ohlášená shromáždění, ale není důvodem jejich zákazu podle shromažďovacího zákona.
Tím méně je možno jakékoliv, třeba i rozsáhle koncipované shromáždění, zakázat po uplynutí zákonem stanovené třídenní lhůty (a to ani kdyby se pro to dodatečně objevil důvod). Podle § 11 odst. 1 zákona o právu shromažďovacím totiž platí, že o zákazu shromáždění nebo době jeho ukončení rozhodne úřad bezodkladně, nejpozději však do tří pracovních dnů od okamžiku, kdy obdržel platné oznámení. Podle odstavce 2 téhož ustanovení úřad písemné vyhotovení rozhodnutí vyvěsí na své úřední desce a rozhodnutí vyhlásí místním rozhlasem nebo jiným obdobným způsobem. Pokud o to svolavatel požádá, zašle mu úřad současně s vyvěšením rozhodnutí na úřední desce písemné vyhotovení na vědomí. Vyvěšením na úřední desce je rozhodnutí oznámeno a svolavateli doručeno. Na žádost svolavatele mu úřad vydá písemné vyhotovení rozhodnutí. Pokud úřad ve lhůtě uvedené v odstavci 1 nevyvěsí písemné vyhotovení rozhodnutí na své úřední desce, může svolavatel shromáždění uspořádat. Jak uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 21. 2. 2008, čj. 2 As 17/2008-77, č. 1557/2008 Sb. NSS, rozhodnutí o zákazu shromáždění vydané po uplynutí lhůty tří dnů podle § 11 odst. 1 shro-
mažďovacího zákona je nezákonné. Listina zakazuje povolovací režim shromáždění a jakákoliv pozdější (tj. po uplynutí lhůty) reakce úřadu by fakticky takový režim nastolila. Zákonná úprava je tak zcela zjevně koncipována tak, že pokud úřad ve lhůtě tří dnů o zákazu nerozhodne a toto negativní rozhodnutí řádně nevyvěsí, musí mít svolavatel za to, že již později zákaz vysloven být nemůže.
V tom případě zákon předpokládá, že kažjiného svolavatele, dé další shromáždění s podstatnou shodou v místě a čase, má být zakázáno. Dřívější svolavatel má tedy právo na pokud možno nerušenou možnost zamýšlené shromáždění uspořádat. Zákaz později oznámeného shromáždění je ale nepochybně značným zásahem do shromažďovacího práva pozdějšího svolavatele a je akceptovatelný jen při naplnění zákonných důvodů. V daném případě je tím důvodem respektování přednosti v oznamování, a to v zájmu ochrany práv a svobod druhých a veřejného pořádku, jak má na mysli čl. 19 odst. 2 Listiny. Při užití tohoto postupu tedy nelze vycházet pouze z jazykového výkladu rozhodného ustanovení zákona, ale je nutné vážit rovněž jeho smysl, a také účel, pro který byl § 10 odst. 2 písm. b) do zákona o právu shromažďovacím vnesen. Tím je právě vyvážení práv jednotlivých svolavatelů a zabránění možnému střetu konání shromáždění; není jím však pouze formální střet jejich oznámení. Jen takový výklad je ústavně konformní. Posouzení splnění zákonných podmínek zákazu pak musí vždy vycházet z konkrétních skutečností, které má úřad k dispozici.
Značný rozsah dříve nahlášených shromáždění je indicií, kterou musí příslušný úřad zohlednit při úvaze, zda později ohlášené shromáždění z důvodu kolize zakáže podle § 10 odst. 2 písm. b) zákona o právu shromažďovacím. Smyslem tohoto ustanovení, jak bylo obsáhle vyloženo shora, je totiž to, aby nedošlo ke konfliktu mezi více shromážděními. K takovému konfliktu by ale nemohlo dojít tehdy, pokud by se dříve ohlášená shromáždění vůbec nekonala a byla ohlášena jen jako shromáždění blokující určitý prostor a čas. Zákaz pozdějšího shromáždění pro ko-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
lizi s předchozím shromážděním, jehož jediným účelem by byla blokace určitého prostoru, by nebylo možno v takovém případě vyslovit.
Zdejší soud nutně nedovozuje, že v daném případě byla dřívější shromáždění blokační. Sama časová rozsáhlost nahlášených shromáždění ještě evidentním zneužitím práva není. Lze si představit, že shromáždění skutečně budou konána několik týdnů po sobě, a to ve formě různých happeningů, performancí, pouličních akcí s programem apod. Prostorová a zejména časová rozsáhlost je ovšem indicií k úvaze nad tím, zda se taková shromáždění konat vskutku budou (zde je nutno opětovně připomenout shora citované rozhodnutí čj. 8 As 7/2008-116). To platí obzvláště v situaci, kdy jak žalovaný, tak krajský soud rozhodovali v době, kdy již bylo možno posoudit, zda se dříve ohlášená shromáždění konala. Tato shromáždění byla nahlášena v období od 5. 6., resp. 11. 6. 2013 až do 15. 9.
1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 114 uvádějí, že „povinnost zakázat shromáždění z důvodu, že se na stejném místě a ve stejnou dobu má konat jiné dříve ohlášené shromáždění, v sobě implikuje povinnost úřadu vyvolat mezi oběma svolavateli jednání, ze kterého by měla vzejít dohoda o tom, kdy a kde se které shromáždění bude konkrétně konat. [...] V případě, že nebude na výzvu úřadu ze strany svolavatelů reagováno, lze důvodně usuzovat, že k uzavření dohody nedošlo. V takovém případě úřad zakáže všechna shromáždění oznámená v pořadí jako druhá a další. [Z § 10 odst. 2 shromažďovacího zákona] vyplývá, že účelem tohoto ustanovení je zabránit, aby se dvě shromáždění fakticky setkala.“ Konečně shodně P. Černý (in Černý, P. Střet dvou shromáždění. Právní rozhledy, 2011, č. 12, s. 419 a násl.) uvádí, že protidemonstrace se může konat na místě oznámeného shromáždění, proti němuž demonstruje, pouze jako neoznámené (neohlášené) shromáždění, neboť v opačném případě by bylo z důvodu místní a časové kolize zakázáno. Neoznámení shromáždění na jedné straně činí svolavatele odpovědného za přestupek (§ 14 odst. 1 zákona o právu shromažďovacím), na druhé straně však není důvodem k rozpuštění shromáždění (§ 12 odst. 3 zákona o právu shromažďovacím).
Shodné závěry vyplývají rovněž z judikatury zdejšího soudu. Z rozsudku ze dne 11. 3. 2011, čj. 8 As 15/2011-72, č. 2311/2011 Sb. NSS, plyne, že pozdější shromáždění má být zakázáno tehdy, pokud nedošlo k dohodě mezi svolavateli, nebo pokud případná kolize není naprosto marginální. V případě, že hrozící kolize je jen drobná, může být řešena nikoliv úplným zákazem shromáždění, nýbrž v souladu s § 8 zákona o právu shromažďovacím změnou času či místa pozdějšího shromáždění s tím, že pak již není možný postup dle § 10 odst. 2 písm. b) téhož zákona.
Také důvodová zpráva k novele zákona o právu shromažďovacím provedené zákonem č. 259/2002 Sb. vychází z toho, že koexis-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
tence dvou ohlášených shromáždění ve stejném čase a místě není možná. Aby se předešlo kolizím a účelovému nahlášení shromáždění na dlouhý čas dopředu, stanovila tato novela, že se svolavateli neumožňuje podat oznámení dříve než 6 měsíců přede dnem konání shromáždění (k oznámením podaným před touto lhůtou se nepřihlíží) a že na základě tohoto oznámení lze konat shromáždění pouze v jednou stanoveném termínu.
Výklad § 10 odst. 2 písm. b) zákona o právu shromažďovacím je tak zřejmý, na čemž se shoduje jak text zákona, tak úmysl zákonodárce, judikatura vrcholných soudů a též odborná literatura. Je zde nutno zmínit i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 6. 2006, Öllinger proti Rakousku, stížnost č. 76900/01, ECHR 2006-IX). V něm Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že na jednom místě lze konat různá shromáždění názorových oponentů za aktivní účasti státního aparátu dohlížejícího na veřejný pořádek; soud přitom akcentoval úlohu diskuze v demokracii, která by byla nepřípustně omezena, pokud by později nahlášené shromáždění nemohlo být realizováno.
Zdejší soud byl s ohledem na shora řečené nucen učinit úvahu nad závěry nadepsaného rozsudku ve vztahu k českému shromažďovacímu právu, konkrétně § 10 odst. 2 písm. b) zákona o právu shromažďovacím, stanovujícího nemožnost konat na jednom místě ve stejném čase vícero různých shromáždění podléhajících oznamovacímu režimu. Zdejší soud při této úvaze dospěl k závěru, že Evropský soud pro lidská práva se zabýval v mnoha ohledech odlišnou situací, neboť z jeho rozsudku plyne, že rakouské právo nezná apriorní zákaz více shromáždění na jednom místě, ale věc byla poměřována jen z hlediska narušení veřejného pořádku a práv návštěvníků hřbitova věnovat se nerušeně vzpomínce na zesnulé. Nynější případ je odlišný též v tom, že nejde o pokojné stacionární shromáždění několika málo osob, které reálně nemůže vyvolat hrozbu rozsáhlé vzájemné potyčky.
Zásadní specifikum nyní posuzované věci je však v tom, že později ohlášené shromáž-
dění stěžovatele se dostává do kolize s velmi široce (časově i prostorově) koncipovanými shromážděními, která se mají konat po dobu několika měsíců od rána do večera a ve značné části centra města Duchcova. Stěžovatel na základě těchto skutečností dokonce namítá, že prve oznámená shromáždění jsou ryze obstrukční, ve skutečnosti se vůbec nemají konat a jejich smyslem je jen blokování prostoru, aby všechna pozdější shromáždění musela být zakázána.
Samotná okolnost, že dříve oznámená shromáždění výše uvedené dvojice svolavatelů byla ohlášena ve značném časovém rozsahu, ještě nemusí být důvodem pro to, aby byla zakázána. Jak uvedl zdejší soud ve svém rozhodnutí ze dne 31. 8. 2009, čj. 8 As 7/2008-116, č. 1953/2009 Sb. NSS, mnohost shromáždění může vyvolat pochybnosti o vůli svolavatele realizovat všechna ohlášená shromáždění, ale není důvodem jejich zákazu podle shromažďovacího zákona.
Tím méně je možno jakékoliv, třeba i rozsáhle koncipované shromáždění, zakázat po uplynutí zákonem stanovené třídenní lhůty (a to ani kdyby se pro to dodatečně objevil důvod). Podle § 11 odst. 1 zákona o právu shromažďovacím totiž platí, že o zákazu shromáždění nebo době jeho ukončení rozhodne úřad bezodkladně, nejpozději však do tří pracovních dnů od okamžiku, kdy obdržel platné oznámení. Podle odstavce 2 téhož ustanovení úřad písemné vyhotovení rozhodnutí vyvěsí na své úřední desce a rozhodnutí vyhlásí místním rozhlasem nebo jiným obdobným způsobem. Pokud o to svolavatel požádá, zašle mu úřad současně s vyvěšením rozhodnutí na úřední desce písemné vyhotovení na vědomí. Vyvěšením na úřední desce je rozhodnutí oznámeno a svolavateli doručeno. Na žádost svolavatele mu úřad vydá písemné vyhotovení rozhodnutí. Pokud úřad ve lhůtě uvedené v odstavci 1 nevyvěsí písemné vyhotovení rozhodnutí na své úřední desce, může svolavatel shromáždění uspořádat. Jak uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 21. 2. 2008, čj. 2 As 17/2008-77, č. 1557/2008 Sb. NSS, rozhodnutí o zákazu shromáždění vydané po uplynutí lhůty tří dnů podle § 11 odst. 1 shro-
mažďovacího zákona je nezákonné. Listina zakazuje povolovací režim shromáždění a jakákoliv pozdější (tj. po uplynutí lhůty) reakce úřadu by fakticky takový režim nastolila. Zákonná úprava je tak zcela zjevně koncipována tak, že pokud úřad ve lhůtě tří dnů o zákazu nerozhodne a toto negativní rozhodnutí řádně nevyvěsí, musí mít svolavatel za to, že již později zákaz vysloven být nemůže.
V tom případě zákon předpokládá, že kažjiného svolavatele, dé další shromáždění s podstatnou shodou v místě a čase, má být zakázáno. Dřívější svolavatel má tedy právo na pokud možno nerušenou možnost zamýšlené shromáždění uspořádat. Zákaz později oznámeného shromáždění je ale nepochybně značným zásahem do shromažďovacího práva pozdějšího svolavatele a je akceptovatelný jen při naplnění zákonných důvodů. V daném případě je tím důvodem respektování přednosti v oznamování, a to v zájmu ochrany práv a svobod druhých a veřejného pořádku, jak má na mysli čl. 19 odst. 2 Listiny. Při užití tohoto postupu tedy nelze vycházet pouze z jazykového výkladu rozhodného ustanovení zákona, ale je nutné vážit rovněž jeho smysl, a také účel, pro který byl § 10 odst. 2 písm. b) do zákona o právu shromažďovacím vnesen. Tím je právě vyvážení práv jednotlivých svolavatelů a zabránění možnému střetu konání shromáždění; není jím však pouze formální střet jejich oznámení. Jen takový výklad je ústavně konformní. Posouzení splnění zákonných podmínek zákazu pak musí vždy vycházet z konkrétních skutečností, které má úřad k dispozici.
Značný rozsah dříve nahlášených shromáždění je indicií, kterou musí příslušný úřad zohlednit při úvaze, zda později ohlášené shromáždění z důvodu kolize zakáže podle § 10 odst. 2 písm. b) zákona o právu shromažďovacím. Smyslem tohoto ustanovení, jak bylo obsáhle vyloženo shora, je totiž to, aby nedošlo ke konfliktu mezi více shromážděními. K takovému konfliktu by ale nemohlo dojít tehdy, pokud by se dříve ohlášená shromáždění vůbec nekonala a byla ohlášena jen jako shromáždění blokující určitý prostor a čas. Zákaz pozdějšího shromáždění pro ko-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
lizi s předchozím shromážděním, jehož jediným účelem by byla blokace určitého prostoru, by nebylo možno v takovém případě vyslovit.
Zdejší soud nutně nedovozuje, že v daném případě byla dřívější shromáždění blokační. Sama časová rozsáhlost nahlášených shromáždění ještě evidentním zneužitím práva není. Lze si představit, že shromáždění skutečně budou konána několik týdnů po sobě, a to ve formě různých happeningů, performancí, pouličních akcí s programem apod. Prostorová a zejména časová rozsáhlost je ovšem indicií k úvaze nad tím, zda se taková shromáždění konat vskutku budou (zde je nutno opětovně připomenout shora citované rozhodnutí čj. 8 As 7/2008-116). To platí obzvláště v situaci, kdy jak žalovaný, tak krajský soud rozhodovali v době, kdy již bylo možno posoudit, zda se dříve ohlášená shromáždění konala. Tato shromáždění byla nahlášena v období od 5. 6., resp. 11. 6. 2013 až do 15. 9.
2013. Stěžovatel ohlásil shromáždění dne
18. 7. 2013, tedy v den, kdy již bylo možno objektivně zjistit reálné konání dříve nahlášených shromáždění. Doba více než jednoho měsíce jistě dává dostatečný prostor k prověření toho, v jaké dny, v jakém rozsahu a zda vůbec se shromáždění konala ve srovnání s ohlášeným stavem. Na základě tohoto posouzení pak bylo možno učinit závěr o blokačním charakteru dřívějších shromáždění. Právě proto § 2a písm. a) shromažďovacího zákona stanoví, že „[p]ůsobnost ve věcech práva shromažďovacího v přenesené působnosti vykonává obecní úřad, v jehož územním obvodu se má shromáždění konat“. Je to totiž právě obecní úřad, kdo nejlépe zná místní poměry a je schopen posoudit, zda se shromáždění konala, popř. v jakém rozsahu. Žalovaný tedy v době posuzování ohlášeného shromáždění stěžovatele jistě věděl o tom, zda se dřívější shromáždění již konala, nebo to přinejmenším mohl bez vynaložení zvláštního úsilí spolehlivě zjistit. V tomto ohledu je příznačné, že žalovaný sídlí na náměstí Republiky, tedy v místě, kde se ohlášená shromáždění měla konat.
Kolizi dvou shromáždění tak žalovaný hodnotil jen formálně, podle toho, jak mu by-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
la nahlášena, a nezjišťoval již, jestli k ní může dojít i ve skutečnosti. Tím žalovaný pochybil a následně pochybil i krajský soud, pokud mu takový postup nevytknul. Krajský soud následně nepostupoval správně i tím, že nevyzval svolavatele dřívějších shromáždění podle § 34 odst. 2 s. ř. s., zda hodlají v řízení uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení (a stejně tak stěžovatel byl povinen dle § 34 odst. 2 věty první s. ř. s. takové osoby označit). Svolavatelé jsou jistě osobami, které by mohly být dotčeny případným zrušením napadeného rozhodnutí. Zároveň by krajský soud měl možnost během řízení osvětlit i skutečné pohnutky dřívějších svolavatelů, pokud by uplatňovali práva osob zúčastněných na řízení. Nyní již není na Nejvyšším správním soudu, aby suploval roli žalovaného, resp. krajského soudu. Zdejší soud však může alespoň v obecné rovině uvést některá další východiska pro případ, že by se zjistilo, že skutečná motivace dřívějších svolavatelů nebyla konat shromáždění, ale jen nepřípustně jiným bránit v realizaci jejich ústavně garantovaného shromažďovacího práva. Je třeba ovšem přiznat, že následující úvahy patrně již nemusejí mít přímý dopad na projednávanou věc, jelikož plánovaný den zakázaného shromáždění předchází dni vydání tohoto rozsudku.
Pokud by se zcela zjevně ukázalo, že dřívější shromáždění byla ohlášena jedině s účelem blokovat dané místo v daném čase, šlo by o zneužití práva. To nepožívá právní ochrany (k tomu viz i obsáhlá judikatura Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 11. 3. 2011, čj. 8 As 15/2011-72, č. 2311/2011 Sb. NSS). Prokazatelně obstrukční shromáždění by mohlo být za určitých okolností zakázáno (soud však znovu opakuje, že časová i prostorová rozsáhlost není sama o sobě důkazem obstrukcí, ale je třeba, aby přistoupila i jiná skutečnost, např. dřívější aktivita svolavatelů). Pokud by obstrukční shromáždění nebylo zakázáno v třídenní lhůtě, nemohlo by být zakázáno následně (viz úvahy shora), ale nebránilo by to tomu, aby se ve stejný čas a na stejném místě mohlo konat shromáždění ohlášené později; pro pozdější shromáždění by již nebylo možno užít postupu podle § 10 odst. 2 písm. b) zákona o právu shromažďovacím, neboť by nehrozila skutečná kolize
Jiří Š. proti Městskému úřadu Duchcov o zákaz oznámeného shromáždění, o kasační stíž- nosti žalobce.