20 Cdo 1258/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky
a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného Ing. P. K., zastoupeného
advokátkou, proti povinné A. P., a.s., o nařízení exekuce, pro 301.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 ENc 217/2004,
o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.
července 2004, č. j. 9 Co 841/2004-77, takto:
Dovolání se zamítá.
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení, jímž
soud prvního stupně (ve výroku IV. usnesení) návrh oprávněného na nařízení
exekuce na majetek povinného pro uspokojení pohledávky ve výši 56.702.670,75 Kč
zamítl, maje za to, že obrana povinného spočívající na právním závěru, dle
kterého je oprávněn požadovat (s ohledem na dikci exekučního titulu) úrok z
prodlení z úroků z prodlení, je nesprávná. Dle závěru odvolacího soudu exekuční
titul nedovoluje učinit závěr, že by se sjednané úroky měly stát součástí
jistiny.
Oprávněný ve včasném dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále také jen
„o.s.ř.“)]. Nesprávné právní posouzení věci pak dovolatel spatřuje v chybné
interpretaci exekučního titulu odvolacím soudem. Dle názoru dovolatele dikce
exekučního titulu, dle nějž „žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku
301.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,125 % z aktuální dlužné částky za
každý den prodlení od 5.8.1992 do zaplacení a…“ zakládá jeho oprávnění
požadovat po povinné úrok z prodlení ve výši 0,125 % denně nejen z jistiny, ale
taktéž i z vyčíslených úroků z prodlení k tomu kterému dni.
Povinná ve svém vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo zamítnuto, neboť
nelze učinit závěr, že by se sjednané úroky staly součástí jistiny a navíc
právní teorie požadovat úroky z úroků přímo zapovídá. Oprávněná dále poukazuje
na skutečnost, že přiznané úroky mají povahu úroků z prodlení a nikoliv povahu
úroků smluvních.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud
projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.dubna 2005.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu
prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí;
ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z uvedeného plyne, že dovolání proti tomuto usnesení je přípustné za
předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1
písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo
odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k
založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.,
musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé
po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán
zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje
tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným
důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.),
lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska
těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu
podřaditelné.
Tato podmínka je v dané věci splněna; k otázce, jež byla klíčová pro
rozhodnutí odvolacího soudu v rámci exekučního řízení (materiální vykonatelnost
titulu ukládajícího zaplatit úroky z aktuální dlužné částky), a kterou otevřel
dovolatel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu, se Nejvyšší soud dosud
explicite nevyjádřil; přitom její posouzení může být způsobilé ovlivnit
posouzení věcí obdobných, pročež má i potřebný potenciál ku zobecnění.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody
(včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li
dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z
úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Protože uvedené vady namítány nebyly a ze spisu se nepodávají, je tedy
předmětem dovolacího přezkumu posouzení závěru odvolacího soudu, dle něhož je
správný výklad výroku vykonávaného rozsudku, podle kterého oprávněnému nenáleží
úrok z prodlení z úroku z prodlení.
Jak poukázal Nejvyšší soud ve svém usnesení z 30.6.2004, sp. zn. 20 Cdo
965/2003 (srov. též obdobně JUDr. Vladimír Kůrka, JUDr. Ljubomír Drápal, Výkon
rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, 2004, str. 310) jednou ze základních
náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí je, aby v něm byl vymezen
rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí nařízen. Je
tomu tak proto, aby vykonávací orgán (v daném případě soud) věděl, co vlastně
má být vynuceno, a aby nemusel teprve v průběhu vykonávacího řízení zjišťovat,
co je obsahem uložené povinnosti. Exekučnímu soudu tedy přísluší posoudit, zda
rozhodnutí k výkonu navržené ukládá povinnému povinnosti, jež lze vskutku
vykonat, tedy např. zda uložená povinnost odpovídá možným způsobům exekuce, zda
tato povinnost je konkretizována dostatečně určitě apod., a ačkoli musel mít
nalézací soud na zřeteli totéž, nelze vyloučit, že soud exekuční dospěje k
jinému závěru a pro nedostatek (materiální) vykonatelnosti předloženého titulu
návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítne. Neobsahuje-li exekuční titul
všechny předpoklady materiální vykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 o.s.ř.,
může podle něj být exekuce nařízena jen v případě, že chybějící údaje nebo
údaje v něm uvedené nepřesně, nesrozumitelně nebo (a o takový případ jde i v
nyní souzené věci) neurčitě lze doplnit nebo nahradit postupem podle § 261a
odst. 2 a 3 o.s.ř. Při zkoumání materiální vykonatelnosti rozhodnutí vychází
soud z obsahu rozhodnutí, především z jeho výroku, případně i z odůvodnění,
avšak pouze za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností
o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti; výrok titulu nelze jakkoli
doplňovat či opravovat.
Také v usnesení ze dne 11.1.2005, spzn. 21 Cdo 1720/2004 publikovaném
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6/2005 pod poř. č. 47 Nejvyšší
soud vyložil, že obsah rozhodnutí soud vyslovuje ve výroku rozhodnutí (srov. §
155 odst. 1 o. s. ř.) a že jen výrok rozhodnutí je závazný (srov. § 159a o. s.
ř.). Splnění předpokladů materiální vykonatelnosti musí proto vyplývat z výroku
vykonávaného rozhodnutí, který lze vykládat v souvislosti se záhlavím
rozhodnutí (zejména ohledně přesné individualizace oprávněného a povinného)
nebo s jeho odůvodněním, jestliže obsah výroku blíže ozřejmuje a je možné s
jeho pomocí odstranit případné pochybnosti o obsahu a rozsahu uložených
povinností, s přihlédnutím k povaze věci nebo k předepsanému způsobu exekuce.
Z hlediska těchto zásad je na místě i v posuzovaném případě hodnotit
možnosti výkladu vykonávaného rozhodnutí. Odvolací soud tak odkazem na
vykonávaný titul (odkazem na smlouvu o dílo a kupní smlouvu ze dne 30.1.1992, o
níž se titul opírá) při výkladu pojmu titulu aktuální dlužné částky ve
vztahu k jeho obsahu činí.
Podle standardního výkladu podávaného soudní praxí i judikaturou je
závazkový právní vztah úrokový peněžním závazkem, který vzniká pouze tehdy,
jestliže mezi účastníky existuje peněžitý závazkový právní vztah hlavní.
Úrokovým závazkovým právním vztahem je závazek zaplatit věřiteli určitou
poměrnou část (zpravidla určenou procentní sazbou) peněžitého závazku hlavního.
Není v soudní teorii i praxi rozporu v tom, že úroky z prodlení mají povahu
sankce (sankční úroky) za prodlení dlužníka se splněním (hlavního) závazku.
Platí se vedle vlastního plnění (obvykle) stanoveným procentem z té části
dluhu, s níž je dlužník v prodlení. Tyto obecné závěry ostatně jednoznačně
plynou z usnesení velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 24.
března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, publikovaného v časopise Soudní
judikatura č. 4/2004, poř. č. 65, na který výslovně poukazoval jak odvolací
soud, tak také i dovolatel sám ve svém podání. Nejvyšší soud se zde postavil na
názor, dle nějž ani občanský ani obchodní zákoník neumožňují věřiteli požadovat
po dlužníku příslušenství (úrok z prodlení) pro případ prodlení s placením
příslušenství pohledávky a že tím není dotčeno právo účastníků dohodnout se, že
smluvené úroky se stanou součástí jistiny. Při akceptaci uvedených závěru proto
nemůže obstát právní závěr dovolatele, že je s ohledem na znění exekučního
titulu oprávněn požadovat úroky z prodlení z jistiny navýšené o narostlé úroky
z prodlení. Pokud soud v nalézacím řízení přiznal dovolateli nárok požadovat po
povinném (vedle dalšího) částku „301.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,125
% z aktuální dlužné částky“, nevyjádřil tim nic jiného než právě uvedenou
akcesoritu mezi jistinou samotnou a jejím příslušenstvím. Není žádného důvodu
interpretovat exekuční titul způsobem, jakým činí dovolatel, který vskutku
nerozlišuje mezi smluvními a zákonnými úroky z prodlení a který nadále podle
obsahu svého dodatečného podání (datovaného dnem 7.7.2005) přehlíží odlišnosti
obsahu dispozitivního ujednání účastníků hmotněprávního vztahu a zákonnosti
soudního rozhodování při vynucování plnění, jehož rozsah stanoví kogentně
zákonná norma (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.3.2005 ve věci
sp.zn. 33 Odo 1117/2003). V případě akceptace dovolatelova výkladu by docházelo
nejen ke stírání rozdílné povahy jistiny a příslušenství jako takového, ale do
důsledku dovedeno by uvedená akcesorita byla negována, neboť by dospělé úroky z
prodlení byly - bez dalšího - postaveny naroveň jistině samotné. Uvedené závěry
zastávané naproti tomu soudy ostatně také nepřímo korespondují s právním
názorem vysloveným v díle Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol.
Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, str. 417,
který úročení příslušenství nepřipouští.
Pokud tedy exekuční titul přiznává oprávněnému vůči povinné úrok z
prodlení z aktuální dlužné částky, pak jej nelze vyložit – z logiky a povahy
věci – jinak, nežli že ukládá povinnost žalované (povinné) hradit žalobci
(oprávněnému) úroky z prodlení z aktuální (zbylé) neuhrazené jistiny a nikoliv
- jak mylně dovozuje oprávněný – z jistiny a dospělých úroků z prodlení jako
celku.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
se tedy dovolateli právní posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit
nepodařilo. Odvolací soud uplatnil v dané věci právní názor shodný s tím, který
byl vyložen. Protože je jeho rozhodnutí ve smyslu § 243b odst. 2 o.s.ř.
správné, Nejvyšší soud, aniž by nařizoval jednání, podle téhož ustanovení
dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v poměrech Hlavy VI.
zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční
řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. září 2005
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu