30 Cdo 4081/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Miroslavy Jirmanové,
Ph.D., v exekuční věci oprávněné společnosti CREDIT Financial s. r. o. se
sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, identifikační číslo osoby 26808072, proti
povinnému D. N., zastoupenému Mgr. Reném Gemmelem, advokátem se sídlem v
Karviné – Fryštátě, K. Sliwky 126, pro částku 4.000.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 26Nc 6881/2007, o
dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 27. září 2013,
č.j. 9Co 674/2013-295, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě z 27. září 2013, č.j. 9Co 674/2013-295, se
ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 12. července 2013,
č.j. 26Nc 6881/2007-272, jímž okresní soud určil výši nákladů (celého)
exekučního řízení povinného částkou 365.764,- Kč, tak, že výši těchto nákladů
stanovil částkou 44.952,- Kč. Odvolací soud předně konstatoval, že okresní soud
nepochybil, jestliže na danou věc s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze
17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, neaplikoval zrušenou vyhlášku č. 484/2000
Sb., nýbrž vyhlášku č. 177/1996 Sb. v platném znění, a to s odůvodněním, že v
době zastavení exekuce (22. dubna 2013) účinná vyhláška č. 484/2000 Sb. byla v
mezidobí pro neústavnost zrušena, takže její použití je nyní již vyloučeno. Na
straně druhé však podle názoru odvolacího soudu nelze vyhlášku č. 177/1996 Sb. v platném znění aplikovat mechanicky, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem
projednávané věci. Při úvahách o výši nákladů řízení totiž nelze opomenout
základní kritérium, a to kritérium účelnosti; takto tudíž lze účastníku přiznat
pouze náhradu těch nákladů, jež skutečně sloužily v řízení dosaženému výsledku. Podle názoru krajského soudu tedy nutno za účelné považovat pouze náklady
vynaložené v řízení o zastavení exekuce, v dané věci spočívající v odměně za
devět úkonů právní služby advokáta (celkem 145.900,- Kč), což s devíti
režijními paušály (9 x 300,- = 2.700,- Kč) a s DPH ve výši 21% (31.206,- Kč)
činí celkem 179.806,- Kč. Ostatní náklady na rozhodnutí, příznivé pro
povinného, ve skutečnosti žádný vliv neměly. Ani u této částky však podle
odvolacího soudu skončit nelze; byla-li totiž uvedená vyhláška zrušena pro
neústavnost za situace, kdy oprávněná strana při vymáhání své pohledávky
získala na náhradě nákladů řízení částku nepřiměřeně vysokou, nelze v dané věci
pominout tři právně významné skutečnosti, jimiž se situace v souzené věci od
věci projednávané Ústavním soudem zásadně liší, a to skutečnost, že zde nejde o
náklady oprávněného, nýbrž povinného, a to nikoli o náklady při nařízení
exekuce, nýbrž při jejím zastavení. Kromě toho je podle odvolacího soudu třeba
zdůraznit, že zrušená vyhláška č. 484/2000 Sb. upravovala náklady řízení o
zastavení exekuce kvalitativně i kvantitativně zcela odlišným způsobem než nyní
aplikovaná vyhláška č. 177/1996 Sb., totiž jednorázovou paušální částkou
5.000,- Kč. Striktní, přísně formální aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb. by tak
v předmětné věci při délce řízení o zastavení exekuce vedla ke shora
naznačenému výsledku řádově naprosto neporovnatelnému s výsledkem, jejž by bylo
možno očekávat ještě v době realizace jednotlivých procesních úkonů; tento stav
by byl skutečně v rozporu s principem legitimního očekávání, kdy v uvedeném
čase dokonce žádný z účastníků nemohl očekávat tak výrazné zvýšení nákladů
řízení. Odvolací soud má tudíž za to, že v takové procesní situaci je namístě
využít možnosti aplikace mimořádného ustanovení § 150 o. s. ř., podle něhož při
existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, za něž je třeba považovat shora
popsanou zásadní odlišnost obou předpisů, nemusí soud náhradu nákladů řízení
zcela nebo zčásti přiznat.
Za přiměřenou okolnostem případu považuje krajský
soud částku odpovídající ? nákladů vypočtených podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
tedy částku 44.952,- Kč. I tato částka je zjevně vyšší než částka, jež by byla
přiznána podle zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., nastalý rozdíl však podle
odvolacího soudu není natolik výrazný, aby zapříčinil rozpor se zmíněnou
zásadou legitimního očekávání, když na straně druhé snížení nákladů právního
zastoupení oproti rozhodnutí soudu prvního stupně zjevně nebude mít podstatný
dopad na majetkovou sféru povinného.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. s odůvodněním, že napadené rozhodnutí
závisí na posouzení otázek procesního práva v rozhodování dovolacího soudu
dosud nevyřešených, a to otázek
1. zda při – od počátku neoprávněně vedené – exekuci, jejíž zastavení
navrhla oprávněná, náleží povinnému náhrada nákladů řízení nejen za úkony
advokáta učiněné v rámci řízení o zastavení exekuce, nýbrž i za úkony ostatní,
tedy za veškeré úkony právní pomoci učiněné v exekučním řízení, a
2. zda lze za důvody zvláštního zřetele hodné, způsobilé pro aplikaci
ustanovení § 150 o. s. ř. a tedy krácení náhrady nákladů řízení, považovat
zrušení přísudkové vyhlášky ústavním soudem a zda lze rozhodnout o aplikaci
ustanovení § 150, aniž by soud zamýšlené použití tohoto ustanovení účastníkům
před vydáním rozhodnutí předestřel a umožnil jim vyjádřit se k němu.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatel spatřuje v
závěru odvolacího soudu, že za účelné nelze považovat náklady vynaložené v
průběhu celého exekučního řízení, nýbrž pouze v řízení o zastavení exekuce.
Krajský soud pominul, že celá exekuce proti němu byla od samotného počátku po
dobu 6 let vedena nezákonně, jelikož oprávněná nebyla k podání exekučního
návrhu a k vedení exekuce věcně legitimována. Teprve po vydání rozhodnutí
Nejvyššího soudu (z 31. května 2011, č.j. 20 Cdo 2601/2009-105, jímž bylo
zrušeno jak usnesení ze 7. března 2008, č.j. 26 Nc 6881/2007-44, kterým okresní
soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, tak usnesení ze 17. února
2009, č.j. 9 Co 372/2008-75, jímž krajský soud usnesení soudu prvního stupně
potvrdil) si oprávněná uvědomila, že exekuce bude ve finále zastavena, a proto
raději sama zastavení exekuce navrhla, má tedy dovolatel za to, že by mu měly
být přiznány veškeré náklady na právní zastoupení za celé exekuční řízení,
nikoli jen za úkony učiněné ve fázi zastavení exekuce. Naplnění dovolacího
důvodu pole § 241a odst. 1 o. s. ř. povinný spatřuje také v – podle jeho názoru
nesprávné – aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., v důsledku níž odvolací soud
náhradu nákladů exekučního řízení snížil z částky 179.806,- Kč na čtvrtinu,
tedy na částku 44.952,- Kč. Strany si podle názoru povinného musí vždy být
vědomy toho, že náhrada nákladů řízení nebude vypočtena podle právního předpisu
platného v době, kdy jim náklady vznikají, nýbrž v době, kdy soud o jejich
náhradě rozhoduje. Ústavní soud svým nálezem pouze narovnal stav tak, aby
náhrada nákladů řízení korespondovala s náklady skutečně vynaloženými. Postup
odvolacího soudu spočívající za užití § 150 o. s. ř. v moderaci náhrady nákladů
řízení na úroveň neústavní vyhlášky č. 484/2000 Sb. podle jeho názoru
představuje nerespektování závěrů nálezu Ústavního soudu. Není pravda ani to,
že snížení náhrady nákladů řízení nemá dopad do jeho majetkové sféry; naopak to
pro něj znamená, že ve stěžejní části, kdy mu náhrada nákladů za podstatnou
část úkonů právní služby přiznána nebyla, bude muset tyto náklady nést ze
svého. Povinný tedy nejen že byl po dobu šesti let šikanován neoprávněnou
exekucí, ale je nucen převážnou část nákladů řízení ve výši cca 320.000,- Kč
zaplatit sám, aniž by mu tuto částku musela nahradit procesně neúspěšná
oprávněná.
Dovolací soud vzhledem k článku II., bodu 7., části první zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, o dovolání rozhodl podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013
Dovolání, přípustné podle § 237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na
posouzení otázky procesního práva v rozhodování dovolacího soudu dosud
nevyřešené), je důvodné.
Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by
řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení, k nimž je dovolací soud – je-li
dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3,
věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a protože jinak je dovolací
soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího
soudu, že za účelné nelze považovat náklady vynaložené v průběhu celého
exekučního řízení, nýbrž pouze v řízení o zastavení exekuce.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v
souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy
vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
V usnesení ze 14. března 2012, sp. zn. 20 Cdo 2499/2010, Nejvyšší soud
vysvětlil, že při rozhodování soudu podle první věty ustanovení § 271 o. s. ř.
jde o posouzení, zda se oprávněný nedopustil před nařízením výkonu rozhodnutí
(exekuce) nebo při jeho provádění procesního zavinění. O takovém zavinění lze –
obecně řečeno – uvažovat všude tam, kde oprávněný nezachoval při podání návrhu
na výkon rozhodnutí (exekuci) nebo při jeho provádění potřebnou míru
pečlivosti, a kde proto přistoupil k vymáhání splnění povinnosti cestou výkonu
bezdůvodně, popřípadě kdy ve výkonu bezdůvodně pokračoval. Jestliže se
oprávněný dopustil procesního zavinění, má povinný právo aby mu oprávněný
nahradil všechny náklady účelně vynaložené v průběhu exekučního řízení, které
by mu nevznikly, kdyby oprávněný postupoval s potřebnou mírou pečlivosti.
Pokud jde o odpověď na otázku, v jakém rozsahu je oprávněná povinna nahradit
povinnému náklady exekučního řízení, bylo-li shledáno její zavinění na
zastavení exekuce, tedy konkrétně, zda bude povinna nahradit mu pouze náklady
vzniklé v řízení o zastavení exekuce (tedy v jediné fázi exekučního řízení) či
náklady vynaložené v průběhu celého exekučního řízení, tedy i při nařízení
exekuce a jejím provádění, v tomto směru je literatura za jedno v závěru, že
oprávněný je povinen zaplatit povinnému náhradu nákladů účelně vynaložených v
průběhu celého exekučního řízení, nebo – podle míry svého zavinění – jejich
část, což by ovšem muselo být soudem náležitě odůvodněno (srov. JUDr. Vladimír
Kurka, JUDr. Ljubomír Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha
a.s., Praha – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily
Hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 2004, str. 362, nebo Drápal, L., Bureš, J. a
kol. Občanský soudní řád II., § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck,
s. 2265, 2266, případně Tripes, A: Exekuce v soudní praxi. 2. vydání. Praha: C
H. Beck, 2001, s 142, vysvětl. č. 91, či Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 3. vydání. Praha: C.
H. Beck. 2013, str. 515).
Jak plyne z uvedeného, závěr odvolacího soudu, že za účelné nutno považovat
pouze náklady vynaložené v řízení o zastavení exekuce, je nesprávný, a protože
na tomto nesprávném právním posouzení věci napadené rozhodnutí spočívá (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.),
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu podle následujícího odstavce,
věty první téhož ustanovení vrátil k dalšímu řízení, v němž se bude muset
zabývat také argumentací povinného vztahující se k možnosti aplikace ustanovení
§ 150 o. s. ř. (k tomu srov. nález ze 6. února 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06, na
který Ústavní soud poukazuje v bodu 17. svého nálezu z 10. prosince 2013, sp.
zn. III. ÚS 2801/2011, v němž bylo zdůrazněno, že z práva na spravedlivý proces
vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu,
aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s.
ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a aby vznášeli případná
tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část první
věty za středníkem o. s. ř.).
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení
hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. července 2014
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu