a č. 186/2006 Sb. k Úmluvě o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochra- ně v záležitostech životního prostředí (č. 124/2004 Sb. m. s.; v textu jen „Aarhuská úmluva“) Jediným účastníkem řízení o povolení provozu atomového zařízení podle $ 9 odst. 1 písm. d) zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ioni- zujícího záření (atomový zákon), je žadatel. To platí i při řízení o povolení provozu zařízení, jež je již provozováno na základě předchozího povolení, jemuž končí časo- vě omezená platnost. Přestože na takové řízení nenavazuje žádné jiné řízení, v němž by své zájmy mohla uplatnit dotčená veřejnost, není to v rozporu s tzv. Aarhuskou úmluvou (č. 124/2004 Sb. m. s.) ani s $ 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, neboť opakované povolení provozu již provozovaného zařízení se nedotý- ká ochrany přírody a krajiny způsobem, z něhož by veřejnosti plynulo právo se do tohoto řízení přímo zapojit.
C..
[10] Nejprve je třeba předeslat, že Nejvyšší správní soud řešil již v několika svých rozhodnutích nyní předloženou otáz- ku, zda v řízení podle $ 9 atomového zákona je opravdu jediným účastníkem žadatel o vy- dání povolení, jak to vyplývá z $ 14 odst. 1 věty druhé tohoto zákona; nebo zda naopak z ji- ných ustanovení tohoto zákona, z čl. 35 Listiny, z Aarhuské úmluvy či z práva Evropské unie vyplývá i občanským sdružením zabývajícím se ochranou přírody a krajiny právo být účast- níky takového řízení a následně i právo aktivní legitimace v soudním přezkumu rozhodnutí vydaného v rámci takového řízení.
[11] Účastníci odkazují zejména na rozsu- dek čj. 2 As 13/2006-110, v němž se zdejší soud skutkově zabýval povolením provozu 2. bloku Jaderné elektrárny Temelín, právně pak řešil obdobnou otázku vztahu $ 14 odst. 1 věty druhé atomového zákona a $ 70 zákona o ochraně přírody a krajiny ve vazbě na Aar- huskou úmluvu a další výše uvedené prame- ny práva. Vzhledem k tomu, že se rozsudek týkal i totožných účastníků jako v nyní pro- jednávané věci, postačuje na něj odkázat toli- ko stručně. Soud zde zejména vyložil tato dvě ustanovení systematickým výkladem a kon- statoval, že tvrzení věty druhé $ 14 odst. 1 ato- mového zákona, že jediným účastníkem říze- ní o povolení k činnostem podle $ 9 je sám žadatel, není prolomeno ani $ 70 zákona o ochraně přírody a krajiny ani čl.
6 Aarhuské úmluvy, který podle tohoto rozsudku není přímo vykonatelný, takže mu nelze přiznat přímou a přednostní aplikovatelnost ve smys- lu čl. 10 Ústavy. Tento závěr nebyl popřen (ve vztahu ke stejně vyznívajícímu rozsudku NSS ze dne 29. 3. 2007, čj. 2 As 12/2006-111) ani Ústavním soudem, jenž tento právní názor podpořil svým usnesením ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1791/2007. Navíc byl onen vý- klad s čl. 6 Aarhuské úmluvy konformní, ne- boť se „dotčené veřejnosti“ nabízela v případě této nově budované jaderné elektrárny celá řada jiných řízení, kde mohla vyjádřit své oprávněné zájmy.
[12] Ve věci sp. zn. 2 As 13/2006 (stejně jako sp. zn. 2 As 12/2006, kde šlo o povolení provozu 1. bloku Jaderné elektrárny Teme- lín) se totiž jednalo o uvedení do provozu no- vého bloku Jaderné elektrárny Temelín, tedy nového jaderného zařízení, takže Nejvyšší správní soud vyšel také z toho, „že k uvedení jaderné elektrárny, jakou je Jaderná elekt- rárna Temelín, do provozu, musela být pro- vedena celá řada správních řízení, zejména dle zákona č. 50/1976 Sb., stavebního záko- na, či zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí.
Tato řízení — jak z důvodu jejich odlišné povahy, odlišného vy- mezení předmětu řízení a odlišného vymeze- ní jejich účastníků — jsou subjektům, na něž pamatuje f 70 zákona o ochraně přírody a krajíny, otevřena, zde tedy mají tyto sub- jekty dostatečný prostor k tomu, aby hájily zájmy ochrany životního prostředí a uplat- ňovaly námitky ohledně případného nega- tivního vlivu jaderné elektrárny na něj. Za- měření řízení podle f 9 odst. 1 písm. d) atomového zákona je z povahy věcí jíné. Ze systematiky samotného atomového zákona, včetně vymezení předmětu jeho úpravy v f 1, vyplývá, že smyslem podle něj prováděných řízení je v prvé řadě zabezpečit bezpečnost využívání jaderné energie a ionizujícího zá- ření a stanovit podmínky vykonávání čin- ností souvisejících, byť jedním z cílů takto zabezpečené bezpečnosti provozu je i zajiště- ní ochrany osob a životního prostředí ve smyslu f 1 písm. b) tohoto zákona.
Vnější systematické zařazení mezi právní předpisy upravující uvádění jaderné elektrárny do provozu ovšem zároveň zaručuje, že zájmy životního prostředí jsou přímo chráněny v ji- ných řízeních, jež byla zmíněna výše.“ [13] Stěžovatel upozorňuje na skuteč- nost, že nyní jde naopak o povolení, respekti- ve prodloužení, provozu v jaderné elektrár- ně, která již 25 let funguje, tudíž u ní není provozováno posouzení EIA ani jiné řízení, jehož by se stěžovatel jako reprezentant dot- čené veřejnosti mohl aktivně účastnit.
Připo- míná přitom i další pasáž citovaného rozsud- ku čj. 2 As 13/2006-110: „Jiná situace by jistě nastala, pokud by k uvedení jaderné elekt- rárny do provozu dostačovalo jediné správ- ní řízení. V takovém případě by systematic- ký výklad vedl k závěrům zcela jiným, a přestože by $ 14 odst. 1 atomového zákona i S 70 zákona o ochraně přírody a krajiny 929 2399 zněly zcela totožně, musel by být jejich výše provedený jazykový výklad překonán a ob- čanským sdružením, jejichž hlavním poslá- ním podle stanov je ochrana přírody a kraji- ny, by účast v takovém řízení musela být přiznána jednak v zájmu výkladu vnitro- státního práva v konformitě s mezinárodně- právními závazky ČR, ale i v zájmu naplně- ní ústavních kautel zakotvených v Listině základních práv a svobod.
Pokud by totiž by- lo řízení podle atomového zákona jediným řízením nutným k uvedení jaderné elektrár- ny do provozu, znamenalo by vyloučení všech osob kromě žadatele o povolení z účas- ti v něm také potenciální porušení práva na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve vztahu k osobám, které jsou způsobilé tato práva mít, tedy zejména ve vztahu k občanským sdružením majícím za cíl činnosti ochranu přírody a krajiny“ Skutečnost, že v nyní po- suzované věci je řízení podle atomového zá- kona jediným řízením, ostatně nerozporují ani žalovaný ani osoba zúčastněná.
V tom se tedy nyní posuzovaný právní problém liší od situace řešené pod sp. zn. 2 As 12/2006 a sp. zn. 2 As 13/2006.
[14] Není to ovšem jediná odlišnost. Dru- há odlišnost spočívá v tom, že v oněch dvou rozsudcích šlo o vyloučení soudního přezku- mu ve vztahu k rozhodnutím týkajícím se ja- derných zařízení nově uváděných do provo- zu. Právě taková nově do provozu uváděná zařízení představují potenciálně ohrožení ži- votního prostředí, tedy zájmů legitimně chrá- něných ekologickými občanskými sdruženími, mezi něž patří i stěžovatel, a proto tato občan- ská sdružení mají mít podle citovaných rozsud- ků právo zapojit se alespoň do jednoho správ- ního řízení nezbytného k uvedení takových nových jaderných zařízení do provozu. Pokud by jediným takovým řízením bylo v případě uvádění nových jaderných zařízení potenciál- ně ohrožujících životní prostředí právě řízení podle atomového zákona, měla by taková ob- čanská sdružení právo účasti právě v něm, jak bylo řečeno ve výše citovaných rozsudcích.
[15] Nyní posuzovaný případ se od nich však liší nejen tím, že v něm je řízení podle 930 atomového zákona jediným probíhajícím ří- zením, ale také tím, že jde o řízení týkající se zařízení, jež je již provozováno. Nejde tedy o nový záměr, o nové zařízení, které by po- tenciálně mohlo zhoršit stav životního pro- středí oproti nynější úrovni. Jakkoli je nynější řízení řízením o povolení k provozu jaderné- ho zařízení, fakticky jde, jak shodně tvrdí všichni účastníci, toliko o prodloužení povo- lení k provozu jaderného zařízení, jinak řeče- no o prodloužení nynějšího stavu.
Není pak ale zřejmé, jak může takové řízení o prodlou- žení nynějšího stavu představovat zásah či správní řízení, při němž „mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny“ chráněné ve smyslu $ 70 zákona o ochraně přírody a krajiny. Nejvyšší správní soud se v tomto ohledu ztotožňuje se žalovaným a osobou zú- častněnou, že zájmy ochrany přírody a kraji- ny mohou být opravdu dotčeny toliko novým záměrem či zásahem, popřípadě kvalitativní změnou tohoto záměru ve smyslu, jak na něj pamatuje třeba $ 4 odst. 1 zákona č. 100/2001 Sb. (v daném případě by takovou změnu předsta- vovalo třeba rozšíření či zvýšení kapacity ja- derného zařízení); obecně však nemohou být dotčeny udržením sfatu guo.
[16] To jistě neznamená, že by takové ří- zení o povolení provozu, které je vlastně jen povolením prodloužení provozu, nebylo zá- sadní a že by se nedotýkalo zájmů veřejnosti. Je zjevné, že smyslem tohoto řízení je v pří- padě prodlužování povolení k provozu v pod- statě znovu komplexně posoudit bezpečnost provozovaného zařízení. To je jistě otázka, která je důležitá - zvláště v případě tak zásad- ního jaderného zařízení, jako je jeden z bloků jaderné elektrárny - i z hlediska veřejnosti. Zájem veřejnosti však v tomto řízení spočívá pouze v tom, aby bylo ověřeno, zda je posuzo- vané jaderné zařízení nadále bezpečné, nikoli zda jeho trvající existence zasáhne životní prostředí.
Životní prostředí mohlo zasáhnout zbudování tohoto jaderného zařízení či jeho rozšíření nebo jiná zásadní změna, nikoli - či pouze zprostředkovaně přes možné ohrožení bezpečnosti - i pokračování jeho provozu. Posouzení bezpečnosti tohoto provozu je pak otázkou čistě technickou a osobě zúčast- něné lze přitakat v tom, že připomíná spíše revizní kontrolu po určité době provozu. Pro takové posouzení je přitom způsobilý právě a jedině pouze žalovaný, jehož smyslem exis- tence je podle $ 3 odst. 1 atomového zákona vykonávat „státní správu a dozor při využí- vání jaderné energie a ionizujícího záření a v oblasti radiační ochranyý“.
[17] Lze tedy uzavřít, že provázanost řízení týkajících se uvádění a udržování provozu ja- derných zařízení je nastavena racionálně a sou- ladně jak s čl. 35 Listiny, tak se závazky České republiky obsaženými v Aarhuské úmluvě. Je-li do provozu uváděno nové jaderné zaříze- ní, což přirozeně může představovat zásah do životního prostředí, může se k tomu dotčená veřejnost vyjádřit v řízeních, jež jsou k tomu uzpůsobená, zejména v procesu EIA či v rám- ci stavebního řízení. Krom toho probíhá i ří- zení podle atomového zákona, v němž zájmy životního prostředí nejsou samostatně dotče- ny, proto je s vnitrostátním i mezinárodním právem souladné, že je v nich jediným účast- níkem žadatel o povolení, jak plyne z jasného pravidla obsaženého v jeho $ 14 odst. 1 větě druhé.
Je-li naopak zařízení již v provozu, pak je potřeba po stanovené době zkontrolovat, zda je zařízení stále bezpečné, samotné po- kračování jeho existence se však nedotýká ochrany přírody a krajiny způsobem, který by odůvodňoval potřebu, aby veřejnost měla mít právo se do tohoto technického řízení přímo zapojit způsobem předpokládaným v $ 70 zákona o ochraně přírody a krajiny. V žádné z těchto dvou situací tedy není po- třeba, aby byl jednoznačný text $ 14 odst. 1 věty druhé atomového zákona prolomen a zá- stupcům veřejnosti přiznáno právo účasti.
[18] Nebylo to tedy potřeba ani v tomto případě, a městskému soudu tudíž nelze vy- tknout, že nepřiznal stěžovateli žalobní legiti- maci proti rozhodnutí žalovaného a následně proti rozhodnutí předsedkyně žalovaného o rozkladu. Šlo totiž o správní řízení, v němž stěžovatel nebyl a nemohl být účastníkem. Ne- lze se sice ztotožnit s poněkud zkratkovitým tvrzením městského soudu, že je v případě rozhodnutí vydaného podle $ 14 atomového zákona soudní přezkum vyloučen; přesnější by bylo tvrzení, že je sice soudní přezkum to- hoto rozhodnutí připuštěn, ovšem jediným možným žalobcem je jediný účastník tohoto řízení, tedy žadatel o povolení (typicky v pří- padě, že by mu žádost o povolení byla žalova- ným zamítnuta).
Stěžovateli naopak taková aktivní legitimace opravdu nesvědčí, jako mu nesvědčí ani právo účastenství v řízení podle $ 14 atomového zákona. Bylo tedy namístě je- ho žalobu proti předmětnému rozhodnutí odmítnout a kasační stížnost proti takovému odmítavému usnesení je třeba zamítnout. 2400 Církve a náboženské společnosti: oprávnění ke zvláštním právům Vláda: úkony v oblasti veřejné správy k $ 7 odst. 1 a $ 27 odst. 8 zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a nábo- ženských společnostech) Učinit výjimku a přiznat oprávnění ke zvláštním právům podle $ 7 odst. 1 ve spoje- ní s $ 27 odst. 8 zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, lze na zá- kladě návrhu podaného do 5 let od nabytí účinnosti citovaného zákona, tj. do 7.
1. 2007.
Občanské sdružení Jihočeské matky proti Státnímu úřadu pro jadernou bezpečnost, za účasti akciové společnosti ČEZ, o účastenství v řízení, o kasační stížnosti žalobce.