a č. 215/2007 Sb. sy Z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod lze dovodit rozšíření výjimek z vázanosti soudu důvody kasační stížnosti nad jejich rámec zakotvený v $ 109 odst. 3 s. ř. s. Protože $ 109 odst. 3 s. ř. s. představuje normu procesněprávní a čl. 40 odst. 6 Listiny má povahu hmotněprávní, je třeba připomenout, že smysl procesních no- rem spočívá ve vytváření mechanismů k ochraně hmotného práva. Procesní normy nelze vnímat jako samoúčelné a tím spíše nemohou představovat překážku pro apli- kaci ústavně zaručené hmotněprávní normy. Proto může Nejvyšší správní soud pří- mo aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny i za situace, kdy stěžovatelka tuto námitku v kasač- ní stížnosti vůbec neuplatnila.
a č. 215/2007 Sb. sy Z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod lze dovodit rozšíření výjimek z vázanosti soudu důvody kasační stížnosti nad jejich rámec zakotvený v $ 109 odst. 3 s. ř. s. Protože $ 109 odst. 3 s. ř. s. představuje normu procesněprávní a čl. 40 odst. 6 Listiny má povahu hmotněprávní, je třeba připomenout, že smysl procesních no- rem spočívá ve vytváření mechanismů k ochraně hmotného práva. Procesní normy nelze vnímat jako samoúčelné a tím spíše nemohou představovat překážku pro apli- kaci ústavně zaručené hmotněprávní normy. Proto může Nejvyšší správní soud pří- mo aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny i za situace, kdy stěžovatelka tuto námitku v kasač- ní stížnosti vůbec neuplatnila.
(.) Přes shora uvedenou nedůvodnost uplat- něných stížnostních námitek Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhověl, byť na základě odlišné argumentace, než kterou předestřela stěžovatelka. Vycházel přitom nutně z limitů přezkumu napadeného rozsudku krajského soudu, obsa- žených v ustanovení $ 109 odst. 2, 3 s. ř. s. Po- dle tohoto ustanovení je totiž Nejvyšší správ- ní soud vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Překročit tyto důvody lze jen tehdy, bylo-li řízení před soudem zmatečné nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za ná- sledek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkou- matelné, jakož i v případech, kdy je rozhod- nutí správního orgánu nicotné (k tomu po- drobněji viz dále). Nejvyšší správní soud především nemohl opomenout skutečnost, že v rozsudku ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 5 As 42/2007 (www.ns- soud.cz), vyslovil právní názor, že „u doprav- ní nehody, jejímž jediným účastníkem a sou- časně jediným zraněným byl pouze řidič, který způsobil dopravní nehodu, spočívá ne- bezpečnost jednání a zájem společnosti na potrestání pouze za porušení zvláštního právního předpisu, nikoliv za nedbalostní sebepoškození zdraví, a proto závěr krajské- ho soudu o nesprávné právní kvalifikaci správním orgánem je správný. Sankce za ne- dbalostní sebepoškození zdraví by nebyla účinná, účelná a neměla by smysl“ Jakkoliv je z citovaného úryvku judikátu patrno, že oba porovnávané případy nejsou zcela iden- tické (ve věci vedené pod sp. zn. 5 As 42/2007 šlo o dopravní nehodu s jediným účastníkem - řidičem, který vyjel mimo pozemní komu- nikaci a čelně narazil do stromu, zatímco v nyní rozhodované věci stěžovatelka nebyla řidičkou a účastníci dopravní nehody byli dva), je jejich právní podstata v zásadních ry- sech srovnatelná. Protože zdejší soud nevidí žádný rozumný důvod, pro který by se měl od citovaného právního názoru jakkoliv odchy- lovat, musel by kasační stížnosti vyhovět, po- kud by samozřejmě jejím obsahem byla argu- mentace směřující právě tímto směrem. V daném případě tomu tak však není, jelikož tyto důvody stěžovatelka vůbec neuplatnila. Protože se zjevně nejedná o žádný případ výjimky ze zásady vázanosti důvody kasační stížnosti předvídaný v ustanovení $ 109 odst. 3 S. ř. s., nemohl zdejší soud překročit uplatně- né důvody o citovanou právní argumentaci. Lze tak učinit závěr, že kasační stížnosti neby- lo možno z procesních důvodů vyhovět s od- kazem na právní názor obsažený v citovaném rozsudku sp. zn. 5 As 42/2007. V tomto roz- sudku obsažená argumentace se totiž týká vý- hradně intepretace jednoduchého práva (ve smyslu práva obdařeného podůstavní právní sílou, nikoliv práva upravujícího jednodušší materii) a pokud by Nejvyšší správní soud překročil rozsah uplatněných stížnostních důvodů pouze proto, že by se neztotožnil S právním posouzením věci provedeným krajským soudem, zcela otevřeně by porušil znění i smysl ustanovení $ 109 odst. 3 s. ř. s. Kromě citovaného rozsudku sp. zn. 5 As 42/2007 však Nejvyšší správní soud nemohl přehlédnout ani další okolnost, která ve svém důsledku vede k závěru o nutnosti vyhovění kasační stížnosti. V nyní projednávané věci totiž shledal možné zásadní pochybení krajského soudu Nejvyšší správní soud v tom, že v napadeném rozsudku nebylo vůbec přihlédnuto ke sku- tečnosti, že původní znění ustanovení $ 22 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, na je- hož základě byla stěžovatelce uložena sankce ve správním řízení, bylo s účinností ještě před přijetím napadeného rozsudku změně- no takovým způsobem, že skutkový stav to- hoto případu již nelze podřadit pod citova- nou skutkovou podstatu. Tímto mohlo dojít k porušení principu možného retroaktivního působení zákona ve prospěch pachatele. Nejvyšší správní soud se proto v dalším zabýval nejprve tím, zda lze vůbec o pochy- bení krajského soudu v tomto smyslu uvažo- vat, 4 pokud ano, zda se jedná o případ po- chybení spadající pod některou ze situací předvídaných citovaným ustanovením $ 109 odst. 3 s. ř. s. Ve svých úvahách zdejší soud především nemohl odhlédnout od některých ústavních principů. Vycházel totiž z čl. 95 odst. 1 Ústa- vy, z něhož plyne, že soudce je při rozhodo- vání vázán zákonem, tedy bezesporu též ústavním zákonem. Z toho ize dovodit jasný imperativ, podie něhož soud nikdy nesmí vě- domě rozhodnout způsobem, který by sám považoval za protiústavní. Aby k tomu nedo- šlo, je povinován k ústavně konformnímu vý- kladu aplikovaných právních předpisů, příp. k podání návrhu na zrušení zákona (odst. 2 cit. ustanovení). Předmětné ustanovení $ 22 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích znělo v době vydání rozhodnutí správních orgánů obou stupňů (19. 1. 2005 a 1. 4. 2005) následovně: „Pře- stupku se dopustí ten, kdo porušením zvlášt- ního zákona způsobí dopravní nehodu, kte- rou je povinen podle zvláštního zákona neprodleně ohlásit policistovi“. Zvláštním zá- konem je zde míněn zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, kte- rý ve svém $ 47 stanoví definici dopravní ne- hody, jež v té době účinném znění vymezila 887 1684 dopravní nehodu jako: „událost v provozu na pozemních komunikacích ... při níž dojde k usmrcení nebo zranění osoby ..“. Citované ustanovení zákona o přestup- cích bylo od té doby dvakrát novelizováno. Současné znění s účinností ode dne 22. 8. 2007 pak stanoví, že přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunika- cích porušením zvláštního právního předpisu způsobí dopravní nehodu, „při které je jiné- mu ublíženo na zdraví“ [Poznámka soudu: v současnosti již jde o ustanovení $ 22 odst. 1 písm. h) tohoto zákona, a to v důsledku pře- číslování provedeného během uvedených novelizací.]. K této novelizaci došlo zákonem č. 215/2007 Sb., přičemž z důvodové zprávy k tomuto bodu je zcela zřejmý úmysl navrho- vatele: „Návrh jednak odstraňuje nežádoucí duplicitu vzhledem k tomu, že jednání řidiče, kdy usmrtí jinou osobu, je trestným čínem dle trestního zákona a nebude postihováno dle zákona o přestupcích. Dále upravuje skutko- vou podstatu tak, aby byl řidič potrestán v případě, kdy způsobí zranění jiné osoby, ni- koliv sám sobě“ (Poslanecká sněmovna, tisk č. 174, 5. volební období, in: www.psp.cz). Lze tak shrnout, že případ stěžovatelky nelze pod aktuální znění této skutkové pod- staty vůbec podřadit, protože při předmětné dopravní nehodě nebylo ublíženo na zdraví nikomu jinému kromě ní, jak nepochybně vy- plývá ze spisu. Nebylo lze jej tedy pod tuto skut- kovou podstatu podřadit již ani v době rozho- dování krajského soudu dne 18. 10. 2007. xx4 Nejvyšší správní soud ve svých úvahách vycházel z toho, že princip možného retroak- tivního působení zákona ve prospěch pacha- tele je pro účely trestního řízení zakotven na ústavní úrovni v čl. 40 odst. 6 Listiny a na úrovni mezinárodního práva v čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politic- kých právech. Navíc, o výslovné akceptaci principu retroaktivního působení zákona ve prospěch pachatele v oblasti správního trestání jednoznačně svědčí také ustanovení $ 7 odst. 1 zákona o přestupcích. Podle něj se odpovědnost za přestupek posuzuje nikoli podle zákona účinného v době spáchání pře- MM stupku, nýbrž podle pozdějšího zákona teh- 888 dy, je-li to pro pachatele příznivější. Nejedná se tedy o nic jiného než o průmět a konkreti- zaci citované ústavní zásady do běžného zá- kona, tj. do zákona o přestupcích. Jakkoliv totiž Listina výslovně hovoří pou- ze o trestných činech, stejně jako český pře- klad Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, podle ustálené judika- tury českých soudů a mezinárodních soud- ních orgánů, stejně jako podle převažujících doktrinálních názorů, lze aplikovat zásady trestního práva i pro účely správního práva trestního. V současné doktríně sice existují i názory odmítající použití analogie v případě norem správního práva trestního v otázce po- suzování viny a trestu (srovnej Průcha, P. Správní právo. Obecná část. Brno : Doplněk, 2007, s. 115), nicméně většina autorů se na pří- pustnosti takového použití analogie (za před- pokladu, že jde o analogii ve prospěch pacha- tele) shodne (viz Eliáš, K. Obdoba poznámky k analogii v právu. Právník, 2003, č. 2; Hend- rych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. Praha : C. H. BECK, 2006, s. 411 - 414; Sláde- ček, V. Obecné správní právo, Praha : ASPI, 2004, s. 129 - 131, 149 - 153). Toto stanovis- ko potvrzuje i judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (viz např. nále- zy Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 611/01 a II. ÚS 192/05, in: http://nalus.usoud.cz; obdobně viz rozsudky zdejšího soudu sp. zn. 6 A 126/2002, 2 A 1018/2002-OL-29 a 2 As 69/2003). Například v rozsudku ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 6 A 126/2002, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „také trestání za správní de- likty musí podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy a v tomto smyslu je třeba vykládat všechny záruky, které se po- dle vnitrostátního práva poskytují obviněné- mu z trestného činu ... Z těchto důvodů - a přinejmenším od okamžiku, kdy byla vrati- fikována Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod - není rozhodné, zda pozitivní právo označuje určité deliktní jed- nání za trestný čin nebo za správní delikt“ Ve stejném duchu se nesou rozhodnutí Ev- ropského soudu pro lidská práva, který sou- stavně vykládá ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jako dopadající i na správní právo trestní. Jak uvedl Evropský soud pro lidská práva napří- klad ve svém rozsudku ve věci Óztůrk proti Německu ze dne 21. 2. 1984 (in: http://echr. coe.int/echr/en/hudoc), bylo by proti smyslu a účelu uvedeného čl. 6, který zaručuje „kaž- dému, kdo je obviněný z trestného činu,“ ur- čitá základní práva související s právem na spravedlivý proces, kdyby stát mohl z jeho působnosti vyjmout přestupky. Za zmínku ji- stě stojí, že zatímco anglické znění Úmluvy hovoří o „everyone charged with a criminal offence“, český překlad tento pojem převádí poněkud zavádějícím způsobem jako „kažďý, kdo je obviněný z trestného činu“. Nicméně původní anglický pojem má širší význam, jak uvádí v citovaném rozsudku Evropský soud pro lidská práva, a může být chápán jako ter- mín zahrnující crimes, délits, i contraven- tions, tedy slovy české právní terminologie trestné činy i správní delikty, Z právě uvedeného plyne, že s ohledem na úpravu obsaženou na úrovni ústavního i mezinárodního práva a koneckonců i na úpravu plynoucí z citovaného ustanovení $ 7 odst. 1 zákona o přestupcích měl krajský soud ve svém rozhodování zohlednit vůdčí princip retroaktivity ve prospěch pachatele a hledat takové řešení případu, které by bylo ústavně konformní, tj. řešení, které by nezasáhlo do ústavně zaručeného práva stěžovatelky. Touto optikou měl nazírat rovněž na vý- klad zásad koncentrace a dispozitivnosti, na nichž je založeno žalobní řízení ve správním soudnictví. To především znamená, že soud přezkoumává napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů ($ 75 odst. 2 s. ř. s.), přičemž žalobce může kdykoli za řízení ža- lobní body omezit; rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozší- řit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby ($ 71 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud již judikoval, že v určitých situa- cích je třeba uvedené zásady korigovat, aby došlo ke zjemnění tvrdosti zákonné úpravy, a to v případech, kdy žalobce nikoliv vlastní nedbalostí či nedůsledností objektivně není schopen upozornit na některé vady správní- ho řízení v rámci lhůty pro podání žaloby (viz rozsudek sp. zn. 2 Afs 57/2007). Situace na- stalá v řešeném případě je do jisté míry srov- natelná, protože k předmětné změně zákona o přestupcích došlo až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, takže žalobce na tuto změnu nebyl objektivně schopen upozornit v rámci žalobních bodů, a to nikoli vlastní vinou. Je vhodné připomenout, že v nyní projednáva- né věci nabyla citovaná novela účinnosti do- XZ konce až poté, co Nejvyšší správní soud roz- hodl o dřívější kasační stížnosti, podané proti předchozímu rozsudku krajského soudu žalo- vaným. Krajský soud se proto měl touto otáz- kou zabývat ex ojffo, nad rámec žalobních bo- dů, protože platí zásada iura novít curia (soud zná právo), takže je třeba trvat na tom, že změ- na právní úpravy mu musela být známa. xx7 Nejvyšší správní soud má dokonce za to, že jakýkoliv jiný výklad zásady koncentrace řízení by v nyní projednávané věci neodpoví- dal jejímu samotnému smyslu. Tento smysl totiž soud spatřuje zejména v zájmu na maxi- mální rychlosti a efektivnosti soudního říze- ní, kdy podle zásady „právo náleží bdělému“ je věcí samotného žalobce, aby v co nejkratší době soudu sdělil všechny výhrady, které vů- či napadenému správnímu rozhodnutí uplat- ňuje. Tento princip je významný i z hlediska ochrany práv dalších účastníků řízení, kte- rým zaručuje předvídatelnou procesní situa- ci. Jde tak o jedno z možných řešení při věč- ném hledání maximální míry rovnováhy mezi zájmem na právní jistotě a na efektivitě řízení na straně jedné a zájmem na dosažení co možná největší spravedlnosti na straně druhé. Způsob výkladu koncentrace řízení, který by vedl až k takovým důsledkům, že by žalobci bylo fakticky přičítáno k tíži neuplat- nění námitek, které objektivně uplatnit ne- mohl (zde: změna zákonné úpravy, k níž do- šlo dávno po uplynutí lhůty pro podání žaloby), by však již původnímu smyslu této zásady neodpovídal. Krajský soud měl ústavně konformně při- stoupit také k výkladu zásady, podle níž při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutko- vého a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ($ 75 odst. 1 889 1684 s. ř. s.). Uvedené procesní ustanovení, pokud by bylo chápáno jako absolutní, by se totiž v daném případě dostalo do zjevného rozpo- ru s hmotněprávní úpravou podmínek odpo- vědnosti za správní delikty, které má oporu ve výše uvedené ústavněprávní úpravě a v mezinárodněprávních závazcích České re- publiky. Jak již judikoval v poněkud obdobné situaci Nejvyšší správní soud, procesní úpra- va na zákonné úrovni nemůže prolomit ústav- ní princip čl. 40 odst. 6 Listiny (viz rozsudek zdejšího soudu: sp. zn. 6 A 126/2002). Tento právní závěr byl ostatně opakovaně nedávno potvrzen i Ústavním soudem (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 192/05). V rozsudku ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 3 Ads 126/2007, pak Nejvyšší správní soud uvedl, že „i když je správní soud při přezkumu rozhodnutí správního orgánu vázán skutkovým a právním závěrem, který tu byl v době rozhodování správního orgá- nu (F 75 s. ř. s.), nelze vyloučit případy (ze- jm. v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se Česká republika snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého ne- demokratického režimu), kdy bude s ohle- dem na specifičnost věci nutné přihlédnout 1 ke skutečnostem, které nastaly po vydání přezkoumávaného správního rozhodnutí“. Jakkoliv tedy Nejvyšší správní soud ne- zpochybňuje český model správního soud- nictví založený na retrospektivnosti náhledu na předchozí správní řízení a rozhodnutí, po- važuje současně za nutné konstatovat, že i tento model nutně musí mít svoje limity. Za tyto limity považuje v daném případě takový způsob výkladu, který by vedl k možné proti- ústavnosti. Vychází totiž z toho, že oblast trestního práva (kam je třeba principielně řa- dit i správní trestání) lze možná úplně nejvíce označit za tu část práva, která by měla odpo- vídat společenskému konsensu, promítající- mu se následně do konkrétní trestněprávní politiky státu. Jinak řečeno, mělo by být v souladu s alespoň minimálním společen- ským konsensem, zda určité jednání bude, či nebude považováno za trestné, a pokud ano, jakým způsobem a v jaké míře by mělo být trestáno. Takto nahlíženo je zcela logické, že pokud určité jednání budoucí zákonná úpra- 890 va „dekriminalizuje“, tzn. již nadále ho nepo- važuje za společensky škodlivé či nebezpeč- né, není dán žádný rozumný důvod, aby v do- bíhajících řízeních ještě trestáno bylo. Naskýtá se však samozřejmě kruciální otázka, jak je třeba interpretovat pojem „do- bíhající řízení“. V této souvislosti si je Nej- vyšší správní soud přirozeně vědom skuteč- nosti, že předpokladem přezkumu správního rozhodnutí je jeho pravomocnost, tzn. ukonče- nost správního řízení. Správní soud takovéto správní rozhodnutí nemůže nahradit; soudní přezkum je založen na kasačním principu, což znamená, že je oprávněn je pouze zrušit a zavá- zat správní orgán svým právním názorem. Nelze však zároveň přehlédnout, že v ob- lasti správního trestání je tato situace přece jen poněkud odlišná. Z ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy totiž plyne, že „každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, ve- řejně a v přiměřené lhůtě projednána nezá- víslým a nestranným soudem, zřízeným zá- konem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnos- ti jakéhokoli trestního obvinění proti ně- mu“. V oblasti trestního práva, do něhož se řadí i správní trestání (viz výše), je proto tře- ba klást důraz na co nejširší přístup k soudu. Naopak chybnou se zdejšímu soudu jeví pří- padná úvaha, která by od sebe oddělovala dva světy: svět rozhodnutí správních úřadů od světa rozhodnutí správních soudů. Takovéto odlišování by totiž ve svých důsledcích cito- vané normě protiřečilo. Z důvodů respektování zásady plné juris- dikce podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy také platí, že „rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnu- tí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zru- šení rozhodnutí podle odstavce I, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upus- tit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlast- ním dokazováním v nikoli zásadních smě- rech doplnil, a navrhllí takový postup žalob- ce v žalobě“ ($ 78 odst. 2 s. ř. s.). Toto právo moderace zjevně vybočuje z klasického poje- tí principu kasace a je v něm implicitně obsa- žena odpovědnost správního soudu i za kon- krétní výši uloženého trestu. Lze si pak jen obtížně představit uspokojivou argumentaci, která by na straně jedné v oblasti správního trestání v konkrétních situacích sice připou- štěla moderaci, na straně druhé by však od- mítala možnost soudu zcela odhlédnout od zániku trestnosti správního deliktu. Zdejší soud má proto za to, že z logického argumen- tu a minori ad maius plyne povinnost soudu přihlédnout při posuzování zákonnosti napa- deného správního rozhodnutí nejen k hmot- něprávní úpravě deliktní odpovědnosti, kte- rá platila v době rozhodování správního orgánu, nýbrž i k úpravě, platné a účinné v době rozhodování soudu, je-li to pro pacha- tele příznivější. : Výše uvedenou tezi lze podpořit rovněž poukazem na ustanovení $ 77 odst. 3 s. ř. s., podle něhož „zrušuje-lí soud rozhodnutí, po- dle okolností může zrušit i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo“. Z toho plyne, že např. může na- stat situace, kdy žalobce bude úspěšný z vy- sloveně procesního důvodu a obě správní rozhodnutí budou zrušena pro vady řízení. Pokud by se jednalo o případ podobný nyní rozhodovanému, nutně by to znamenalo, že nad rámec těchto důvodů by žalobce nemohl být již činěn odpovědným za spáchání před- mětného přestupku, neboť tato odpovědnost by byla posuzována podle pozdějšího, tedy pro něj příznivějšího, zákona. Jinak řečeno, krajský soud by měl za situace, že by převlá- dal názor, podle něhož soud nemůže zrušit správní rozhodnutí s poukazem na novou zá- konnou úpravu, a zároveň by byl vědom toho, že podle této nové úpravy zaniká příslušná od- povědnost, možnost buď žalobu zamítnout, anebo jí vyhovět (byť) i jen ze zástupného dů- vodu, aby nastolil shora popsanou situaci. Podpůrnou argumentaci lze ostatně nalézt i v úpravě obsažené v zákoně č. 141/1961 Sb., trestní řád. Ten ve svém $ 226 písm. e) stano- ví, že soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže „trestnost činu zanikla“ Jakkoliv ustanovení $ 226 trestního řádu systematicky spadá pod oddíl sedmý trestního řádu, který upravuje rozhodování soudu v hlavním líčení (zatímco správní soud rozhoduje až v pře- zkumném řízení po předchozím správním řízení), je uvedené ustanovení trestního řádu aplikovatelné i v řízeních o mimořádných opravných prostředcích před Nejvyšším sou- dem, které mají kasační charakter (viz např. roz- X4 hodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 62/90). Lze tak uzavřít, že ze shora popsaných dů- vodů měl krajský soud rozhodnout 0 zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného. Jak bylo zmíněno již dříve, stěžovatelka předmětnou námitku v kasační stížnosti vů- bec neuplatnila, a může se proto jevit spor- ným, zda se jí Nejvyšší správní soud může věcně zabývat. Podle ustanovení $ 109 odst. 3 s. ř. s. totiž platí, že Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační stížnosti a z tohoto obecného pravidla zákon připouští čtyři vý- jimky: (1.) zmatečnost řízení, (2.) existence vady, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, (3.) nepřezkouma- telnost napadeného rozhodnutí a konečně (4.) nicotnost správního rozhodnutí. Jak však plyne ze shora uvedeného, podstata tohoto stěžovatelkou neuplatněného důvodu spočívá v tom, že krajský soud rozhodoval za situace, kdy se - oproti době rozhodování správních orgánů - změnila zákonná hmotněprávní úprava předmětného přestupku, a to takovým způsobem, že se na případ stěžovatelky tato skutková podstata přestupku již vztahovat ne- mohla. Novelizovaná zákonná úprava tak byla pro stěžovatelku jednoznačně příznivější. Tento důvod nicméně svojí podstatou ne- spadá pod žádnou z citovaných výjimek. Ur- čitě se nemůže jednat o případ zmatečnosti řízení před krajským soudem, legálně vyme- zený v ustanovení $ 103 odst. I písm. c) s. ř. s., a ani o vadu řízení, jelikož v daném případě nejde o pochybení krajského soudu procesní povahy, nýbrž o výhradně právní posouzení věci. Za situace, kdy předmětnou námitku stěžovatelka neuplatnila, je pak pojmově vy- loučena i nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, a zcela mimo diskusi je nicotnost rozhodnutí správního orgánu. Postup soudu, který by vědomě vyvolal protiústavní důsledky celého řízení (rozpor 891 1684 s čl. 40 odst. 6 Listiny), je však v podmínkách právního státu obtížně představitelný. Stan- dardními řešeními podobných situací je buď postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, tzn. po- dání návrhu na zrušení části zákona Ústavní- mu soudu, anebo ústavně konformní výklad aplikovaných zákonných ustanovení. To zna- mená, že soud nemá na výběr, které řešení zvolí, jelikož pokud dospěje k přesvědčení o protiústavnosti ustanovení zákona, které má aplikovat, je povinen předložit Ústavnímu soudu návrh na jeho zrušení. Ústavně kon- formní výklad pak připadá v úvahu tehdy, když se o protiústavní ustanovení podle pře- svědčení soudu nejedná. Postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR však nepovažuje zdejší soud v daném případě za racionální. V úvahu by totiž přicházel pouze test ústavnosti ustanovení $ 109 odst. 3 věty před středníkem („Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační stížnosti“). Toto usta- novení však zakotvuje obecnou procesní zá- sadu, kterou Nejvyšší správní soud nepovažu- je za protiústavní. Jedná se totiž o zásadu dispozitivnosti řízení, zcela obvyklou a racio- "nálně odůvodněnou i v jiných typech řízení a v konečném důsledku chránící legitimní zá- jmy účastníků a garantující určitou míru právní jistoty a procesní předvídatelnosti. Druhou možností je ústavně konformní výklad citovaného zákonného ustanovení. To by v daném případě konkrétně znamenalo, že by se pod některou ze shora citovaných výji- mek ze zmíněné zásady dispozitivnosti muse- la podřadit i situace, která nastala v daném případě. Jak však plyne již z dříve uvedeného, chybné právní posouzení věci zjevně pod žádnou z těchto výjimek nespadá. Ani tento postup zde proto není využitelný. Situaci je tedy nutno řešit s vědomím a pochopením zákonodárce, po němž nelze spravedlivě požadovat, aby dokázal zakotvit všechny možné modality jednání, k nimž v praktickém životě může dojít. Ostatně to není ani jeho úkolem. Za situace, kdy je vnit- rostátní právní řád koncipován na zásadě vnitřní souladnosti a hierarchického uspořá- dání, není nezbytné, aby všechny ústavní nor- my byly přímo provedeny v normách pod- 892 ústavního práva, příp. aby na ně bylo přímo odkazováno. Systém práva je totiž třeba vidět - poněkud obrazně řečeno - i jako plastickou množinu vzájemně se doplňujících tvarů a rovin. Smysl normotvorby spočívá ve vyme- zení obecných pravidel chování a úkolem aplikačního procesu je tato obecná pravidla uplatnit tak, aby byla nalézána spravedlivá ře- šení. Jestliže tedy v daném případě Nejvyšší správní soud dospěl k přesvědčení, že nemů- že vydat rozhodnutí, které by obstálo v testu ústavnosti za přímého použití jednoduchého práva, a zároveň k vytčenému cíli nedospěje postupem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR ani ústavně konformním výkladem zákona, je na- místě přímo aplikovat normu ústavní. To kon- krétně znamená, že z čl. 40 odst. 6 Listiny Nej- vyšší správní soud dovozuje rozšíření výjimek z vázanosti soudu důvody kasační stížnosti nad jejich rámec zakotvený v ustanovení $ 109 odst. 3 s. ř. s. Jakkoliv totiž nelze přehlédnout, že citované ustanovení s. ř. s. představuje nor- mu procesněprávní a čl. 40 odst. 6 Listiny má povahu hmotněprávní, je třeba připome- nout, že smysl procesních norem spočívá ve vytváření mechanismů k ochraně hmotného práva. Procesní normy tedy nelze vnímat jako samoúčelné (samonosné) a tím spíše nemohou představovat překážku pro aplikaci ústavně zaručené hmotněprávní normy. Proto Nej- vyšší správní soud přímo aplikoval čl. 40 odst. 6 Listiny, a to i za situace, kdy stěžova- telka tuto námitku v kasační stížnosti vůbec neuplatnila. Smysl zásady koncentrace a dis- pozitivnosti řízení totiž nemůže být vykládán takovým způsobem, aby vyvolal protiústavní důsledky. Lze tedy uzavřít, že jakkoliv citované zása- dy z oblasti procesního práva samy o sobě ur- čitě nejsou protiústavní, je povinností správ- ního soudu je aplikovat takovým způsobem a jen v takových případech, aby to protiústav- ní důsledky nevyvolávalo. Právě to učinil Nej- vyšší správní soud v tomto rozhodnutí. Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud dodává, že povinnost nalézt takový způ- sob řešení, který bude souladný s ústavními normami (zde s či. 40 odst. 6 Listiny), samo- zřejmě nestíhá pouze správní soud, nýbrž také správní orgány. V tomto směru ize odkázat na právní názor Nejvyššího správního soudu ob- sažený v jeho shora citovaném rozsudku sp. zn. 6 A 126/2002, a dále zejména na ustanovení $ 94 a násl. nového správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.), upravující přezkumné řízení. 1685 Správní trestání: provozování rozhlasového a televizního vysílání k $ 31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů Odvysíláním navzájem si odporujících informací bez dalšího ověření tohoto roz- poru, příp. bez poskytnutí možnosti k dalšímu vyjádření osobám, od nichž tyto in- formace pocházejí, poruší provozovatel vysílání svou povinnost poskytovat objek- tivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů ($ 31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání).
Růžena K. proti Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje o uložení pokuty, o kasační
to námitku v kasační stížnosti vůbec neuplatnila. Smysl zásady koncentrace a dispozitivnosti řízení totiž nemůže být vykládán takovým způsobem, aby vyvolal protiústavní důsledky.
Lze tedy uzavřít, že jakkoliv citované zásady z oblasti procesního práva samy o sobě určitě nejsou protiústavní, je povinností správního soudu je aplikovat takovým způsobem a jen v takových případech, aby to protiústavní důsledky nevyvolávalo. Právě to učinil Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud dodává, že povinnost nalézt takový způsob řešení, který bude souladný s ústavními normami (zde s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod), samozřejmě nestíhá pouze správní soud, nýbrž také správní orgány. V tomto směru lze odkázat na právní názor Nejvyššího správního soudu obsažený v jeho shora citovaném rozsudku sp. zn. 6 A 126/2002, a dále zejména na ustanovení § 94 a násl. nového správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.), upravující přezkumné řízení.
VI.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, který byl vysloven v odůvodnění tohoto rozsudku.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. června 2008
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu