20 Cdo 1418/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného D. P., proti povinnému J. P., zastoupenému JUDr. Petrem Kafkou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Kovářská 6, za účasti manželky povinného B. P., pro 86.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. Nc 4030/2001, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 30. 10. 2003, č. j. 26 Co 301/2002-33, takto:
I. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 30. 10. 2003, č. j. 26 Co 301/2002-33, se odmítá. II. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě z 8. 1. 2002, č. j. Nc 4030/2001-5, se zastavuje.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud (mimo jiné) odmítl podle § 44 odst. 10 exekučního řádu (ve znění do 31. 10. 2009) odvolání povinného proti usnesení z 8. 1. 2002, č. j. Nc 4030/2001-5, jímž okresní soud nařídil exekuci; své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že „pro účely nařízení exekuce jsou nevýznamné okolnosti, které předcházely vydání exekučního titulu, neboť takové okolnosti povinný mohl a měl uplatnit v řízení nalézacím. Rovněž nevýznamné je pro nařízení exekuce tvrzení povinného, že je dlouhodobě nemocen“.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., (s odůvodněním, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní právní význam, aniž však specifikuje, v čem by takový význam měl spočívat) povinný uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítá, že „městský soud, který rozhodoval v nalézacím řízení, postupoval v rozporu s hmotným právem a že tedy jeho rozhodnutí je naprosto vadné. Dovolatel tak soudí, že všechna další rozhodnutí, která na toto rozhodnutí navazují, musí proto být taktéž vadná.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Usnesení, kterým odvolací soud odmítl podle § 44 odst. 10 věty druhé zákona č. 120/2001 Sb. (ve znění do 31. 10. 2009) odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci proto, že – na rozdíl od jiných skutečností – neobsahovalo „skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce,“ je rozhodnutím ve věci samé; z hlediska materiálního jde vlastně o potvrzení usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, § 130 zákona č. 120/2001 Sb.). Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – které podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu vskutku má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Dovolatel však žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezil, nýbrž pouze zpochybňuje věcnou správnost podkladového rozhodnutí. Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že soud výkonu rozhodnutí (exekuce) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, že je jeho obsahem vázán a že je povinen z něj vycházet (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2004, ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné v téže sbírce pod č. 4/2000, a ze 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve stejné sbírce pod č. 58/2005).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Protože dovolání směřovalo i proti usnesení soudu prvního stupně, muselo být dovolací řízení v této části zastaveno. Z ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o.s.ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že povinný „dovolání“ směřuje (i) proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutím soudu prvního stupně trpící touto vadou podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000 pod poř. č. 45).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (hlava VI. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu