č. 39/2001 Sb. a č. 61/2006 Sb. Kancelář prezidenta republiky je subjektem, který má ve smyslu $ 2 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, povinnost poskytovat informace.
č. 39/2001 Sb. a č. 61/2006 Sb. Kancelář prezidenta republiky je subjektem, který má ve smyslu $ 2 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, povinnost poskytovat informace.
Nejvyšší správní soud shledává, že v pro- jednávané věci je klíčové zodpovězení otáz- ky, zda je Kancelář prezidenta republiky povinným subjektem podle $ 2 zákona o svo- bodném přístupu k informacím. Městský soud přitom konstatoval, že tomu tak není, ačkoliv toto své tvrzení nikterak blíže neodů- vodnil, jen krátce zmínil, že Kancelář prezi- denta republiky nemá zákonem založenou pravomoc ve správním řízení, pokud je poža- dována informace týkající se obstarávání věcí spojených s výkonem pravomocí prezidenta republiky. Absence průkazného odůvodnění rozhodnutí městského soudu, neumožňující jeho řádný přezkum, je sama o sobě důvo- dem k jeho zrušení, a to bez ohledu na to, zda tato vada byla stěžovatelem namítána ($ 109 odst. 3 s. ř. s.). Je-li usnesení městského soudu nepře- zkoumatelné pro nedostatek odůvodnění, nelze v plném rozsahu vážit důvodnost jed- notlivých kasačních námitek. Vzhledem k to- mu, že jádrem věci je zodpovězení otázky vý- še naznačené, obiter dictum zdejší soud k věcnému posouzení uvádí, že za důvod pro odmítnutí žaloby by nebylo možno označit ani důvody, které uvedla ve svém vyjádření k žalobě žalovaná, a které soud obsáhle v na- padeném usnesení citoval - tudíž ize předpo- kládat, že se k nim přiklonil. Žalovaná v tom- to svém vyjádření uvádí, že prezident republiky je hlavou státu, nejvyšším ústavním činitelem, a tedy není z výkonu své funkce odpovědný, jak výslovně stanoví čl. 54 odst. 3 Ústavy. Prezident však nemusí, ba nemůže, veškerou agendu spjatou s výkonem své funk- ce vykonávat výhradně sám osobně. Za tím účelem byla zřízena Kancelář prezidenta re- publiky. Ta v daném případě obstarávala věci spojené s výkonem pravomoci prezidenta re- publiky, a tudíž se na ni nevztahovala povin- nost poskytnout informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Při posuzování předmětné právní otázky je předně třeba vyjít z toho, že právo na in- formace výslovně zaručuje čl. 17 Listiny zá- kladních práv a svobod. Toto ustanovení upravuje jednak svobodu informací; právo vyhledávat a šířit informace lze tedy omezit zákonem jen tehdy, jde-li o opatření v demo- kratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, ve- řejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdra- ví a mravnosti. Zároveň však zmíněný článek upravuje i právo na informace; podle odst. 5 zmíněného ustanovení jsou státní orgány a orgány územní samosprávy povinny přimě- řeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zá- 1015 1367 kon. Tím je zákon o svobodném přístupu k informacím, který ve svém $ 2 odst. 1, ve znění účinném v rozhodné době, vymezil státní orgány a orgány územní samosprávy a veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky jakožto povinné subjekty, které mají povinnost poskytovat informace. Kance- lář prezidenta republiky je podle $ 1 odst. 2 zákona č. 114/1993 Sb., o Kanceláři preziden- ta republiky (dále jen „zákon o Kanceláři pre- zidenta republiky“), rozpočtovou organizací se samostatnou kapitolou ve státním rozpo- čtu České republiky, a tedy je podřaditelná pod $ 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Tento závěr ještě podtrhuje $ 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku Čes- ké republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který výslovně Kancelář prezidenta republiky označuje za organizační složku stá- tu. Restriktivní výklad v daném případě není možný, neboť právo na informace vyvěrá z čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Ne- přípustné výkladové restrikce se tak týkají nejen případného omezení informací, které lze poskytnout, ale též subjektů, které jsou povinny informace poskytovat. Neúspěšnou by musela být i argumenta- ce, že Kancelář prezidenta republiky je jen ja- kousi servisní organizací prezidenta republi- ky, který je podle čl. 54 odst. 3 Ústavy z výkonu své funkce neodpovědný. Je totiž třeba odlišit případy, kdy pravomoci prezi- denta republiky mají povahu a realizují se ve formě správních úkonů (úkonů v oblasti ve- řejné správy) a odpovídají postavení prezi- denta jako „správního úřadu“ sui generis, a ty pravomoci, které mají povahu a realizují se ve formě ústavních aktů a odpovídají postavení prezidenta jako „ústavního činitele“. Takový závěr ostatně vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2006, čj. 4 Aps 3/2005-35 (č. 905/2006 Sb. NSS). Mezi ústav- ní akty prezidenta republiky zdejší soud v uvedeném rozsudku zařadil např. zastupo- vání státu navenek, sjednávání a ratifikaci me- 1016 zinárodních smluv, pravomoc svolávat zase- dání Poslanecké sněmovny, rozpustit Posla- neckou sněmovnu, podepisovat zákony apod. Naopak mezi správní akty zařadil reali- zaci prezidentovy pravomoci jmenovat soud- ce. Není pochyb, že odepření poskytnutí in- formace ve stěžovatelově případě nemá povahu aktu ústavního, ale správního. V da- ném případě navíc stěžovatel nežádal o infot- maci prezidenta republiky, ale přímo Kance- lář prezidenta republiky. V tomto světle je zajímavé, že sama Kancelář prezidenta re- publiky uvádí zásady pro podání žádostí o in- formace na svých internetových stránkách (http;//www.hrad.cz/cz/kancelar preziden- ta/zasady podani.shtml), přičemž stránka dokonce obsahuje i formulář pro podání od- volání podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Z uvedeného nelze dospět k jinému závě- ru, než že Kancelář prezidenta republiky je povinným subjektem podle zákona o svobod- ném přístupu k informacím, že tedy fiktivní negativní rozhodnutí o žádosti stěžovatele existuje, a pokud proti němu podal odvolání, které nebylo vyřízeno, existuje i fiktivní od- volací rozhodnutí vedoucího Kanceláře pre- zidenta republiky. Podle $ 16 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím, ve zně- ní účinném v rozhodné době, totiž platí, že o odvolání proti rozhodnutí povinného sub- jektu rozhoduje povinný subjekt nejblíže vyš- šího stupně nadřízený povinnému subjektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat. Jde-li o rozhodnutí obecního úřadu, které se týká informací ve věcech samostatné působnosti obce, rozhoduje o odvolání obecní rada, po- kud obecní zastupitelstvo nestanoví, že roz- hoduje jiný orgán obce. V ostatních přípa- dech rozhoduje o odvolání ten, kdo stojí v čele povinného subjektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat, a je oprávněn za něj jednat. Podle $ 4 odst. 1 zákona o Kanceláři prezidenta republiky stojí v čele této institu- ce vedoucí. 1368 Utajované skutečnosti: bezpečnostní riziko k $ 23 odst. 2 písm. b) zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 322/2001 Sb. (v textu též „zákon o ochraně utajova- ných skutečností“)“ I. Dlouhodobé působení navrhované osoby ve složce Státní bezpečnosti, která se zabývala sledováním osob, přičemž výsledky této činnosti sloužily mimo jiné k re- presivním opatřením, včetně trestního stíhání, vůči domnělým či skutečným od- půrcům tehdejšího totalitního režimu, představuje bezpečnostní riziko podle 6 23 odst. 2 písm. b) zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změ- ně některých zákonů. II. Skutečnost, že se navrhovaná osoba při takové činnosti pohybovala v mezích tehdejších zákonů a jiných právních předpisů, nevylučuje její podíl na potlačování základních lidských práv a svobod. Základní práva a svobody mají přirozenoprávní základ. Pozitivní právo v právním státě deklaruje existenci.těchto práv a poskytuje jim ústavněprávní ochranu, tato práva jsou však přirozenou součástí podstaty člo- věka a občana, a tudíž existují i v režimech, jejichž pozitivní právo jejich existenci popírá. Činnost v rámci represivní složky totalitního režimu namířená proti exi- stenci těchto práv může být považována za legální, nikoli však za legitimní.
Jiří K. proti Kanceláři prezidenta republiky o poskytnutí informace, o kasační stížnosti