Nejvyšší soud Usnesení občanské

20 Cdo 1249/2007

ze dne 2008-11-26
ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.1249.2007.1

20 Cdo 1249/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Petra Šabaty v exekuční

věci oprávněné L. M., s. s r.o., proti povinné A. K., zastoupené advokátem, pro

částku 195.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.

zn. 69 Nc 1367/2002, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně z

11. 7. 2005, č. j. 20 Co 113/2004-16, takto:

Dovolání se odmítá.

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 4. 7. 2002, č. j.

69 Nc 1367/2002-3, kterým městský soud nařídil exekuci (svého vykonatelného

rozsudku z 30. 3. 2001, č. j. 38 C 178/99-69), jejímž provedením pověřil

označeného soudního exekutora. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně

dospěl k názoru, že k exekuci navržený exekuční titul byl „řádně…doručován

zástupci povinné do vlastních rukou a v důsledku jeho nezastižení byl uložen“,

a je tak pravomocný a vykonatelný.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z „ust. § 236 a násl. o.s.ř.“

povinná, aniž se zabývá otázkou zásadního právního významu napadeného

rozhodnutí, namítá, že řízení před krajským soudem bylo postiženo vadami, jež

mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; první vadu spatřuje v

okolnosti, že se odvolací soud nijak nevypořádal s její námitkou nesplnění

podmínek předepsaných ustanovením § 28d odst. 3 jednacího řádu pro okresní a

krajské soudy pro náhradní doručení, jelikož sama doručenka ve spise chyběla,

údaj o uložení je vyznačen pouze na obálce a i na ní chybí jméno doručovatele.

Další vada řízení pak spočívá v okolnosti, že přestože podle názoru nalézacího

odvolacího soudu měl soud prvního stupně povinnou vyzvat k prokázání jejích

tvrzení a současně ji poučit o následcích případného neunesení důkazního

břemene, soud prvního stupně tak neučinil a odvolací soud tuto skutečnost pouze

konstatoval, aniž z ní vyvodil důsledky pro řízení. Nesprávné právní posouzení,

tedy naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

dovolatelka spatřuje v závěru odvolacího soudu, „který považoval usnesení soudu

prvního stupně za řádně doručené přesto, že pro náhradní doručení nebyly

splněny předepsané podmínky“.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru

dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná

rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2

o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné

věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání

proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační

rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené

rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména

tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování

dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či

dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným

právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata

se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce,

vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních,

navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod

podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá

na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka, aniž ovšem uvedla, v čem má spočívat zásadní právní význam

napadeného rozhodnutí, zpochybnila závěr, že k výkonu navržený exekuční titul

je vykonatelný. Tento závěr je sice závěrem právním, jehož přezkum je v

dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.

b/ o.s.ř., aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná

skutková zjištění. V projednávané věci šlo především o zjištění, zda k exekuci

navržené rozhodnutí bylo povinné (jejímu zástupci) řádně doručeno. Nesprávnost,

případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím

dovolacích důvodů podle § 241a odst. 3, resp. § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.

Za použití druhého (posuzováno podle obsahu dovolání) z uvedených důvodů

dovolatelka vytýká, že odvolací soud nezjišťoval, zda jí byl exekuční titul

řádně doručen, a předložila vlastní skutkovou verzi, že rozhodnutí jí doručeno

nebylo a že nastat nemohla ani fikce náhradního doručení.

I když dovolatelka zpochybnila právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti

exekučního titulu, učinila tak způsobem neregulérním; závěr o jeho

vykonatelnosti založila na vlastních skutkových tvrzeních odlišných od

zjištění, k nimž dospěl soud odvolací. Vady řízení, které mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž patří i dovolatelkou vytýkané pochybení

odvolacího soudu při šetření okolností doručení exekučního titulu, eventuálně

nesplnění poučovací povinnosti (ovšem navíc v nalézacím řízení, jehož případné

vady s vadami řízení vykonávacího směšovat nelze), viz str. 3 zrušovacího

usnesení krajského soudu 19. 9. 2003 na straně 89 nalézacího spisu, však – jak

již bylo uvedeno – způsobilým důvodem dovolání přípustného jen podle § 237

odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (§ 238a odst. 2 o.s.ř.) být nemohou.

Kromě uvedeného nelze ponechat stranou, že otázku, zda byl exekuční titul řádně

doručen, si – kladně – vyřešil i samotný nalézací soud (v rámci posouzení

včasnosti odvolání žalované proti nyní vykonávanému rozsudku). Jak totiž plyne

z nalézacího spisu, jeho v pořadí prvé usnesení z 25. 10. 2002, č. j. 38 C

178/99-79, jímž podle § 208 odst. 1 o.s.ř. odvolání povinné (žalované) proti

vykonávanému rozsudku jako opožděné odmítl, bylo sice usnesením krajského soudu

z 19. 10. 2006, č. j. 13 Co 237/2003-88, zrušeno a věc byla soudu prvního

stupně vrácena, ten však svým dalším usnesením, tentokrát z 2. 5. 2007, č. j.

38 C 178/99-100, odvolání povinné podle § 208 odst. 1 o.s.ř., tedy jako

opožděné, odmítl opětovně, nyní již – dnem 2. 6. 2007 – pravomocně. Toto

pravomocné rozhodnutí nalézacího soudu je pro soudy v exekučním řízení závazné

a tyto soudy jsou jím vázány (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 30.

6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č.

10/2005 pod poř. č. 166 /viz předposlední odstavec str. 817/).

Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího

ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.)

podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI.

exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. listopadu 2008

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu