20 Cdo 1214/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněné F. P. S. Ltd., zastoupené advokátkou, proti povinnému
Ing. P. H., CSc., správci konkurzní podstaty úpadkyně M. A., a.s., zastoupenému
advokátem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 2425/2005, o
dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně z 25.8.2006, č.j. 20
Co 663/2005-25, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího
řízení
k rukám jeho právního zástupce částku 1.550,- Kč.
Podáním doručeným soudu 21.6.2005 oprávněná navrhla nařízení exekuce rozhodčího
nálezu vydaného 30.12.2004 rozhodčím soudem ve Stockholmu. Tento nález obsahuje
tzv. konečný nález, v jehož bodě 1. rozhodčí soud „tímto prohlašuje, že
společnost F. má právo na přednostní zajišťovací nárok k aktivům společnosti L.
a k veškerému jmění společnosti M. jakékoli povahy a druhu zjištěnému k 15.
srpnu 2001. Tento nárok existuje až do doby, kdy bude půjčka ve výši
204.170.000,- Kč společně s šestiprocentním (6%) ročním úrokem splatným a
vypočítaným v první den každého kalendářního měsíce každého roku od 10. srpna
2002 (včetně) do data úplného uhrazení (včetně) splacena v plné výši.“
V bodě 2. tzv. „konečného nálezu“ rozhodčí soud „tímto nařizuje správci
konkurzní podstaty společnosti M. a správci konkurzní podstaty LZ poskytnout
společnosti F. okamžitě po vydání konečného nálezu právo přednostního
zajišťovacího nároku k aktivům společnosti L. a veškerému jmění společnosti M.
jakékoli povahy a druhu zjištěnému v souladu s prohlášením v bodě 1. výše.“
Dále pak podkladový rozhodčí nález obsahuje body 3. – 11., jejichž exekuci
(vyjma vymožení nákladů exekuce) oprávněná nenavrhla.
V tzv. petitu návrhu na nařízení exekuce oprávněná požaduje (viz bod V. bod
II. písm. a/ návrhu na č.l. 4) nařízení exekuce rozhodčího nálezu
„a/ k vymožení povinnosti vydat úplný soupis (vykázání aktiv) veškerého majetku
úpadce M. A. a.s., který byl původně ve vlastnictví společnosti L., a.s.,
včetně toho, který byl případně prodán, vyměněn, zastaven, zatížen břemenem,
nebo jinak zcizen od 15. srpna 2001, včetně majetku, který byl prodán, vyměněn,
zastaven, zatížen břemenem nebo jinak zlikvidován od 30. ledna 2004;
b/ k vymožení povinnosti poskytnout oprávněnému právo přednostního
zajišťovacího nároku k aktivům společnosti L., a.s., a k veškerému jmění
povinného jakékoli povahy druhu, tj. k vymožení povinnosti uzavřít zástavní
smlouvy na movitý i nemovitý majetek, který byl původně ve vlastnictví
společnosti L., a.s., a který je nyní ve vlastnictví úpadce – M. A. a.s.“, a k
vymožení povinnosti uhradit pověřenému soudnímu exekutorovi a oprávněné k rukám
jejího právního zástupce JUDr. J. T. náklady exekuce.
Usnesením z 5.8.2005, č.j. 69 Nc 2425/2005-13, městský soud návrh zamítl s
odůvodněním, že „v dané věci, kdy povinnost uložená správci konkurzní podstaty
úpadce – společnosti M. A., a.s., za situace, kdy tato společnost je od
18.6.2004 v konkurzu a kdy (rozhodčím nálezem) uložené povinnosti přímo
zasahují do činnosti správce, nelze exekuci k vymožení takto uložených
povinností nejen provést, ale ani nařídit. Cizí rozhodčí nález zcela odporuje
smyslu a účelu zákona č. 328/1991 Sb. o konkurzu a vyrovnání, jelikož by jím
byl oprávněný zcela upřednostněn před ostatními věřiteli, uplatňujícími nároky
vůči povinné a v konkurzním řízení by tak – v rozporu s veřejným pořádkem České
republiky – získal zcela mimořádné postavení.“
K odvolání oprávněné krajský soud – byť z důvodů zčásti odlišných a zčásti
dalších – rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. I podle názoru odvolacího
soudu „by bylo v rozporu s veřejným pořádkem České republiky, Ústavou i se
všemi normami platnými nejen v České republice, ale i v dalších signatářských
zemích New Yorské Úmluvy, aby někomu byla nařizována povinnost v rozporu s jeho
právy a povinnostmi a v rozporu s právním a veřejným pořádkem země, v níž má
být exekuce provedena. Po správci konkurzní podstaty nelze požadovat, aby
porušoval své povinnosti dané mu konkurzním zákonem a nelze mu tedy ani ukládat
povinnost, aby pro oprávněného zajistil přednostní pořadí v řízení konkurzním.
Věřitel může i po prohlášení konkurzu podat návrh na nařízení (ne provedení)
exekuce pro přiznané pohledávky, nikoli však proti správci konkurzní podstaty
(který není pasivně věcně legitimován), ale proti úpadci.“ Kromě uvedeného
odvolací soud uzavírá, že „výrok rozhodčího soudu je navíc neurčitý a
nevykonatelný s ohledem na ustanovení § 39 a násl. exekučního řádu.“.
Rozhodnutí krajského soudu napadla oprávněná dovoláním; zásadní právní význam
přisuzuje napadenému rozhodnutí s odůvodněním, že „odvolací soud nevyřešil
otázku, kdy je možno odepřít uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu pro rozpor
s veřejným pořádkem České republiky dle Čl. V ods. 2., písm. b) Úmluvy o uznání
a výkonu cizích rozhodčích nálezů ve znění vyhlášky 74/1959 Sb. Nesprávné
právní posouzení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
dovolatelka spatřuje v nesprávné aplikaci a výkladu výše uvedeného ustanovení
Úmluvy. Při výkladu tohoto předpisu se krajský soud nevypořádal s odvolací
námitkou oprávněné, argumentující výkladem pojmu „rozpor s veřejným pořádkem“,
podaným v rozhodnutí publikovaném pod R 26/87 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Oprávněná dále – aniž se v tomto směru zabývá otázkou zásadního
právního významu napadeného rozhodnutí – nesouhlasí ani se závěrem odvolacího
soudu o materiální nevykonatelnosti podkladového rozhodčího nálezu. Podle
jejího názoru obsahuje návrh na nařízení exekuce všechny náležitosti předepsané
exekučním řádem, a měl-li odvolací soud zato, že tomu tak není, byl povinen
oprávněnou vyzvat k opravě a doplnění návrhu a poučit ji, jak má opravu a
doplnění provést, což však v daném případě neučinil.
Povinný navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu
dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2
o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné
věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání
proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační
rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména
tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem
dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací
přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím
důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde
nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o
tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů
procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž
lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí
– tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení
odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem
včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Oprávněná však argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má – pokud
jde o posouzení materiální (ne)vykonatelnosti podkladového rozhodčího nálezu –
po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesla, a k závěru o
splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání
obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by
mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak
mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního
právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci
nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při
posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně
vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak starší (srov. zhodnocení uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek č. 9-10, ročník 1981, pod poř. č. 21, str. 160/498 a zprávu
uveřejněnou v téže Sbírce, č. 6, ročník 1984, pod poř. č. 27, str. 130/318),
tak současná (viz usnesení uveřejněné v téže Sbírce, č. 1, ročník 2000, pod
poř. č. 4, str. 14/44) judikatura zdůrazňuje, že nezbytným předpokladem pro
nařízení exekuce je, aby práva a jim odpovídající povinnosti byly ve
vykonávaném rozhodnutí či jiném titulu určeny přesným a nepochybným způsobem.
Soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 30.6.2004, sp. zn. 20 Cdo
965/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 9, ročník 2004, pod poř.
č. 183) také formulovala a vysvětlila závěr, že není-li možné dovodit z
rozhodnutí náležitosti materiální vykonatelnosti podle § 261a odst. 1 o.s.ř.
ani výkladem s přihlédnutím k povaze uložené povinnosti či ke způsobu exekuce,
nelze takové rozhodnutí vykonat; soud návrh na nařízení jeho výkonu zamítne.
Tomu odpovídající závěr dovodila také literatura (Kůrka, V., Drápal, L. Výkon
rozhodnutí v soudním řízení. Linde. Praha 2004, str. 72, 310), jestliže
zdůraznila, že z povahy exekučního řízení plyne, že – z hlediska požadavku
materiální vykonatelnosti titulu chybějící – okolnosti soud v exekučním řízení
již zásadně zjišťovat nemůže, a že tedy v exekučním řízení není přípustné titul
navržený k exekuci o tyto okolnosti doplňovat, a to ani rešeršemi do nalézacího
řízení, ani (až na výjimky) k příslušnému právnímu předpisu, natožpak tyto
okolnosti zjišťovat dokazováním. To, co má povinný plnit, musí korespondovat s
těmi způsoby exekuce, které jakožto přípustné předjímá ustanovení § 59
exekučního řádu (str. 101 uvedené publikace).
Uvedeným kritériím (požadavkům na určitost návrhu) neodpovídá dikce užitá v
podkladovém rozhodčím nálezu, je-li v bodě 2. jeho konečného nálezu správci
konkurzní podstaty „nařízeno poskytnout oprávněnému ….. právo přednostního
zajišťovacího nároku k aktivům společnosti L. a veškerému jmění společnosti M.
jakékoli povahy a druhu…“.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani to, že v tzv. petitu návrhu (bod V,
písm. b/, na č.l. 4) na nařízení exekuce oprávněná onu povinnost „poskytnout
oprávněnému právo přednostního zajišťovacího nároku …..“ dále vymezila jako
„povinnost uzavřít zástavní smlouvy na movitý i nemovitý majetek, který byl
původně ve vlastnictví společnosti L. a.s., a který je nyní ve vlastnictví
úpadce – společnosti M. A., a.s“. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že závěr
odvolacího soudu o nedostatku materiální vykonatelnosti podkladového rozhodčího
nálezu je v souladu s dosavadní judikaturou.
Navrhuje-li oprávněná dále nařízení exekuce „k vymožení povinnosti vydat úplný
soupis (vykázání aktiv) veškerého majetku úpadce …..“ (viz bod V, písm. a/
návrhu), nemá návrh v této části oporu v titulu, jelikož rozhodčí nález –
stanovící v bodě 3. konečného nálezu pouze to, že „oprávněný má nárok na
vykázání aktiv L. …..“ žádnou povinnost k „vydání úplného soupisu veškerého
majetku úpadce“ neobsahuje. I z tohoto důvodu je – v konečném důsledku – závěr
odvolacího soudu, že rozhodčí nález „nemůže být řádným titulem vůči správci
konkurzní podstaty podle navrhovaného výroku II písm. a) i b) návrhu
oprávněné“ (jinak řečeno, že zde tedy je důvod k zamítnutí návrhu) správný, v
souladu se soudní praxí i literaturou (občanský soudní řád. Komentář. II díl.
7. vydání. Praha: C.H.BECK, 2006. s 1437, vysvětl. 1.).
Protože již z těchto dvou důvodů bylo třeba návrh na nařízení exekuce
zamítnout, Nejvyšší soud – aniž se zabýval posouzením věci z hlediska
(dovoláním namítnuté a podle dovolatelky nesprávně vyřešené) otázky správnosti
výkladu a použití ustanovení Čl. V odst. 2., písm. b) Úmluvy o uznání a výkonu
cizích rozhodčích nálezů „ve znění vyhlášky 74/1959 Sb.“ – dovolání podle §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. (viz usnesení
Nejvyššího soudu z 27.10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2006 pod poř. č. 48).
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto,
oprávněný tedy má podle ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst.
5 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty
spočívají v částce 2 500,- Kč představující sazbu odměny za zastupování
advokátem (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 3 odst. 1 § 12 odst. 1 písm. a/ bod 3.,
§ 14 odst. 1, § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby
výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o
náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění účinném po
1. 9. 2006 /dále jen „vyhláška“/), sníženou o 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky,
a v částce 300,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb, ve znění účinném po 1. 9. 2006.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Vladimír
Mikušek, v. r.
předseda senátu