č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb. kčl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikované pod č. 208/1993 Sb.) V případě rozporu mezi ustanoveními čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikované pod č. 208/1993 Sb.) a $ 91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, má aplikační přednost čl. 33 odst. 1 Úmluvy. Pokud je však zjevné, že konkrétní žadatel o azyl nemůže být uprchlíkem typicky proto, že neuvádí žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vysta- ven pronásledování, není k takové aplikační přednosti důvod, neboť na ta- kovou osobu čl. 33 odst. 1 Úmluvy nedopadá.
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb. kčl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikované pod č. 208/1993 Sb.) V případě rozporu mezi ustanoveními čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikované pod č. 208/1993 Sb.) a $ 91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, má aplikační přednost čl. 33 odst. 1 Úmluvy. Pokud je však zjevné, že konkrétní žadatel o azyl nemůže být uprchlíkem typicky proto, že neuvádí žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vysta- ven pronásledování, není k takové aplikační přednosti důvod, neboť na ta- kovou osobu čl. 33 odst. 1 Úmluvy nedopadá.
Stěžovatelka má pravdu ve svém tvr- zení o nezpochybnitelné aplikační před- nosti mezinárodních smluv zahrnutých do vymezení článku 10 Ústavy, podle ně- hož „vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament sou- hlas a jimiž je Česká republika vázána, Jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlou- va“. Není sporu ani o tom, že takovou mezinárodní smlouvou mající tuto apli- kační přednost je i Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 ak ní se vážící Protokol týkající se právního po- stavení uprchlíků z roku 1967, jež byly publikovány pod č. 208/1993 Sb. Podle článku 33 odst. 1 této Ženevské úmluvy pak platí: „Žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, nábožen- ství, národnosti, příslušnosti k určité spo- lečenské vrstvě či politického přesvědče- ní.“ Stěžovatelka má pravdu i v tom, že tato zásada označovaná jako „non-refoule- mentť“ našla, podle důvodové zprávy 1086 o E E k $ 90 původního návrhu zákona o azylu (jenž nakonec v podobě publikované ve Sbírce zákonů získal číslo 91), svůj odraz právě v tomto ustanovení. Z těchto skutečností stěžovatelka správně odvodila, že pokud by se v kon- krétním případě dostala do rozporu apli- kace $ 91 zákona o azylu a aplikace, kte- rá by vyplynula z čl. 33 Ženevské úmluvy, musela by být podle čl. 10 Ústa- vy použita přímo a přednostně Žene- vská úmluva. Pokud by tedy hrozilo vy- hoštění osoby, u níž by nebyla zkoumána přítomnost překážky vycestování podle $ 91 zákona o azylu, jednalo by se však přitom o uprchlíka ve smyslu Ženevské úmluvy, kterému by hrozily neblahé ná- sledky zakotvené v čl. 33 odst. 1 Žene- vské úmluvy, musela by být přednostně aplikována Ženevská úmluva a taková osoba by v konkrétním případě nesměla být vyhoštěna či jiným způsobem vráce- na, neboť by to vedlo k porušení meziná- rodních závazků ČR rozpornému ze své povahy is čl. 1 odst. 2 Ústavy. Dále se ovšem stěžovatelka odchyluje od znění čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy a to ji vede k chybnému závěru, že stát je povinen posoudit existenci okolností uvedených v tomto ustanovení vždy u každého žadatele o azyl a že tak měl učinit i u ní. Takový výklad opomíjí sku- tečnost, že toto ustanovení je vymezeno nejen skutkově okolnostmi, jejichž na- stání hrozí v případě navrácení či vyhoš- tění, ale je vymezeno také osobně, když se vztahuje pouze na uprchlíky. Nelze přitom tvrdit, že uprchlíkem je automa- ticky každý žadatel o azyl. Zatímco status žadatele o azyl je dán především volním aktem konkrétní osoby, která se rozhod- ne o azyl požádat, a status azylanta, tedy osoby, jíž byl azyl státem udělen, je dán především volním aktem státu, jak se od- ráží v zákonné úpravě azylu a realizaci té- to úpravy orgány veřejné moci, status uprchlíka je dán objektivním stavem, který může být státem již pouze rozpo- znán a deklarován. Státy, které jsou sig- natáři Ženevské úmluvy, jsou pak zavázá- ny k tomu, aby tento status uznaly u těch osob, které spadají pod vymezení defini- ce uprchlíka, která je obsažena v čl. 1 písm. A odst. 2 této Úmluvy. Podle toho- to ustanovení, v jeho znění po zmírnění definičních podmínek zakotveném Pro- tokolem z roku 1967, je uprchlíkem oso- ba, která „se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásle- dováním z důvodů rasových, nábožen- ských nebo národnostních nebo z důvo- dů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých poli- tických názorů, je neschopna přijmout nebo vzhledem ke shora uvedeným oba- vám odmítá ochranu své vlasti“. Stěžovatelka se proto mýlí, pokud po- važuje tuto definici za irelevantní pro shledání překážky vycestování pouka- zem na objektivní povahu hrozeb obsa- žených v čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy v kontrastu s možností subjektivního po- citu těchto hrozeb obsaženou v tomto definičním ustanovení. Smyslem Žene- vské úmluvy jako celku je zakotvit pro uprchlíky určitá práva; ostatně i podle preambule k této úmluvě je jedním z je- jích smyslů „zajistit uprchlíkům co nej- větší možnost užívat těchto základních práv a svoboď“. Mezi tato práva nepatří sice právo na udělení azylu, patří mezi ně však právo na uplatnění „non-refoule- ment“; i to se však vztahuje právě a pou- ze na uprchlíky ve smyslu výše citované definice. Je sice pravda, že si lze předsta- vit situace, kdy i osoba, jejíž žádost o azyl bude zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle některého z písmen $ 16 odst. 1 českého zákona o azylu, bude moci být označena za uprchlíka ve smyslu Žene- vské úmluvy, v nyní posuzovaném přípa- dě tomu tak však zjevně není. Zdejší soud není povolán k tomu, aby stavěl napevno, zda stěžovatelka je či ne- ní uprchlíkem ve smyslu definice Žene- vské úmluvy; k takovému úsudku a zá- vazné deklaraci statusu uprchlíka již ostatně není zákonem povolán ani žalo- vaný; tomuto soudu je však zcela zjev- ným, že stěžovatelka opravdu během ce- lého správního a soudního řízení neuvedla nic, co by naznačovalo, že by mohla být uprchlíkem ve smyslu této de- finice. Za takové situace, kdy stěžovatel- ka neuváděla žádné důvody nasvědčují- cí, že by mohla být uprchlíkem, žalovaný nepochybil, pokud se nezabýval mož- ností, že by jím být mohla, a tedy že by se na ni mohla vztahovat Ženevská úmluva včetně svého čl. 33 odst. 1 a že by mohlo protiřečit mezinárodním závazkům ČR vyplývajícím z této úmluvy vydat ji zpět do její země původu. Nic navíc nenazna- čovalo ani tomu, že by stěžovatelka po svém návratu mohla být vystavena sku- tečnostem uvedeným v čl. 33 odst. 1 Že- nevské úmluvy, a přezkoumání její situa- ce pohledem tohoto ustanovení by tak bylo zjevně nadbytečné a žalovaný po- stupoval správně, pokud se ke shledání překážky vycestování, jež je odrazem to- hoto ustanovení v českém vnitrostátním právu, nijak nevyjadřoval. Lze se tak sice ztotožnit s názorem o aplikační přednos- ti čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy před $ 91 zákona o azylu, pokud by došlo k je- jich rozporu, nicméně pokud je zjevné, že konkrétní žadatel o azyl nemůže být uprchlíkem, typicky proto, že neuvádí žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování, není k takové aplikační přednosti důvod, ne- boť na takovou osobu čl. 33 odst. 1 Že- nevské úmluvy nedopadá. Žádosti tako- 1087 7 O 0 O Á 722 vých žadatelů mají být podle českého práva zamítány jako zjevně nedůvodné podle $ 16 odst. 1 písm. g) zákona o azy- lu, jako tomu bylo i ve stěžovatelčině pří- padě. K těmto žádostem pak uvedl Nej- vyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 9.9. 2004, sp. zn. 2 Azs 147/2004 Cpubl. pod č. 409/2004 Sb. NSS): „Roz- hodne-li Ministerstvo vnitra o zamítnu- tí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle f 16 odst. 1 písm. £) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nečiní již výrok o neexistenci překážek vyces- tování ve smyslu ustanovení f 91 cito- vaného zákona.“ Jak uvádí sama stěžovatelka, obdob- nou argumentaci lze aplikovat i na čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení. Pro použití této Úmluvy přednostně před vnitrostátním právem sice stěžovatelka nemusí spadat do definice uprchlíka po- dle Ženevské úmluvy, přezkoumání její si- tuace pohledem této úmluvy by ovšem by- lo zjevně nadbytečné, když ani zde nic nenasvědčovalo, že by jí hrozilo ve smyslu tohoto článku vypovězení, vrácení či vy- dání do státu, kde jsou „vážné důvody se domnívat, že by jív něm hrozilo nebezpe- čí mučení“ Ani v tomto směru stěžovatel- ka během soudního ani správního řízení nic netvrdila, Lze tak shrnout, že v daném případě neprotiřečil postup žalovaného výše uvedeným mezinárodním závazkům ČR a že jeho postup, tedy neposouzení překážky vycestování, lze shledat soulad- ným s českým právem i těmito závazky. (ček)
Svitlana M. (Ukrajina) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stíž-
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatelka chráněna před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Stěžovatelčina jediná komplexní kasační námitka směřuje proti faktu, že u ní nebyla přezkoumána překážka vycestování a krajský soud se nijak nevyjádřil k jejím námitkám jdoucím tímto směrem. Zde je nejprve třeba vyjasnit skutečný obsah správního rozhodnutí i rozsudku krajského soudu. Nemá totiž pravdu žalovaný, když tvrdí, že ve svém rozhodnutí podrobně odůvodnil, že stěžovatelka nesplňuje taxativně vymezené podmínky k vyslovení překážky vycestování. Z jeho rozhodnutí ze dne 30. 12. 2003 je totiž pouhým nahlédnutím zcela zjevné, že se ve skutečnosti touto otázkou vůbec nezabýval.
Pravdu ovšem nemá ani stěžovatelka, pokud tvrdí, že se krajský vůbec nevyjádřil k jejím námitkám stran překážky vycestování. Krajský soud v této otázce sice chybně odkázal na údajně vyčerpávající zdůvodnění správního rozhodnutí, které ve skutečnosti chybí, a s tímto neexistujícím odůvodněním se i ztotožnil; dále ovšem správně vytkl stěžovatelce, že svou námitku nijak nekonkretizovala a ani v žalobě netvrdila ani nedoložila existenci kterékoliv z podmínek uvedených v § 91 zákona o azylu.
Zdejší soud – po odstranění výše naznačených nesprávností a nedorozumění na straně obou účastníků i krajského soudu – přikročil k posouzení této jediné stížnostní námitky a shledal, že se s ní lze v zásadě ztotožnit v rovině právní a obecné, nikoli však v rovině skutkové a konkrétní.
Stěžovatelka má pravdu ve svém tvrzení o nezpochybnitelné aplikační přednosti mezinárodních smluv zahrnutých do vymezení článku 10 Ústavy, podle něhož „vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“ Není sporu ani o tom, že takovou mezinárodní smlouvou mající tuto aplikační přednost je i Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a k ní se vážící Protokol týkající se právního postavení uprchlíků z roku 1967, jež byly publikovány pod č. 208/1993 Sb. Podle článku 33 odst. 1 této Ženevské úmluvy pak platí: „Žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení.“ Stěžovatelka má pravdu i v tom, že tato zásada označovaná jako „non-refoulement“, našla podle důvodové zprávy k § 90 původního návrhu zákona o azylu (jenž nakonec v podobě publikované ve Sbírce zákonů získal číslo 91), svůj odraz právě v tomto ustanovení.
Z těchto skutečností stěžovatelka správně odvodila, že pokud by se v konkrétním případě dostala do rozporu aplikace § 91 zákona o azylu a aplikace, která by vyplynula z čl. 33 Ženevské úmluvy, musela by být podle čl. 10 Ústavy použita přímo a přednostně Ženevská úmluva. Pokud by tedy hrozilo vyhoštění osoby, u níž by nebyla zkoumána
přítomnost překážky vycestování podle § 91 zákona o azylu; jednalo by se však přitom o uprchlíka ve smyslu Ženevské úmluvy, kterému by hrozily neblahé následky zakotvené v čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy, musela by být přednostně aplikována Ženevská úmluva a taková osoba by v konkrétním případě nesměla být vyhoštěna či jiným způsobem vrácena, neboť by to vedlo k porušení mezinárodních závazků ČR rozpornému ze své povahy i s čl. 1 odst. 2 Ústavy.
Dále se ovšem stěžovatelka odchyluje od znění čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy a to ji vede k chybnému závěru, že stát je povinen posoudit existenci okolností uvedených v tomto ustanovení vždy u každého žadatele o azyl a že tak měl učinit i u ní. Takový výklad opomíjí skutečnost, že toto ustanovení je vymezeno nejen skutkově okolnostmi, jejichž nastání hrozí v případě navrácení či vyhoštění, ale je vymezeno také osobně, když se vztahuje pouze na uprchlíky. Nelze přitom tvrdit, že uprchlíkem je automaticky každý žadatel o azyl. Zatímco status žadatele o azyl je dán především volním aktem konkrétní osoby, která se rozhodne o azyl požádat, a status azylanta, tedy osoby, jíž byl azyl státem udělen, je dán především volním aktem státu, jak se odráží v zákonné úpravě azylu a realizaci této úpravy orgány veřejné moci; status uprchlíka je dán objektivním stavem, který může být státem již pouze rozpoznán a deklarován. Státy, které jsou signatáři Ženevské úmluvy, jsou pak zavázány k tomu, aby tento status uznaly u těch osob, které spadají pod vymezení definice uprchlíka, která je obsažena v čl. 1 písm. A odst. 2 této Úmluvy. Podle tohoto ustanovení, v jeho znění po zmírnění definičních podmínek zakotveném Protokolem z roku 1967, je uprchlíkem osoba, která „se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti.“
Stěžovatelka se proto mýlí, pokud považuje tuto definici za irelevantní pro shledání překážky vycestování poukazem na objektivní povahu hrozeb obsažených v čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy v kontrastu s možností subjektivního pocitu těchto hrozeb obsaženou v tomto definičním ustanovení. Smyslem Ženevské úmluvy jako celku je zakotvit pro uprchlíky určitá práva, ostatně i podle preambule k této úmluvě je jedním z jejích smyslů „zajistit uprchlíkům co největší možnost užívat těchto základních práv a svobod“. Mezi tato práva nepatří sice právo na udělení azylu, patří mezi ně však právo na uplatnění „non
refoulement“, i to se však vztahuje právě a pouze na uprchlíky ve smyslu výše citované definice. Je sice pravda, že si lze představit situace, kdy i osoba, jejíž žádost o azyl bude zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle některého z písmen § 16 odst. 1 českého zákona o azylu, bude moci být označena za uprchlíka ve smyslu Ženevské úmluvy, v nyní posuzovaném případě tomu tak však zjevně není.
Zdejší soud není povolán k tomu, aby stavěl napevno, zda stěžovatelka je či není uprchlíkem ve smyslu definice Ženevské úmluvy, k takovému úsudku a závazné deklaraci statusu uprchlíka již ostatně není zákonem povolán ani žalovaný; tomuto soudu je však zcela zjevným, že stěžovatelka opravdu během celého správního a soudního řízení neuvedla nic, co by naznačovalo, že by mohla být uprchlíkem ve smyslu této definice. Za takové situace, kdy stěžovatelka neuváděla žádné důvody nasvědčující, že by mohla být uprchlíkem, žalovaný nepochybil, pokud se nezabýval možností, že by jím být mohla a tedy, že by se na ni
mohla vztahovat Ženevská úmluva včetně svého čl. 33 odst. 1 a že by mohlo protiřečit mezinárodním závazkům ČR vyplývajícím z této úmluvy vydat ji zpět do její země původu. Nic navíc nenaznačovalo ani tomu, že by stěžovatelka po svém návratu mohla být vystavena skutečnostem uvedeným v čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy a přezkoumání její situace pohledem tohoto ustanovení by tak bylo zjevně nadbytečné a žalovaný postupoval správně, pokud se ke shledání překážky vycestování, jež je odrazem tohoto ustanovení v českém vnitrostátním právu, nijak nevyjadřoval. Lze se tak sice ztotožnit s názorem o aplikační přednosti čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy před § 91 zákona o azylu, pokud by došlo k jejich rozporu, nicméně pokud je zjevné, že konkrétní žadatel o azyl nemůže být uprchlíkem, typicky proto, že neuvádí žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování, není k takové aplikační přednosti důvod, neboť na takovou osobu čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy nedopadá. Žádosti takových žadatelů mají být podle českého práva zamítány jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, jako tomu bylo i ve stěžovatelčině případě. K těmto žádostem pak uvedl Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 2 Azs 147/2004 (publ. pod č. 409/2004 Sb. NSS): „Rozhodne-li Ministerstvo vnitra o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nečiní již výrok o neexistenci překážek vycestování ve smyslu ustanovení § 91 citovaného zákona.“
Jak uvádí sama stěžovatelka, obdobnou argumentaci lze aplikovat i na čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení. Pro použití této Úmluvy přednostně před vnitrostátním právem sice stěžovatelka nemusí spadat do definice uprchlíka podle Ženevské úmluvy, přezkoumání její situace pohledem této úmluvy by ovšem bylo zjevně nadbytečné, když ani zde nic nenasvědčovalo, že by jí hrozilo ve smyslu tohoto článku vypovězení, vrácení či vydání do státu, kde jsou „vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo nebezpečí mučení.“ Ani v tomto směru stěžovatelka během soudního ani správního řízení nic netvrdila. Lze tak shrnout, že v daném případě neprotiřečil postup žalovaného výše uvedeným mezinárodním závazkům ČR a že jeho postup, tedy neposouzení překážky vycestování, lze shledat souladným s českým právem i těmito závazky.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění namítaného důvodu kasační stížnosti ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného – v souzené věci nebyly shledány vady řízení před správním orgánem, kdy by pro tuto důvodně vytýkanou vadu krajský soud měl napadené rozhodnutí žalovaného zrušit.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyní advokátka Mgr. Magda Havlová; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§ 35 odst. 7, § 120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky částkou 2 x 1000 Kč za dva úkony právní služby – převzetí a příprava věci a doplnění kasační stížnosti
a 2x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s § 9 odst. 3 písm. f), § 7, § 11 odst. 1 písm. b), d), § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu