2 Azs 49/2025- 28 - text
2 Azs 49/2025 - 29
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Sylvy Šiškeové a soudců Tomáše Kocourka a Evy Šonkové v právní věci žalobce: V. M. B., zast. Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Moravské náměstí 754/13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2024, č. j. OAM
603/ZA
ZA11
HA13
R2
2023, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2025, č. j. 31 Az 7/2024
28,
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Žalovaný neudělil žalobci azyl podle § 12, § 13 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Dále vyslovil, že mu nelze udělit doplňkovou ochranu z důvodu podle § 15a odst. 1 písm. b) téhož zákona. Žalobce totiž spáchal vážný zločin, konkrétně zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s psychotropními látkami a s jedy, a to jako člen organizované skupiny.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil u Krajského soudu v Hradci Králové, který žalobu zamítl.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti uvádí, že o udělení mezinárodní ochrany požádal s ohledem na svou rodinnou situaci. V České republice žijí jeho manželka na základě povolení k trvalému pobytu a dvě nezletilé děti, které jsou českými státními příslušníky. S rodinou ve Vietnamu naopak stěžovatel v kontaktu není. Stěžovatel vyslovil lítost nad pácháním trestné činnosti. Do české společnosti je integrován. Jedinou možností, jak zůstat v kontaktu s rodinou, je udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Žalovaný nezohlednil zájmy jeho nezletilých dětí, resp. požadavky mezinárodních úmluv, jež mají podle čl. 10 Ústavy České republiky aplikační přednost, ani požadavky Listiny základních práv a svobod. Krajský soud rozsáhle rozebral stěžovatelovu trestnou činnost, což stěžovatel nebagatelizuje. Tvrdí však, že užití § 15a zákona o azylu je v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Podle stěžovatele trestní soudy, konkrétně Vrchní soud v Praze, neposuzovaly otázku jeho soukromého a rodinného života při rozhodování o uložení trestu vyhoštění. Stěžovatel může vést rodinný život pouze v České republice. Přesídlení jeho rodiny zpět do Vietnamu není možné vzhledem k míře integrace do české společnosti.
[4] Stěžovatel z opatrnosti navrhl, aby NSS přerušil řízení o kasační stížnosti do vydání rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (SDEU) o předběžné otázce, kterou položil Krajský soud v Brně a je vedená pod sp. zn. C
349/24.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že potřeba legalizace pobytu na území České republiky není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný v napadeném rozhodnutí podrobně popsal charakter stěžovatelovy trestné činnosti, která vede k uplatnění vylučující klauzule podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Námitka, v níž se stěžovatel domáhá přerušení řízení, jde nad rámec žalobních bodů a byla poprvé uplatněna v kasační stížnosti.
[6] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná. Ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce [§ 31 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“)], se NSS zabývá též otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a s. ř. s.). Není
li tomu tak, soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006
39, č. 933/2006 Sb. NSS, a ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021
28, č. 4219/2021 Sb. NSS, body 11 a 12).
[7] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[8] Ve věci je sporná aplikace vylučující klauzule podle § 15a zákona o azylu. Žalovaný konstatoval, že stěžovatel byl odsouzen za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a byl mu uložen trest vyhoštění na dobu pěti let (s. 9 rozhodnutí žalovaného).
[9] Žalovaný dále připomněl, že podle judikatury je pojem vážný zločin pojmem autonomním, a proto se podrobně zabýval okolnostmi trestné činnosti stěžovatele. Vyšel z hodnocení její závažnosti v trestních rozsudcích a připojil i vlastní posouzení. V něm zdůraznil, že stěžovatel se dopouštěl výroby a distribuce tzv. tvrdých drog (metamfetaminu) za účelem zisku, a to po delší dobu, ve větším rozsahu a v rámci organizované skupiny. Uvedl rovněž, že zkušební doba byla po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stanovena do 30. 3. 2030 a stěžovatel dosud nevykonal ani trest vyhoštění. Připomněl také mezinárodní závazky České republiky v oblasti boje s drogovou kriminalitou a její společenské dopady, což jej vedlo k závěru o aplikovatelnosti § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu (s. 8 až 10 rozhodnutí žalovaného).
[10] Také krajský soud se aplikovatelností vylučující klauzule v dostatečném rozsahu zabýval (body 20 až 25 napadeného rozsudku). Připomněl východiska plynoucí z judikatury NSS a právní kvalifikaci stěžovatelova jednání a ztotožnil se s hodnocením žalovaného v otázce jeho závažnosti.
[11] Podle NSS jsou rozhodnutí žalovaného a rozsudek krajského soudu v této otázce řádně a přesvědčivě odůvodněny. Žalovaný i krajský soud individuálně posoudili závažnost stěžovatelovy trestné činnosti v souladu s judikaturou SDEU (rozsudek ze dne 13. 9. 2018 ve věci C
369/17, Shajin Ahmed, bod 55) i vnitrostátní rozhodovací praxí (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016, č. j. 49 Az 71/2015
26, č. 3537/2017 Sb. NSS, a rozsudky NSS ze dne 1. 2. 2017, č. j. 6 Azs 309/2016
28, č. 3546/2017 Sb. NSS, bod 14, či ze dne 23. 4. 2020, č. j. 5 Azs 189/2015
127, č. 4084/2020 Sb. NSS, bod 52).
[12] Pokud jde o námitku týkající se přiměřenosti zásahu do stěžovatelova soukromého a rodinného života, resp. nejlepšího zájmu jeho nezletilých dětí, lze uvést, že jak vyplývá mj. z usnesení NSS ze dne 7. 6. 2021, č. j. 1 Azs 76/2021
41, bodu 13, ze dne 1. 12. 2016, č. j. 8 Azs 83/2016
62, bodu 20, či ze dne 24. 9. 2020, č. j. 1 Azs 49/2020
32, bodu 10, je takové posouzení vyhrazeno meritornímu rozhodování o žádosti o mezinárodní ochranu (zde především o doplňkovou ochranu). V bodě 10 usnesení č. j. 1 Azs 49/2020
32 pak NSS s odkazem na své usnesení ze dne 27. 9. 2016, č. j. 6 Azs 166/2016
28, zároveň uvádí, že nejlepší zájem dítěte má být zkoumán ve vztahu k přiměřenosti správního vyhoštění rodiče dítěte, což je otázka, která v azylovém řízení z povahy věci nenachází své místo. S ohledem na výše citovanou judikaturu pak ani tvrzení stěžovatele o nedostatečném posouzení nejlepšího zájmu jeho nezletilých dětí nemůže založit přijatelnost kasační stížnosti.
[13] Jak dále konstatoval SDEU v rozsudku ze dne 9. 11. 2010 ve spojených věcech C
57/09 a C
101/09, Spolková republika Německo, vyloučení z postavení uprchlíka podle čl. 12 odst. 2 písm. b) nebo c) předchozí kvalifikační směrnice (směrnice 2004/83/ES) není podmíněno přezkumem přiměřenosti ve vztahu k projednávané věci (body 106 až 111). Podobně se vyjádřil i NSS v rozsudku ze dne 30. 8. 2021, č. j. 8 Azs 192/2020
48, č. 4248/2021 Sb. NSS, v němž obdobné závěry vztáhl i na vyloučení z doplňkové ochrany podle čl. 17 současné kvalifikační směrnice (směrnice 2011/95/EU, srov. bod 51 citovaného rozsudku). Kasační soud v bodě 48 citovaného rozsudku také zdůraznil, že osobě, u níž byla aplikována vylučující klauzule, se má dostat ochrany práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, popřípadě Listinou základních práv Evropské unie v navazujících řízeních týkajících se vyhoštění či návratu.
[14] NSS tedy neshledal, že by se krajský soud odchýlil od ustálené judikatury nebo se dopustil zásadního pochybení. Ačkoli k tomu nebyl vzhledem k výše předestřené judikatuře výslovně povinen, odkázal na závěry soudu rozhodujícího o stěžovatelově trestním obvinění, které se týkaly zásahu do práva na soukromý a rodinný život v souvislosti s uloženým trestem vyhoštění (bod 28 napadeného rozsudku; tyto závěry mají oporu v příslušném rozsudku Vrchního soudu v Praze – pozn. NSS). Uvedl také, že omezení stěžovatele ve vedení rodinného života na území České republiky je přiměřené s ohledem na zájem na ochraně společnosti (bod 29) a zdůraznil vazby na rodinné příslušníky žijící ve Vietnamu (bod 30).
[15] NSS uzavírá, že z napadeného rozsudku je patrné, že krajský soud vycházel z relevantní judikatury a jeho závěry jsou s ní v souladu. Řádně vypořádal všechny žalobní body a nedopustil se pochybení, které mohlo mít dopad do stěžovatelova hmotněprávního postavení.
[16] NSS proto odmítl kasační stížnost jako nepřijatelnou (§ 104a odst. 1 s. ř. s). Kasační soud neshledal důvod k přerušení řízení z důvodu předběžné otázky položené Krajským soudem v Brně. Předmět této předběžné otázky týkající se znění § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu účinného do 30. 6. 2023 se totiž míjí s podstatou nynější věci, v níž žalovaný z důvodu aplikace vylučující klauzule o existenci důvodů pro udělení doplňkové ochrany vůbec nerozhodoval (usnesení rozšířeného senátu ze dne 7. 9. 2010, č. j. 4 Azs 60/2007
119, č. 2174/2011 Sb. NSS, body 19, 23 a 24). K související reakci žalovaného ve vyjádření ke kasační stížnosti lze dodat, že podnět stěžovatele k přerušení řízení není kasační námitkou, nýbrž procesním návrhem, a nedopadá na něj omezení ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s.
[17] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020
33, č. 4170/2021 Sb. NSS, body 51 až 53). Neúspěšný stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému nevznikly náklady nad rámec běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2025
Sylva Šiškeová
předsedkyně senátu