20 Cdo 1394/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra
Mikuška v exekuční věci oprávněného Z. V., zastoupeného Mgr. Karlem Volfem,
advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti povinnému D.
M., zastoupenému Mgr. Jaroslavem Pomališem, advokátem se sídlem v Liberci,
Měsíčná 256/2, pro 1 215 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Semilech pod sp. zn. 0 Nc 1482/2005, o dovolání povinného proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 11. 2011, č. j. 20 Co 493/2011-97,
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 11. 2011, č. j. 20 Co
493/2011-97, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Semilech usnesením ze dne 26. 5. 2011, č. j. 0 Nc 1482/2005-77,
zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 5. 5. 2005, č. j. Nc
1482/2005-4, a rozhodl o nákladech řízení a nákladech exekuce. Na základě
rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 6. 4. 2009, č. j. 4 T 115/2008-628,
vzal za prokázané, že oprávněný pod pohrůžkou zabití donutil povinného podepsat
směnku na částku 1 215 000,- Kč, jejíž „úhrada byla následně zajištěna
směnečným platebním rozkazem“. Za situace, kdy by povinný nemohl být úspěšný s
návrhem na obnovu řízení (exekuční titul nabyl právní moci 28. 12. 2004), soud
považoval za nezbytné poskytnout ochranu právům povinného a exekuci podle § 268
odst. 1 písm. h) zákona č. 99/19963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) zastavil.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že
návrh povinného na zastavení exekuce zamítl. Dospěl k závěru, že použití § 268
odst. 1 písm. h) o. s. ř. nelze rozšiřovat způsobem učiněným soudem prvního
stupně, že povinný si po obdržení směnečného platebního rozkazu ponechal
skutkové okolnosti vzniku směnky pro sebe, vydanému rozhodnutí se nebránil, a
proto lze jen spekulovat, zda se tak stalo v důsledku obav z chování
oprávněného. Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20
Cdo 535/2002 a připomněl logický rozpor v odůvodnění soudu prvního stupně, kdy
tento soud považuje směnečný platební rozkaz současně za nevykonatelný (důvod
zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Povinný v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uvedl, že k podpisu
směnky, na základě níž byl vydán exekuční titul, byl oprávněným donucen, že
oprávněný byl shledán vinným trestným činem vydírání, a že proto exekuční titul
od počátku trpí vadou, pro kterou jej nelze vykonat. S odkazem na usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2131/2008 navrhl, aby dovolací soud usnesení
odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněný ve svém vyjádření uvedl, že v rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2131/2008
řešil Nejvyšší soud situaci, kdy pachatel dosáhl vydání exekučního titulu
trestným činem, a že samo nalézací řízení bylo postiženo zásadní vadou, bylo-li
vedeno na základě návrhu, jehož podání bylo součástí trestného činu. Proto byl
dán důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V souzené
věci však řízení o vydání směnečného platebního rozkazu takovou vadou postiženo
nebylo. Nelze ani směšovat otázku vad exekučního titulu a otázku vad směnky.
Oprávněný s poukazem na rozdíl mezi pravostí směnky a platností směnky dále
uvedl, že jím předložená směnka byla směnkou pravou, která nebyla padělána ani
pozměněna. Platnost směnky, která vykazuje všechny zákonné náležitosti, se
přitom posuzuje jen k námitce žalovaného (rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 21.
11. 1996, sp. zn. 5 Cmo 466/95). Neplatnost směnky byla povinnému známa od
počátku, a proto se jí mohl domáhat bez ohledu na trestní řízení již v
směnečném řízení. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz. Čl. II Přechodných
ustanovení, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části
první zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 130
zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční
řád/ a o změně dalších zákonů (dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), je
důvodné.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení § 229
odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva,
ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci je exekučním titulem směnečný platební rozkaz Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 8. 11. 2004, č. j. 34 Sm 175/2004-9, kterým bylo
povinnému uloženo zaplatit do tří dnů od doručení směnečného platebního rozkazu
směnečný peníz ve výši 1 215 000,- Kč s 6 % úrokem od 11. 9. 2001 do zaplacení
a směnečnou odměnu 4 050,- Kč a dále náklady řízení ve výši 98 490,- Kč.
Směnečný platební rozkaz nabyl právní moci 28. 12. 2004.
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 6. 4. 2009, č. j. 4 T 115/2008-628,
byl Z. V. uznán (mimo jiné) vinným, že v přesně nezjištěné době na jaře roku
2002 v obci Tatobity v objektu své výrobny poté, co do objektu pozval D. M., mu
nabízel vrácení všech věcí z auta, které D. M. zanechal při útěku na lesní
cestě u obce Bukovina, a to postupně vždy po složení nejméně dvacetitisícové
splátky, a poté maje u sebe na stole položenou pistoli a vyhrožuje D. M.
zabitím ho přinutil k podpisu směnky na částku 1 250 000 Kč, jejíž úhradu si
následně zajistil prostřednictvím směnečného platebního rozkazu vydaného
Krajským soudem v Hradci Králové ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 34 Sm 175/2004,
kterýžto směnečný platební rozkaz nabyl právní moci dne 28. 12. 2004 (bod D -
c/výroku rozsudku). Z. V. spáchal pod bodem D) výroku rozsudku jednak trestný
čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb.,
trestní zákon, ve znění do 31. 12. 2009 (dále též jen „trestní zákon“), a
jednak trestný čin omezování osobní svobody dle § 231 odst. 1 trestního zákona.
Za tyto trestné činy a dále trestný čin vydírání a trestný čin útisku byl
odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na dobu čtyř let.
Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o
tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal.
Podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože
je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.
Důvody zastavení výkonu rozhodnutí vymezuje ustanovení § 268 odst. 1 o. s. ř.,
které platí i pro řízení exekuční (§ 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.); pod
písmeny a) až g) uvádí důvody relativně konkrétní, pod písmenem h) důvod
formulovaný všeobecně, jehož účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl
zastaven i v jiných závažných případech, jež pro jejich možnou rozmanitost
nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu. Toto ustanovení
je ustanovením s relativně neurčitou hypotézou. Pravidlem výkladu takové normy
je požadavek vymezit z předem neurčené množiny skutečností (kupř.
demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, jejichž pomocí
lze obsah hypotézy normy určit; přitom výklad normy, kterou v konkrétní věci
podal soud (a tím i jeho právní posouzení věci), je možné mít za nesprávný jen
tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že to určení hypotézy, k němuž dospěl, z
objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát.
Nauka i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro které je výkon
rozhodnutí nepřípustný, se typicky spojují s vadami exekučního titulu (pokud
nezpůsobují jeho /materiální/ nevykonatelnost, jež zakládá důvod zastavení
výkonu podle § 268 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), s pochybeními při nařízení
výkonu (např. postižením jiného účtu než účtu povinného - srov. § 303 a násl.
o. s. ř.), s rušivými okolnostmi při provádění výkonu (např. odmítne-li
oprávněný poskytnout součinnost při výkonu odebráním věci podle § 345 a násl.
o. s. ř., nebo setrvávají-li v bytě, který má být podle § 340 a násl. o. s. ř.
vyklizen, osoby, jež důvod bydlení neodvozují od povinného), případně se
specifickým jednáním povinného (vznese-li důvodně námitku promlčení, způsobí-li
započtením zánik vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí,
event. vymáhanou pohledávku uspokojí do takové výše, že se další výkon stane
nevhodným), srov. též Kurka, V., Drápal, L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení,
Linde Praha, a. s., 2004, strana 387.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1508/98, uvedl, že
z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů
zastavení výkonu) musí jít o takové okolnosti, pro které další provádění výkonu
je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v
právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí (jakožto procesní institut)
vybudován (srov. § 268 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/ a f/ o. s. ř.), anebo je
protichůdné účelu, který se jím sleduje (§ 261 o. s. ř.), totiž zajistit
splnění povinnosti, vyplývající z vykonávaného titulu (srov. § 268 odst. 1
písm. e/ a g/ o. s. ř.). Z toho, že se žádá, aby výkon byl prohlášen za
nepřípustný, plyne, že musí jít o okolnosti, které se v uvedených směrech
vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzívně a v podstatné míře;
přirozeným smyslem výkonu totiž je, aby byl proveden, nikoli zastaven. Tomu
odpovídá i míra ochrany, jež je poskytována povinnému, a která je (osobně)
limitována též tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním
výrokem uloženo.
Skutková podstata trestného činu, který oprávněný spáchal, spočívala - jak z
výroku citovaného rozsudku Okresní soudu v Semilech vyplývá - v tom, že maje u
sebe na stole položenou pistoli a vyhrožuje D. M. zabitím ho přinutil k podpisu
směnky na částku 1 250 000 Kč, jejíž úhradu si následně opatřil prostřednictvím
směnečného platebního rozkazu vydaného Krajským soudem v Hradci Králové ze dne
8. 11. 2004.
Z toho vyplývá, že oprávněný dosáhl vydání exekučního titulu trestným činem, za
nějž byl posléze pravomocně odsouzen, a že i kdyby povinný podal proti vydanému
směnečnému platebnímu rozkazu námitky, nemělo by to na závěru o dokonání
trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) a omezování
osobní svobody podle § 231 trestního zákona oprávněným žádný vliv. (podobně
srov. zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo
2131/2008).
Z pohledu výše zmíněných zásad je zcela relevantní tvrzení dovolatele, že
dosažení podpisu na směnce, na základě níž byl exekuční titul vydán, trestným
činem oprávněného je právě tím „jiným důvodem“, pro který není možné rozhodnutí
vykonat, neboť jinak by se jednalo o popření základních principů právního
státu.
Bez ohledu na to, že povinný nepodal námitky proti směnečnému platebnímu
rozkazu, je exekuce v daném případě v rozporu s procesními principy (majícími
podklad v právu hmotném - trestním zákoně), jež ovládají řízení o výkon
(exekuci), i v rozporu s účelem výkonu (exekuce), když oprávněný docílil vydání
exekučního titulu na základě předložené směnky, k jejímuž podpisu donutil
povinného jednáním kvalifikovaným jako trestný čin vydírání a trestný čin
omezování osobní svobody.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2131/2008, v němž
se zabýval směnečným platebním rozkazem vydaným na základě směnky, kterou
oprávněný, jehož jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin padělání a
pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 trestního zákona, ve znění účinném do 31.
12. 2009 (za použití ustanovení § 143 odst. 1 trestního zákona v témže znění)
pozměnil, uzavřel, že by bylo v rozporu s ustanovením § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř., kdyby takovýto směnečný platební rozkaz nebyl kvalifikován za vadný
exekuční titul, způsobující nepřípustnost exekuce, neboť na základě nepravé
směnky a jejího udání u soudu oprávněným nemohla povinnému žádná platební
povinnost z hlediska hmotného práva vzniknout.
Podobný závěr je třeba přijmout i v této věci; také exekuční titul vydaný na
základě směnky, k jejímuž podpisu byl povinný přinucen jednáním oprávněného,
které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu vydírání, je třeba považovat
za vadný. Podpis povinného na směnce je materiálně neplatný a není závazný
(srov. i např. KOTÁSEK, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters
Kluwer ČR, 2012, s. 78 až 79).
Protože odvolací soud dospěl k jinému závěru, Nejvyšší soud jeho rozhodnutí
podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. l,
část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i
o nákladech řízení předchozího, tedy i dovolacího (§ 243d odst. l, věta druhá
o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2013
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D., v. r.
předsedkyně senátu