Veřejná dražba je zvláště upraveným procesem uzavírání smlouvy a současně i specifickým procesem uzavření smlouvy. Při dražbě organizované podle zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, činí licitátor nabídku věci k prodeji za vyvolávací cenu (ofertu), přičemž účinná akceptace nabídky účastníkem dražby je podmíněna tím, že některým z účastníků dražby není učiněna vyšší nabídka ceny (nová oferta). Za ofertu, jež vedla k uzavření smlouvy, se tu považuje poslední nabídka vyšší ceny a příklep licitátora za potvrzení akceptace této nabídky, tedy za úkon, kterým se uzavření smlouvy ve smyslu § 9 odst. 1 tohoto zákona završuje. Výměra parcely není součástí údajů nutných k identifikaci pozemku jako určitého předmětu právního vztahu. Chybné uvedení této výměry při dražbě pozemku nezakládá absolutní neplatnost smlouvy završené příklepem licitátora, může však být důvodem relativní neplatnosti této smlouvy pro omyl v podstatné vlastnosti věci (§ 49a obč. zák.).
dka vyšší ceny a příklep licitátora za potvrzení akceptace této nabídky, tedy za úkon, kterým se uzavření smlouvy ve smyslu § 9 odst. 1 tohoto zákona završuje. Výměra parcely není součástí údajů nutných k identifikaci pozemku jako určitého předmětu právního vztahu. Chybné uvedení této výměry při dražbě pozemku nezakládá absolutní neplatnost smlouvy završené příklepem licitátora, může však být důvodem relativní neplatnosti této smlouvy pro omyl v podstatné vlastnosti věci (§ 49a obč. zák.).
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 2 Cdon 1034/97
Datum rozhodnutí: 29.07.1999
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Dražba
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 25 / 2001
K ra j s k ý s o u d v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 4. 1997 změnil
rozsudek O k r e s n í h o s o u d u v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 9. 1996 ve výroku, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 120 000
Kč se 17% úrokem od 29. 12. 1995 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení
(to jest v odstavcích I. a III. výroku) tak, že žalobu v uvedeném rozsahu
zamítl a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady řízení před
soudy obou stupňů. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Dospěl k závěru, že
žalobce na základě dražby, konané 2. 3. 1995, nabyl příklepem licitátora
vlastnictví k označenému pozemku. Skutečností, kterou jako právní důvod převodu
vlastnictví stanoví zákon č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k
některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších
předpisů (dále též jen “zákon”), je udělení příklepu licitátora podle § 9 odst. 1 a § 11 tohoto zákona, se kterým za splnění stanovených podmínek a dodržení
stanoveného postupu zákon spojuje převod vlastnictví k vydraženým věcem. K
tomuto příklepu se tedy váže zánik vlastnického práva jednoho subjektu a vznik
vlastnického práva subjektu jiného. Udělením příklepu nevzniká vydražiteli
právo na uzavření smlouvy o prodeji věci, nýbrž mu ze zákona (bez dalšího)
vzniká vlastnické právo k vydražené věci; není přitom rozhodné, jde-li o movité
či nemovité věci. Žádné výhrady k podmínkám dražby a postupu při dražbě
vzneseny nebyly a protože právním důvodem převodu vlastnictví k parcele,
vydražené ve veřejné dražbě podle zákona č. 427/1990 Sb., není smlouva, nelze v
daném případě uplatnit institut odstoupení od smlouvy pro omyl (§ 48 odst. 2, §
49a, § 457 obč. zák.). Ani námitka, že při dražbě byla uvedena jiná než
skutečná výměra draženého pozemku, není důvodem k vyhovění žalobě. Žalovaný -
pokračoval odvolací soud - k dražbě předložil všechny potřebné doklady, které
měl k dispozici a které odpovídaly i záznamům v katastru nemovitostí;
povinnosti stanovené zákonem č. 427/1990 Sb. tedy porušeny nebyly. Žalobci
odvolací soud přisvědčil jen potud, že příklep licitátora není rozhodnutím
státního orgánu. Proto - odkazuje též na rozhodnutí uveřejněné pod číslem
64/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen “R 64/1995”) -
rozhodnutí soudu prvního stupně změnil. Žalobce (zastoupen advokátkou) podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a
v němž uvádí, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř.). Žalobce odvolacímu soudu především vytýká závěr, že příklepem licitátora získal
bez dalšího vlastnické právo k vydražené věci (pozemku), a protože právním
důvodem převodu není smlouva, nelze uplatnit institut odstoupení od smlouvy pro
omyl. Takový institut však žalobce ve věci neuplatnil, čímž je dána existence
obou zmíněných dovolacích důvodů.
Odvolací soud se rovněž nevypořádal s
žalobcovou hlavní obranou, totiž s argumentem neplatnosti příklepu ve veřejné
dražbě. Skutečností, kterou jako právní důvod převodu vlastnictví stanoví zákon
č. 427/1990 Sb., je udělení příklepu licitátora, ke kterému se tak váže i zánik
vlastnického práva dosavadního subjektu. Nezbytnou podmínkou platnosti dražby -
pokračuje dovolatel - nepochybně je dražitelovo vlastnické právo (případně
právo hospodaření) k předmětu dražby. Kdo nabyl věc od nevlastníka, nestane se
vlastníkem, ač sám byl v dobré víře a získal ji na základě skutečnosti, jež by
jinak způsobila převod či přechod vlastnického práva. Dále dovolatel rozebírá
právní názory na povahu “koupě v dražbě” s pojetím dražby coby institutu, který
povahu skutečné kupní smlouvy nemá, na straně jedné a jako soukromoprávní
smlouvy s příklepem, jenž má povahu soukromoprávního projevu vůle (akceptace
nabídky učiněné vydražitelem), na straně druhé. Podle něj jde též o to, zda
povahu oferty mají návrhy licitátora a povahu akceptace nabídka nejvyššího
podání, přičemž příklep je potvrzením toho, že smlouva vznikla, nebo jsou
nabídky licitátora výzvami k ofertám, nabídka nejvyššího podání ofertou a
příklep akceptací, případně, zda se “prodejem” ve smyslu zákona č. 427/1990
Sb. (dle soudní praxe) rozumí - ve smyslu § 132 odst. 1 obč. zák. - jiná
skutečnost, na základě které se nabývá vlastnictví věci. Dovolatel bez zřetele
k těmto rozdílným názorům usuzuje, že příklep je akceptací nabídky nejvyššího
podání učiněné vydražitelem, tedy projevem vůle, který může být platným či
neplatným. Žalovaný pak coby dražitel nemohl dražit v dražbě více práv, než
měl, a žalobce tak nemohl nabýt vlastnické právo k celé pozemkové parcele ani k
její dražené části. Stejně jako nelze vydražit část pozemku, nelze bez
geometrického plánu rozdělujícího parcelu na více částí převádět v rámci
veřejné dražby vlastnictví k části pozemku. Právní úkon, jímž měl žalobce nabýt
vlastnické právo k pozemku, tak svým obsahem odporuje občanskému zákoníku -
vzhledem k zásadě, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než má sám - a
je podle § 39 obč. zák. absolutně neplatný. Dražena byla pozemková parcela jiné výměry a tvaru, než ke které směřovala vůle
obou stran. Vydražený pozemek měl pro žalobce cenu pouze jako celek, jeho
výměra je však ve skutečnosti o třetinu menší než výměra uváděná žalovaným. Podle žalobce je proto neplatný celý právní úkon, nikoli snad jen jeho část (v
rozsahu odpovídajícím vlastnickým právům třetích osob); tuto část podle
dovolatelova přesvědčení nelze oddělit od ostatního obsahu právního úkonu. Právní úkon má dovolatel za neplatný (podle § 39 obč. zák.) též pro rozpor s
dobrými mravy, neboť každému by mělo být garantováno, že celý předmět dražby -
ne jeho část - nabude do vlastnictví, splní-li povinnosti stanovené zákonem. Dovolatel uzavírá, že věc správně posoudil soud prvního stupně, a požaduje, aby
napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření uvádí, že odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel z
ustálené soudní praxe, přičemž z dokazování vyplynulo, že žalovaný parcelu
řádně nabyl, nic z ní za celou dobu neprodal, ani jinak ji nezcizil a
nedisponoval s ní. Tvrzením, že došlo k novému zaměřování, změnám tvaru,
rozdělení parcel a dokonce k převodu na jiné subjekty, proto rozsah práva
hospodaření žalovaného nemůže být zpochybněn. Uvádí rovněž, že dražba se řídila
režimem § 47b zákona č. 92/1991 Sb., (s odkazem na zákon č. 427/1990 Sb.) a
tento zákon v § 12 odst. 2 vylučuje jakoukoli odpovědnost za vady dražené věci;
proto navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. N e j v y š š í s o u d napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1
o.s.ř. (tzv. “zmatečnostem”) a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jelikož tyto vady
nebyly dovoláním namítány, z obsahu spisu nevyplývají a uplatněným dovolacím
důvodem je dovolací soud jinak vázán, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově
vymezil (srov. § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud se - v hranicích
dovolacích námitek - zabýval přezkumem skutkových a právních závěrů odvolacího
soudu co do povahy a účinků dražby pozemku podle zákona č. 427/1990 Sb., ve
znění pozdějších předpisů. Za skutkové zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, pokládá dovolatel závěr odvolacího soudu, že příklepem licitátora
získal bez dalšího vlastnické právo k vydražené věci (pozemku), a protože
právním důvodem převodu není smlouva, nelze uplatnit institut odstoupení od
smlouvy pro omyl; namítal, že se odstoupení od smlouvy v řízení nedovolával. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. míří na pochybení ve
skutkovém stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo
podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné; pro dovolací řízení
významné jsou přitom jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové
zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování
v podstatné části oporu (podrobněji srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného
pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura č. 22, ročník 1998, pod číslem 161). Právním posouzením je oproti tomu činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní
právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění
(skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu
práva a povinnosti. Dovolatelem napadaný závěr odvolacího soudu není závěrem skutkovým; odvolací
soud jím neformuloval skutkové zjištění či skutkový závěr, jenž by se týkal
odstoupení žalobce od smlouvy, nýbrž vycházeje ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně dovodil právní závěr, že k přechodu vlastnictví žalobce k
pozemku došlo nikoli smluvním převodem, a proto je vyloučeno (obecně) uvažovat
o uplatnitelnosti institutu se smluvním převodem nemovitostí spojeného
(institutu odstoupení od smlouvy). Nemá-li dotčený závěr povahu závěru
skutkového, pak neobstojí ani tvrzení, že je dán dovolací důvod podle § 241
odst. 3 písm. c) o.s.ř. Zbývá vypořádat se s dovolacím důvodem dle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Právní
posouzení věci odvolacím soudem spočívá na dvou závěrech: za prvé, že převod
vlastnictví při dražbě není smluvním převodem, nýbrž že tohoto vlastnictví se
nabývá (v intencích úvah rozvedených v jím citovaném R 64/1995) na základě
jiných skutečností stanovených zákonem (§ 132 odst. 1 obč.
zák.), a za druhé,
že důvodem, pro který lze vyhovět žalobě (opírající se o tvrzení, že vlastnické
právo na žalobce platně nepřešlo), není skutečnost, že při dražbě byla uvedena
jiná výměra draženého pozemku, jelikož žalovaný k dražbě předložil všechny
potřebné doklady, které měl k dispozici a jež odpovídaly záznamům v katastru
nemovitostí, takže nedošlo k porušení povinností stanovených zákonem č. 427/1990 Sb. K prvnímu z výše uvedených závěrů nutno uvést následující:
Právní povahou veřejné dražby, uskutečněné při privatizaci státního majetku
podle zákona č. 427/1990 Sb., přiměřeně uplatnitelného i při veřejné dražbě
věcí podléhajících režimu zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku
státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 47b tohoto zákona),
se podrobně zabývala jak právní teorie, tak soudní praxe. Z článků na dané téma
v odborných periodikách lze zmínit např. ty, jež byly uveřejněny na stránkách
časopisu Právní rozhledy (Eliáš, K. : Soudce a zákon, č. 7/1994, str. 234-238,
Vlček, V. : Ještě k otázce právního důvodu změny subjektu vlastnického práva v
malé privatizaci, č. 11/1994, str. 409-410, Spáčil, J. : Poznámka k nabytí
vlastnictví k věcem vydraženým při prodeji ve veřejné dražbě podle zákona č. 427/1990 Sb., č. 4/1995, str. 140-141, Knapp, V. : O příklepu a také o právní
filozofii, č. 6/1995, str. 229-232, Spáčil, J. : Právní povaha dražby podle
zákona č. 427/1990 Sb. a její průběh v odborné literatuře a v judikatuře
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR, č. 1/1997, str. 28-29, Herda, J.,
Muller, Z. : Co je dražba?, č. 4/1997, str. 199-203, Spáčil, J.: Ještě jednou o
dražbě, č. 7/1997, str. 372-373), případně články v Bulletinu advokacie (Eliáš,
K. : Smí se lhát?, č. 8/1994, str. 42-47, Černý, M. : Poznámky k příspěvkům Dr. Pohla a Dr. Eliáše k mému článku o nepravdivých údajích o maloobchodním obratu
prodejny, prodané v dražbě, č. 8/1994, str. 48-49 a Kindl, M. : Ještě jednou
veřejné dražby, č. 3/1997, str. 17-19). Odbornou diskusi vyvolanou rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 1993, sp. zn. 1 Cdo 31/92, otištěným v
časopise Právní rozhledy č. 6/1994, str. 210-211, neukončilo (jak je patrno z
podaného přehledu) ani uveřejnění tohoto rozhodnutí ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek (citované R 64/1995). V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se však jednotně prosazuje názor, že
veřejná dražba je zvláště upraveným procesem uzavírání smlouvy a současně i
specifickým procesem uzavření smlouvy. Tento závěr Nejvyšší soud formuloval
např. v rozsudku ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 77/97, otištěném v časopise
Právo a podnikání č. 7-8/1998 nebo v rozsudku ze dne 16. 6. 1998, sp. zn. 2
Cdon 1305/96. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 1997, sp. zn. 2 Odon
3/97, uveřejněném v časopise Právo a podnikání č. 3/1998, se zase hovoří o tom,
že příklep licitátora dovršuje uzavření kupní smlouvy ve veřejné dražbě a na
smlouvu uzavřenou ve veřejné dražbě se obecně vztahují ustanovení o omylu v
právních úkonech, v rozsudku ze dne 12. srpna 1998, sp. zn. 29 Cdo 52/98,
otištěném v časopise Právo a podnikání č.
1/1999 pak o absolutní neplatnosti
kupní smlouvy uzavřené ve veřejné dražbě příklepem licitátora, v rozsudku ze
dne 26. 6. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1054/96, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura č. 1, ročník 1997, pod číslem 8 se v dotčených souvislostech uvádí,
že smyslem protokolu (o dražbě) je postihnout průběh a výsledek procesu
přechodu vlastnictví státu na určené osoby (§ l zákona), jehož podstatou je
prodej ve veřejné dražbě (§ 4 odst. l zákona), na základě smlouvy a z rozsudku
ze dne 28. 11. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1037/96, uveřejněného v časopise Soudní
judikatura č. 1, ročník 1997, pod číslem 7 se podává závěr, že prodej formou
(veřejné) dražby lze obecně charakterizovat jako takový způsob prodeje, při
kterém je kupující vybírán z předem neurčeného okruhu zájemců zpravidla na
základě nejvyšší nabídky kupní ceny. Názor, že veřejnou dražbou, uskutečňovanou
podle zákona č. 427/1990 Sb., dochází ke smluvnímu převodu vlastnictví k
vydražovaným věcem, vyjádřil rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 4. 1997,
sp. zn. IV. ÚS 147/96, uveřejněném pod číslem 38 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR, svazku 7, části I. - Nálezy, str. 265-269. Od této rozhodovací praxe nemá Nejvyšší soud důvodu odchýlit se ani v
posuzované věci, když názor na povahu veřejné dražby, prezentovaný v R 64/1995,
považuje na základě závěrů formulovaných v odborném tisku a později přijatých
rozhodnutí Nejvyššího soudu za překonaný a závěr, že jde o způsob nabytí
vlastnického práva smlouvou, za dnes již ustálený. Při veřejné dražbě jde o
kontraktační proces, při kterém se uplatní vzájemné nabídky smluvních stran
(srov. § 4 odst. 3, § 9 odst. 1 zákona). Licitátor coby organizátor dražby,
vystupující při dražbě v intencích toho, v jehož prospěch se dražba koná
(srov. též nález Ústavního soudu ze dne 9. října 1997, sp. zn. III. ÚS 116/97,
uveřejněný pod číslem 125 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR svazku 9,
části I. - Nálezy, str. 147-152), činí nabídku věci k prodeji za vyvolávací
cenu (ofertu), přičemž účinná akceptace nabídky účastníkem dražby je
podmíněna tím, že některým z účastníků dražby není učiněna vyšší nabídka ceny
(nová oferta). Za ofertu, jež vedla k uzavření smlouvy, se tu považuje poslední
nabídka vyšší ceny a příklep licitátora za akceptaci této nabídky, tedy za
právní úkon, kterým se uzavření smlouvy završuje (srov. § 9 odst. 1 zákona). Proto také nemá smyslu uvažovat o “(ne)platnosti dražby” (srov. výše citovaný
rozsudek sp. zn. 2 Odon 77/97), nýbrž jen o (ne)platnosti smlouvy v průběhu
dražby (kontraktačního procesu) uzavřené. Logickým vyústěním těchto závěrů pak
je i možnost uplatnění obecných ustanovení občanského zákoníku o právních
úkonech (je-li předmětem dražby nemovitost, je použití obchodního zákoníku při
jejím převodu vyloučeno), a to v mezích, v nichž zákon č. 427/1990 Sb. neobsahuje úpravu odlišnou (při specifickém způsobu uzavírání smlouvy se
neuplatní např. ustanovení § 46 obč. zák.). Právní posouzení věci odvolacím
soudem proto ve světle přednesených úvah správné není.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je též jednotná potud, že založil-li
odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě
nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít
na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 17). V tomto smyslu je
pro výsledek dovolacího řízení rozhodné prověření závěru odvolacího soudu co do
důsledků zjištění, že výměra pozemku je jiná než ta, která byla uváděna při
dražbě. Obecně platný princip, podle kterého nikdo nemůže na jiného převést více práv,
než má sám, dovolatel spojuje s námitkou, že předmětem dražby byla pozemková
parcela jiné výměry a tvaru, než ke které směřovala vůle stran. V posuzované
věci jde v první řadě o to, zda pozemek, označený parcelním číslem, druhem
pozemku, výměrou, obcí a katastrálním územím, lze míti za ten, jenž byl
předmětem veřejné dražby, jestliže se posléze zjistí, že při dražbě uváděná
výměra pozemku, to jest 269 m2 (byť se shodovala s údaji obsaženými v tehdejším
výpisu z katastru nemovitostí) neodpovídala jeho skutečné (menší) výměře (193
m2), tedy zda předmět právního vztahu založeného dražbou odpovídá tomu, který
jediný předmětem tohoto právního vztahu objektivně býti mohl. O neshodu mezi
vůlí a jejím projevem tu nejde, neboť ta se jak v poměrech vydražitele, tak v
poměrech licitátora vždy připínala k pozemku o výměře 269 m2. Z ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a
jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění účinném ke dni dražby (ve znění
zákona č. 210/1993 Sb.), vyplývá, že do katastru nemovitostí se záznamem
zapisují i vlastnická práva, která vznikla příklepem licitátora na veřejné
dražbě. Ustanovení § 118 odst. 1 obč. zák. definuje jako předmět občanskoprávního
vztahu věci, mezi něž patří - jako věci nemovité - též pozemky (srov. § 119
obč. zák.). Odpověď na otázku, jaké údaje z hlediska určitosti předmětu
právního úkonu (§ 37 odst. 1 obč. zák.) musí obsahovat označení smlouvou
převáděného pozemku, pak poskytuje především zákon č. 344/1992 v rozhodném
znění (to jest před účinností novely provedené zákonem č. 89/1996 Sb.). Podle
ustanovení § 5 katastrálního zákona všechny nemovitosti musí být v listinách,
které jsou podkladem pro zápis do katastru, uvedeny podle katastrálních území,
parcelních čísel a čísel popisných nebo čísel evidenčních vedených v katastru
(odstavec 1); právní vztahy pak nemohou být dotčeny revizí údajů katastru,
opravou chyb v katastrálním operátu ani obnovou katastrálního operátu, pokud
jejich změna není doložena listinou (odstavec 9).
Podle § 27 katastrálního zákona se pro účely tohoto zákona rozumí pozemkem část
zemského povrchu, oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky
nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí
druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu využití pozemků (písmeno a/), a
výměrou parcely se rozumí vyjádření plošného obsahu průmětu pozemku do
zobrazovací roviny v plošných metrických jednotkách; velikost výměry vyplývá z
geometrického určení pozemku a zaokrouhluje se na celé čtvereční metry (písmeno
e/). Tehdy platná vyhláška č. 126/1993 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb.,
o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, a zákon České
národní rady č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (ve znění
vyhlášky č. 277/1993 Sb. a vyhlášky č. 99/1994 Sb.), zmiňuje v § 7 výměru
parcely jako jeden z několika údajů o parcele evidovaných v katastru (písmeno
d/) a v § 26 se zabývá změnou výměry parcely. Všechna výše citovaná ustanovení, zejména však § 5 odst. 1 katastrálního
zákona, přesvědčivě dokládají závěr, že výměra parcely není součástí údajů
nezbytně nutných k identifikaci pozemku jako určitého předmětu právního vztahu. Katastrální zákon i vyhláška jej provádějící naopak počítá s tím, že změnou
výměry parcely, která nemá svůj původ v listině, sloužící jako podklad pro
zápis do katastru (např. oprava chybné výměry), nejsou založené právní vztahy
dotčeny. Odtud ústí závěr, že chybné uvedení výměry předmětného pozemku při
dražbě nezakládá absolutní neplatnost smlouvy, završené příklepem licitátora
(ať již se zřetelem k požadavkům vyjádřeným v ustanovení § 37 obč. zák. nebo s
přihlédnutím k § 39 obč. zák.), neboť byl řádně označen parcelním číslem a
katastrálním územím. Okolnost, že předmět dražby (pozemek) má jinou než při dražbě uváděnou
vlastnost (že jeho výměra je proti ohlášenému stavu téměř o třetinu menší),
však nastoluje objektivně otázku omylu v podstatné vlastnosti věci. Ustanovení § 49a obč. zák. k tomu uvádí, že právní úkon je neplatný, jestliže
jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro
jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl
vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl
byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní. Naplnění skutkové podstaty § 49a obč. zák. zakládá tzv. relativní neplatnost
právního úkonu, když právní úkon učiněný za tam vymezených podmínek se pokládá
za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního
úkonu nedovolá (§ 40a obč. zák.). Z tohoto pohledu se odvolací soud věcí nezabýval; zčásti zřejmě pro odlišný
názor na povahu dražby a zčásti zřejmě i proto, že o možném omylu uvažoval ve
vazbě na institut odstoupení od smlouvy, ač od 1. 1. 1992 (po novele občanského
zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb.) jde - jak rozvedeno výše - o důvod
relativní neplatnosti právního úkonu.
Uvedenou otázku přitom nelze ponechat
stranou již z toho důvodu, že žalobce se neplatnosti převodu dovolal; není
podstatné, že měl převod za neplatný absolutně, nýbrž to, zda jím uplatněné
skutečnosti lze podřadit ustanovení § 49a obč. zák. (shodně srov. závěry
vyjádřené v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 1998, sp. zn. 2
Odon 76/97, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 14, ročník 1998, pod
číslem 100). Lze proto uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem ani potud (pro
svou neúplnost) neobstálo a dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud tedy, aniž nařizoval jednání (srov. § 243a
odst. 1, větu první, o.s.ř.), napadený rozsudek ve shodě s ustanovením § 243b
odst. 1, částí věty za středníkem, o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu
k dalšímu řízení.