20 Cdo 1197/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka v exekuční
věci oprávněného P. B., zastoupeného advokátem, proti povinnému J. B.,
zastoupenému advokátkou, pro částku 3,531.720,- Kč, vedené u Okresního soudu v
Lounech pod sp. zn. Nc 3739/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze 16. prosince 2002, č. j. 9 Co 491/2002-22, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 20. června 2002,
č.j. Nc 3739/2002-9, jímž okresní soud nařídil exekuci (podle notářského zápisu
JUDr. I. Ch. z 22. 3. 2002, sp. zn. NZ 73/2002, N 75/2002) na majetek povinného
a jejím provedením pověřil exekutora JUDr. M. R. Své rozhodnutí odůvodnil
závěrem, že vykonávaný notářský zápis obsahující všechny formální náležitosti
požadované ustanovením § 274 písm. c/ (správně „písm. d/“) občanského soudního
řádu (dále též jen „o.s.ř.“) je způsobilým exekučním titulem, a k dovolacím
námitkám povinného vysvětlil, že při nařízení exekuce soud nezkoumá, zda dohoda
obsažená v notářském zápise má podklad v hmotném právu a zda tento zápis
odpovídá skutečným hmotněprávním vztahům mezi účastníky, nýbrž pouze to, zda
zápis „obsahuje všechny náležitosti stanovené pro jeho vykonatelnost.“
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje (pouze) z ustanovení § 238a odst. 1
písm. c) o.s.ř., povinný namítá nesprávné právní posouzení věci, jež spatřuje v
tom, že odvolací soud usnesení o nařízení exekuce potvrdil, ačkoli (jak bylo
namítnuto již v odvolání) oprávněný neměl na vymáhané plnění podle hmotného
práva nárok, jelikož povinný od nájemní smlouvy, na základě níž vznikl vymáhaný
závazek, odstoupil. Kromě toho dovolatel namítl, že vymáhaná částka je pro
nedostatek specifikace dílčích složek (nájemné, daň) „nekonkrétní a nejasná“,
že si s ohledem na svou tehdejší rodinnou situaci neuvědomoval obsah notářského
zápisu, že po 30. 9. 1997 zaplatil oprávněnému ve třech splátkách 33.000,- Kč,
dále vznesl námitku promlčení a konečně vyslovil nesouhlas se závěrem
odvolacího soudu, že jeho námitka neexistence právního důvodu pro přijetí
vymáhaného plnění a další námitky mohou být předmětem teprve dalšího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle (dovolatelem
opomenutého) § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost
dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm.
c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (jemuž
nepředcházelo kasační rozhodnutí) přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
O žádný z uvedených případů však v souzené věci nejde. Odvolací soud
totiž rozhodl v souladu s dosavadní judikaturou, na niž ostatně (ovšem s jinými
z ní dovozenými závěry) poukazuje sám dovolatel. V usnesení z 10. 10. 2000,
sp. zn. 21 Cdo 267/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník
2001, pod poř. č. 15 totiž Nejvyšší soud v právní větě formuluje výslovný
závěr, že nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti
výkon rozhodnutí, ačkoli oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva
nárok, je to důvodem k zastavení výkonu podle ustanovení § 268 odst. 1 písm.
h) o.s.ř. V odůvodnění svého rozhodnutí pak Nejvyšší soud zevrubně objasňuje
důsledky skutečnosti, že notářský zápis není vybaven účinky právní moci ani
závaznosti pro účastníky a pro všechny orgány, jaké mají např. rozhodnutí soudu
vydaná v občanském soudním řízení. Vysvětluje-li si dovolatel větu z odůvodnění
citovaného rozhodnutí, podle níž „vymáhání plnění, na něž nemá oprávněný nárok
a které by byl povinen po jeho přijetí z důvodu bezdůvodného obohacení
povinnému vrátit, nelze považovat za přípustné“, tak, že z tohoto důvodu má
být návrh na nařízení exekuce zamítnut, a nikoli tak, že již nařízená exekuce
(poté, co soud přezkoumá jediné, co zkoumat může, totiž zda notářský zápis
obsahuje všechny formální náležitosti požadované ustanoveními § 71a až 71c
notářského řádu), má být zastavena, pak se mýlí. Takový závěr by totiž byl v
rozporu jak s obecnými judikatorními zásadami, jimiž se soudy řídí při řešení
otázky, co je třeba zkoumat při nařízení exekuce, tak se všemi dalšími závěry
přijatými ve výše citovaném rozhodnutí, kde Nejvyšší soud mimo jiné výslovně
říká, že soud při nařízení exekuce nezkoumá, zda notářský zápis odpovídá
skutečným hmotněprávní vztahům, a že se věcnou správností soud při nařízení
exekuce nemůže zabývat ani v případě výkonu notářského zápisu se svolením k
vykonatelnosti.
Pokud jde o argument „nekonkrétnosti a nejasnosti vyčíslené částky“,
ten je pro posouzení způsobilosti notářského zápisu být exekučním titulem
bezcenný; podle ustanovení § 71b odst. 1 písm. d/ zákona č. 358/1992 Sb.,
notářského řádu totiž dohoda obsažená v notářském zápise musí obsahovat
„předmět plnění“, čímž je nutno rozumět (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze
14. 4. 1999 sp. zn. 21 Cdo 2020/1998, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek č. 1, ročník 2000, pod poř. č. 4) pouze obsah a rozsah plnění,
nikoli však již specifikaci případných dílčích plnění. Byl-li tedy v notářském
zápise předmět plnění vymezen (obsahově) tak, že jde o plnění peněžité, a to
(co do rozsahu) v částce 3,531.720,- Kč, odpovídá takové vymezení jak výše
citovanému ustanovení notářského řádu, tak standardní judikatuře.
Argument povinného, že si „s ohledem na svoji tehdejší rodinnou situaci
obsah notářského zápisu neuvědomoval“, je irelevantní (a tedy založit
přípustnost dovolání nezpůsobilý), jelikož ani on sám netvrdí (jedinou právně
významnou eventualitu), že by při uzavření dohody obsažené v notářském zápise
jednal v duševní poruše, činící jej k tomuto právnímu úkonu neschopným (§ 38
odst. 2 obč. zák.), a že by tedy nedokázal posoudit následky svého jednání nebo
své jednání ovládnout; ostatně i tvrzení okolností svědčících pro závěr o
neplatnosti dohody podle § 38 odst. 2 obč. zák. by mohlo být relevantní nikoli
již při nařízení exekuce, ale teprve v řízení o jejím zastavení.
V souladu s dosavadní judikaturou je též závěr odvolacího soudu, že
námitkou promlčení (stejně jako případným, byť i jen částečným, zánikem
pohledávky v důsledku splnění) se soud nezabývá při nařízení exekuce, nýbrž
teprve v řízení o jejím zastavení (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z
18.2. 1981, Cpj 159/79, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
č. 9-10, ročník 1981 pod poř. č. 21, str. 187/525).
Jelikož dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení,
Nejvyšší soud je – aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) –
podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu
by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci
odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5
o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z
účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2004
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v.r.
předseda senátu