20 Cdo 1446/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. v exekuční věci oprávněné Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 00001350, proti povinným 1. G & C Pacific Niue Limited, se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, Dalton House 60, Windsor Avenue SW19 2RR London, zapsané v registru společností Anglie a Walesu pod číslem 6701826, a 2. EDHESSA s. r. o., se sídlem v Ostravě-Porubě, Spojů 835/2, identifikační číslo osoby 27863816, pro 12.220.291,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 64 Nc 1780/2008, o dovolání 1. povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 3. 8. 2010, č. j. 23 Co 578/2008-77, takto:
Dovolání se zamítá.
Shora označeným rozhodnutím městský soud rozhodl, že „do řízení na místo tehdejší 1. povinné BGC DEVELOPERS, a. s., se sídlem v Praze 4, U Habrovky 247/11, identifikační číslo osoby 26296586, vstupuje jako procesní nástupce společnost G & C Pacific Niue Limited, se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, Dalton House 60, Windsor Avenue SW19 2RR London, zapsaná v registru společností Anglie a Walesu pod číslem 6701826.“ Své rozhodnutí odůvodnil s poukazem na ustanovení § 107 odst. 1, 3 o. s. ř., § 68 odst. 1 obchodního zákoníku a § 61, § 180, § 187 a § 213 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů, tím, že původní 1. povinná BGC DEVELOPERS, a. s. v důsledku přeshraniční fúze (formou sloučení), tedy po předchozím zrušení bez likvidace, zanikla s účinky výmazu z obchodního rejstříku ke dni 19. 1. 2010, tedy po nařízení exekuce (4. 9. 2008) před předložením věci obvodním soudem k rozhodnutí o odvolání povinné (27. 7. 2010), a že jejím právním nástupcem se stala společnost uvedená v záhlaví tohoto rozhodnutí jako (nynější) 1. povinná.
1. povinná v dovolání odvolacímu soudu vytýká „nesprávný procesní postup“ a poukazuje na ustanovení § 200ua zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), které vychází z nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 ze dne 21. 4. 2004, jímž se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky (dále též jen „nařízení č. 805/2004). Podle jejího názoru bylo povinností oprávněné podat nejdříve návrh na potvrzení evropského exekučního titulu a povinností soudu teprve na základě takovéhoto titulu pokračovat v exekučním řízení s novou povinnou osobou, která není subjektem českého práva. Jiný postup povinnou omezuje v jejím zákonném právu na obranu proti nároku, který podle jejího názoru není nárokem nesporným ve smyslu nařízení č. 805/2004, neboť jeho existenci oprávněná opírá o notářský zápis, jenž sice je v předmětném řízení exekučním titulem, jehož platnost však povinná „napadla řádnou žalobou.“ Podle jejího názoru měl tedy exekuční soud řízení podle § 107 odst. 1 o. s. ř. přerušit, poté oprávněnou vyzvat k podání návrhu podle § 200ua o. s. ř. a teprve na základě takto potvrzeného evropského exekučního titulu pak v řízení pokračovat proti nové povinné. Postup odvolacího soudu je podle ní nepřípustným zjednodušením obcházejícím nařízení č. 805/2004; navrhla proto zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.
Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání.
Dovolání, přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 /čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb./) není důvodné.
Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je úkolem dovolacího soudu přezkoumat, zda řízení je skutečně stiženo namítnutou vadou.
Jak je totiž z obsahu dovolání zřejmé, povinná nezpochybňuje, že je právní nástupkyní společnosti BGC Developers, a. s. Její námitku, jíž vytýká soudu, že řízení podle § 107 odst. 1 o. s. ř. nepřerušil, že oprávněnou nevyzval k podání návrhu podle § 200ua o. s. ř. a že teprve na základě takto potvrzeného evropského exekučního titulu pak nepokračoval proti nové povinné, je namístě podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (sama povinná ostatně výslovně uvádí, že „meritem dovolání je nesprávný postup soudu...“).
Podle § 107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání (kromě jiných dovolacích důvodů) odůvodnit tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V souzené věci však dovolatelka takovouto – kvalifikovanou (řízení může zajisté trpět i jinými, méně závažnými vadami, k založení nesprávnosti rozhodnutí nezpůsobilými, jež proto naplněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. být nemohou) – vadu nenamítá. Jak totiž z dovolání, posuzováno podle jeho obsahu, plyne, správnost závěru odvolacího soudu o procesním nástupnictví, na němž spočívá napadené rozhodnutí, jímž je – pouze a jedině – usnesení podle § 107 odst. 1 věta třetí o. s. ř., nezpochybňuje, a to ani námitkami právními ani námitkami skutkovými.
Má-li povinná zato (a z její úvahy, že „bylo povinností oprávněné nejprve podat návrh na potvrzení evropského exekučního titulu, na jehož základě by teprve mohl exekuční soud pokračovat v řízení s novým povinným,“ to lze dovodit), že oprávněná proti ní jakožto osobě, jež „není subjektem českého práva“, a jež by mohla být zavázána jedině rozhodnutím potvrzeným jako evropský exekuční titul, takovýmto způsobilým exekučním titulem v současnosti nedisponuje, pak by takováto námitka mohla být relevantní – aniž zde dovolací soud jakkoli hodnotí její možnou úspěšnost (ostatně exekuce byla již, pravomocně v prvním stupni, nařízena) – teprve pro rozhodnutí ve věci samé, tedy pro nařízení exekuce, nikoli pro rozhodnutí nemeritorní, ryze procesní, jehož vydání pro případ zániku dosavadního účastníka předepisuje občanský soudní řád svým ustanovením § 107 odst. 1. Pokud pak jde o dovolatelkou namítanou povinnost soudu, aby oprávněnou vyzval k podání návrhu podle § 200ua o. s. ř. (ostatně s účinností od 1. 1. 2013 zrušeného ustanovením bodu 34. zákona č. 404/2012 Sb.), ta oporu v žádném právním předpise nemá (resp. neměla), jelikož řízení o potvrzení evropského exekučního titulu, jehož jediným účastníkem byl oprávněný, bylo výlučně návrhové.
Posuzováno podle celého obsahu dovolání (ostatně proto také vnitřně rozporného, obsahuje-li na jedné straně výtku adresovanou soudu, že oprávněnou nevyzval k podání návrhu na zahájení řízení podle § 200ua o. s. ř., což podle dovolatelky bylo povinností oprávněné, a na straně druhé přednes, že vymáhaný nárok „není nárokem nesporným“ a že dokonce platnost notářského zápisu tento nárok obsahujícího „napadla řádnou žalobou“), směřuje dovolatelka k jedinému cíli. K jeho dosažení však jsou k dispozici jiné procesněprávní instrumenty, a to zejména návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V rozsudku z 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod poř. č. 15, Nejvyšší soud zaujal a vysvětlil závěr, že nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti exekuci, ačkoli oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, může tato skutečnost být důvodem pouze k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Jak plyne z výše uvedeného, řízení namítnutou ani žádnou jinou vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (v daném případě rozhodnutí podle § 107 odst. 1 o. s. ř.), postiženo není, Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2013
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu