20 Cdo 1149/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Marie
Vokřinkové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné
České republiky – Ministerstva vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad
Štolou 936/3, adresa pro doručování: Policie ČR, Správa hl. města Prahy,
Bartolomějská 7, P.O.Box 122, Praha 1, proti povinnému J. T., prodejem movitých
věcí, pro částku 30.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.
zn. 53 E 1165/2002, o dovolání povinného proti usnesení Městského
soudu v Praze z 22. 6. 2005, č.j. 18 Co 303/2005-25, takto:
I. Dovolaní se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným usnesením městský soud potvrdil usnesení z 2. 12. 2002,
č.j. 53 E 1165/2002-4, jímž obvodní soud nařídil výkon rozhodnutí (usnesení
Policie České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování P. z 27. 6. 2001, č.j.
OV9-950/2001-44, kterým byla povinnému podle § 66 odst. 1 zákona č. 141/1961
Sb., trestního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále také jen „trestní řád“/,
uložena pořádková pokuta ve výši 30.000,- Kč). S odvolací námitkou povinného,
že pokuta uložená vykonávaným rozhodnutím byla udělena neoprávněně, se městský
soud vypořádal závěrem, že při nařízení výkonu rozhodnutí soud zkoumá pouze,
zda existuje vykonatelné rozhodnutí ukládající povinnému plnění ve prospěch
oprávněného (§ 251 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění
pozdějších předpisů /dále také jen „o.s.ř.“/), zda je výkon rozhodnutí
navrhován v rozsahu, který nepřekračuje titulem přiznané plnění (§ 263
o.s.ř.) a zda není navrhován zákonu odporující či zřejmě nevhodný způsob výkonu
(§ 258, § 263 o.s.ř.); jsou-li tyto náležitosti splněny, nařídí soud výkon
zpravidla bez slyšení povinného (§ 253 o.s.ř.) a vychází zásadně z tvrzení
oprávněného o výši dosud poskytnutého plnění. Z těchto hledisek, uzavřel
odvolací soud, nelze napadenému rozhodnutí nic vytknout a ani povinný v tomto
směru s rozhodnutím nepolemizuje.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení § 238a
odst. 1 písm. c/ o.s.ř., povinný namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. spatřuje v tom, že odvolací soud neaplikoval ustanovení
§ 3 odst. 1 občanského zákoníku a nevypořádal se s tím, že návrh na nařízení
výkonu rozhodnutí je v rozporu s dobrými mravy. Důvodem pro použití uvedeného
ustanovení je podle něj jeho nepříznivý duševní stav v době vydání vykonávaného
rozhodnutí (doložený ostatně dodatečně lékařskou zprávou). Ten podle něj
způsobil nejen věcnou nesprávnost rozhodnutí o pokutě, ale také vadu řízení, v
němž bylo rozhodnutí o ní vydáno, jelikož právě pro tento nepříznivý duševní
stav (těžkou depresi) nemohl včas podat stížnost a bylo mu tak objektivně
znemožněno podat opravný prostředek, ač mu toto právo vyplývá z ustanovení
první věty § 141 odst. 2 trestního řádu.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.,
dále též jen „o.s.ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle § 238a
odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v
předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je
dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo
kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je
dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve
smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu
rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se
otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu.
Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první,
o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat
jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu
podřaditelné.
Povinný, jenž přípustnost dovolání dovozoval pouze z ustanovení § 238 odst. 1
písm. c/ o.s.ř., nikoli však již z jeho odstavce druhého, ostatně pojem
„zásadní právní význam“ ani nepoužil, a proto argumenty ve prospěch názoru, že
podmínky stanovené v § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném
případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl; hodnocením samotných námitek
vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být
relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít
vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního
významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde,
jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování
rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z
mezí ustálené soudní praxe.
Namítá-li dovolatel, že „udělení pokuty je v rozporu s dobrými mravy“, že
„pokuta neodpovídá závažnosti provinění“ a že nepřihlíží k jeho sociální a
zdravotní situaci, zpochybňuje pouze věcnou správnost k exekuci navrženého
titulu. Ten však soud při nařízení exekuce oprávněn přezkoumávat po stránce
věcné (včetně přiměřenosti výše pokuty) není; jeho obsahem je vázán a je
povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14.
4. 1999, č.j. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4, nebo usnesení Nejvyššího soudu z
25. 10. 2002, č.j. 20 Cdo 554/2002, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod poř. č. 62).
Nejvyšší soud také v mnoha rozhodnutích, použitelných obdobně i pro předmětnou
věc, v níž je exekučním titulem usnesení policie o uložení pořádkové pokuty
(např. v usnesení z 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikovaném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod poř. č. 62,
usnesení z 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení z 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura 6/2002 pod č. 105) vysvětlil, že
okolnost, že řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí,
bylo postiženo vadou (ať již zmatečnostní ve smyslu § 229 o.s.ř. či „jinou“
vadou podle § 241 odst. 2 písm. b/ téhož zákona), nezakládá současně vadu
řízení o výkon takového rozhodnutí. Tvrdí-li tedy dovolatel, že v řízení podle
trestního řádu nemohl pro svou duševní chorobu podat odvolání, nemá to pro
předmětný výkon rozhodnutí právní význam, jelikož exekuční soud z případných
vad nalézacího (zde trestního) řízení žádné důsledky vyvodit nemůže.
V souladu se standardní judikaturou je napadené usnesení i pokud jde
nepoužití ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
Toto ustanovení říká, že výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se
rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém
vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence,
jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.
Hovoří-li ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o výkonu práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů, má tím na mysli právní úkony či
faktické chování uskutečňované v občanskoprávních vztazích (jichž jsou práva a
povinnosti obsahem) účastníky těchto vztahů. Občanskoprávním vztahem je přitom
právní vztah, jehož předmět je upravován občanským zákoníkem a dalšími předpisy
občanského práva hmotného. Návrh na výkon rozhodnutí je však – stejně jako
např. žaloba – úkonem procesněprávním, jeho posuzování podle (hmotněprávního)
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., tedy z hlediska rozporu či souladu s dobrými
mravy jakožto morálními pravidly, je tudíž nepřípadné, resp. není vůbec
namístě, jelikož jde o pouhé využití možnosti vyplývající pro oprávněného (má-
li zato, že povinnost nebyla splněna dobrovolně) z procesněprávního předpisu, a
to ustanovení § 251 o.s.ř., podle něhož nesplní-li povinný dobrovolně, co mu
ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon
rozhodnutí.
Ukládá-li ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., aby práva a povinnosti byly
vykonávány v souladu s dobrými mravy, účastníkům občanskoprávních (tedy
hmotněprávních) vztahů, pak musí platit tím spíše, že z hlediska souladu či
rozporu s morálními pravidly ve smyslu tohoto ustanovení nemohou být posuzována
(kromě – viz výše – procesních úkonů účastníků soudního řízení) rozhodnutí
soudů (zde policie), tedy akty aplikace práva, jimiž o návrzích (jakýchkoli,
tedy včetně návrhů na nařízení výkonu rozhodnutí), nebo také o sankcích (např.
pořádkových pokutách podle občanského soudního či trestního řádu) rozhodují
soudy (případě policie či jiné státní orgány) jakožto orgány pravomocí k
posuzování případného nesouladu výkonu práv a povinností s morálními pravidly
či k rozhodování o sankcích nadané (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 28.
11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č.
4, ročník 2003 pod poř. č. 67).
Jak tedy plyne z uvedených závěrů, právní posouzení věci – nařízení
exekuce prodejem nemovitostí – nesprávné ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. není.
Protože nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí,
Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.)
– dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.
odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla podle § 146 odst. 3, §
224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení,
takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá
výrok, že právo na náhradu nákladů tohoto řízení žádný z účastníků nemá.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. června 2006
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu