20 Cdo 1276/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a Doc. JUDr. Věry
Korecké, CSc., v právní věci žalobkyně Č. p. T. J., proti žalovanému městu D.,
zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Děčíně
pod sp. zn. 11 C 1053/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 14.12.1999, č.j. 12 Co 56/99 - 53, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Soud prvního stupně vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně domáhala určení,
že je vlastníkem nemovitostí, které v žalobě označila. Rozhodnutí založil na
tom, že darovací smlouva ze dne 16.4.1958, jíž byly dotčené nemovitosti
převedeny Náboženskou maticí na stát, byla absolutně neplatným právním úkonem.
Odvolací soud tento rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl, odchyluje se
od soudu prvního stupně co do právního posouzení věci. Jelikož k odnětí
sporného majetku došlo standardním postupem v rámci výkonu státního dozoru nad
majetkem církví a náboženských společností a správy majetkových podstat řádů a
kongregací Náboženskou maticí, završeným darovací smlouvou ve prospěch státu,
bylo nutné, mínil odvolací soud, uplatnit důsledky, jež plynou ze zvláštního
zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních
řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého. Ty pak spočívají v tom, že
subjekt, který je podle tohoto zákona „oprávněným“ k majetku vypočtenému v jeho
příloze, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k majetku, který zde
uveden není. Žalobě tedy nelze vyhovět proto, že žalobkyně se domáhala určení
vlastnického práva k nemovitostem, jež nejsou výčtem podle § 1 zákona č.
298/1990 Sb. dotčeny (byly jí navráceny nemovitosti jiné).
Žalobkyně (za niž jedná pověřený zaměstnanec s právnickým
vzděláním) ve včasném dovolání namítla, že rozsudek odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.).
Podle jejího názoru ze zákona č. 298/1990 Sb. neplyne, že je vyloučena
obecná občanskoprávní ochrana vlastnického práva; tento předpis je sice
speciální, avšak upravuje pouze majetkové vztahy týkající se v (jeho)
příloze vypočteného majetku, nikoliv však veškerého řeholního majetku, jenž byl
odňat. Dovolatelka má za to, že „povyšování (tohoto) zákona“ (jehož smyslem
nebylo nic jiného, než „první pomoc“, která měla „zjednodušeným způsobem“
zajistit základní fungování dříve postižených řádů a kongregací) nad občanský
zákon, Ústavu a Listinu základních práv a svobod - bez opory v právním řádu
- je ohrožena „i základní demokracie“. Majetek byl náboženským subjektům
(oproti mínění odvolacího soudu) odnímán různorodými způsoby (pravomocnými
rozhodnutími zemědělských referátů podle zákona č. 46/1948 Sb., resp.
rozhodnutími odborů okresních národních výborů na základě vládního nařízení č.
15/1959 Sb.); pro způsob užitý v daném případě (jakož i „velmi často“ v
případech jiných) - darovací smlouvou Náboženské matice - je rozhodující,
uzavřel dovolatel, že tato smlouva je od samého počátku neplatná, a tento
„nesporný fakt“ nemůže být potlačen ani odlišným názorem „kteréhokoli orgánu“,
včetně soudního.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají
a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti
rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) a dovolatelka jím uplatnila způsobilý dovolací
důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Jelikož s výjimkou vad řízení podle § 242 odst. 3 o.s.ř. (jež nebyly
dovolatelkou namítány a z obsahu spisu se nepodávají) je dovolací soud vázán
dovolacím důvodem, je předmětem dovolacího přezkumu správnost posouzení
důsledků, jež pro dotčené právní poměry lze vyvozovat ze zákona č. 298/1990
Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a
arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb. (dále jen zákona č.
298/1990 Sb.), ke kterému v dané věci dospěl odvolací soud.
Dovolání není důvodné.
Podle preambule zákona č. 298/1990 Sb. je jeho účelem náprava křivd
způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména
protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu byl
ustanovením § 1 odst. 1, 3 nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 3
prohlášen ke dni účinnosti (resp. k 1.8.1991) za vlastnictví
jednotlivých řádů a kongregací, nemovitý majetek uvedený v příloze č. 2 za
vlastnictví arcibiskupství olomouckého, a za vlastnictví jednotlivých řádů a
kongregací a arcibiskupství olomouckého byl prohlášen také movitý majetek (§ 1
odst. 4), který byl ke dni 10.4.1950 umístěn v těchto nemovitostech, pokud
existuje a je známo, kde se nachází.
V judikatuře Nejvyššího soudu byl vícekrát (kupř. v rozsudcích ze dne
30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze
dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon
1802/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn.
20 Cdo 1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, ze dne 29.6.2000, sp.
zn. 20 Cdo 2181/98, a ze dne 28.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 28/2000) vysloven
názor, že „subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č.
338/1991 Sb., oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není
legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat
řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a
náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není“. Odvolací
soud jej uplatnil v mnohém doslova, oba účastníci (podle obsahu spisu) jej
znají, a Nejvyšší soud - odkazuje na něj, když svůj názor nezměnil - tam
vtělenou argumentaci proto již opakovat nebude.
Nejvyšším soudem zastávané pojetí vychází z toho, že určité postupy
odnětí majetku, vycházející z existence státního dozoru nad majetkem církví a
náboženských společností, byly uplatněny při odnímání majetku církevních
subjektů coby postupy typické resp. obecné, přičemž jejich organizační a ideový
základ spočíval v tom, že byly regulovány obecnými právními instrumenty, a
vyplývaly ze všeobecného záměru, jímž byla univerzální likvidace majetkových
podstat řádů a kongregací. Tomu pak odpovídá, že zákon č. 298/1990 Sb.
postihuje svými restitučními prostředky především je, jestliže zásadně jimi
byly napravované majetkové křivdy páchány, a to nejméně potud, že
upravuje vlastnické poměry k tomu majetku, jenž byl právě v jejich rámci ve
prospěch státu odnímán. Navzájem odlišné vlastnické důsledky (jednou je majetek
výčtem zákona pozitivně dotčen, a podruhé dotčen není, přičemž v prvém případě
je prohlášen za vlastnictví zákonem určeného oprávněného, zatímco v
druhém případě se stávající právní poměry nemění) proto nejsou nikterak závislé
na právní kvalifikaci úkonů, které k tomuto odnětí vedly, resp. na tom, zda
byl jimi majetek odňat platně či neplatně, ale toliko na tom, zda jde nebo
nejde o majetek určený zvláštní výčtovou (restituční) metodou, již zákon č.
298/1990 Sb. v § 1 zvolil. Jestliže zákon tímto výčtem založil nápravu
majetkové křivdy ohledně jen některého z takto odňatého majetku a nikoli
jiného, byť odňatého týmž postupem (resp. témuž subjektu, jak je tomu v dané
věci), pak to logicky nemůže znamenat nic jiného, než že subjekt jinak podle
zákona oprávněný (ve vztahu k majetku vypočtenému) ohledně tohoto dalšího
(nevypočteného) majetku k uplatnění vlastnického práva povolán není.
Výtky, které tomuto názoru adresoval dovolatel, přijmout nelze; o tom,
že zákon č. 298/1990 Sb. je předpisem speciálním, ani on nepochybuje. Jeho
výklad (oproti dovolateli) však Nejvyšší soud spojuje s vymezením jeho
celkového „restitučního“ charakteru; subjektová určení (osob oprávněných a
povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví (prohlášení výčtem)
jsou z něj samozřejmé, a „restituční skutkovou podstatu“ (určitou formu odnětí
majetku) lze v konkrétních případech dovodit. Její konstrukce vychází, jak je
výše uvedeno, z existence státního dozoru nad majetkem církví a
náboženských společností, jenž nalézal výrazu v působnosti Státního úřadu pro
věci církevní, resp. ministerstva školství a kultury, v existenci správy
majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům)
Náboženskou maticí, a v oprávněních, svěřených Náboženské matici jejím
statutem, jež byly posléze - ohledně spravovaného majetku - (typicky)
finalizovány darovacími smlouvami ve prospěch československého státu.
Právě tuto její skutkovou základnu odvolací soud v posuzovaném případě
dovodil, a dovolatel jeho závěry v dovolání nezpochybnil.
Zákon č. 298/1990 Sb. tím nabývá znaků obdobných těm, jež jsou vlastní
restitučním předpisům ostatním, pročež se uplatní právě ty rysy speciality,
které jsou jim vlastní. Problém vztahu speciálních (restitučních) předpisů k
předpisům obecným je v soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že jsou-li
splněny subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze
užít jen je, a k vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty,
které jsou jimi upraveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1997,
sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 9/1999).
Dovolatelem předkládané pojetí, zužující „restituční“ povahu zákona č.
298/1990 Sb. (jakožto předpisu speciálního) na nápravu odnětí majetku toho
majetku, který je v jeho přílohách výslovně vypočten, odůvodněné potřebou
„zjednodušeného způsobu řešení situace ve věci konkrétních subjektů“ (aniž by
bylo třeba podstoupit standardní postup „v obecném právním režimu“ a zde
vlastnictví jednotlivě prokazovat), obstát rovněž nemůže. Není totiž
představitelné, aby toliko na základě zjevně nahodilých okolností (politické
vůle, podkladové dostupnosti či hospodářské potřeby) bylo deklarováno, že
ohledně jedné věci (ve výčtu příloh uvedené) se určitý subjekt stal vlastníkem
až účinností restitučního zákona, zatímco ohledně jiné věci (neuvedené) jím
nikdy být nepřestal, je jím „odjakživa“ a kontinuálně, ačkoli obě věci byly
(případně) odňaty naráz, a stejným způsobem, (toutéž) darovací smlouvou
Náboženské matice. Existující vlastnické právo může stěží být „navíc“ založeno
zákonem, a to k okamžiku jinému, než od kterého vlastníku předtím svědčilo.
Ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
uvádí, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské
společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným
osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Z toho logicky plyne, že tyto
subjekty (jmenovitě řády a kongregace) za současné vlastníky nepokládá.
Zákon č. 298/1990 Sb. - z pohledu intencionálního - zjevně představoval jistý
(první) krok obnovy vlastnictví tzv. církevního majetku, a citované
ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. výslovně předjímá legislativní kroky další. V
případě, že by se prosadila argumentace dovolatele, byly by prakticky
vyloučeny; „restituce církevního majetku“ by se prováděla v rámci soudních
řízení, na základě „obecného právního režimu“.
Obavu z protiústavnosti konečného účinku zákona č. 298/1990 Sb. by v té
podobě, jak ji dovolatel vyjádřil, bylo možno spojovat i s jinými restitučními
předpisy (srov. kupř. § 6 odst. 2, § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů). Názor, který Nejvyšší soud aplikuje, koresponduje tomu,
který vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 5.12.1996, sp. zn. I. ÚS
280/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České
republiky pod č. 33 ve svazku 6, ročník 1996, díl II., na straně 607 až 609,
stejně jako v usnesení ze dne 25.4.2000, sp. zn. II. ÚS 107/2000. Podávaný
výklad je proto podle přesvědčení Nejvyššího soudu ústavně konformní.
Ani kritiku závěru, že odvolacím soudem popsaný způsob odnětí majetku
byl obecným způsobem odnětí majetku církevním právnickým osobám „jako takovým“,
nelze mít za efektivní. Jednak z kontextu odůvodnění napadeného rozsudku se
podává, že odvolací soud měl na mysli nikoli církevní subjekty všeobecně, ale
ty, o něž v působnosti zákona č. 298/1990 Sb. jde především (řeholní řády a
kongregace), jednak - argumentuje-li odnětím správními akty - nelze přehlížet,
že zvláštním znakem restitučními předpisy upravovaných vztahů je (právě) i
způsobilost vyloučit jinak trvající důsledky veřejnoprávních aktů, jež zasáhly
do vlastnických poměrů původních, a možnost ustavit vlastnické poměry
odlišné od těch, které byly jejich důsledkem, aniž by tato rozhodnutí byla
odklizena; nestalo-li se tak, jsou k vlastnické obnově k dispozici - už z
tohoto zvláštního důvodu - jen speciální (restituční) předpisy, a to za
podmínek, které pro ni stanovily (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29.7.1999, sp. zn. Cdon 1544/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
pod č. 12/2000, jakož i rozhodnutí zde citovaná).
Právní posouzení věci odvolacím soudem se tedy dovolateli zpochybnit
nepodařilo, a na něm spočívající rozsudek (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) je ve
smyslu § 243b odst. 1 o.s.ř. správný. Dovolání žalobkyně proto Nejvyšší
soud podle téhož ustanovení zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.; žalovanému, jemuž by příslušela
jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení (dle obsahu spisu)
prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2001
JUDr. Vladimír Kurka , v.r.
předseda senátu