Předtím než příslušný úřad později ohlášené shromáždění zakáže pro místní
a časovou kolizi se shromážděním ohlášeným dříve [§ 10 odst. 2 písm. b) zákona
č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím], musí na základě znalosti místních poměrů, tvrzení pozdějšího svolavatele či na základě jiných důvodných pochybností uvážit, zda dříve ohlášené shromáždění není koncipováno jen jako obstrukční s jediným cílem blokovat pro daný prostor a čas jiná shromáždění. Dospěje-li úřad
k závěru, že jediným účelem shromáždění je blokace místa a času, jde o zneužití práva, jemuž nepřísluší právní ochrana. Později ohlášené shromáždění v takovém případě úřad nesmí zakázat podle § 10 odst. 2 písm. b) uvedeného zákona. jmenované společnosti, jak se domnívá žalobkyně, ale charakter a funkce předmětné stavby, z níž je na první pohled zřejmé, že se jedná o stavbu sloužící pro dopravu vyrobeného
zboží či surovin určených k jeho výrobě. To,
zda tuto stavbu, která z povahy věci může
sloužit pouze k uvedenému účelu, v rozhodné době užívala sama žalobkyně či jiný subjekt jakožto nájemce stavby, je pro stanovení
základní sazby daně nepodstatné. Tentýž závěr ostatně dovodil i Krajský soud v Českých
Budějovicích ve shora citovaném rozsudku,
když konstatoval, že „zcela nerozhodné pro
stanovení základní sazby daně je okolnost,
jakým subjektem je podnikatelská činnost
provozována, zda vlastníkem či nájemcem.“ Základní sazba daně u vlečky mohla být
stanovena pouze dvěma způsoby – buď podle § 11 odst. 1 písm. d) bodu 2 zákona o dani
z nemovitostí, pokud by tato stavba byla
v rozhodném období kterýmkoliv subjektem
užívána k účelu, k němuž je z povahy věci určena (tj. k dopravě), nebo podle § 11 odst. 1
písm. e) téhož zákona jako „ostatní stavba“
ve smyslu tohoto ustanovení, pokud by v rozhodném období ležela ladem a nikdo ji pro
podnikatelskou činnost neužíval. Stanovení
základní sazby daně u této stavby podle § 11
odst. 1 písm. d) bodu 3 zákona o dani z nemovitostí s poukazem na druh podnikatelské čin- č. 259/2002 Sb. nosti, který má žalobkyně zapsán jako předmět podnikání v obchodním rejstříku, bylo
v každém případě v rozporu se zákonem. Důvodná je též žalobní námitka vytýkající
správci daně a potažmo i žalovanému, že
v rozporu s § 31 odst. 2 daňového řádu z roku
1992 neučinili dostatečná zjištění ohledně
skutečností, bez nichž nelze daň z nemovitostí v daném případě řádně stanovit. Soud
má ve shodě s názorem žalobkyně za to, že
v daňovém řízení, jež vyústilo ve vydání napadených rozhodnutí, správce daně nezjistil
všechny skutečnosti rozhodné pro správné
stanovení daňové povinnosti žalobkyně, neboť se v dostatečném rozsahu nezabýval tím,
zda jsou jednotlivé stavby ve vlastnictví žalobkyně fakticky používány pro podnikatelskou činnost, a pokud ano, k jaké konkrétní
podnikatelské činnosti ta která stavba slouží.
Jak již bylo soudem konstatováno shora, právě tyto skutečnosti jsou podle § 11 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí klíčové pro stanovení základní sazby daně u jednotlivých
staveb. Na tomto místě nelze než opětovně
poukázat na závěr Krajského soudu v Českých Budějovicích vyslovený v rozsudku
sp. zn. 10 Ca 275/2002, podle něhož je nutno
samostatně posuzovat každou jednotlivou
budovu (stavbu), a to podle podnikatelské
činnosti nebo podle převažující činnosti,
k níž konkrétní stavba slouží. (...) S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
Předtím než příslušný úřad později ohlášené shromáždění zakáže pro místní
a časovou kolizi se shromážděním ohlášeným dříve [§ 10 odst. 2 písm. b) zákona
č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím], musí na základě znalosti místních poměrů, tvrzení pozdějšího svolavatele či na základě jiných důvodných pochybností uvážit, zda dříve ohlášené shromáždění není koncipováno jen jako obstrukční s jediným cílem blokovat pro daný prostor a čas jiná shromáždění. Dospěje-li úřad
k závěru, že jediným účelem shromáždění je blokace místa a času, jde o zneužití práva, jemuž nepřísluší právní ochrana. Později ohlášené shromáždění v takovém případě úřad nesmí zakázat podle § 10 odst. 2 písm. b) uvedeného zákona. jmenované společnosti, jak se domnívá žalobkyně, ale charakter a funkce předmětné stavby, z níž je na první pohled zřejmé, že se jedná o stavbu sloužící pro dopravu vyrobeného
zboží či surovin určených k jeho výrobě. To,
zda tuto stavbu, která z povahy věci může
sloužit pouze k uvedenému účelu, v rozhodné době užívala sama žalobkyně či jiný subjekt jakožto nájemce stavby, je pro stanovení
základní sazby daně nepodstatné. Tentýž závěr ostatně dovodil i Krajský soud v Českých
Budějovicích ve shora citovaném rozsudku,
když konstatoval, že „zcela nerozhodné pro
stanovení základní sazby daně je okolnost,
jakým subjektem je podnikatelská činnost
provozována, zda vlastníkem či nájemcem.“ Základní sazba daně u vlečky mohla být
stanovena pouze dvěma způsoby – buď podle § 11 odst. 1 písm. d) bodu 2 zákona o dani
z nemovitostí, pokud by tato stavba byla
v rozhodném období kterýmkoliv subjektem
užívána k účelu, k němuž je z povahy věci určena (tj. k dopravě), nebo podle § 11 odst. 1
písm. e) téhož zákona jako „ostatní stavba“
ve smyslu tohoto ustanovení, pokud by v rozhodném období ležela ladem a nikdo ji pro
podnikatelskou činnost neužíval. Stanovení
základní sazby daně u této stavby podle § 11
odst. 1 písm. d) bodu 3 zákona o dani z nemovitostí s poukazem na druh podnikatelské čin- č. 259/2002 Sb. nosti, který má žalobkyně zapsán jako předmět podnikání v obchodním rejstříku, bylo
v každém případě v rozporu se zákonem. Důvodná je též žalobní námitka vytýkající
správci daně a potažmo i žalovanému, že
v rozporu s § 31 odst. 2 daňového řádu z roku
1992 neučinili dostatečná zjištění ohledně
skutečností, bez nichž nelze daň z nemovitostí v daném případě řádně stanovit. Soud
má ve shodě s názorem žalobkyně za to, že
v daňovém řízení, jež vyústilo ve vydání napadených rozhodnutí, správce daně nezjistil
všechny skutečnosti rozhodné pro správné
stanovení daňové povinnosti žalobkyně, neboť se v dostatečném rozsahu nezabýval tím,
zda jsou jednotlivé stavby ve vlastnictví žalobkyně fakticky používány pro podnikatelskou činnost, a pokud ano, k jaké konkrétní
podnikatelské činnosti ta která stavba slouží.
Jak již bylo soudem konstatováno shora, právě tyto skutečnosti jsou podle § 11 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí klíčové pro stanovení základní sazby daně u jednotlivých
staveb. Na tomto místě nelze než opětovně
poukázat na závěr Krajského soudu v Českých Budějovicích vyslovený v rozsudku
sp. zn. 10 Ca 275/2002, podle něhož je nutno
samostatně posuzovat každou jednotlivou
budovu (stavbu), a to podle podnikatelské
činnosti nebo podle převažující činnosti,
k níž konkrétní stavba slouží. (...) S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 114 uvádějí,
že „povinnost zakázat shromáždění z důvodu, že se na stejném místě a ve stejnou dobu
má konat jiné dříve ohlášené shromáždění,
v sobě implikuje povinnost úřadu vyvolat
mezi oběma svolavateli jednání, ze kterého
by měla vzejít dohoda o tom, kdy a kde se
které shromáždění bude konkrétně konat.
[...] V případě, že nebude na výzvu úřadu ze
strany svolavatelů reagováno, lze důvodně
usuzovat, že k uzavření dohody nedošlo.
V takovém případě úřad zakáže všechna
shromáždění oznámená v pořadí jako druhá a další. [Z § 10 odst. 2 shromažďovacího
zákona] vyplývá, že účelem tohoto ustanovení je zabránit, aby se dvě shromáždění fakticky setkala.“ Konečně shodně P. Černý (in
Černý, P. Střet dvou shromáždění. Právní
rozhledy, 2011, č. 12, s. 419 a násl.) uvádí, že
protidemonstrace se může konat na místě
oznámeného shromáždění, proti němuž demonstruje, pouze jako neoznámené (neohlášené) shromáždění, neboť v opačném případě by bylo z důvodu místní a časové kolize
zakázáno. Neoznámení shromáždění na jedné straně činí svolavatele odpovědného za
přestupek (§ 14 odst. 1 zákona o právu shromažďovacím), na druhé straně však není důvodem k rozpuštění shromáždění (§ 12
odst. 3 zákona o právu shromažďovacím).
Shodné závěry vyplývají rovněž z judikatury zdejšího soudu. Z rozsudku ze dne 11. 3.
2011, čj. 8 As 15/2011-72, č. 2311/2011 Sb. NSS,
plyne, že pozdější shromáždění má být zakázáno tehdy, pokud nedošlo k dohodě mezi
svolavateli, nebo pokud případná kolize není
naprosto marginální. V případě, že hrozící
kolize je jen drobná, může být řešena nikoliv
úplným zákazem shromáždění, nýbrž v souladu s § 8 zákona o právu shromažďovacím
změnou času či místa pozdějšího shromáždění s tím, že pak již není možný postup dle § 10
odst. 2 písm. b) téhož zákona.
Také důvodová zpráva k novele zákona
o právu shromažďovacím provedené zákonem
č. 259/2002 Sb. vychází z toho, že koexis-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
tence dvou ohlášených shromáždění ve stejném čase a místě není možná. Aby se předešlo kolizím a účelovému nahlášení shromáždění na dlouhý čas dopředu, stanovila tato
novela, že se svolavateli neumožňuje podat
oznámení dříve než 6 měsíců přede dnem
konání shromáždění (k oznámením podaným před touto lhůtou se nepřihlíží) a že na
základě tohoto oznámení lze konat shromáždění pouze v jednou stanoveném termínu.
Výklad § 10 odst. 2 písm. b) zákona o právu shromažďovacím je tak zřejmý, na čemž se
shoduje jak text zákona, tak úmysl zákonodárce, judikatura vrcholných soudů a též odborná literatura. Je zde nutno zmínit i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze
dne 29. 6. 2006, Öllinger proti Rakousku,
stížnost č. 76900/01, ECHR 2006-IX). V něm
Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že na jednom místě lze konat různá
shromáždění názorových oponentů za aktivní účasti státního aparátu dohlížejícího na veřejný pořádek; soud přitom akcentoval úlohu
diskuze v demokracii, která by byla nepřípustně omezena, pokud by později nahlášené shromáždění nemohlo být realizováno.
Zdejší soud byl s ohledem na shora řečené nucen učinit úvahu nad závěry nadepsaného rozsudku ve vztahu k českému shromažďovacímu právu, konkrétně § 10 odst. 2
písm. b) zákona o právu shromažďovacím,
stanovujícího nemožnost konat na jednom
místě ve stejném čase vícero různých shromáždění podléhajících oznamovacímu režimu. Zdejší soud při této úvaze dospěl k závěru,
že Evropský soud pro lidská práva se zabýval
v mnoha ohledech odlišnou situací, neboť
z jeho rozsudku plyne, že rakouské právo nezná apriorní zákaz více shromáždění na jednom místě, ale věc byla poměřována jen z hlediska narušení veřejného pořádku a práv
návštěvníků hřbitova věnovat se nerušeně
vzpomínce na zesnulé. Nynější případ je odlišný též v tom, že nejde o pokojné stacionární shromáždění několika málo osob, které
reálně nemůže vyvolat hrozbu rozsáhlé vzájemné potyčky.
Zásadní specifikum nyní posuzované věci
je však v tom, že později ohlášené shromáž-
dění stěžovatele se dostává do kolize s velmi
široce (časově i prostorově) koncipovanými
shromážděními, která se mají konat po dobu
několika měsíců od rána do večera a ve značné části centra města Duchcova. Stěžovatel
na základě těchto skutečností dokonce namítá, že prve oznámená shromáždění jsou ryze
obstrukční, ve skutečnosti se vůbec nemají
konat a jejich smyslem je jen blokování prostoru, aby všechna pozdější shromáždění musela být zakázána.
Samotná okolnost, že dříve oznámená
shromáždění výše uvedené dvojice svolavatelů byla ohlášena ve značném časovém rozsahu, ještě nemusí být důvodem pro to, aby byla zakázána. Jak uvedl zdejší soud ve svém
rozhodnutí ze dne 31. 8. 2009, čj. 8 As
7/2008-116, č. 1953/2009 Sb. NSS, mnohost
shromáždění může vyvolat pochybnosti o vůli
svolavatele realizovat všechna ohlášená shromáždění, ale není důvodem jejich zákazu podle shromažďovacího zákona.
Tím méně je možno jakékoliv, třeba i rozsáhle koncipované shromáždění, zakázat po
uplynutí zákonem stanovené třídenní lhůty
(a to ani kdyby se pro to dodatečně objevil
důvod). Podle § 11 odst. 1 zákona o právu
shromažďovacím totiž platí, že o zákazu shromáždění nebo době jeho ukončení rozhodne
úřad bezodkladně, nejpozději však do tří pracovních dnů od okamžiku, kdy obdržel platné oznámení. Podle odstavce 2 téhož ustanovení úřad písemné vyhotovení rozhodnutí
vyvěsí na své úřední desce a rozhodnutí vyhlásí místním rozhlasem nebo jiným obdobným způsobem. Pokud o to svolavatel požádá,
zašle mu úřad současně s vyvěšením rozhodnutí na úřední desce písemné vyhotovení na
vědomí. Vyvěšením na úřední desce je rozhodnutí oznámeno a svolavateli doručeno.
Na žádost svolavatele mu úřad vydá písemné
vyhotovení rozhodnutí. Pokud úřad ve lhůtě
uvedené v odstavci 1 nevyvěsí písemné vyhotovení rozhodnutí na své úřední desce, může
svolavatel shromáždění uspořádat. Jak uvedl
zdejší soud v rozsudku ze dne 21. 2. 2008,
čj. 2 As 17/2008-77, č. 1557/2008 Sb. NSS, rozhodnutí o zákazu shromáždění vydané po
uplynutí lhůty tří dnů podle § 11 odst. 1 shro-
mažďovacího zákona je nezákonné. Listina
zakazuje povolovací režim shromáždění a jakákoliv pozdější (tj. po uplynutí lhůty) reakce
úřadu by fakticky takový režim nastolila. Zákonná úprava je tak zcela zjevně koncipována
tak, že pokud úřad ve lhůtě tří dnů o zákazu
nerozhodne a toto negativní rozhodnutí řádně nevyvěsí, musí mít svolavatel za to, že již
později zákaz vysloven být nemůže.
V tom případě zákon předpokládá, že kažjiného svolavatele,
dé další shromáždění
s podstatnou shodou v místě a čase, má být
zakázáno. Dřívější svolavatel má tedy právo
na pokud možno nerušenou možnost zamýšlené shromáždění uspořádat. Zákaz později
oznámeného shromáždění je ale nepochybně značným zásahem do shromažďovacího
práva pozdějšího svolavatele a je akceptovatelný jen při naplnění zákonných důvodů.
V daném případě je tím důvodem respektování přednosti v oznamování, a to v zájmu
ochrany práv a svobod druhých a veřejného
pořádku, jak má na mysli čl. 19 odst. 2 Listiny.
Při užití tohoto postupu tedy nelze vycházet
pouze z jazykového výkladu rozhodného
ustanovení zákona, ale je nutné vážit rovněž
jeho smysl, a také účel, pro který byl § 10
odst. 2 písm. b) do zákona o právu shromažďovacím vnesen. Tím je právě vyvážení práv
jednotlivých svolavatelů a zabránění možnému střetu konání shromáždění; není jím však
pouze formální střet jejich oznámení. Jen takový výklad je ústavně konformní. Posouzení
splnění zákonných podmínek zákazu pak
musí vždy vycházet z konkrétních skutečností, které má úřad k dispozici.
Značný rozsah dříve nahlášených shromáždění je indicií, kterou musí příslušný
úřad zohlednit při úvaze, zda později ohlášené shromáždění z důvodu kolize zakáže podle § 10 odst. 2 písm. b) zákona o právu shromažďovacím. Smyslem tohoto ustanovení, jak
bylo obsáhle vyloženo shora, je totiž to, aby
nedošlo ke konfliktu mezi více shromážděními. K takovému konfliktu by ale nemohlo dojít tehdy, pokud by se dříve ohlášená shromáždění vůbec nekonala a byla ohlášena jen
jako shromáždění blokující určitý prostor
a čas. Zákaz pozdějšího shromáždění pro ko-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
lizi s předchozím shromážděním, jehož jediným účelem by byla blokace určitého prostoru,
by nebylo možno v takovém případě vyslovit.
Zdejší soud nutně nedovozuje, že v daném případě byla dřívější shromáždění blokační. Sama časová rozsáhlost nahlášených
shromáždění ještě evidentním zneužitím práva není. Lze si představit, že shromáždění
skutečně budou konána několik týdnů po sobě, a to ve formě různých happeningů, performancí, pouličních akcí s programem
apod. Prostorová a zejména časová rozsáhlost
je ovšem indicií k úvaze nad tím, zda se taková shromáždění konat vskutku budou (zde je
nutno opětovně připomenout shora citované
rozhodnutí čj. 8 As 7/2008-116). To platí obzvláště v situaci, kdy jak žalovaný, tak krajský
soud rozhodovali v době, kdy již bylo možno
posoudit, zda se dříve ohlášená shromáždění
konala. Tato shromáždění byla nahlášena
v období od 5. 6., resp. 11. 6. 2013 až do 15. 9.
1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 114 uvádějí,
že „povinnost zakázat shromáždění z důvodu, že se na stejném místě a ve stejnou dobu
má konat jiné dříve ohlášené shromáždění,
v sobě implikuje povinnost úřadu vyvolat
mezi oběma svolavateli jednání, ze kterého
by měla vzejít dohoda o tom, kdy a kde se
které shromáždění bude konkrétně konat.
[...] V případě, že nebude na výzvu úřadu ze
strany svolavatelů reagováno, lze důvodně
usuzovat, že k uzavření dohody nedošlo.
V takovém případě úřad zakáže všechna
shromáždění oznámená v pořadí jako druhá a další. [Z § 10 odst. 2 shromažďovacího
zákona] vyplývá, že účelem tohoto ustanovení je zabránit, aby se dvě shromáždění fakticky setkala.“ Konečně shodně P. Černý (in
Černý, P. Střet dvou shromáždění. Právní
rozhledy, 2011, č. 12, s. 419 a násl.) uvádí, že
protidemonstrace se může konat na místě
oznámeného shromáždění, proti němuž demonstruje, pouze jako neoznámené (neohlášené) shromáždění, neboť v opačném případě by bylo z důvodu místní a časové kolize
zakázáno. Neoznámení shromáždění na jedné straně činí svolavatele odpovědného za
přestupek (§ 14 odst. 1 zákona o právu shromažďovacím), na druhé straně však není důvodem k rozpuštění shromáždění (§ 12
odst. 3 zákona o právu shromažďovacím).
Shodné závěry vyplývají rovněž z judikatury zdejšího soudu. Z rozsudku ze dne 11. 3.
2011, čj. 8 As 15/2011-72, č. 2311/2011 Sb. NSS,
plyne, že pozdější shromáždění má být zakázáno tehdy, pokud nedošlo k dohodě mezi
svolavateli, nebo pokud případná kolize není
naprosto marginální. V případě, že hrozící
kolize je jen drobná, může být řešena nikoliv
úplným zákazem shromáždění, nýbrž v souladu s § 8 zákona o právu shromažďovacím
změnou času či místa pozdějšího shromáždění s tím, že pak již není možný postup dle § 10
odst. 2 písm. b) téhož zákona.
Také důvodová zpráva k novele zákona
o právu shromažďovacím provedené zákonem
č. 259/2002 Sb. vychází z toho, že koexis-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
tence dvou ohlášených shromáždění ve stejném čase a místě není možná. Aby se předešlo kolizím a účelovému nahlášení shromáždění na dlouhý čas dopředu, stanovila tato
novela, že se svolavateli neumožňuje podat
oznámení dříve než 6 měsíců přede dnem
konání shromáždění (k oznámením podaným před touto lhůtou se nepřihlíží) a že na
základě tohoto oznámení lze konat shromáždění pouze v jednou stanoveném termínu.
Výklad § 10 odst. 2 písm. b) zákona o právu shromažďovacím je tak zřejmý, na čemž se
shoduje jak text zákona, tak úmysl zákonodárce, judikatura vrcholných soudů a též odborná literatura. Je zde nutno zmínit i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze
dne 29. 6. 2006, Öllinger proti Rakousku,
stížnost č. 76900/01, ECHR 2006-IX). V něm
Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že na jednom místě lze konat různá
shromáždění názorových oponentů za aktivní účasti státního aparátu dohlížejícího na veřejný pořádek; soud přitom akcentoval úlohu
diskuze v demokracii, která by byla nepřípustně omezena, pokud by později nahlášené shromáždění nemohlo být realizováno.
Zdejší soud byl s ohledem na shora řečené nucen učinit úvahu nad závěry nadepsaného rozsudku ve vztahu k českému shromažďovacímu právu, konkrétně § 10 odst. 2
písm. b) zákona o právu shromažďovacím,
stanovujícího nemožnost konat na jednom
místě ve stejném čase vícero různých shromáždění podléhajících oznamovacímu režimu. Zdejší soud při této úvaze dospěl k závěru,
že Evropský soud pro lidská práva se zabýval
v mnoha ohledech odlišnou situací, neboť
z jeho rozsudku plyne, že rakouské právo nezná apriorní zákaz více shromáždění na jednom místě, ale věc byla poměřována jen z hlediska narušení veřejného pořádku a práv
návštěvníků hřbitova věnovat se nerušeně
vzpomínce na zesnulé. Nynější případ je odlišný též v tom, že nejde o pokojné stacionární shromáždění několika málo osob, které
reálně nemůže vyvolat hrozbu rozsáhlé vzájemné potyčky.
Zásadní specifikum nyní posuzované věci
je však v tom, že později ohlášené shromáž-
dění stěžovatele se dostává do kolize s velmi
široce (časově i prostorově) koncipovanými
shromážděními, která se mají konat po dobu
několika měsíců od rána do večera a ve značné části centra města Duchcova. Stěžovatel
na základě těchto skutečností dokonce namítá, že prve oznámená shromáždění jsou ryze
obstrukční, ve skutečnosti se vůbec nemají
konat a jejich smyslem je jen blokování prostoru, aby všechna pozdější shromáždění musela být zakázána.
Samotná okolnost, že dříve oznámená
shromáždění výše uvedené dvojice svolavatelů byla ohlášena ve značném časovém rozsahu, ještě nemusí být důvodem pro to, aby byla zakázána. Jak uvedl zdejší soud ve svém
rozhodnutí ze dne 31. 8. 2009, čj. 8 As
7/2008-116, č. 1953/2009 Sb. NSS, mnohost
shromáždění může vyvolat pochybnosti o vůli
svolavatele realizovat všechna ohlášená shromáždění, ale není důvodem jejich zákazu podle shromažďovacího zákona.
Tím méně je možno jakékoliv, třeba i rozsáhle koncipované shromáždění, zakázat po
uplynutí zákonem stanovené třídenní lhůty
(a to ani kdyby se pro to dodatečně objevil
důvod). Podle § 11 odst. 1 zákona o právu
shromažďovacím totiž platí, že o zákazu shromáždění nebo době jeho ukončení rozhodne
úřad bezodkladně, nejpozději však do tří pracovních dnů od okamžiku, kdy obdržel platné oznámení. Podle odstavce 2 téhož ustanovení úřad písemné vyhotovení rozhodnutí
vyvěsí na své úřední desce a rozhodnutí vyhlásí místním rozhlasem nebo jiným obdobným způsobem. Pokud o to svolavatel požádá,
zašle mu úřad současně s vyvěšením rozhodnutí na úřední desce písemné vyhotovení na
vědomí. Vyvěšením na úřední desce je rozhodnutí oznámeno a svolavateli doručeno.
Na žádost svolavatele mu úřad vydá písemné
vyhotovení rozhodnutí. Pokud úřad ve lhůtě
uvedené v odstavci 1 nevyvěsí písemné vyhotovení rozhodnutí na své úřední desce, může
svolavatel shromáždění uspořádat. Jak uvedl
zdejší soud v rozsudku ze dne 21. 2. 2008,
čj. 2 As 17/2008-77, č. 1557/2008 Sb. NSS, rozhodnutí o zákazu shromáždění vydané po
uplynutí lhůty tří dnů podle § 11 odst. 1 shro-
mažďovacího zákona je nezákonné. Listina
zakazuje povolovací režim shromáždění a jakákoliv pozdější (tj. po uplynutí lhůty) reakce
úřadu by fakticky takový režim nastolila. Zákonná úprava je tak zcela zjevně koncipována
tak, že pokud úřad ve lhůtě tří dnů o zákazu
nerozhodne a toto negativní rozhodnutí řádně nevyvěsí, musí mít svolavatel za to, že již
později zákaz vysloven být nemůže.
V tom případě zákon předpokládá, že kažjiného svolavatele,
dé další shromáždění
s podstatnou shodou v místě a čase, má být
zakázáno. Dřívější svolavatel má tedy právo
na pokud možno nerušenou možnost zamýšlené shromáždění uspořádat. Zákaz později
oznámeného shromáždění je ale nepochybně značným zásahem do shromažďovacího
práva pozdějšího svolavatele a je akceptovatelný jen při naplnění zákonných důvodů.
V daném případě je tím důvodem respektování přednosti v oznamování, a to v zájmu
ochrany práv a svobod druhých a veřejného
pořádku, jak má na mysli čl. 19 odst. 2 Listiny.
Při užití tohoto postupu tedy nelze vycházet
pouze z jazykového výkladu rozhodného
ustanovení zákona, ale je nutné vážit rovněž
jeho smysl, a také účel, pro který byl § 10
odst. 2 písm. b) do zákona o právu shromažďovacím vnesen. Tím je právě vyvážení práv
jednotlivých svolavatelů a zabránění možnému střetu konání shromáždění; není jím však
pouze formální střet jejich oznámení. Jen takový výklad je ústavně konformní. Posouzení
splnění zákonných podmínek zákazu pak
musí vždy vycházet z konkrétních skutečností, které má úřad k dispozici.
Značný rozsah dříve nahlášených shromáždění je indicií, kterou musí příslušný
úřad zohlednit při úvaze, zda později ohlášené shromáždění z důvodu kolize zakáže podle § 10 odst. 2 písm. b) zákona o právu shromažďovacím. Smyslem tohoto ustanovení, jak
bylo obsáhle vyloženo shora, je totiž to, aby
nedošlo ke konfliktu mezi více shromážděními. K takovému konfliktu by ale nemohlo dojít tehdy, pokud by se dříve ohlášená shromáždění vůbec nekonala a byla ohlášena jen
jako shromáždění blokující určitý prostor
a čas. Zákaz pozdějšího shromáždění pro ko-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
lizi s předchozím shromážděním, jehož jediným účelem by byla blokace určitého prostoru,
by nebylo možno v takovém případě vyslovit.
Zdejší soud nutně nedovozuje, že v daném případě byla dřívější shromáždění blokační. Sama časová rozsáhlost nahlášených
shromáždění ještě evidentním zneužitím práva není. Lze si představit, že shromáždění
skutečně budou konána několik týdnů po sobě, a to ve formě různých happeningů, performancí, pouličních akcí s programem
apod. Prostorová a zejména časová rozsáhlost
je ovšem indicií k úvaze nad tím, zda se taková shromáždění konat vskutku budou (zde je
nutno opětovně připomenout shora citované
rozhodnutí čj. 8 As 7/2008-116). To platí obzvláště v situaci, kdy jak žalovaný, tak krajský
soud rozhodovali v době, kdy již bylo možno
posoudit, zda se dříve ohlášená shromáždění
konala. Tato shromáždění byla nahlášena
v období od 5. 6., resp. 11. 6. 2013 až do 15. 9.
2013. Stěžovatel ohlásil shromáždění dne
2013. Stěžovatel ohlásil shromáždění dne
18. 7. 2013, tedy v den, kdy již bylo možno objektivně zjistit reálné konání dříve nahlášených shromáždění. Doba více než jednoho
měsíce jistě dává dostatečný prostor k prověření toho, v jaké dny, v jakém rozsahu a zda
vůbec se shromáždění konala ve srovnání
s ohlášeným stavem. Na základě tohoto posouzení pak bylo možno učinit závěr o blokačním charakteru dřívějších shromáždění.
Právě proto § 2a písm. a) shromažďovacího
zákona stanoví, že „[p]ůsobnost ve věcech
práva shromažďovacího v přenesené působnosti vykonává obecní úřad, v jehož územním obvodu se má shromáždění konat“. Je
to totiž právě obecní úřad, kdo nejlépe zná
místní poměry a je schopen posoudit, zda se
shromáždění konala, popř. v jakém rozsahu.
Žalovaný tedy v době posuzování ohlášeného
shromáždění stěžovatele jistě věděl o tom,
zda se dřívější shromáždění již konala, nebo
to přinejmenším mohl bez vynaložení zvláštního úsilí spolehlivě zjistit. V tomto ohledu je
příznačné, že žalovaný sídlí na náměstí Republiky, tedy v místě, kde se ohlášená shromáždění měla konat.
Kolizi dvou shromáždění tak žalovaný
hodnotil jen formálně, podle toho, jak mu by-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
la nahlášena, a nezjišťoval již, jestli k ní může
dojít i ve skutečnosti. Tím žalovaný pochybil
a následně pochybil i krajský soud, pokud
mu takový postup nevytknul. Krajský soud
následně nepostupoval správně i tím, že nevyzval svolavatele dřívějších shromáždění podle § 34 odst. 2 s. ř. s., zda hodlají v řízení
uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení (a stejně tak stěžovatel byl povinen dle
§ 34 odst. 2 věty první s. ř. s. takové osoby
označit). Svolavatelé jsou jistě osobami, které
by mohly být dotčeny případným zrušením
napadeného rozhodnutí. Zároveň by krajský
soud měl možnost během řízení osvětlit
i skutečné pohnutky dřívějších svolavatelů,
pokud by uplatňovali práva osob zúčastněných na řízení. Nyní již není na Nejvyšším
správním soudu, aby suploval roli žalovaného, resp. krajského soudu. Zdejší soud však
může alespoň v obecné rovině uvést některá
další východiska pro případ, že by se zjistilo, že
skutečná motivace dřívějších svolavatelů nebyla konat shromáždění, ale jen nepřípustně jiným bránit v realizaci jejich ústavně garantovaného shromažďovacího práva. Je třeba ovšem
přiznat, že následující úvahy patrně již nemusejí mít přímý dopad na projednávanou věc, jelikož plánovaný den zakázaného shromáždění
předchází dni vydání tohoto rozsudku.
Pokud by se zcela zjevně ukázalo, že dřívější shromáždění byla ohlášena jedině s účelem blokovat dané místo v daném čase, šlo by
o zneužití práva. To nepožívá právní ochrany
(k tomu viz i obsáhlá judikatura Nejvyššího
správního soudu, např. rozsudek ze dne 11. 3.
2011, čj. 8 As 15/2011-72, č. 2311/2011 Sb. NSS).
Prokazatelně obstrukční shromáždění by
mohlo být za určitých okolností zakázáno
(soud však znovu opakuje, že časová i prostorová rozsáhlost není sama o sobě důkazem
obstrukcí, ale je třeba, aby přistoupila i jiná
skutečnost, např. dřívější aktivita svolavatelů). Pokud by obstrukční shromáždění nebylo zakázáno v třídenní lhůtě, nemohlo by být
zakázáno následně (viz úvahy shora), ale nebránilo by to tomu, aby se ve stejný čas a na
stejném místě mohlo konat shromáždění
ohlášené později; pro pozdější shromáždění
by již nebylo možno užít postupu podle § 10
odst. 2 písm. b) zákona o právu shromažďovacím, neboť by nehrozila skutečná kolize
Jiří Š. proti Městskému úřadu Duchcov o zákaz oznámeného shromáždění, o kasační stíž- nosti žalobce.