21 Cdo 541/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně A. P., zastoupené JUDr. O. P., proti žalované F. AKCIOVÁ
SPOLEČNOST, o 34.008,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 27 C 114/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 18. března 2003 č.j. 16 Co 83/2003-59, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na odstupném poskytovaném při
rozvázání pracovního poměru 34.008,- Kč s 10% úrokem od 16.5.2000 do zaplacení.
Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala od 5.10.1999 jako mzdová
účetní, že dne 13.3.2000 byla mezi účastnicemi uzavřena dohoda o rozvázání
pracovního poměru z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku
práce a že v následujících dnech v březnu 2000 žalovaná \"pod hrozbami zpětného
a následně faktického snížení mzdy\" přiměla žalobkyni k uzavření další dohody
o rozvázání pracovního poměru, v níž nebyl uveden důvod rozvázání pracovního
poměru, který by zakládal nárok na odstupné. Vzhledem k tomu, že skutečným
důvodem rozvázání pracovního poměru byly \"organizační změny\" (žalovaná
\"zadala dosavadní pracovní náplň žalobkyně\", spočívající ve zpracování mzdové
agendy, \"účetní firmě\"), vznikl žalobkyni podle ustanovení § 60a zákoníku
práce nárok na odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku; žalovaná však
odmítá její nárok uspokojit.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25.7.2001 č.j. 27 C 114/2000-21
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení 1.362,- Kč. Soud prvního stupně, který ve věci rozhodl ve smyslu
ustanovení § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, dospěl k závěru, že pracovní
poměr mezi účastnicemi byl rozvázán dohodou ze dne 13.3.2000 \"z organizačních
důvodů\" ke dni 30.4.2000 a že další dohoda o rozvázání pracovního poměru ke
dni 30.4.2000, kterou účastnice uzavřely dne 28.3.2000, je neplatná, neboť ji
žalobkyně neuzavřela svobodně. Protože pracovní poměr účastnic byl rozvázán
dohodou \"z organizačních důvodů\", má žalobkyně podle ustanovení § 60a
zákoníku práce nárok na požadované odstupné.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 15.2.2002 č.j. 13 Co
46/2002-35 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně rozhodl ve věci
bez nařízení jednání v rozporu s ustanovením § 115a o.s.ř. I když účastnice
vyslovily souhlas s takovým postupem, nebylo možné ve věci rozhodnout jen na
základě předložených listinných důkazů. Odvolací soud proto uložil soudu
prvního stupně, aby ve věci rozhodl až po nařízeném jednání.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 26.6.2002 č.j. 27 C 114/2000-46
znovu žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů řízení 1.362,- Kč. Obdobně jako v předchozím rozsudku dovodil,
že pracovní poměr účastnic byl rozvázán dohodou ze dne 13.3.2000 z důvodu
uvedeného v ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce ke dni 30.4.2000 a že
následně (dne 28.3.2000) uzavřená dohoda o rozvázání pracovního poměru k témuž
dni, v níž nebyl důvod rozvázání pracovního poměru uveden, je podle ustanovení
§ 242 odst.1 písm.b) zákoníku práce neplatná, neboť žalobkyně ji \"podepsala\"
poté, co jí žalovaná \"pohrozila snížením platu a také jí podstatným způsobem
plat snížila\". Soud prvního stupně dále z provedených důkazů zjistil, že
dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 13.3.2000 byla uzavřena proto, že
\"bylo rozhodnuto o tom, že práce doposud vykonávaná žalobkyní bude zadána firmě
\". Vzhledem k tomu, že dohoda o rozvázání pracovního poměru byla uzavřena z
důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce, žalobkyni ve
smyslu ustanovení § 60a odst.1 zákoníku práce přísluší požadované odstupné.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.3.2003 č.j. 16 Co
83/2003-59 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se \"v
zásadě\" ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s jeho
právním posouzením věci s tím, že sice nelze z provedených důkazů dovodit, zda
žalovaná byla oprávněna jednostranně snížit mzdu žalobkyně, že však nemohla
\"pohrůžkou jeho využití vynucovat\" na žalobkyni změnu již uzavřené dohody o
rozvázání pracovního poměru. Pro právní posouzení věci bylo podle názoru
odvolacího soudu rozhodující, že důvodem rozvázání pracovního poměru mezi
účastnicemi bylo rozhodnutí o organizační změně, podle kterého nadále (po
skončení pracovního poměru žalobkyně) měla vykonávat práce mzdové účetní jiná
osoba na základě smlouvy o dílo. Protože ustanovení § 60a zákoníku práce
nespojuje při rozvázání pracovního poměru dohodou vznik nároku na odstupné s
tím, zda byly důvody rozvázání pracovního poměru zakládající nárok na odstupné
v dohodě uvedeny, ale se zjištěním, z jakého skutečného důvodu byl pracovní
poměr rozvázán, a protože v případě rozvázání pracovního poměru dohodou z
důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst.1 písm.a) až c) zákoníku práce má
zaměstnanec nárok na odstupné bez ohledu na to, zda dohoda obsahovala uvedení
důvodu skončení pracovního poměru, popřípadě co v ní o důvodech skončení
pracovního poměru bylo uvedeno, není samo o sobě významné, \"pokud v dohodě ze
dne 28.3.2000 zmíněný důvod nebyl uveden za situace, kdy o existenci tohoto
důvodu nelze pochybovat\". Protože námitky žalované proti hodnocení důkazů
\"načrtnuté pouze v obecné formě\" nejsou opodstatněné, je rozsudek soudu
prvního stupně správný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá v první
řadě, že postupem soudů byla porušena zásada rovnosti postavení účastníků
občanského soudního řízení, neboť soudy nevyhověly návrhu žalované na provedení
důkazů výslechem svědkyně Ing. M. M. a neposkytly tím oběma účastnicím stejné
možnosti k uplatnění jejich práv. Výslech této svědkyně mohl \"přinést
protichůdné skutečnosti ke skutečnostem tvrzeným žalobkyní\", a proto
neprovedení tohoto důkazu představuje vadu, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná dále nesouhlasí se závěrem soudů o
neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 28.3.2000, když \"právě
tato dohoda o rozvázání pracovního poměru představuje pravdivou reflexi
skutečného stavu, kdy na straně žalované objektivně nebyly předpoklady pro
rozvázání pracovního poměru se žalobkyní z důvodu podle ustanovení § 46 odst.1
písm.c) zákoníku práce\". Žalovaná totiž nepřijala rozhodnutí o organizační
změně, jejímž obsahem by bylo zrušení pracovního místa žalobkyně, a zajištění
výkonu práce mzdové účetní \"jiným způsobem\" bylo až následkem rozvázání
pracovního poměru se žalobkyní. Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. Uvedla, že
provedenými důkazy byl řádně zjištěn skutkový stav věci a že případné provedení
výslechu svědkyně Ing. M. M. správnost skutkových zjištění soudů nemohlo
ovlivnit. Vzhledem k tomu, že bylo spolehlivě prokázáno, že pracovní poměr
účastnic byl rozvázán dohodou z důvodu organizačních změn, je rozsudek
odvolacího soudu správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez
nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně
rozhodl rozsudkem ze dne 26.6.2002 č.j. 27 C 114/2000-46 ve věci samé stejně
jako ve svém předchozím rozsudku ze dne 25.7.2001 č.j. 27 C 114/2000-21, který
byl usnesením odvolacího soudu ze dne 15.2.2002 č.j. 13 Co 46/2002-35 zrušen.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze
podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z
důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §
241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze
rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití
těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3
o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze
usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a
odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
ustanovení § 241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže
být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například právní názor vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1667/2001,
uveřejněném pod č. 108 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002) má nárok na
odstupné (nejde-li o zaměstnance, o nichž zákon stanoví, že jim odstupné
nenáleží - srov. § 60c a § 65 odst.3 část třetí věty za středníkem zák. práce)
každý zaměstnanec, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou
zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 46 odst.1 písm. a) až c) zák. práce nebo
dohodou z týchž důvodů. Byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou, není pro
posouzení, zda má zaměstnanec nárok na odstupné, samo o sobě rozhodující, zda
byly v dohodě uvedeny důvody rozvázání pracovního poměru, popřípadě jaké důvody
rozvázání pracovního poměru se v dohodě uvádí. Ustanovení § 60a zák. práce
nespojuje, byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou, vznik nároku na odstupné s
tím, co bylo v dohodě uvedeno o důvodech skončení pracovního poměru, ale se
zjištěním, proč (z jakého skutečného důvodu) byl pracovní poměr opravdu
rozvázán; byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou z důvodů uvedených v
ustanovení § 46 odst.1 písm. a) až c) zák. práce, má uvolněný zaměstnanec
(budou-li splněny také další zákonem stanovené předpoklady) nárok na odstupné
bez ohledu na to, zda dohoda obsahovala vylíčení důvodu skončení pracovního
poměru, popřípadě co bylo v dohodě o těchto důvodech uvedeno, jestliže prokáže,
že k dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo z důvodů uvedených v ustanovení
§ 46 odst.1 písm.a) až c) zákoníku práce.
V projednávané věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku - z uvedeného právního názoru vycházel a dovolatelka ani jeho
správnost nezpochybňuje. Žalovaná - jak je zřejmé z obsahu dovolání -
odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (spočívající v tom, že nebyl proveden jí
navržený důkaz výslechem svědkyně Ing. M. M.), a že nemá oporu v provedeném
dokazování skutkové zjištění, podle kterého byl pracovní poměr účastnic
rozvázán dohodou z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku
práce (žalovaná současně v rozporu se skutkovými závěry soudů dovozuje, že její
rozhodnutí vykonávat práce mzdové účetní \"osobou na základě smlouvy o dílo\"
nebylo příčinou rozvázání pracovního poměru se žalobkyní, ale jeho následkem).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z
ustálené judikatury soudů a že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu
dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst.2 písm. a) a § 241a odst.3
o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o
zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že
dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243b
odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť
žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2004
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu