20 Cdo 1151/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Krbka ve věci
exekuce oprávněného V. H., proti povinné D. K., zastoupené advokátem, pro
272.000,- Kč s příslušenstvím, o nařízení exekuce, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 15311/2002, o dovolání povinné proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2003, č.j. 55 Co 86/2003-15,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil
exekuci podle vykonatelného rozhodnutí Okresního soudu v Benešově ze dne 8.září
1993, č.j. D 175/92-19, k uspokojení pohledávky oprávněného ve
výši 272.000,-Kč, a provedením exekuce pověřil soudní exekutorku. Za nedůvodnou
považoval i námitku, že oprávněný není k návrhu na nařízení exekuce aktivně
legitimován, neboť vymáhanou pohledávku postoupil třetí osobě; takovou okolnost
lze podle odvolacího soudu zohlednit až ve stadiu zastavení exekuce.
Povinná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání namítla, že toto
rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř.); tím, že nezohlednil okolnost, že oprávněný danou pohledávku před
zahájením exekučního řízení postoupil třetímu, rozhodl odvolací soud v rozporu
s hmotným právem, neboť přiznal právo jiné osobě, než které podle něho náleží.
Oprávněný poukázal na to, že k názoru, zpochybňujícímu jeho aktivní
legitimaci, se již dříve vyjádřil, a tehdejší tvrzení, že od smlouvy o
postoupení pohledávky odstoupil, doložil též příslušnou smlouvou; dodal, že
povinná o tom byla informována.
Podle ustanovení § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a
exekuční činnosti (dále jen „exekučního řádu“) a o změně dalších zákonů, ve
znění pozdějších předpisů, platí, že tam, kde se ve zvláštních právních
předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu
rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění exekuce podle
tohoto zákona.
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu
prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí;
ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za
předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1
písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.)
ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo
odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k
založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.,
musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé
po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán
zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje
tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným
důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.),
lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska
těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu
podřaditelné.
Dovolatelka pominula nabídnout konkrétní argument ve prospěch názoru,
že tyto podmínky jsou v daném případě splněny; o rozpor s hmotným právem, který
namítala, jít nemůže, neboť dovolání ve skutečnosti směřuje do oblasti práva
procesního.
Samotným hodnocením námitek, jež v dovolání vznesla, k pozitivnímu
závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního významu, dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by
mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v
konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což
rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.
předpokládá), totiž v dané věci zjevně nejde. Není žádného podkladu pro úsudek,
že odvolací soud – při posuzování otázek, jež ve stadiu nařízení výkonu
rozhodnutí posuzovat lze – uplatnil právní názory nestandardní resp. vybočující
z mezí ustálené soudní praxe; oponentura proti nim k právním
závěrům, jež lze pokládat za zásadní, resp. zásadně právně významné
(ve smyslu, jenž byl vyložen), proto vést nemůže.
S dovolatelkou lze souhlasit, že při nařízení exekuce soud vždy zkoumá,
zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, tj. zda v návrhu na nařízení
exekuce označený oprávněný je též nositelem oprávnění uvedeného ve vykonávaném
titulu, a obdobně povinný subjektem tam zakotvené povinnosti. Tomuto
požadavku se však odvolací soud nezpronevěřil; v plné shodě se standardním
nazíráním na podmínky nařízení exekuce potvrdil prvostupňové rozhodnutí, jež
vycházelo z toho, že v návrhu na nařízení exekuce uvedený oprávněný je totožný
s nositelem oprávnění uvedeného ve vykonávaném rozhodnutí. Nešlo totiž ani o
situaci přechodu práva z titulu (§ 256 o.s.ř.), a ani nebylo ve vztahu ke
skutečnostem tvrzeným v odvolání povinné uplatněno procesní nástupnictví na
straně oprávněné podle § 107a o.s.ř. (srov. § 36 odst. 3, 4 a 5 exekučního
řádu).
Dovolatelka se mýlí v názoru, že oprávněná osoba musí osvědčit, že jí
titul, o který se v návrhu na nařízení exekuce opírá, přiznává právo
skutečně; jak bylo řečeno, ke splnění podmínky aktivní legitimace – při
nařízení exekuce – postačí doložit, že je osobou totožnou s nositelem oprávnění
podle titulu. Okolnost, že (případně) již nositelem původního oprávnění podle
hmotného práva není, zakládá nejen námitku skutkovou, v dovolacím řízení
přípustném pouze podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bezcennou, nýbrž –
hodnoceno v obecné rovině – námitku, relevantně uplatnitelnou leda jiným
procesním postupem, resp. v jiném stadiu exekučního řízení, jímž je zásadně
stadium jeho zastavení (§ 52 odst. 1, 55 odst. 1 exekučního řádu, § 268 odst. 1
písm. h/ o.s.ř.).
V usnesení ze dne 29.1.2004, sp. zn. 20 Cdo 2246/2002, Nejvyšší soud
konstatoval, že splnění podmínky, že (právě) oprávněné svědčí právo z titulu
(že má tzv. aktivní legitimaci), je sice soud povinen zkoumat kdykoli v řízení
o výkon rozhodnutí (včetně řízení odvolacího) z úřední povinnosti, okolnost,
zda před zahájením nebo v průběhu řízení byla vymáhaná pohledávka
postoupena, však může šetřit - logicky, jakož i z principů exekučního řízení -
jen tehdy, byla-li mu účastníky ohlášena nebo jinak v řízení vyšla najevo
(ostatně viz též ustanovení § 526 odst. 1, 2 event. § 530 obč. zák.); k tomu je
třeba zdůraznit, že se tak může stát jen za předpokladu procesních úkonů, které
účastníkům exekučního řízení podle jejich postavení v řízení (a tomu
odpovídajícím možnostem tvrzení a povinnostem tvrzené osvědčit, doložit,
prokázat apod.) příslušejí, a jež jsou jim – v tom kterém stadiu exekučního
řízení – vyhrazeny. Při nařízení exekuce se povinná osoba nemůže bránit aktivní
legitimaci oprávněného jinak nežli zpochybněním jeho poměru k uvedení nositele
oprávnění v titulu, nebo zpochybněním listin oprávněným ve smyslu § 36 odst. 4
exekučního řádu (§ 256 odst. 2 o.s.ř.) předložených.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního
významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm
c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny
již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/
o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému náklady dovolacího řízení, na
jejichž náhradu by jinak měl právo, nevznikly; tomu odpovídá výrok II. tohoto
usnesení, jež vychází z ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst.
5 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. července 2004
JUDr. Vladimír Kůrka, v.r.
předseda senátu