20 Cdo 108/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného C. M. E. B.V., zastoupené advokátem, proti povinnému PhDr. V. Ž., zastoupenému advokátem, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, pro 23.350.000,- USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soud pro Prahu 1 pod sp. zn. 34 E 131/2001, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15.10.2001, č.j. 18 Co 463/2001-369, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinný je povinen na náhradě nákladů řízení zaplatit oprávněnému 15.075,- Kč, k rukám advokáta.
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného u peněžního ústavu k vymožení částky 23.350.000,- USD s příslušenstvím podle rozhodčího nálezu rozhodčího soudu Mezinárodní obchodní komory v Paříži, jenž byl ve věci účastníků vydán dne 9.2.2001 v Amsterodamu, Nizozemí, pod No. 10435/AER/ACS. Odvolací soud dospěl k závěru, že podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí podle rozhodčího nálezu (§ 274 písm. g/ o.s.ř.), jež vyplývají z Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, podepsané dne 10.6.1958 a uveřejněné vyhláškou ministerstva zahraničních věcí č. 74/1959 Sb., ze zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, a ze zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, byly v posuzovaném případě splněny.
Proti tomuto usnesení podal povinný (v zastoupení advokátem) včasné dovolání, jež pokládá za přípustné jednak „dle závěru odvolacího soudu a v souladu s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.“ (čímž mínil, že soud v poučení „připustil možnost dovolání ve dvouměsíční lhůtě od doručení rozhodnutí“), a jednak „ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.“, jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Dovolatel tomuto rozhodnutí („v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř.“) vytkl, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a předcházející řízení je i postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Obšírně pak vysvětlil, v čem jednotlivé dovolací důvody spatřuje.
Oprávněný ve vyjádření k dovolání především namítl, že nejsou splněny podmínky pro to, aby dovolání bylo přípustné; jinak dovozoval, že jednotlivé dovolatelovy námitky jsou buď nesprávné nebo v dovolacím řízení neuplatnitelné.
Oprávněnému je nutné přisvědčit, že posouzení důvodnosti dovolání předchází úvaha, zda je dovolání přípustné, a tím zda věcný přezkum je vůbec možný.
Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů se podává, že pro řízení o výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky aplikovaly (správně) ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1.1.2001 (dále jen „o.s.ř.“), pročež o dovolání Nejvyšší soud nemohl rozhodovat jinak (viz. část dvanáctou, hlavu I, bod 15., 17. a 18. zákona č. 30/2000 Sb.).
Ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. stanoví, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, a odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
To znamená, že dovolání proti těmto usnesením je - v konkrétním případě - přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání v dané věci neplyne zjevně, neboť napadené usnesení není měnící nýbrž potvrzující, a nezakládá ji ani ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., jelikož není splněna podmínka, aby potvrzeným rozhodnutím soud prvního stupně (byť ve věci rozhodoval dvakrát) rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí (protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu).
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., což představuje zodpovědět otázku, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; jen v případě, že dovolací soud dospěje k odpovědi kladné, je dovolání přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. svojí dikcí navazuje na ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném před 1.1.2001, v jehož rámci je podmínka „zásadního významu po právní stránce“ vykládána tak, že je specifická nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ní spojuje způsobilost významového přesahu do širšího kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, která je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na rozhodovací činnost soudů.
Znění § 237 odst. 3 o.s.ř. z této interpretace vychází; i případný „rozpor s hmotným právem“ musí být zjevný tak, aby odstranění nesprávného rozhodnutí sloužilo k vyslovení právního názoru, jenž je způsobilý ovlivnit všeobecnou soudní praxi. Úprava přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. nesměřuje k tomu, aby negativní závěr o přípustnosti dovolání představoval bez dalšího závěr pozitivní ohledně toho řešení, které odvolací soud v rámci právního posouzení věci přijal.
Stejně jako v rámci dřívějšího ustanovení § 239 odst. 2 je i dovolací přezkum, předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. předpokládán principiálně pro posouzení otázek právních. Proto způsobilý dovolací důvod může představovat jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a není jím naopak - logicky - důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Obdobně nerozhodnou je i námitka, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byť je jinak způsobilým dovolacím důvodem; může se uplatnit jen je-li (již) dovolání přípustné, a ani případná existence takové procesní vady přípustnost dovolání sama o sobě nezakládá.
Právě to se však týká námitek, jež sám dovolatel podřazoval pod dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o.s.ř. (že soud neprovedl určité důkazy), jakož i těch, jež jim jsou obsahově podřaditelné objektivně, ačkoli je dovolatel kvalifikoval jinak (viz „nepřezkoumatelnost“ doložky vykonatelnosti, „rozpor“ rozhodčího nálezu s pravomocným rozhodnutím tuzemského soudu o předběžné otázce apod.). Obojí jsou pro posouzení, zda
dovolání je přípustné, bez významu.
Jelikož je dovolací soud zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), jsou pro úsudek, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, relevantní jen - právní - otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Prostřednictvím námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí, jak byl vyložen, dovodit nelze; o právní otázky, jejichž posouzení dovolacím soudem by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, totiž zjevně nejde.
Dovolatel ostatně nic takového ani netvrdil.
Právní otázky, jež lze spojit s jím uplatněnými námitkami z nedostatku doložení exekučního titulu, nesprávného určení okamžiku, k němuž se váže hodnocení podmínky jeho vykonatelnosti, pominutí podmínek vykonatelnosti materiální, povahy „vzájemné“ povinnosti oprávněného, důsledků tvrzeného zániku vymáhaného práva při nařízení exekuce, jakož i údajného rozporu vykonávaného rozhodčího nálezu s hmotným právem a veřejným pořádkem, odvolací soud posoudil tak, že - z vyložených hledisek ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. - není důvod, aby k řešením, jež přijal, dovolací soud zaujal stanovisko. O „rozpor s hmotným právem“, i kdyby mohl být coby podmínka zásadního právního významu hodnocen izolovaně od požadavku všeobecných judikatorních důsledků, nemůže jít již z povahy dotčených právních vztahů (coby vztahů naopak procesních), a vyloučenost kritiky věcné správnosti titulu (z níž však povýtce dovolatelovy námitky vycházejí) je nezpochybnitelnou exekuční zásadou.
Z dovolání se podává, že dovolatel spojil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., resp. závěr o tom, že rozhodnutí je zásadního právního významu, nikoli s úsudkem dovolacího soudu (jak toto ustanovení předpokládá), nýbrž s poučením soudu odvolacího o tom, zda je přípustný opravný prostředek, jež uvést v písemném vyhotovení rozhodnutí mu předepisuje ustanovení § 169 odst. 1 o.s.ř. Je součástí konstantní soudní praxe, že tímto poučením přípustnost dovolání založit nelze, a nic na tom nemění, že poučení, které v daném případě odvolací soud poskytl, je nepřesné potud, že možnost podat (projednatelné) dovolání nepojal jakožto (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) podmíněnou. Vada poučení, že dovolání „lze podat“, způsobuje jen ten důsledek (§ 240 odst. 3 o.s.ř.), že lhůta k dovolání není dvouměsíční nýbrž čtyřměsíční (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2002, sp. zn. 29 Odo 381/2002, uveřejněné pod č. 203/2002 v časopisu Soudní judikatura).
Také představa, že ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zakládá přípustnost dovolání proti - všem - měnícím nebo potvrzujícím usnesením, jestliže jimi bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je nesprávná. Dovolatel zjevně - v této souvislosti -přehlédl odkaz, který je vyjádřen v ustanovení § 238a odst. 2 o.s.ř., na restriktivní podmínky zakotvené (pro usnesení potvrzující) v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř., o nichž byla výše řeč.
Shrnutí toho, co bylo uvedeno, vede tudíž k závěru, že podmínky přípustnosti dovolání v dané věci splněny nejsou.
Nepřípustné dovolání nemohl Nejvyšší soud než podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo zahájeno po 1.1.2001, přísluší oprávněnému náhrada nákladů právní služby podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za
zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Náklady dovolacího řízení spočívají v odměně zástupce (advokáta) za jeden úkon (vyjádření k dovolání) v částce (limitu) 15.000,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 3 odst. 1, § 12 odst. 1 písm. a/ bod 1., § 14 odst. 1, § 15 a § 18 vyhlášky, při kurzu 1 USD = 29,87 Kč) a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2003
JUDr. Vladimír Kurka, v. r.
předseda senátu