V řízení o žádostech o udělení azylu podaných po účinnosti zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, se postupuje podle tohoto (nového) zákona, a to nejen v otázkách procesních, ale i hmotněpřávních. Samotná okolnost, že příslušná právní skutečnost (cesta do České republiky přes bezpečnou třetí zemi) nastala před účinností tohoto zákona, neznamená, že by se jednalo o nepřípustnou pravou zpětnou účinnost. » Zákon č 498/1990 Sb., o uprchlících, byl s účinností k 1. 1. 2000 zrušen zákonem č. 325/1999 Sb., o azylu. 965
Stěžovatel poukázal na ustanovení $ 103 odst. 1 písm. a), b) ad) s. ř. s. s tím, že napadený rozsudek považuje za nezá- konný s ohledem na nesprávné posou- zení právní otázky krajským soudem. Uvedl, že mu není zcela jasný odkaz na zákon č. 2/2002 Sb., a poznamenal, že termín „projíždět“, vyjádřený zákonem č. 325/1999 Sb., byl vysvětlen několika rozsudky Nejvyššího správního soudu. Jedná se zejména o rozsudek ve věci sp. zn. 2 Azs 5/2003,*) ve kterém bylo uvedeno, že termín „projíždět“ je nutno vykládat restriktivně.
Odkaz na zákon č. 2/2002 Sb. v rozsudku soudu se stě- žovateli jeví jako irelevantní. Dále pou- kázal na to, že řízení o udělení azylu se zahajuje podáním návrhu na zahájení řízení o udělení azylu. Návrh v předmět- né věci byl podán dne 20. 10. 2000, tedy již za účinnosti zákona č. 325/1999 Sb. Tento zákon definuje pojem bezpečné třetí země v $ 2 odst. 2, který stanoví, že "Cizinec musí před svým vstupem pobý- vat na území bezpečné třetí země a dále, že cizinec se do této země může vrátit a požádat o udělení postavení uprchlí- ka.
Stěžovatel se domnívá, že obě tyto podmínky byly v době podání žádosti o azyl a následně splněny. V řízení před správním orgánem bylo prokázáno, že účastník na své cestě do České republiky pobýval na území Slovenska. Žalobce se ke kasační stížnosti nevy- jádřil. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou. Vycházel z následují- cích skutečností a úvah. Jak vyplývá zejména ze správního spi- "su předloženého žalovaným, návrh na zahájení řízení o udělení azylu (žádost o azyl) byl podán dne 20.
10. 2000, te- dy za účinnosti zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Podle přechodného ustanove- ní $ 94 odst. 1 tohoto zákona se žádost o přiznání postavení uprchlíka podaná žadatelem před nabytím účinnosti toho- to zákona považuje za návrh na zahájení řízení o udělení azylu a posuzuje se po- dle tohoto zákona. Z tohoto ustanovení vyplývá, že na takové žádosti se vztahu- jí nejen procesní pravidla, ale i hmot- něprávní ustanovení nového zákona. Tím spíše se v otázkách procesních, ale i hmotněprávních, postupuje podle zá- kona č. 325/1999 Sb. v případě, že návrh na zahájení řízení byl podán až po účin- nosti tohoto zákona.
Samotná okolnost, že příslušná právní skutečnost (cesta do České republiky přes Slovenskou repub- liku) nastala před účinností (i platnos- tí tohoto zákona, neznamená, že by se v tomto případě jednalo o nepřípustnou pravou zpětnou účinnost. Nejde o pří- * Publikováno jako č. 16/1996 Sb. r. ÚS. pad, kdy by zákon (právní důsledky spo- jené s určitou skutečností) byl aplikován zpětně i pro dobu před účinností tohoto zákona. Blíže je možno, pokud se týká pravé a nepravé retroaktivity, poukázat i na poměrně početné nálezy Ústavního soudu, mj. na nález sp. zn. PL ÚS 9/95,* Stěžovatel rovněž důvodně pouká- zal na to, že výkladem ustanovení $ 2 odst. 2 písm. b) zákona o azylu, ve zně- ní před novelou provedenou zákonem č. 2/2002 Sb., se již opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud, mj. v rozsudku ze dne 21.
8. 2003, čj. 2 Azs 5/2003-46. Uve- dl, že pojem „projíždí“ příslušnou zemí je nutno interpretovat restriktivně, a to z důvodu podstaty a smyslu celého azylo- vého řízení, do značné míry založeného na principu, že cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svo- bod ve své vlastní zemi (čl. 43 Listiny zá- kladních práv a svobod) má o azyl požá- dat vždy již v první zemi, kde má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve a kde budou garantována jeho základní práva a svobody. Takovouto zemí je zpra- vidla právě tzv. bezpečná třetí země ve smyslu $ 2 zákona č. 325/1999 Sb. Azy- lové zákonodárství České republiky je totiž třeba vidět i v kontextu tendence právních úprav azylu v jiných srovna- telných demokratických evropských ze- mích, které rovněž vnímají právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před pronásledováním v zemích původu, ni- koliv však jako právo vybrat si zemi, ve které žadatel o azyl bude chtít toto své právo uplatnit.
S ohledem na shora vyřčené se tak rozhodujícím kritériem pro posuzování toho, zda cizinec bezpečnou třetí zemí pouze projížděl, jeví, zda v této bezpečné 967 371 třetí zemi měl reálnou možnost požádat o udělení azylu či nikoliv. Tento názor je konformní i se srovnatelnou zahraniční judikaturou a doktrínou (podrobný pře- hled viz např. R. Góbel-Zimmermann: Asyl und Flůchtlingsrecht. C. H. Beck, 1999, s. 90 a násl.). Soud nemá důvod se od tohoto stano- viska ani v této věci odchýlit. V rozhodovaném případě (jak vyplý- vá.z obsahu správního spisu, především z protokolu o pohovoru ze dne 3.
10. 2001) žalobce přicestoval do České re- publiky přes Maďarsko a Slovensko au- tomobilem. Z ničeho nevyplývá, že by v průběhu cesty nemohl žalobce z auto- mobilu vystoupit. Ostatně i krajský soud v napadeném rozhodnutí vychází z toho, že závěr správního orgánu o možnosti požádat o azyl ve Slovenské republice je správný. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, neboť soud v napa- deném rozsudku vycházel z nesprávné- ho posouzení právní otázky.
Proto bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla Krajskému soudu v Ústí nad Labem vrá- cena k dalšímu řízení. (Coda) 371 Řízení před soudem: vliv výkonu trestu odnětí svobody na místní příslušnost k $ 7 odst. 3 soudního řádu správního Za bydliště fyzické osoby podle ustanovení $ 7 odst. 3 s. ř. s. je nutno po- važovat místo, kde tato osoba bydlí s úmyslem se zde zdržovat trvale. Určení místní příslušnosti podle druhého pravidla zde uvedeného, tj. podle místa, kde se navrhovatel zdržuje, se uplatní teprve tehdy, když místní příslušnost nelze určit podle pravidla prvého, a to např. proto, že v České republice ne- existuje žádné místo, kde by navrhovatel bydlel s úmyslem zdržovat se trva- le.
Skutečnost, že navrhovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody, nemá na určení místa jeho bydliště vliv, neboť z žádných skutečností nelze usuzovat, X xs že by ve věznici bydlel s úmyslem dlouhodobě či trvale se zde zdržovat.
Stepan B. (Moldavská republika) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o ka-
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Praze v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelem uplatněné důvody namítají nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a dále vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
S ohledem na shora uplatněnou argumentaci stěžovatele je přitom zřejmé, že rozhodnou je v posuzované věci otázka, zda byl dostatečně zjištěn skutkový stav a zda určení stěžovatele jako osoby, která se dopustila předmětného přestupku, odpovídá provedeným skutkovým zjištěním. Nejvyšší správní soud na základě zjištění obsažených v příslušném soudním a správním spise seznal, že tomu tak bylo, a že tedy nedošlo k nezákonnosti či k vadám řízení ve výše uvedeném smyslu.
Nejvyšší správní soud při svých úvahách vycházel ze skutečnosti, že i na přestupkové řízení se přiměřeně vztahují některé limity obsažené zejména v Listině základních práv a svobod a v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ostatně i Ústavní soud ČR uvedl ve svém nálezu ze dne 23. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 28/98 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 16, str. 185 a násl.): „Každá sankce za přestupek je v režimu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy (srov. Case of Lauko v. Slovakia. European Court of Human Rights 4/1998/907/1119 z 2.
9. 1998 a Case of Kadubec v. Slovakia. European Court of Human Rights 5/1998/908/1120 z 2. 9. 1998), i když pokuta nedosáhne uvedené výše. To platí bez ohledu na skutečnost, že za přestupek nelze stanovit trest odnětí svobody a trest není veden ve zvláštním rejstříku.“ Aplikace těchto obecných požadavků na souladnost přestupkového řízení s limity ústavněprávními a mezinárodními však neopravňuje k tomu, aby u ustanovení upravujících procesní náležitosti přestupkového řízení byl – ve svých důsledcích - aplikován takový výklad, který by fakticky znemožnil jakýkoliv efektivní postih.
Jinými slovy řečeno, interpretace omezujících pravidel postupu ve správním trestání nemůže být natolik extenzivní, aby ve svých důsledcích znemožnila účinný postih za protiprávní jednání.
Proto také se Nejvyšší správní soud v souzené věci nemůže ztotožnit s výkladem ustanovení § 60 odst. 1 zákona o přestupcích, použitým stěžovatelem. Toto ustanovení totiž zakotvuje právo odmítnout podání vysvětlení v situaci, jestliže by v důsledku tohoto podání vysvětlení hrozilo osobě vysvětlení podávající nebo osobám jí blízkým podle ustanovení
§ 68 odst. 4 zákona nebezpečí postihu za přestupek. Toto právo neobviňovat sebe nebo osoby sobě blízké je v řízení o přestupcích přiměřeným průmětem ústavního práva, jež je pro účely trestního stíhání zakotveno v čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na úrovni zákonné je pak pro účely trestní upraveno v § 100 trestního řádu. Ustanovení § 60 odst. 1 zákona o přestupcích ovšem nesporně nemůže sloužit k tomu, aby se kterákoliv osoba mohla zříci své odpovědnosti za spáchaný přestupek tam, kde není dostupné přímé svědectví či přímý důkaz, a to pouhým odkazem na to, že přestupek spáchal někdo jiný, bez další specifikace této osoby s poukazem, že se jedná o osobu blízkou.
Za takové situace jistě nemůže být osoba přenášející odpovědnost na jinou osobu nucena k identifikaci této jiné osoby, musí být ovšem připravena na fakt, že přestupkový orgán může vycházet z ostatních důkazů a bude hodnotit, zda tyto důkazy jsou samy o sobě dostatečně průkazné k identifikaci pachatele přestupku. Jinak řečeno, zda z ostatních provedených důkazů lze dospět k ucelenému důkaznímu řetězci, z něhož bude možno dovodit odpovědnost konkrétní osoby.
V souzené věci se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s názorem krajského soudu v tom smyslu, že provedené důkazy byly k identifikaci stěžovatele jako pachatele přestupku podle ustanovení § 46 odst. 2 zákona o přestupcích zjevně dostatečné. Z faktu, že stěžovatel je majitelem vozidla, jímž byl přestupek spáchán; a že to byl právě on, kdo toto vozidlo chtěl odparkovat, bylo v této konkrétní věci zjevné, že vozidlo také zaparkoval a tím spáchal předmětný přestupek, o čemž svědčí rovněž skutečnost, že na místě samém bezprostředně poté ani netvrdil, že se přestupku nedopustil, nýbrž odkázal přítomné městské policisty (jak vyplývá z protokolu vyhotoveného hlídkou městské policie, jehož obsah byl opakovaně v přestupkovém řízení uváděn, aniž by proti němu stěžovatel cokoli namítal) pouze na to, že s nimi tuto záležitost nebude řešit.
V dalších řízeních pak postupně tvrdil, jednak že neví, kdo ze šesti dalších osob, jež vozidlo používají, je v rozhodný okamžik zaparkoval; jednak odmítal tuto osobu označit, s poukazem právě na fakt, že k tomu nemůže být nucen. Tento „vývoj“ jeho výpovědí skutečně naznačuje jistou účelovost tvrzení, jež byla v řízení konstatována správními orgány.
Závěr, že majitel vozidla, který jde vozidlo odparkovat, je totožný s osobou, která vozidlo také zaparkovala, je nanejvýš pravděpodobný, byť ne jedině možný. Odpovědnost majitele věci za protiprávní jednání vykonané s touto věcí, včetně spáchaných přestupků, jistě nelze absolutizovat formou aplikace obecné zásady, že vlastnictví zavazuje. Vlastnictví vozidla je zde pouze indikací pravděpodobného pachatele, nikoli určením majitele jako osoby nutně odpovědné pouze z titulu existence tohoto vlastnického práva.
Právě logická možnost, že se může hypoteticky jednat o osoby rozdílné, umožňuje podezřelé osobě, aby se zbavila obvinění z přestupku, a je na její úvaze, zda tak učiní poukázáním na to, že se přestupku nemohla dopustit, nebo že se přestupku dopustil někdo jiný, či jiným způsobem. Pokud ovšem neopře tyto své výroky, samy o sobě neověřitelné, o další tvrzení (identifikaci osoby, která se přestupku dopustila; prokázání toho, že se v době přestupku nacházela na jiném konkrétním místě atp.), nemůže spoléhat na to, že pouhý neprokazatelný výrok spojený s hypotetickou možností své pravdivosti a následovaný pasivní resistencí vypovídajícího, založí nutně pochybnost dostatečnou ke zbavení obvinění ze spáchání přestupku.
Takto je jistě třeba chápat i tvrzení Ústavního soudu ČR obsažené v jeho nálezu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 533/98 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, str. 197 a násl.): „Ústavní soud proto v dané věci uvádí, že identifikace stěžovatele (jako pachatele přestupku) policisty je nepochybně velmi důležitým důkazním prostředkem, byť byla provedena na základě tvrzení osobní znalosti stěžovatele a nikoli dokladově. Současně však nelze nedbat ústavního principu rovnosti zbraní a upřít tak stěžovateli možnost, aby s úspěchem nabídl důkazy, které jeho totožnost s řidičem automobilu ... zpochybňují.“ Právě v možnosti nabízet důkazy a uplatnit prostředky ke své obraně spočívalo hlavní právo stěžovatele i v případě nyní posuzovaném a toto právo mu nebylo nijak upíráno ani správním orgánem, ani následně krajským soudem. Stěžovatel ovšem této možnosti nevyužil.
Za této situace ovšem správní orgán postupoval správně, když vyšel z ostatních dostupných skutečností, jež dostatečně prokazovaly, že pachatelem přestupku, jehož spáchání samo o sobě nebylo zpochybněno, byl právě stěžovatel. Bylo pak zcela v souladu s právem, pokud správní orgán shledal tyto ostatní dostupné skutečnosti dostatečnými k prokázání spáchání přestupku právě stěžovatelem. Nejvyšší správní soud se proto neztotožňuje ani s námitkou, že stěžovatel byl nucen k tomu, aby vypovídal proti sobě nebo proti osobám blízkým.
Tvrzení stěžovatele, že vozidlo neparkoval on, ale někdo jiný, bylo totiž učiněno zcela svobodně a stěžovatel nebyl následně nucen správním orgánem ani k tomu, aby tuto osobu specifikoval. Bylo tedy jeho volbou, že se bránil pouze výrokem, jejž sám učinil neprokazatelným a dodal mu tedy obdobnou argumentační hodnotu, jakou by mělo pouhé tvrzení, že přestupek nespáchal, pokud by také nebylo nijak zakotveno v ověřitelných skutečnostech. Nelze proto také tvrdit, že by byl stěžovatel sankcionován za to, že nevypovídal proti osobám blízkým.
Stěžovatel byl sankcionován za to, že spáchal přestupek ve státní správě a územní samosprávě. Tato skutečnost byla prokázána i dle názoru Nejvyššího správního soudu v míře zcela dostatečné pro přestupkové řízení, a to i proto že stěžovatel v řízení rezignoval na efektivní obranu používaje jediného argumentu bez prokazatelné pravdivostní hodnoty, argumentu nanejvýš pravděpodobně účelového, jak vyplývá i ze změn výpovědí, a zcela nedostatečného k vyvrácení stěžovatelovy – ve světle ostatních důkazů dostatečně průkazné - identifikace jako pachatele posuzovaného přestupku.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.), neboť v předchozím správním ani soudním řízení neshledal nezákonnost ani vady řízení ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.) a Krajskému úřadu Středočeského kraje náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 22. 4. 2004
JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu