20 Cdo 1330/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a
JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Ing. P. H.,
zastoupeného advokátem, proti povinnému Ing. P. T., zastoupenému advokátkou, za
účasti manželky povinného Mgr. G. T., zastoupené advokátkou,
pro částku 2.200.000,- Kč s příslušenstvím prodejem nemovitostí, vedené u
Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 E 120/2003, o dovolání manželky
povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 31. 1. 2005, č.j. 12 Co
228/2004-43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Manželka povinného je povinna zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám jeho zástupce advokáta.
III. Ve vztahu mezi povinným a jeho manželkou nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 22. 1.
2004, č.j. 8 E 120/2003-13, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí
(rozhodčího nálezu z 26. 11. 2003, vydaného JUDr. I. V., rozhodcem, ve věci
žalobce Ing. P. H. proti žalovanému Ing. P. T. o zaplacení částky 2.200.000,-
Kč s příslušenstvím). S odvolacími námitkami manželky povinného se krajský soud
s poukazem na ustanovení § 25 odst. 1, 2 a § 28 zákona č. 216/94 Sb. o
rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů vypořádal závěrem, že podkladový
titul je vykonatelný po materiální i formální stránce, a že exekuční soud, jenž
je titulem vázán, není oprávněn přezkoumávat jeho věcnou správnost ani případné
vady, jimiž bylo rozhodčí (tedy nalézací) řízení stiženo, a to včetně vady
spočívající v okolnosti, že rozhodl vyloučený rozhodce.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala manželka povinného („v celém rozsahu“,
tedy výslovně i do výroku o nákladech odvolacího řízení) dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 občanského
soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) s
odůvodněním, že odvolací soud vyřešil – podle ní dosud neřešenou – otázku (aniž
ji však dovolatelka jakkoli specifikuje) v rozporu s hmotným právem. Dále, byť
přiznává, že byla poučena o tom, že dovolání je přípustné, jen jde-li o řešení
otázky právní, navíc zásadního právního významu, „nemůže se zdržet poukazu na
některé, dle jejího náhledu vadné a formální procesní postupy, které jsou
zkrácením jejího práva na spravedlivý proces a ve svých důsledcích ji
poškozují“.
„Nesprávnost postupu soudu a porušení ustanovení § 2 a § 120 o. s. ř.“
dovolatelka (ohlašujíc všechny tři dovolací důvody, aniž však jednotlivá
skutková líčení přiřazuje ke každému z nich, tedy podle § 241a odst. 2 písm.
a/, písm. b/ a odst. 3) spatřuje v nařízení výkonu přesto, že podkladový
rozhodčí nález (podle jejího názoru) nemá „účinky zamýšlené ustanovením § 23
písm. a) zákona č. 216/1994 Sb., jelikož jím přiznaná pohledávka ve skutečnosti
nikdy neexistovala“. Podle ní totiž „postup povinného a oprávněného“ v
nalézacím rozhodčím řízení „byl domluven, a to i s jejich společným přítelem
JUDr. I. V.“ (rozhodcem). Rozhodčí nález – protože vydaný „podjatým rozhodcem a
v rozporu s postupy, stanovenými zákonem o rozhodčím řízení a s principy
spravedlnosti“ – nemůže podle jejího názoru být podkladem pro výkon rozhodnutí
[proto také podala u Městského soudu v Brně (pod sp. zn. 20 C 53/2004) návrh na
jeho zrušení]. Kromě toto namítá, že povinný má ve svém výlučném vlastnictví
„dostatek nemovitého majetku“, na nějž může být exekuce vedena, aniž by byl
postižen právě „dům ve společném jmění manželů, který je domovem pro jejich
nezletilé děti“; odvolací soud však tvrzení povinného o jeho nemajetnosti
„neprověřil“.
Oprávněný navrhl odmítnutí dovolání a povinný jeho zamítnutí.
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru
dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - jež podle § 238a odst. 2
o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné
věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - je dovolání
proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační
rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména
tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu
shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve
věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro
posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem
způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je
tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatelka to ani netvrdí,
nejde – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud by jí
řízení, nikoli ovšem rozhodčí, tedy nalézací, jež výkonu předcházelo, nýbrž
předmětné, tedy vykonávací, trpělo, splňovala podmínku zásadního právního
významu) pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení je
Nejvyšší soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda
rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek
obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
V daném případě však pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek
rozhodných ve stadiu nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní,
resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe, žádného podkladu není.
Jak plyne z ustanovení § 261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování
návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který
k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda
oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v
takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§ 263 odst. 1 o.s.ř.),
zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená
jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a
zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§ 264
odst. 1 o.s.ř.). Ve vykonávacím (exekučním) řízení soud naopak není oprávněn
přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí (srov. usnesení
Nejvyššího soudu z 29. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2668/2004, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 6, ročník 2005 pod poř. č. 100, vztahující se právě k
výkonu rozhodčích nálezů, jehož závěrů lze použít v i dané věci, byť se týká
výkonu výroku o náhradě odměny rozhodce); obsahem rozhodnutí, jehož výkon je
navržen, je totiž exekuční soud vázán a je povinen z něj při rozhodování o
nařízení výkonu rozhodnutí, příp. exekuce vycházet (srov. též např. odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí č. 1/2000 pod poř. č. 4). V tomto směru je tedy
napadené rozhodnutí v souladu se standardní judikaturou.
Nejvyšší soud také v mnoha rozhodnutích (srov. např. usnesení z 25. 5.
2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č.
11/2000 pod č. 123, v jehož odůvodnění se odkazuje na jiné rozhodnutí, a to
usnesení z 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1935/98, nebo např. usnesení z 29. 5.
2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné v témže časopise č. 6/2002 pod č.
105) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu
navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již zmatečnostní ve smyslu §
229 o.s.ř. – a takovou, konkrétně dle jeho odstavce 1 písm. e/ ve spojení s §
30 zákona č. 216/1994 Sb., dovolatelka, posuzováno podle obsahu dovolání,
namítá – nebo „jinou“ vadou podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), nezakládá
současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí.
Argument, že dovolatelka podala u soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu,
způsobilý vést k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/,
odst. 3 o.s.ř. rovněž není, a to již proto, že – byť by zde takové soudní
rozhodnutí (jež by ovšem muselo být pravomocné, srov. rozsudek Nejvyššího soudu
z 28. 9. 1965, sp. zn. 4 Cz 118/65 uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a sdělení
soudů ČSSR č. 1, ročník 1966 pod poř. č. 9) o zrušení rozhodčího nálezu bylo –
a jeho existenci, a tím méně právní moc, netvrdí ani samotná dovolatelka –
mohlo by stejně být pouze důvodem k případnému zastavení (dne 22. 1. 2004 již
nařízené) exekuce podle § 268 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., nikoli však důvodem k
zamítnutí návrhu na její nařízení (viz též V. Kůrka a L. Drápal, Výkon
rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, str. 367).
Pro úplnost se dodává, že podle § 32 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. podání
návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nemá odkladný účinek na jeho vykonatelnost;
případnou existenci rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti rozhodčího nálezu, jejž
navrhla v řízení sp. zn. 20 C 53/2004 dne 8. 4. 2004, tedy po nařízení výkonu /
22. 1. 2004/ podle druhé věty § 32 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. dovolatelka
netvrdí.
K její výtce, že se odvolací soud při přezkumu závěru okresního soudu o věcné
legitimaci účastníků „omezil pouze na formální posouzení rozhodčího nálezu“,
dovolací soud uzavírá, že ani zde není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu se
standardní judikaturou, jelikož soudní praxe i právní nauka chápou vymezení
účastenství v exekučním řízení ryze procesně, oprávněným je tedy ten, kdo podal
návrh na nařízení exekuce a vyjádřil v něm vůli vystupovat v řízení jako osoba
domáhající se nuceného uspokojení svého práva, a povinným ten, u něhož má být
podle údajů uvedených v návrhu vynuceno splnění povinnosti; proti jinému, než
kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v
rozhodnutí označen jako oprávněný, lze nařídit a provést výkon rozhodnutí jen
za podmínek uvedených v ustanovení § 256 odst. 1 o.s.ř., tj. jen je-li
prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo právo z rozhodnutí.
Namítá-li dovolatelka dále, že soud „neprověřil“ majetkové poměry povinného
(míněno případnou existenci dalšího nemovitého majetku povinného postižitelného
exekucí, aby tak nemusely být dotčeny právě nemovitosti k exekuci navržené),
pak tím ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod však – byť by
existoval (viz ovšem níže) – sám o sobě založit přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. způsobilý není, jelikož k vadám řízení podle § 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolací soud přihlédnout (a to dokonce i z úřední
povinnosti) sice musí, avšak pouze za – zde ovšem nenaplněného – předpokladu,
že totiž je dovolání přípustné (ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatelka se ovšem mýlí, dovozuje-li povinnost soudu „prověřovat“ majetkové
poměry povinného (byť pro účely posouzení vhodnosti nařízené exekuce), a to
jednak proto, že exekuční soud neprovádí dokazování, nýbrž pouze šetření, při
němž má oprávněný povinnost skutečnosti jím tvrzené pouze osvědčit (doložit) –
obvykle kvalifikovanými listinami – a jednak proto, že oprávněný je dokonce
povinen označit nemovitost (§ 335 odst. 1 o.s.ř.), jejíž prodej navrhuje, a
soud je pak povinen, jsou-li splněny ostatní podmínky pro nařízení exekuce,
nařídit prodej právě té nemovitosti, jež je v návrhu označena.
K dovolatelčině námitce, že odvolací soud „posoudil i další otázky zcela
formálně, nezjistil potřebné skutečnosti a nedal jí ani prostor k tomu, aby je
mohla označit a soudu k nim nabídnout důkazy“, dovolací soud zdůrazňuje, že při
nařízení exekuce se neuplatní zásada ústnosti a přímosti; ve smyslu § 253
o.s.ř. naopak platí, že výkon rozhodnutí soud nařídí zpravidla bez slyšení
povinného. Tomu odpovídá, jak je vyjádřeno v § 253 odst. 2 o.s.ř., že soud
nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon. Uvažuje-
li však toto ustanovení o jednání, je třeba mít na zřeteli, že jeho rozsah je
všeobecný, tj. že platí pro celé exekuční řízení; pro to stadium, jímž je
nařízení exekuce, se tedy může uplatnit jen ve spojení s prvním odstavcem § 253
o.s.ř. (jenž se týká výlučně právě nařízení výkonu), a to tak, že nařídit
jednání proto, aby byl nařízen výkon rozhodnutí, lze jen tehdy, stanoví-li to
zákon. Občanský soudní řád však jednání pro nařízení exekuce nepředepisuje. Co
do ústavnosti těchto závěrů viz usnesení Ústavního soudu z 27. 3. 1996, sp. zn.
III. ÚS 280/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR,
svazku 5, ročník 1996 na str. 551 – 553, v němž Ústavní soud zdůraznil zvláštní
povahu exekučního řízení, jež „není řízením nalézacím ve věci samé“, a jehož
účelem je pouze zajistit splnění povinnosti, o níž bylo v nalézacím řízení
rozhodnuto pravomocným a vykonatelným titulem. Pro tuto zvláštní povahu nelze
podle Ústavního soudu spatřovat v tom, že účastník řízení nebyl vyslechnut, a
že nebyly provedeny další jím navržené důkazy, porušení práv stanovených v
článku 96 odst. 2 Ústavy ČR a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod.
V rozporu s hmotným právem (jak – ovšem bez jakéhokoli vysvětlení, byť i jen
poukazem na příslušné hmotněprávní ustanovení – dovozuje dovolatelka) napadené
rozhodnutí není (a být nemůže), jelikož výkon rozhodnutí, a tedy i jeho
nařízení, je institutem občanského práva procesního.
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího
ustanovení, Nejvyšší soud je – aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) –
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Odmítnuto jako nepřípustné muselo být dovolání také v části výslovně směřující
proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, jelikož nejde o žádný z
taxativně vyjmenovaných případů přípustnosti uvedených v ustanoveních § 238,
238a ani § 239 o.s.ř.; přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení § 237
odst. 1 o.s.ř., jelikož v této části není napadené usnesení (navíc nemeritorní
– k pojmu „věc sama“ srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997,
sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č.
10, ročník 1998 pod č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn.
2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod
č. 88) rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému tedy podle ustanovení § 146 odst.
3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. vzniklo právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty náklady spočívají v
částce 7.500,- Kč představující sazbu odměny za zastoupení advokátem – § 1
odst. 1, § 2 odst. 1, § 10 odst. 3, § 12 odst. 1, písm. a/ bod 1., § 14 odst.
1, § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny
za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě
nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva
spravedlnosti (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, účinné dnem 1.
ledna 2001 – sníženou o 50% podle § 18 odst. 1 vyhlášky a v částce 75,- Kč
paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
O nákladech dovolacího řízení požadovaných povinným bylo rozhodnuto, jak
uvedeno ve výroku, proto, že tomuto účastníku, jenž by jinak měl právo na
jejich náhradu podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.,
takové náklady nevznikly; za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo
bránění práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) totiž nelze považovat náklady spojené s
vyjádřením k dovolání, jelikož to svým obsahem (návrhem na zamítnutí dovolání
pro jeho nedůvodnost) nevedlo k výsledku dovolacího řízení, jímž bylo odmítnutí
dovolání jako nepřípustného.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2005
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu