20 Cdo 1018/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Karla
Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného města Oslavany, se sídlem v
Oslavanech, náměstí 13. prosince 51/2, identifikační číslo osoby 00282286,
zastoupeného JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová
96/18, proti povinnému G & C Pacific Niue Limited, se sídlem Spojené království
Velké Británie a Severního Irska, Dalton House 60, Windsor Avenue SW192RR,
London, zapsané v registru společností Anglie a Walesu pod č. 6701826, od 9. 5.
2012 v konkursu, pro 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 66 Nc 22500/2007, o dovolání povinného proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č. j. 28 Co 387/2016-337, takto:
I. Výrok I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č. j. 28 Co
387/2016-337, se mění tak, že oprávněný je povinen zaplatit povinnému na
náhradě nákladů exekučního řízení 20 015 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
II. Výrok II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č. j. 28 Co
387/2016-337, se potvrzuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 22. 8. 2016, č. j. 66 Nc
22500/2007-290, uložil oprávněnému zaplatit povinnému na náhradě nákladů
exekučního řízení částku 1026 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Uvedl, že
Nejvyšší soud mu uložil zjistit a přiznat náhradu nákladů, které procesně
úspěšný povinný a jeho právní předchůdci v rámci řízení účelně vynaložil. Soud
vyhodnotil jako účelné 3 úkony povinného (návrh na zastavení exekuce ze dne 25.
8. 2014, odvolání ze dne 23. 4. 2015 a dovolání ze dne 19. 10. 2015, učiněné
přímo povinným bez účasti právního zástupce). Ostatní úkony považoval za
nadbytečné či navzdory výzvě nedoložené. Náhradu nákladů přiznal podle vyhlášky
č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o
náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu
a podle § 89a exekučního řádu, dále jen „vyhláška č. 254/2015 Sb.“, ve výši 3 x
300 Kč a protože 2 z úkonů podala prokuristka, která doložila osvědčení o
registraci k DPH, přiznal u těchto úkonů DPH v celkové výši 126 Kč.
Odvolací soud v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního
stupně tak, že výše nákladů činí 600 Kč. Současně žádnému z účastníků nepřiznal
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vzal v úvahu, že JUDr. Kateřina
Tomková byla ze seznamu advokátů vyškrtnuta od 9. 7. 2012 do 14. 6. 2016 a
aktivně vykonává advokacii od 15. 6. 2016. Následně rozebírá jednotlivé ve věci
učiněné úkony povinného (povinných) včetně důvodů, pro které je považuje za
neúčelné. Advokátka povinných podávala různá podání, která nebyla ani dodatečně
doložena tvrzenými důkazy, a měla zjevně za cíl řízení protahovat. Soud přiznal
náhradu nákladů za 2 úkony (odvolání ze dne 23. 4. 2015 a dovolání ze dne 19.
10. 2015) podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 2 x 300 Kč. Za návrh na
zastavení exekuce ze dne 25. 8. 2014 náhradu (na rozdíl od soudu prvního
stupně) nepřiznal s tím, že ústavní nález Pl. ÚS 39/13 byl vyhlášen až dne 14.
10. 2014. Stejně tak nepřiznal DPH, neboť takový postup shledal v rozporu s §
137 odst. 3 o. s. ř.
Povinný napadl usnesení odvolacího soudu prostřednictvím své prokuristky
dovoláním. Nejprve poukázal na nesprávné poučení o opravných prostředcích, v
čemž spatřuje naplnění dovolacího důvodu. Má také za to, že náhrada nákladů za
návrh na zastavení exekuce, podaný 27. 8. 2014, mu též přísluší, a to podle
přechodných ustanovení čl. II odst. 1 zák. č. 139/2015 Sb. a podle § 151 odst.
3 o. s. ř. Uvádí, že usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 38/2016 nebyl
vysloven žádný závazný právní názor pro soudy nižších stupňů, pouze procesní
povinnost. Vynaložené náklady bylo třeba posuzovat z pohledu § 271 o. s. ř.
(který nehovoří o účelně vynaložených nákladech), nikoli z pohledu § 142 odst.
1 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu proto není v souladu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu (konkrétně s usnesením sp. zn. 21 Cdo 402/2014). Aplikací §
271 o. s. ř. při stanovení náhrady nákladů řízení se zabýval i Ústavní soud
(viz nález II. ÚS 2740/08 ze dne 20. 10. 2009, usnesení III. ÚS 282/2006 ze dne
1. 4. 2006). Poukazuje na to, že oprávněný ve vymáhání pokračoval dlouho poté,
co věděl, že nedisponuje žádným exekučním titulem. Pod pojem „účelné
uplatňování nebo bránění práva“ dovolatel zahrnuje všechny učiněné úkony. Nebýt
nezákonného postupu oprávněného a exekučního soudu, povinný by totiž nemusel
učinit žádný z nich, ale jestliže je učinil, pak všechny směřovaly k odstranění
následků nezákonného výkonu rozhodnutí. O výši nákladů rozhoduje soud z moci
úřední, a proto nelze souhlasit s tvrzením, že je JUDr. Tomková sama
nedostatečně specifikovala. Sám odvolací soud v odůvodnění svého usnesení
vyjmenovává 11 úkonů a nutno upozornit, že advokátka zastupovala oba povinné
(tzn. dle dovolatele odměnu za 1 úkon ve výši 16 380 Kč). Dále je třeba
připočíst další úkony: převzetí a přípravu zastoupení, první poradu s klientem,
3 další porady s klientem (§ 11 odst. 1 písm. a/, b/, c/ vyhl. č. 177/1996
Sb.), a 2 další úkony učiněné advokátkou po 15. 6. 2016 za jediného povinného
(tzn. dle dovolatele odměnu za 1 úkon ve výši 9100 Kč), včetně nákladů
odvolacího a dovolacího řízení. Závěrem vybízí k vyjádření se „k trestním
aspektům věci“ a „k mravní stránce věci“. Navrhl, aby dovolací soud změnil
usnesení odvolacího soudu tak, že uloží oprávněnému zaplatit povinnému náklady
exekučního řízení ve výši 266 880 Kč a 21% DPH a 900 Kč dle § 151 odst. 3 o. s.
ř. do tří dnů od právní moci rozhodnutí. A dále na nákladech odvolacího řízení
ve stejné lhůtě částku 18 800 Kč a 21% DPH.
Oprávněný ve svém vyjádření zastává názor, že dovolání není podle § 238 odst. 1
písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť podstatné je, že napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Navrhl dovolání
odmítnout.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013
(srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první,
čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné, neboť jak Nejvyšší soud vyložil ve svém usnesení ze dne
26. 9. 2013, sp. zn. 29 I Cdo 34/2013, uveřejněném pod číslem 5/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, pro posouzení, zda dovoláním napadeným
výrokem o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50
000 Kč, je určující výše nákladů, jejichž náhradu soudy dovolateli podle
dovolání odepřely (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016,
sp. zn. 33 Cdo 4658/2016, stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl
usnesením ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 413/2017). Dovolání je i zčásti
důvodné.
V projednávané věci Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 6. 2016, č. j. 20 Cdo
38/2016-278, zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech
exekučního řízení s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014,
sp. zn. 21 Cdo 402/2014, v němž vyslovil názor, že došlo-li k zastavení
exekuce, protože exekuční titul od počátku nebyl materiálně a formálně
vykonatelný, má na zastavení takové exekuce procesní zavinění oprávněný a nese
i náklady exekuce. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal mj. na to, že
procesní zavinění, resp. nedostatek potřebné míry pečlivosti oprávněného, lze
vyvozovat již při volbě netransparentních pravidel pro výběr rozhodců, dále
přistoupením k vymáhání pohledávky přiznané exekučními tituly vydanými rozhodci
na základě těchto pravidel určenými a při provádění exekuce, když návrh na
zastavení exekuce podal až povinný, ačkoliv lze předpokládat obeznámenost
oprávněného s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k otázce posuzování
transparentnosti pravidel pro výběr rozhodců.
Dojde-li k zastavení exekuce, exekuční soud postupuje při rozhodování o
nákladech řízení podle § 271 o. s. ř. (ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o
změně dalších zákonů, dále též jen „ex. řád“). Přičemž i v tomto případě platí,
že účastník, kterému vzniklo právo na náhradu nákladů, má právo na náhradu
všech nákladů, které v průběhu exekučního (vykonávacího) řízení účelně
vynaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo
4081/2013). Takovými náklady jsou i náklady spojené s podáním řádného návrhu na
zastavení exekuce, popřípadě odkladu exekuce apod., jestliže prostřednictvím
něj povinný účelně uplatňuje nebo brání práva, byť takový návrh byl zamítnut. V
konečném důsledku to byl totiž oprávněný, kdo zastavení exekuce zavinil. Proto
dovolací soud na rozdíl od soudu odvolacího dospěl k závěru, že podáním návrhu
na zastavení exekuce, na zastavení řízení, na přerušení exekuce a na odklad
exekuce povinný účelně bránil své právo. Skutečnost, že návrhy byly zamítnuty,
přitom není rozhodná. Povinnému proto náleží náhrada nákladů řízení spojených s
takovými návrhy. V dané věci tyto náklady tvoří odměna advokáta a náhrada jeho
hotových výdajů a dále náklady povinného podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.
V této souvislosti nelze přehlédnout, že většinu podání povinný učinil v roce
2008, 2009 a 2010. Výši odměny advokáta v té době upravovala vyhláška č.
484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996
Sb., o odměnách advokáta a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (tzv. přísudková), která nabyla
účinnosti 1. 1. 2001 a byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013,
sp. zn. Pl. ÚS 25/2012, s účinností ke dni 7. 5. 2013. Tato vyhláška stanovila
sazby odměn advokáta pro řízení v jednom stupni, na rozdíl od vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), která stanoví odměnu advokáta podle počtu úkonů. Jak
má obecný soud při neexistenci přísudkové vyhlášky postupovat, naznačil Ústavní
soud v nálezu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/2015, v němž uvedl, že
podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. nelze postupovat tehdy, pokud by náklady byly
podstatně vyšší a úspěšný účastník by získal pro případ plného úspěchu mnohem
více, než s čím mohl v době zahájení sporu počítat (bod 36). O takový případ
se jedná i v souzené věci.
Nejvyšší soud nemohl náklady řízení stanovit na základě podání zástupkyně
povinného na č. l. 287 spisu. Vyšel tedy z úkonů a podání doložených v soudním
spisu a dospěl k závěru, že povinnému (resp. procesnímu nástupci původního
povinného 1/ a povinného 2/ – viz usnesení na č. l. 150) náleží náhrada těchto
nákladů řízení:
Za (úplný) návrh na zastavení exekuce ze dne 28. 12. 2007 (č. l. 6, 36 spisu)
odměna podle § 12 odst. 1 a § 19a vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29.
2. 2012 ve výši 4000 Kč, zvýšená o 30 %, a 2 paušální náhrady hotových výdajů
(převzetí a příprava zastoupení, sepis podání), to vše včetně 19% DPH, t.j.
6902 Kč (5200 + 600 + 1102);
za návrh na přerušení řízení (č. l. 22, 39, 41 a 44 spisu) odměna podle § 12
odst. 1, § 18, § 19 a vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29. 2. 2012 ve
výši 4000 Kč, snížená o 50 % a současně zvýšená o 30 %, a 1paušální náhrada
hotových výdajů, to vše včetně 19% DPH, tj. 3451 Kč (2600 + 300 + 551);
za návrh na zastavení exekuce z č. l. 60 a 74 spisu odměna podle 12 odst. 1, §
18, § 19a vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29. 2. 2012 ve výši 4000
Kč, snížená o 50 % a současně zvýšená o 30 %, a 1 paušální náhrada hotových
výdajů, to vše včetně 19% DPH, tj. 3451 Kč (2600 + 300 + 551);
za návrh na odklad exekuce z č. l. 84 spisu odměna podle 12 odst. 1, § 18, §
19a vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29. 2. 2012 ve výši 4000 Kč,
snížená o 50 % a současně zvýšená o 30 %, a 1 paušální náhrada hotových výdajů,
to vše včetně 19% DPH, tj. 3451 Kč (2600 + 300 + 551);
za dovolání na č. l. 145 spisu odměna podle 12 odst. 1, § 18 vyhl. č. 484/2000
Sb. ve znění účinném do 29. 2. 2012 ve výši 4000 Kč, snížená o 50 %, a 1
paušální náhrada hotových výdajů, to vše včetně 20% DPH, tj. 2760 Kč (2000 +
300 + 460).
Náhrada nákladů řízení celkem činí 20015Kč (6902 + 3451 + 3451 + 3451 + 2760).
Dovolací soud nepřiznal náhradu nákladů za návrh na zastavení exekuce ze dne
25. 8. 2014 (č. l. 196) sepsaný ředitelem povinného, neboť vyhl. č. 254/2015
nabyla účinnosti až 6. 10. 2015.
Dovolací soud proto usnesení odvolacího soudu v napadeném výroku I. změnil tak,
že oprávněného zavázal zaplatit povinnému na náhradě nákladů řízení částku
21800 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Rozhodnutí odvolacího soudu ve
výroku II. o nákladech odvolacího řízení potvrdil (§ 142 odst. 2 o. s. ř.).
Protože povinný měl v dovolacím řízení jen částečný úspěch, rozhodl též
dovolací soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. července 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu