20 Cdo 1415/2024-287
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1929/62, identifikační číslo osoby 45244782, proti povinné M. K., zastoupené Mgr. Luďkem Voigtem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem ve Svinařově, Hlavní č. 241, pro 897 654,10 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 1802/2023, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2023, č. j. 13 Co 265/2023-99, takto:
Dovolání povinné se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 1, dále jen „soud prvního stupně“, pověřil dne 1. června 2023, č. j. 49 EXE 1802/2023-13, soudní exekutorku Mgr. Marcelu Petrošovou, Exekutorský úřad Břeclav, vedením exekuce k vymáhání pohledávky oprávněné ve výši 897 654,10 Kč, jakož i k vymožení povinnosti zaplatit náklady oprávněné a náklady soudní exekutorky, které budou v průběhu exekuce určeny, podle vykonatelného výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek v insolvenčním řízení Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2023, č. j.
MSPH 60 INS 5800/2020-P1-5. Soud prvního stupně usnesením ze dne 24. července 2023, č. j. 49 EXE 1802/2023-82, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že exekučním titulem je v souladu s ustanovením § 40 odst. 1 písm. f) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „e. ř.“, ve spojení s ustanovením § 418 odst. 6 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „insolvenční zákon“, též upravený výpis ze seznamu přihlášených pohledávek, který lze uplatnit ve vykonávacím řízení, případně exekučním, po zastavení insolvenčního řízení pro zjištěnou neuspokojenou pohledávku, kterou dlužník nepopřel, přičemž není podstatné, kdo inicioval zahájení insolvenčního řízení (srov. právní závěr vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
července 2021, sp. zn. 29 ICdo 129/2020). Povinná zde vymáhané pohledávky v insolvenčním návrhu uvedla a v přezkumném řízení je nepopřela. Její námitkou, že pohledávky vznikly na základě neplatného právního jednání povinné, jež uzavřela úvěrové smlouvy pod nátlakem a v důsledku trestné činnosti třetí osoby, se nelze v exekučním řízení zabývat (zásada zákazu přezkumu věcné správnosti exekučního titulu). Nicméně předmětný exekuční titul nezakládá překážku věci rozhodnuté, povinná se proto uváděné neplatnosti může domoci podáním žaloby v civilním řízení.
Městský soud v Praze, dále jen „odvolací soud“, usnesením ze dne 20. října 2023, č. j. 13 Co 265/2023-99, k odvolání povinné potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Shodně jako soud prvního stupně považoval shora specifikovaný exekuční titul za vykonatelný. K námitce povinné ohledně absolutní neplatnosti právních jednání, jimiž byly sjednány smlouvy o úvěrech, odkázal na ustálenou judikaturu, ze které vyplývá, že je-li původcem psychického donucení (bezprávné výhrůžky) třetí osoba (a nikoli druhý účastník smlouvy), je takto „vynucený“ právní úkon absolutně neplatný (pro nesvobodu vůle) jen tehdy, jestliže druhý účastník smlouvy o existenci tohoto psychického nátlaku nejen věděl, ale též jej využil.
V projednávané věci tomu tak nebylo. Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost vymezila tak, že dovolacím soudem vyřešené právní otázky by měly být posouzeny jinak, konkrétně:
1) Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 26. srpna 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007, či ze dne 29. dubna 2009, sp. zn.
29 Odo 409/2006, vysvětlil, že je-li původcem psychického donucení (bezprávné výhrůžky) třetí osoba (a nikoli druhý účastník smlouvy), je takto „vynucený“ právní úkon absolutně neplatný (pro nesvobodu vůle) jen tehdy, jestliže druhý účastník smlouvy o existenci tohoto psychického nátlaku nejen věděl, ale též jej využil. Povinná takové stanovisko považuje za chybné, neboť v jejím případě při učiněných právních jednáních absentovala zcela vlastní vůle (v podrobnostech viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22.
září 2023, č. j. 2 T 53/2022-2097). Z ustanovení § 551 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“, se přitom podává, že chybí-li vůle jednající osoby, nejde vůbec o právní jednání. I pokud by bylo přistoupeno k tomu, že právní jednání ze strany povinné nebylo jen zdánlivé, v souladu s ustanovením § 587 odst. 1 o. z. by šlo o jednání neplatné (relativně). Z citovaných rozhodnutí, jakož i judikatury s vymezenou právní otázkou související, nelze dovodit, z čeho se příslušný orgán domnívá, že zákon vyžaduje, aby druhý účastník smlouvy o existenci nátlaku věděl a využil jej.
Podle názoru povinné tím soudy přistoupily k extenzivnímu výkladu mimo rámec a smysl zákonné úpravy. 2) Usnesením ze dne 29. července 2021, sp. zn. 29 ICdo 129/2020, Nejvyšší soud rozhodl zcela proti textu zákona i vůli zákonodárce, když z ustanovení § 418 odst. 6 insolvenčního zákona jasně vyplývá, že předmětný exekuční titul může vzejít pouze z řízení zahájeného na návrh věřitele. Věřiteli, který nijak aktivně nejednal k zajištění vykonatelnosti své pohledávky, tak soud svým rozhodnutím přiznal přílišný benefit.
Přezkumné řízení, v němž došlo k vydání exekučního titulu v této věci, mělo nadto podobu pouhé neformální schůzky, na které se povinné nedostalo žádného vysvětlení, co znamená „popření pohledávky“ ani poučení o možných následcích vzniku exekučního titulu. Tím, že řízení o zjištění pohledávky není formalizováno, kontrolováno a proti výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek není přípustný žádný opravný prostředek, došlo k porušení práva povinné na spravedlivý proces. Povinná proto navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, jakož i soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná podané dovolání nepovažovala za přípustné, jelikož podle ustálené judikatury nelze přezkoumávat hmotněprávní povahu exekučního titulu. Dále uvedla, že závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007, obstojí i za právní úpravy vymezené v o. z. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Povinná v dovolání Nejvyššímu soudu vytýká, že se v citovaných rozhodnutích dopustil (extenzivního) výkladu jdoucího zcela proti textu zákonných ustanovení.
Z ustálené judikatury nicméně plyne, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona (k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 13. června 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03), nýbrž se od něj musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů (mající) svůj základ v ústavněkonformním právním řádu jako významovém celku. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad.
V případě první otázky předložené povinnou je třeba poměřovat práva jednotlivých účastníků sporu. Ač je více než politováníhodná skutečnost, že k hmotněprávnímu závazku, jenž je podkladem pro exekuční titul, došlo v důsledku trestné činnosti, nejednalo se o protiprávní jednání způsobené oprávněnou. Nejvyšší soud v předmětném rozhodnutí vyložil příslušná zákonná ustanovení s ohledem na ochranu právní jistoty a dobré víry dalších (na protiprávním jednání nezúčastněných) kontrahentů. Takový právní závěr koresponduje i s tím, že v souladu s ustálenou judikaturou je důvodem k zastavení exekuce situace, kdy došlo k vydání exekučního titulu trestným činem oprávněného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
února 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2010, sp. zn. 20 Cdo 2131/2008). Nelze tak přistoupit k výkladu povinné, kterým by byla „trestána“ oprávněná bez ohledu na její (ne)vědomost o trestné činnosti třetí osoby a využití takové situace. Ačkoliv povinnou zpochybňovaný právní názor byl vysloven za účinnosti zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, bezesporu obstojí i v současné době za užití o. z., který klade více důraz (oproti předchozí právní úpravě) na zásadu pacta sunt servanda, ochranu dobré víry a právnímu jednání učiněnému pod hrozbou tělesného či duševnímu násilí přikládá již jen relativní neplatnost.
Taktéž u druhé povinnou formulované otázky dovolací soud neshledal důvod (povinná v dovolání ani žádný relevantní neuvádí) pro odchýlení se od stávajícího právního závěru, neboť Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 29. července 2021, sp. zn. 29 ICdo 129/2020, podrobně vysvětlil, proč se při interpretaci ustanovení § 418 odst. 6 insolvenčního zákona nelze doslovně držet textu zákona. Popsané okolnosti, za kterých probíhalo přezkumné řízení v dané věci, přitom nejsou způsobilé shora uvedený názor změnit.
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 6. 2024
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu