20 Cdo 1287/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslavy
Jirmanové v exekuční věci oprávněného J. G., zastoupeného advokátkou, proti
povinné L. f. s.r.o. „v likvidaci“, o vydání věci oproti zaplacení 22.750,- Kč,
vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 27 Nc 6205/2004, o
dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8.
2005, č.j. 9 Co 1158/2005-32, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 22.
9. 2004, č.j. 27 Nc 6205/2004-7, jímž Okresní soud ve Frýdku – Místku zamítl
návrh na nařízení exekuce na majetek povinného k uspokojení vzájemné povinnosti
povinného vydat osobní automobil Renault Clio s technickým průkazem, průkazem
emisí a dokladem o pojištění automobilu oproti povinnosti oprávněného vrátit
povinnému zálohu 22.750,- Kč po odečtení vynaložených nákladů. Odvolací soud
shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že oprávněný neprokázal způsobem
předvídaným v § 43 odst. 1, 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), že splnil svou
vzájemnou povinnost vyplývající z podkladového rozhodnutí, popř. že je
připraven ji splnit. Výrokem II. pak odvolací soud rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jímž uplatnil
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Jeho naplnění
spatřuje v tom, že odvolací soud chybně uzavřel, že neprokázal splnění vzájemné
povinnosti vůči povinnému. Poukazoval na listinu nazvanou „Prohlášení“, kterou
měly soudy obou stupňů k dispozici a z níž splnění jeho povinnosti vyplývá.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle § 238a
odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v
předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. ve
spojení s § 130 zákona č. 120/2001 Sb. – je dovolání proti potvrzujícímu
usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné
jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí
odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných
ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po
právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení
otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým
založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je tudíž
(vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatel to ani netvrdí, nejde –
kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud by jí řízení
trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta
první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu,
posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě
tomuto důvodu podřaditelné.
Dovolatel netvrdí, že napadené rozhodnutí je ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. zásadního právního významu, a hodnocením argumentace
podřaditelné důvodu uvedenému v § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. k takovému
závěru dospět nelze; k přezkumu nabídnutou otázku, jež se týká výkladu § 43
zákona č. 120/2001 Sb., vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou soudní
praxí. Podle ní při vymáhání synallagmatických závazků, jejichž splnění se může
domáhat jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve, anebo, kdo je připraven jej
splnit, je oprávněný povinen tyto skutečnosti prokázat již při nařízení
exekuce. Splnění vzájemné povinnosti popřípadě připravenost k jejímu splnění
může oprávněný prokázat jen listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem či
notářem. Soukromá listina sama o sobě není způsobilá prokázat splnění vzájemné
povinnosti (případně připravenost k němu) oprávněného, soudní praxe však
dovodila, že uvedená listina vyhovuje požadavkům § 43 odst. 2 exekučního řádu
tehdy, jestliže podpisy na ní byly zákonem předepsaným způsobem ověřeny (srov.
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 8. 2005, č.j. 20 Cdo
1887/2004). V daném případě oprávněný takovou listinu nepředložil. Odkazuje-li
na listinu „Prohlášení“ (založenou ve spisu na č.l. 38 spisu), pak ani ta není
způsobilá shora uvedené skutečnosti doložit. Nestačí prohlášení samotného
oprávněného, byť je osvědčeno notářským úkonem (k tomu srov. též rozsudek
Nejvyššího soudu ČSR ze 7. 2. 1975, sp. zn. 3 Cz 10/75, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9, ročník 1976 pod č. 31). Nedostatek
ochoty povinného písemně potvrdit splnění vzájemné povinnosti oprávněným,
případně poskytnout součinnost potřebnou k ověření soukromé listiny, tedy
nemůže být nahrazen tím, že prohlášení o splnění vzájemné povinnosti učiní
samotný oprávněný, byť si takové prohlášení „nechá osvědčit“ notářem; jediným
prostředkem, jak takový nedostatek ochoty povinného odstranit, je žaloba o
určení (§ 80 písm. c/ o.s.ř.), že svou vzájemnou povinnost splnil, popřípadě je
připraven ji splnit (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2005, sp.
zn. 20 Cdo 1887/2004).
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu přicházejících
ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.)
podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; povinné však ve stadiu
dovolacího řízení (podle obsahu spisu) náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2006
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu