20 Cdo 1249/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Petra Šabaty v exekuční
věci oprávněné L. M., s. s r.o., proti povinné A. K., zastoupené advokátem, pro
částku 195.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.
zn. 69 Nc 1367/2002, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně z
11. 7. 2005, č. j. 20 Co 113/2004-16, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 4. 7. 2002, č. j.
69 Nc 1367/2002-3, kterým městský soud nařídil exekuci (svého vykonatelného
rozsudku z 30. 3. 2001, č. j. 38 C 178/99-69), jejímž provedením pověřil
označeného soudního exekutora. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně
dospěl k názoru, že k exekuci navržený exekuční titul byl „řádně…doručován
zástupci povinné do vlastních rukou a v důsledku jeho nezastižení byl uložen“,
a je tak pravomocný a vykonatelný.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z „ust. § 236 a násl. o.s.ř.“
povinná, aniž se zabývá otázkou zásadního právního významu napadeného
rozhodnutí, namítá, že řízení před krajským soudem bylo postiženo vadami, jež
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; první vadu spatřuje v
okolnosti, že se odvolací soud nijak nevypořádal s její námitkou nesplnění
podmínek předepsaných ustanovením § 28d odst. 3 jednacího řádu pro okresní a
krajské soudy pro náhradní doručení, jelikož sama doručenka ve spise chyběla,
údaj o uložení je vyznačen pouze na obálce a i na ní chybí jméno doručovatele.
Další vada řízení pak spočívá v okolnosti, že přestože podle názoru nalézacího
odvolacího soudu měl soud prvního stupně povinnou vyzvat k prokázání jejích
tvrzení a současně ji poučit o následcích případného neunesení důkazního
břemene, soud prvního stupně tak neučinil a odvolací soud tuto skutečnost pouze
konstatoval, aniž z ní vyvodil důsledky pro řízení. Nesprávné právní posouzení,
tedy naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
dovolatelka spatřuje v závěru odvolacího soudu, „který považoval usnesení soudu
prvního stupně za řádně doručené přesto, že pro náhradní doručení nebyly
splněny předepsané podmínky“.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru
dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2
o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné
věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání
proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační
rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména
tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce,
vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních,
navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka, aniž ovšem uvedla, v čem má spočívat zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí, zpochybnila závěr, že k výkonu navržený exekuční titul
je vykonatelný. Tento závěr je sice závěrem právním, jehož přezkum je v
dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř., aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná
skutková zjištění. V projednávané věci šlo především o zjištění, zda k exekuci
navržené rozhodnutí bylo povinné (jejímu zástupci) řádně doručeno. Nesprávnost,
případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím
dovolacích důvodů podle § 241a odst. 3, resp. § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Za použití druhého (posuzováno podle obsahu dovolání) z uvedených důvodů
dovolatelka vytýká, že odvolací soud nezjišťoval, zda jí byl exekuční titul
řádně doručen, a předložila vlastní skutkovou verzi, že rozhodnutí jí doručeno
nebylo a že nastat nemohla ani fikce náhradního doručení.
I když dovolatelka zpochybnila právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti
exekučního titulu, učinila tak způsobem neregulérním; závěr o jeho
vykonatelnosti založila na vlastních skutkových tvrzeních odlišných od
zjištění, k nimž dospěl soud odvolací. Vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž patří i dovolatelkou vytýkané pochybení
odvolacího soudu při šetření okolností doručení exekučního titulu, eventuálně
nesplnění poučovací povinnosti (ovšem navíc v nalézacím řízení, jehož případné
vady s vadami řízení vykonávacího směšovat nelze), viz str. 3 zrušovacího
usnesení krajského soudu 19. 9. 2003 na straně 89 nalézacího spisu, však – jak
již bylo uvedeno – způsobilým důvodem dovolání přípustného jen podle § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (§ 238a odst. 2 o.s.ř.) být nemohou.
Kromě uvedeného nelze ponechat stranou, že otázku, zda byl exekuční titul řádně
doručen, si – kladně – vyřešil i samotný nalézací soud (v rámci posouzení
včasnosti odvolání žalované proti nyní vykonávanému rozsudku). Jak totiž plyne
z nalézacího spisu, jeho v pořadí prvé usnesení z 25. 10. 2002, č. j. 38 C
178/99-79, jímž podle § 208 odst. 1 o.s.ř. odvolání povinné (žalované) proti
vykonávanému rozsudku jako opožděné odmítl, bylo sice usnesením krajského soudu
z 19. 10. 2006, č. j. 13 Co 237/2003-88, zrušeno a věc byla soudu prvního
stupně vrácena, ten však svým dalším usnesením, tentokrát z 2. 5. 2007, č. j.
38 C 178/99-100, odvolání povinné podle § 208 odst. 1 o.s.ř., tedy jako
opožděné, odmítl opětovně, nyní již – dnem 2. 6. 2007 – pravomocně. Toto
pravomocné rozhodnutí nalézacího soudu je pro soudy v exekučním řízení závazné
a tyto soudy jsou jím vázány (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 30.
6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č.
10/2005 pod poř. č. 166 /viz předposlední odstavec str. 817/).
Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího
ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.)
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI.
exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu