20 Cdo 1082/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Krbka ve
věci výkonu rozhodnutí oprávněné K. p. p., nadace, zastoupené advokátkou, proti
povinné České republice – Ministerstvu vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou
3, provedením prací a výkonů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn.
23 E 132/99, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 20. ledna 2004, č.j. 17 Co 573/2003-97, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2004, č.j. 17 Co 573/2003-97,
a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1.srpna 2003, č.j. 23 E
132/99-67, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu
řízení.
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zastavil
řízení vycházeje ze zjištění, že u téhož soudu probíhá řízení o nařízení
exekuce dle zák. č. 120/2001 Sb. mezi týmiž účastníky k vymožení povinnosti
uložené týmž exekučním titulem. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2003, sp.zn. 20 Cdo 1751/2002, dovozuje, že v
tomto případě jde o vymožení nepeněžitého plnění, u nějž zákon připouští jediný
způsob výkonu rozhodnutí, a proto je správný prvostupňový závěr, že jakmile
byla v souběžně probíhajícím exekučním řízení nařízena exekuce pro nepeněžité
plnění, nastala překážka věci rozsouzené v této věci, neboť jde o vymožení
stejné povinnosti ukládané stejným soudním rozhodnutím, řízení je vedeno mezi
týmiž účastníky a exekuci lze vést jen jediným, tedy v obou řízeních stejným
způsobem, na čemž nic nemění, že proti pravomocnému nařízení exekuce bylo
podáno dovolání. Protože jde o překážku řízení, pro niž musí být řízení
zastaveno, odvolací soud správné rozhodnutí soudu I.stupně potvrzuje.
Oprávněná ve včasném dovolání namítla, že jí bylo obstrukčním postupem
soudu I.stupně odepřeno základní právo na soudní ochranu a na projednání věci v
přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), věc je
řešena v rozporu s hmotným právem a odchylně od rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ten ve svém usnesení ze dne 25. září 2003, sp.zn. 20 Cdo 1751/2002, vyslovil,
že účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu nemá
samotné nařízení exekuce podle § 44 odst. 2 exekučního řádu, ale – právě v
důsledku absence způsobu provedení – teprve vydání exekučního příkazu, který
vydává exekutor. K tomu však v projednávaném případě nedošlo, v řízení vedeném
pod sp.zn. Nc 887/2002 Obvodního soudu pro Prahu 7 byla doposud usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2003, č.j. 17 Co 393/2002-30,
pravomocně nařízena exekuce a jejím provedením byl pověřen exekutor, proti
takovému usnesení povinný podal dovolání a exekuční příkaz nebyl vydán, nejde
tak o případ střetu exekucí, nýbrž jde o řízení mimoběžná mající odlišný
předmět. Odchýlením se od uváděného rozhodnutí Nejvyššího soudu představuje
odvolací rozhodnutí po právní stránce zásadně významné.
Povinná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo odmítnuto, neboť
vykonávané rozhodnutí je neurčité, když je na oprávněné, aby v řízení prokázala
místo, kde dosud nebyla uložená povinnost splněna.
Dovolání je přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné
proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně
o zastavení řízení podle ust. § 104 odst. 1 o.s.ř.
Z uvedeného plyne, že je v dané věci v důsledku podaného
dovolání na místě otevřít dovolací přezkum potvrzujícího rozhodnutí odvolacího
soudu (procesní povahy) bez ohledu na to, zda má rozhodnutí po právní stránce
zásadní význam.
Soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil, že postupuje
podle § 104 odst. 1 o.s.ř. Důvody pro takový postup shledal v procesní situaci
charakterizované tím, že před ním probíhá jak toto řízení, tak i řízení vedené
pod sp.zn. Nc 887/2002, v němž Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. ledna
2003, č.j. 17 Co 393/2002-30, nařídil exekuci rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 12. listopadu 1997, sp.zn. 11 C 16/95, a toto usnesení nabylo
právní moci dne 11. července 2003. Jde tím v obou případech o řízení mezi týmiž
účastníky k vymožení povinnosti uložené týmž exekučním titulem a vydání
exekučního příkazu již nemůže jakkoli poznamenat pravomocné rozhodnutí soudu.
Odvolací soud hodnotí postup a z něj vyplývající rozhodnutí soudu I. stupně
jako správné.
Ve smyslu § 104 odst. 1 o.s.ř. soud řízení zastaví, jde-li o takový
nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Podle § 83 odst. 1 o.s.ř.
zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
Podle § 159a odst. 5 o.s.ř., jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže
být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku (a ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. též
usnesení) pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Aby se uplatnilo ustanovení upravující překážku věci zahájené
(litispendence), musí nastat procesní situace, v níž probíhají současně o
stejné věci dvě řízení, překážka pak brání tomu, aby se pokračovalo v řízení
později zahájeném. Obdobně překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae)
nastává tehdy, má li být projednávána v dalším, nežli v již pravomocně
skončeném řízení, stejná věc.
Pojem stejné věci je pro věci výkonu rozhodnutí i pro věci exekuční
třeba vykládat se zřetelem ke zvláštnostem těchto řízení; obvyklý obecný náhled
právní teorie i soudní praxe na totožnost věci založený na shodě v uplatnění
téhož nároku vzešlého ze stejného skutkového stavu věci a týkajícího se týchž
osob je třeba ve zvláštních podmínkách vykonávacího řízení přizpůsobit tomu, že
zde z pohledu předmětového, tj. skutkového a nárokového, jde nejen o uložené
povinnosti a tituly takové povinnosti ukládající, ale i o způsoby, jimiž mají
být uložené povinnosti nuceně vymoženy. Z uvedeného vyplývá, že „toutéž věcí“
ve smyslu § 83 a § 159 odst. 3 o. s. ř. se pro účely řízení o výkon rozhodnutí
rozumí stejný způsob výkonu (srov. § 258 odst. 1 o. s. ř.) na týž předmět
výkonu uplatňovaný mezi týmiž účastníky pro pohledávku (její část) přisouzenou
stejným exekučním titulem.
Obě překážky řízení se nepochybně ve smyslu ust. § 254 odst. 1 o.s.ř. uplatní i
v řízení o výkon rozhodnutí podle části šesté o.s.ř. i v řízení exekučním
vedeném dle zák. č. 120/2001Sb. Jak již Nejvyšší soud vyložil ve svém usnesení
ze dne 25.září 2003, sp.zn. 20 Cdo 1751/2002, od účinnosti zákona č. 120/2001
Sb. (viz jeho § 151) není nucená realizace přiznaných plnění již jen doménou
soudního provedení (srov. § 265 odst. 1 o.s.ř.); nucený výkon exekučních titulů
za podmínek zákonem stanovených provádí i soudní exekutoři (§ 1 odst. 1, 2 ex.
ř.). Exekutor je oprávněn, nestanoví-li exekuční řád jinak, vykonat všechny
úkony, které občanský soudní řád a další právní předpisy jinak svěřují při
provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci
soudu, a jeho úkony se považují za úkony soudu (srov. § 28 odst. 1, § 52 odst.
2 ex. ř.). O nařízení exekuce a pověření exekutora (§ 44 odst. 2 ex. ř.), o
odkladu exekuce (§ 54 ex. ř.), o zastavení exekuce (§ 55 ex. ř.) a v dalších
případech výslovně v zákoně stanovených rozhoduje za přiměřeného použití
ustanovení občanského soudního řádu (§ 52 odst. 1 ex. ř.) soud. Z rozhodovací
úlohy soudu v exekučním řízení, zejména z toho, že vydání exekučního příkazu, v
němž exekutor určí i způsob provedení exekuce, předchází usnesení, jímž soud
nařídí exekuci, aniž by stanovil, jakým způsobem má být provedena (§ 44 odst.
2, § 47 odst. 1 ex. ř.), vyplývá, že účinky překážek řízení, vyplývající z
možného projednávání a rozhodování téže věci, mohou nastat i ve vztahu řízení o
soudní výkon rozhodnutí a řízení exekučního. V této souvislosti bylo citovaným
rozhodnutím připomenuto, že účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského
soudního řádu nemá samotné nařízení exekuce podle § 44 odst. 2 ex. ř., ale –
právě v důsledku absence způsobu provedení – teprve vydání exekučního příkazu
(§ 47 odst. 2, věta první, ex. ř.). Jde-li tedy o vymožení peněžitého plnění,
dovodil již dovolací soud v uváděném rozhodnutí, nastává překážka
litispendence, jestliže dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o návrhu na
nařízení výkonu rozhodnutí, byl mezi týmiž účastníky k vydobytí stejné
pohledávky (její části) přiznané týmž exekučním titulem vydán exekuční příkaz
znějící na stejný způsob a postihující týž předmět výkonu, jaký byl označen v
dřívějším návrhu; překážka věci pravomocně rozhodnuté pak nastává, byl-li vydán
exekuční příkaz, ačkoli mezi týmiž účastníky již byl k vymožení stejné
pohledávky (její části) přiznané týmž exekučním titulem (pravomocně) nařízen
výkon rozhodnutí stejným způsobem, na který zní exekuční příkaz, a postihující
týž předmět výkonu, a trvá, dokud nebyl soudní výkon zastaven nebo jiným
způsobem skončen.
Obdobně v případě výkonu rozhodnutí a exekuce rozhodnutí ukládajících
jinou povinnost než zaplacení peněžité částky, byť se pro vztah titulu,
uložené povinnosti a zákonem stanoveného způsobu provedení výkonu rozhodnutí
výčet totožností výkonu rozhodnutí jeví jinak (§ 258 odst. 2 o.s.ř. a § 59
odst. 2 ex. ř.), může nastat překážka již vydaného pravomocného rozhodnutí,
resp. litispendence, leda tehdy, jestliže je (ačkoli zákonem předurčený) způsob
provedení výkonu rozhodnutí vyjádřen v exekučním příkazu. Nemusel-li totiž
návrh na nařízení exekuce ve smyslu ust. § 38 ex. ř. do té doby obsahovat návrh
způsobu provedení exekuce a je-li ve smyslu § 47 odst. 1 ex. ř. na posouzení
ustanoveného exekutora, jakým způsobem bude exekuce provedena, a podle § 48
písm. f/ ex. ř. až v exekučním příkazu uvede exekutor způsob provedení exekuce,
nebyl zde do tohoto okamžiku – na rozdíl od situace střetu řízení vedených
podle části šesté o.s.ř., pokud by šlo o nezbytný projev dispoziční zásady
zejména při provedení výkonu dle § 350 či 351 o.s.ř. - potřebný znak totožnosti
věci; úplná identita věci se totiž projevuje postupně – po vyjádření titulu a
vynucované povinnosti jen v návrhu - právě až po posouzení exekutora (viz §
59 odst. 2 a 73 ex. ř. a § 258 odst. 2 věta prvá o.s.ř.) vyjádřeném v
exekučním příkazu.
Závěry obou soudů o překážce tohoto řízení spočívající v pravomocném
nařízení exekuce podle zák. č. 120/2001Sb., aniž byl vydán v jiném vykonávacím
řízení exekuční příkaz, jsou za jimi hodnoceného skutkového stavu věci
předčasné, otázkou, zda zde přichází do úvahy překážka zahájeného řízení se
soudy nezabývaly, a se zřetelem k časovým poměrům podání obou návrhů ani pro
procesní osud tohoto řízení zabývat nemohly.
Poněvadž k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, dospět nelze,
Nejvyšší soud je v souladu s ustanovením § 243b odst. 2 o.s.ř. zrušil; vzhledem
k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i
na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je, a tomuto soudu věc vrátil k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1
o.s.ř., věta prvá za středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém
rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř., věta druhá, o.s.ř.).
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu