USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné ČSOB Leasing, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlice, Výmolova 353/3, identifikační číslo osoby 63998980, zastoupené Mgr. Lenkou Heřmánkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Jankovcova 1569/2c, proti povinnému R. V., za účasti bývalé manželky povinného R. V., zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, pro 309 978 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 53 EXE 11334/2011, o dovolání bývalé manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. prosince 2024, č. j. 10 Co 271/2024-75, t a k t o:
Dovolání se odmítá.
1) Ve shora specifikované věci Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 13. 12. 2024, č. j. 10 Co 271/2024-75, k odvolání bývalé manželky povinného potvrdil usnesení Okresního soudu v Ostravě (dále „soud prvního stupně“ či „okresní soud“) ze dne 20. 3. 2024, č. j. 53 EXE 11334/2011-31, jímž soud prvního stupně zamítl návrh bývalé manželky povinného ze dne 27. 12. 2023 na částečný odklad a částečné zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Petrem Porostlým, Exekutorský úřad Ostrava, pod sp. zn. 230 EX 2252/11, a to v rozsahu exekučního příkazu vydaného předešlým soudním exekutorem JUDr.
Vlastimilem Porostlým, Exekutorský úřad Ostrava (dále „soudní exekutor“), dne 8. 11. 2011, č. j. 069 EX 2252/11-11 (dále „exekuční příkaz“), pro vymožení pohledávky oprávněné ve výši 309 978 Kč s příslušenstvím podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2010, č. j. 64 ECm 145/2010-15, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 6. 12. 2010, č. j. 64 ECm 145/2010-18, a ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011, č. j. 2 Cmo 72/2011-27 (dále „exekuční titul“). 2) Odvolací soud vyšel ze zjištění, že označeným exekučním příkazem rozhodl soudní exekutor o provedení exekuce zřízením exekutorského zástavního práva a prodejem nemovitých věcí, a to spoluvlastnických podílů o velikosti ? na pozemcích parc.
č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, jejíž součástí je stavba bez čp/če, garáž, všech v katastrálním území XY, obec XY (dále „nemovité věci“), které byly ve společném jmění povinného a jeho tehdejší manželky R. V. (dále rovněž „SJM“). Manželství
jmenovaných bylo rozvedeno rozsudkem okresního soudu ze dne 17. 6. 2014, č. j. 34 C 23/2014-9, jenž nabyl právní moci dne 7. 7. 2014. 3) Odvolací soud aproboval právní závěry soudu prvního stupně zejména v tom směru, že po zrušení SJM rozvodem ke dni 7. 7. 2014 došlo k jeho vypořádání podle § 741 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“), čímž se povinný a jeho bývalá manželka stali uplynutím tří let od zániku společného jmění spoluvlastníky nemovitých věcí, a to každý v rozsahu ?.
Podíl povinného byl prodán v exekuci vedené Exekutorským úřadem Tábor pod sp. zn. 017 EX 762/09, v aktuální exekuci realizuje pověřený soudní exekutor prodej podílu o velikosti ? bývalé manželky povinného. Jelikož vymáhaný dluh vznikl povinnému za trvání manželství, bylo možno vydat exekuční příkaz k prodeji nemovitých věcí, které byly ve společném jmění povinného a jeho manželky, a to bez ohledu na to, zda vymáhaný dluh je dluhem společným či výlučným dluhem povinného. Z tvrzení bývalé manželky ani z obsahu spisu přitom neplyne, že by se jednalo o některý z případů uvedených v ustanovení § 267 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o.
s. ř“), ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Lze-li k vydobytí závazku, který
vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, nařídit exekuci i na majetek patřící do zaniklého SJM, které v době zahájení exekučního řízení nebylo vypořádáno, tím spíše uvedený závěr platí pro postižení majetku, který v době zahájení exekučního řízení byl součástí existujícího SJM. K následné změně vlastnictví, k níž došlo v průběhu exekučního řízení, nelze přihlížet. 4) Usnesení odvolacího soudu napadla bývalá manželka povinného dovoláním, jehož přípustnost vymezila ve smyslu § 237 o. s. ř.
tvrzením, že se odvolací soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2023, sp. zn. II. ÚS 2323/22, v otázce aplikace právní jistoty, jejíž nedílnou součástí je též legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci. Namítala, že „poté, kdy pan M. V. vydražil spoluvlastnický podíl ? v exekuci vedené proti povinnému (příklep mu byl udělen právě v onom usnesení soudní exekutorky Mgr. Martiny Douchové, v němž byl potvrzen vznik podílového spoluvlastnictví) a kdy pan M. V. a dovolatelka byli usnesením soudní exekutorky Mgr.
Martiny Douchové a následnou výzvou katastrálního úřadu adresovanou věřitelům a jejich soudním exekutorům a následným výmazem mnoha exekučních příkazů z katastru nemovitostí (viz listinné důkazy přiložené k odvolání) de facto uvedeni do přesvědčení o tom, že exekuce postihující zbylý spoluvlastnický podíl ? ve vlastnictví dovolatelky budou všechny ukončeny … se dovolatelka a pan M. V. cítí být podvedeni ze strany orgánů veřejné moci, když měli výše popsané legitimní očekávání“. Usnesení soudní exekutorky Mgr.
Martiny Douchové, Exekutorský úřad Tábor, ze dne 2. 6. 2022, č. j. 017 EX 762/09-255 (dále „rozhodnutí exekutorky“), jímž byl po uplynutí tří let od rozvodu uvedeného manželství zjištěn a potvrzen vznik podílového spoluvlastnictví povinného ve výši jedné čtvrtiny podílu na předmětných nemovitých věcech a k tomuto podílu byl udělen příklep v dražbě, nabylo právní moci a jakožto rozhodnutí ve věci samé (když ve vztahu ke zjištění a potvrzení vzniku podílového spoluvlastnictví se jedná o meritorní rozhodnutí) je podle § 159a odst. 3 o.
s. ř. závazné pro všechny orgány, tedy i pro soud v tomto řízení. Vycházel-li odvolací soud při svých úvahách z judikatury Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, ze dne 26. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 5402/2015, a ze dne 6. září 2021, sp. zn. 20 Cdo 2418/2021), pak tato rozhodovací praxe na posuzovaný případ z důvodu skutkových odlišností nedopadá. 5) Oprávněná se k dovolání vyjádřila podáním ze dne 12. 3. 2025, v němž zdůraznila, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zcela jednoznačného znění zákona a z konstantní judikatury.
6) Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl o dovolání bývalé manželky povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s.
ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů /dále „ex. řád“/) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.), přičemž dovolatelka nevystihla ani důvod dovolání (§ 241a odst. 1 a odst. 3 o.
s. ř.). 7) Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.
8) Důrazný požadavek na splnění obligatorních náležitostí dovolání byl jednoznačně vyjádřen rovněž v rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). 9) Z obsahu dovolání je zřejmé, že se dovolatelka ohledně požadavku přípustnosti dovolání omezila na tvrzení rozporu napadených rozhodnutí s jí zmiňovaným nálezem Ústavního soudu, a to bez vyjádření konkrétní právní otázky, jíž by se měl dovolací soud zabývat. Lze usuzovat, že bývalá manželka povinného si ze čtyř taxativních zákonných hledisek dovolání (§ 237 o.
s. ř.) hodlala zvolit kritérium rozporu řešené právní otázky s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, které však může obstát (být perfektní) pouze tehdy, pokud by dovolatelka označila konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, případně alespoň citovala závěry přiřaditelné ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Na podporu této přípustnosti dovolání jediné dovolatelkou označené rozhodnutí - nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2023, sp. zn. II. ÚS 2323/22 - formálně vzato rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nepředstavuje, především však není pro posuzovaný případ prima facie relevantní, neboť se zabývá nezbytností souhlasu konkurzního soudu s prodejem majetku z konkurzní podstaty úpadce.
10) Jakožto obiter dictum považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že závěru odvolacího soudu, podle něhož rozhodnutí exekutorky (tj.
rozhodnutí,
jímž tato exekutorka ve znění námitky dovolatelky „potvrdila“ v jiné exekuci „vznik podílového spoluvlastnictví“) nemá pro posuzovanou věc význam, nelze nic vytknout. Argumentace odvolacího soudu opírající se o důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, uveřejněného pod číslem 74/2004 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 5402/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2021, sp. zn. 20 Cdo 2418/2021, je tudíž zcela přiléhavá a opodstatněná (což sama dovolatelka v dovolání nepřímo uznává).
11) Dovolání není (rovněž) přípustné proti části usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na částečný odklad exekuce (viz § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.). 12) Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) dovolání bývalé manželky povinného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 13) Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení a k Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě pro rozhodnutí dovolacího soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 23.
srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16) není návrh dovolatelky na odklad právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu (§ 243 o. s. ř.) důvodný, přičemž Nejvyšší soud v tomto případě zvláštní zamítavé rozhodnutí nevydává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. 20 Cdo 2481/2017).
14) O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz § 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 8. 2025
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu