20 Cdo 1210/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci
žalobkyně R. s. r. o., zastoupené advokátkou, proti žalovanému JUDr. L. N.,
soudnímu exekutorovi, zastoupenému advokátem, o 78.990,50 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 179/2005, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v
Pardubicích ze dne 7. 11. 2006, č.j. 23 Co 303/2006-291, takto :
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7. 11.
2006, č.j. 23 Co 303/2006-291 (vyjma výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního
soudu v Pardubicích ze dne 30. 3. 2006, č.j. 10 C 179/2005-241, tak, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 3.952,- Kč s 2,5 % úroky z prodlení
ročně od 3. 3. 2005 do zaplacení), a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze
dne 30. 3. 2006, č.j. 10 C 179/2005-241, v části, jíž byla zamítnuta žaloba o
zaplacení 75.038,50 Kč s 2,5 % úroky z prodlení ročně od 3. 3. 2005 do
zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení , se ruší a v tomto rozsahu se věc
vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 30. 3. 2006, č.j. 10 Co
179/2005-241, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení
78.990,50 Kč s 2,5 % úroky z prodlení ročně od 3. 3. 2005 do zaplacení, a
zavázal ji k náhradě nákladů řízení. Z provedených důkazů zjistil, že účastníci
uzavřeli smlouvu, na základě které žalobkyně prováděla úkony při exekuční
činnosti vykonávané žalovaným, který se zavázal platit žalobkyni odměnu a
hradit jí náklady spojené s vyřízením každého exekučního příkazu, tj. po
vymožení pohledávky s příslušenstvím. V exekučních věcech vedených žalovaným
pod sp. zn. EX 4212/04 a EX 4651/04 žalobkyně docílila vydobytí pohledávek, ale
žalovaný sjednanou odměnu a účtované náklady odmítl uhradit. Soud prvního
stupně uzavřel, že smlouva, kterou kvalifikoval jako smlouvu mandátní (§ 566
odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších
předpisů, dále jen „obch. zák.“), je neplatná (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), a
protože nelze rozlišit, jaká část odměny připadá na úkony exekuce a jaká část
na ostatní činnosti, stíhá neplatnost právní úkon jako celek. Nárok není
důvodný ani z titulu odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, neboť nelze dovodit,
že exekuce provedla v plném rozsahu žalobkyně; podle zjištění soudu prvního
stupně úkony v exekučních řízeních prováděli vedle žalovaného také Mgr. D. L.
(koncipient) a dále osoby, které byly „zároveň ve vztahu k žalobkyni i
žalovanému“ (D. T., P. H., R. V. a R. H.).
Rozsudkem ze dne 7. 11. 2006, č.j. 23 Co 303/2006-291, Krajský soud v Hradci
Králové - pobočka v Pardubicích rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že
žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 3.952,- Kč s 2,5 % úroky z prodlení ročně
od 3. 3. 2005 do zaplacení; jinak je potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu
prvního stupně a ve shodě s ním uzavřel, že smlouva, podle níž žalobkyně (za
úplatu) vykonávala ve prospěch žalovaného (soudního exekutora, dále jen
„exekutor“) úkony při provádění exekuce, tj. úkony, které podle zákona č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001
Sb.“), mohou činit jen exekutor, popřípadě při splnění zákonných podmínek
exekutorský koncipient, exekutorský kandidát nebo zaměstnanci exekutora,
odporuje citovanému zákonu a je tudíž neplatná (§ 39 obč. zák.). Jestliže
obohacení spočívalo ve výkonech, které za žalovaného na základě neplatné
smlouvy v exekučních řízeních provedla žalobkyně, musí být poskytnuta peněžitá
náhrada vyjadřující ekonomickou protihodnotu toho, co není možné vrátit in
natura (§ 457, § 458 odst. 1 obč. zák.). Odměna obvykle poskytovaná za obdobnou
činnost v daném místě a čase, tj. úplata za úkony při provádění exekuce, to
však podle odvolacího soudu být nemůže. Důvodem je „zvláštní povaha exekučního
řízení,“ tedy to, že úkony provedené v exekuci jinou osobou než exekutorem
(popř. osobami uvedenými výše) nemají žádné účinky. Náhrada přichází v úvahu
jen za činnosti, s nimiž jsou spojeny „faktické výdaje“ (např. cestovné,
skladné, vyhledávací služby apod.), které vyhláška č. 330/2001 Sb. nezahrnuje
mezi ty hotové výdaje, za které přiznává náhradu toliko exekutorovi a jen v
souvislosti s exekuční činností (takovými jsou výdaje podle § 13, náhrada za
ztrátu času podle § 14, náhrada za doručení písemnosti podle § 15). Žalobkyně
má proto podle odvolacího soudu jen nárok na náhradu cestovného (50% z 6.080,-
Kč, 50 % z 1.824,- Kč).
Rozhodnutí v části, jíž odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek, kterým
soud prvního stupně zamítl žalobu co do 75.038,50 Kč s 2,5 % úroky z prodlení
ročně od 3. 3. 2005 do zaplacení, napadla žalobkyně dovoláním, uplatňujíc důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a důvod podle § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř. V rámci prvního z dovolacích důvodů prosazuje názor, že
mandátní smlouva není neplatná, neboť na jejím podkladě úkony exekuce prováděly
osoby v postavení zaměstnanců žalovaného, ostatní činnosti, které nebyly úkony
exekuce, prováděly tytéž osoby jako zaměstnanci žalobkyně a za tyto výkony si
podle smlouvy účtovaly náklady (ostatně výkon exekuční činnosti žalovaného
předmětem posouzení není). Za nesprávný považuje dovolatelka závěr o absolutní
neplatnosti smlouvy i proto, že na daný případ dopadá ustanovení § 40a obč.
zák., tedy to, že neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil
(žalovaný sám vyhledal v roce 2001 Mgr. D. L. a P. H. a požádal je o spolupráci
při výkonu exekuční činnosti). Pokud dovolací soud přisvědčí názoru, že smlouva
je neplatná, má dovolatelka nárok na peněžitou náhradu za úkony vykonané v obou
exekucích, a to ve výši odměny stanovené vyhláškou č. 330/2001 Sb. Nárok na
vydání bezdůvodného obohacení nesouvisí s tím, že žalovaný je exekutorem, a ani
s otázkou, zda výkon činností při provádění exekucí žalobkyní mělo či nemělo
účinky předpokládané zákonem. Druhému dovolacímu důvodu (řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) lze přiřadit
výtky týkající se výzvy soudu prvního stupně k doplnění rozhodných skutečností
v tom směru, aby bylo možno posoudit nárok z titulu bezdůvodného obohacení, a
neprovedení navržených důkazů. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozsudek
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jemuž
nepředcházelo kasační rozhodnutí odvolacího soudu, je dovolání přípustné za
podmínek vymezených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji
spojuje se závěrem dovolacího soudu, že rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je
předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního
významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Tímto důvodem, kterým dovolatelka správnost rozhodnutí (mimo jiné) poměřuje, je
dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích
posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam.
Zásadní právní význam rozsudek nemá v řešení právní otázky neplatnosti mandátní
smlouvy pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.). Vymáhání subjektivních
povinností na základě rozhodnutí nebo jiných titulů není již jen doménou státní
moci, nýbrž za podmínek stanovených zákonem č. 120/2001 Sb. exekuci provádí (i)
exekutoři, jejichž úkony se považují za úkony soudu (srov. § 4, § 28, § 52
odst. 2 cit. zákona). Svěření úkonů při provádění exekuce žalobkyni (mandatáři)
přímo odporuje zákonu, takže závěr o (absolutní) neplatnosti takového ujednání
je výrazem standardní soudní praxe. Námitka, že to byl žalovaný, který
neplatnost způsobil, význam nemá, protože ustanovení § 40a obč. zák. dopadá na
případy tzv. relativní neplatnosti.
Dovolání je však přípustné pro řešení otázky týkající se vydání bezdůvodného
obohacení, neboť ohledně jí je rozhodnutí zásadně právně významné (§ 237 odst.
1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že
žalobkyni nenáleží peněžitá náhrada za úkony provedení exekucí vedených pod sp.
zn. EX 4212/04 a EX 4651/04 ve výši odpovídající odměně za výkon exekuční
činnosti (§ 5 a násl. vyhlášky č. 330/2001 Sb.), stejně tak jí nenáleží
peněžitá náhrada za činnosti, s nimiž byly spojeny hotové výdaje, za které
vyhláška č. 330/2001 Sb. přiznává náhradu jen exekutorovi a jen v souvislosti s
exekuční činností (hotové výdaje podle § 13, náhrada za ztrátu času podle § 14,
náhrada za doručení písemností podle § 15).
Právní posouzení je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí obohacení vydat (§ 451 odst. 1
obč. zák.). Bezdůvodným obohacením je – mimo jiné – i majetkový prospěch
získaný plněním z neplatného právního úkonu (srov. § 451 odst. 2 obč. zák.).
Podle ustanovení § 457 obč. zák., je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena,
je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto
bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení
záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
V projednávané věci vycházel odvolací soud ze zjištění, že účastníci uzavřeli
smlouvu, kterou se žalobkyně zavázala dohledávat a kontaktovat povinné osoby,
jednat s nimi ohledně plnění dluhů odpovídajících vymáhaným pohledávkám a činit
další nezbytné úkony potřebné pro úplné vymožení pohledávek, např. doručovat
písemnosti (rozhodnutí a exekuční příkazy žalovaného), dohledávat, sepisovat a
zajišťovat postižitelný majetek povinných, zajišťovat vyhotovení znaleckých
posudků atd. Žalovaný se zavázal platit žalobkyni odměnu, kterou účastníci
sjednali ve výši 20 % odměny exekutora (žalovaného), a hradit náklady spojené s
vyřízením každého exekučního případu. Odměna a náhrada nákladů byla účtována po
úplném vymožení pohledávek s příslušenstvím. Na základě této smlouvy žalobkyně
jednala i v exekucích vedených žalovaným pod sp. zn. EX 4212/04 (proti povinným
J. a J. F.) a EX 4651/04 (proti povinné J. F.), které skončily vymožením
pohledávek. Žalovanému fakturou z 25. 2. 2005 účtovala za obě exekuce 20 % z
odměny, 50 % cestovného, 50 % náhrady za ztracený čas a 25 % nákladů za
doručování, tedy celkem 78.990,50 Kč. Úkony v obou exekučních řízeních prováděl
žalovaný, Mgr. D. L. (koncipient exekutora) a dále osoby, které byly také
zaměstnanci žalovaného (D. T., P. H., R. V., R. H.).
Z exekučních spisů odvolací soud zjistil, že příkazem k úhradě nákladů exekuce
z 7. 2. 2005 (EX 4212/04) žalovaný určil odměnu 288.000,- Kč, náhradu hotových
výdajů podle § 13 vyhlášky č. 330/2001 Sb. 680,- Kč, cestovné 6.080,- Kč,
náhradu za ztrátu času podle § 14 vyhlášky č. 330/2001 Sb. 4.000,- Kč, náhradu
za doručení písemností podle § 15 vyhlášky č. 330/2001 Sb. 400,- Kč, skladné
9.360,- Kč a vypracování znaleckého posudku 14.200,- Kč. Příkazem k úhradě
nákladů exekuce z 7. 2. 2005 (EX 4651/04) žalovaný určil odměnu 10.130,- Kč,
náhradu hotových výdajů podle § 13 vyhlášky č. 330/2001 Sb. 680,- Kč, cestovné
1.824,- Kč, náhradu za ztrátu času podle § 14 vyhlášky č. 330/2001 Sb. 1.200,-
Kč a náhradu za doručení písemností podle § 15 vyhlášky č. 330/2001 Sb. 400,-
Kč.
Ustanovení § 457 obč. zák., jehož význam tkví v tom, že zakotvuje vzájemnou
vázanost práv a povinností účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 3/2006 pod č. 28), dopadá
na případy, kdy majetkový prospěch představující bezdůvodné obohacení získaly
přijetím plnění ze smlouvy obě smluvní strany, jinak řečeno, kdy obě smluvní
strany skutečně plnily. Pokud jedna z nich (v daném případě žalovaný) závazek
ze smlouvy nesplnila, nemění to nic na tom, že druhá smluvní strana, která
plnila (zde žalobkyně), má právo na vydání toho, oč se přijetím plnění druhý
účastník smlouvy bezdůvodně obohatil; nárok se opírá o ustanovení § 451 odst. 2
obč. zák., neboť účastník plnil z neplatného právního úkonu (smlouvy).
Odvolací soud správně uzavřel, že spočívalo-li bezdůvodné obohacení ve
výkonech, které na základě neplatné smlouvy provedla v exekučních řízeních
namísto žalovaného žalobkyně, musí být za ně poskytnuta peněžitá náhrada
vyjadřující ekonomickou protihodnotu toho, co není možné vrátit in natura (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura 12/2002 pod č. 235, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek 8/2000 pod č. 53). S úvahou, že při určení výše
peněžité náhrady nelze vycházet z odměny za výkon exekuční činnosti a z náhrad
hotových výdajů, za ztrátu času a za doručení písemností, které v době, kdy
výkony žalobkyně provedla, přiznával zákon č. 120/2001 Sb. (a na jeho základě
vyhláška č. 330/2001 Sb.) exekutorovi, se již ztotožnit nelze. Vydání
bezdůvodně získaného majetkového prospěchu nesouvisí s tím, jaké právní účinky
v exekučním řízení měly úkony provedené žalobkyní; pro určení výše nároku
(případně i podle § 136 o.s.ř.) je rozhodující pouze to, zda byly – a v jakém
rozsahu – vykonány. Náhrada ve smyslu ustanovení § 458 odst. 1, věty druhé,
obč. zák. je peněžitým vyjádřením hodnoty výkonů bez ohledu na to, že exekuční
činnost je svěřena zákonem určeným subjektům, které její výkon na jiného
nemohou delegovat; sankcí za porušení této direktivy je postižení smlouvy, jíž
se žalobkyně zavázala za úplatu provádět exekuce, (absolutní) neplatností.
Úkony, které žalobkyně provedla, a náklady, které jí vznikly, nicméně penězi
vyjádřitelnou hodnotu mají a nic nebrání její výši poměřovat s odměnou a
náhradou exekutora při provádění exekuce.
Odlišné právní posouzení otázky vydání majetkového prospěchu získaného plněním
z neplatného právního úkonu tedy správné není a dovolací důvod podle ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl uplatněn po právu; Nejvyšší soud proto –
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) – rozsudek
odvolacího soudu v potvrzující části zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za
středníkem, o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta
druhá, o.s.ř.).
V situaci, kdy posouzení věci nebylo správné již v rovině právní, shledal
dovolací soud nadbytečným zabývat se namítanými vadami řízení.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst.
1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i
o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá,
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26.ledna 2009
JUDr. Pavel Krbek, v.
r.
předseda senátu