20 Cdo 2601/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněné CREDIT Financial s.r.o., se sídlem v Olomouci, Sokolská
536/22, identifikační číslo osoby 26808072, proti povinnému D. N., zastoupenému
Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, pro částku
4.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod
sp. zn. 26 Nc 6881/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze 17. 2. 2009, č. j. 9 Co 372/2008-75, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze 17. 2. 2009, č. j. 9 Co 372/2008-75, a
usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze 7. 3. 2008, č. j. 26 Nc
6881/2007-44, se ruší a věc se okresnímu soudu vrací k dalšímu řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 7. 3. 2008, č. j.
26 Nc 6881/2007-44, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení
exekuce odůvodněný argumentem, že exekuce vůbec neměla být pro nedostatek
aktivní legitimace oprávněné nařízena. Odvolací soud se ztotožnil s názorem
soudu prvního stupně (jenž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 3. 3.
1998, sp. zn. 1 Odon 112/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 28/99 a rozsudek téhož soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 29 Odo
329/2001), že neúčinnost postupní smlouvy, kterou měla oprávněná nabýt
vlastnictví k vymáhané pohledávce od původní věřitelky Bystřicko, a.s., jíž
svědčil vykonávaný notářský zápis, nemůže namítat povinný jako dlužník, nýbrž
jen postupitel (původní věřitelka) či postupník (oprávněná).
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že
otázku aktivní legitimace oprávněné vyřešil odvolací soud v rozporu s hmotným
právem) povinný namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího
soudu, že „oprávnění namítat neúčinnost smlouvy o postoupení pohledávky
dlužníku (povinnému) skutečně nepřísluší.“ Podle jeho názoru bylo-li v článku
IV. postupní smlouvy (kromě toho, že přechod vlastnictví k pohledávkám je vázán
na uhrazení sjednané úplaty) sjednáno, že v případě nezaplacení úplaty řádně a
včas pozbývá smlouva platnosti a účinnosti od samého počátku, pak – protože
úplata byla zaplacena 3. 7. 2007, tedy dva dny po splatnosti – „jednak
pohledávka na oprávněnou nepřešla a jednak postupní smlouva zanikla a oprávněné
tedy nesvědčí aktivní věcná legitimace a proto zde je důvod pro zastavení
exekuce.“ Závěry obsažené v judikátech, na něž odkazují soudy obou stupňů,
podle názoru povinného v souzené věci aplikovat nelze, jelikož zde je
posuzována právní otázka jiná než „otázka dovolenosti námitky.... neúčinnosti
postupní smlouvy.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 ve
spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., je důvodné.
Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.,
které by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/
o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v
dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je
dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího
přezkumu závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace oprávněné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice
správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil
nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
I když dovolatelovu názoru, že v souzené věci je řešena otázka jiná než ta,
která byla vyřešena ve shora uvedených judikátech (v nichž se však Nejvyšší
soud oprávněností dlužníka k námitce neplatnosti postupní smlouvy nezabýval tak
komplexně, jako v rozsudku níže citovaném, a to zejména z pohledu nutnosti
notifikace postoupení), přisvědčit nelze, nic to nemění na závěru o
nesprávnosti právního posouzení věcí odvolacím soudem. V rozsudku z 9. 12.
2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 61/2010, Nejvyšší soud formuloval závěr, že oznámil-li
postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá (s
výjimkou případů uvedených v § 525 občanského zákoníku, eventuálně případů, ve
kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu /
zhoršení/ jeho právního postavení) vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky
k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení
pohledávky; v odůvodnění (viz předposlední odstavec na s. 394/636) rozhodnutí
zdůraznil, že ke změně v osobě věřitele může dojít jen na základě platné
smlouvy o postoupení pohledávky, kdy nový věřitel (postupník) nabývá nejen
postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu
uplatnění a úplnému výkonu.
V usnesení z 27. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 969/2006, Nejvyšší soud vyslovil
závěr, že ustanovení § 256 o. s. ř. upravuje pouze formální stránku průkazu
přechodu (převodu) práva z exekučního titulu, tj. stanoví, čím lze tvrzenou
skutečnost doložit, že však soud není zbaven povinnosti zabývat se tím, zda
oprávněnému skutečně věcná legitimace svědčí.
V souzené věci oprávněná (postupník) v návrhu na nařízení exekuce ani netvrdila
(a tím méně prokázala), že postupitel dlužníku (povinnému) postoupení
pohledávky oznámil, a tato skutečnost neplyne ani z obsahu spisu. Za tohoto
stavu ovšem povinnému zůstává zachována obrana založená na námitce (v souzené
věci) neúčinnosti postupní smlouvy, jež může být v exekučním řízení realizována
(i) návrhem na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Odvolací
soud se však v důsledku jiného právního názoru na oprávněnost dlužníka k
námitce neúčinnosti postupní smlouvy touto námitkou věcně – zejména (také) z
pohledu, zda vedle sebe mohou obstát jednotlivá ujednání obsažená v bodě IV.
postupní smlouvy – nezabýval.
Z uvedeného plyne, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné;
protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá,
Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 234b odst. 2
věty za středníkem o. s. ř. zrušil, a poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
i je a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s.
ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI
exekučního řádu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu