20 Cdo 1475/2025-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného M. D., zastoupeného JUDr. Athanassiem Pantazopoulosem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1510/19, proti povinnému V. K., zastoupenému JUDr. Evou Ambrož Benešovou, LL.M., Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, pro 1 736 888,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 28 EXE 735/2024, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. ledna 2025, č. j. 13 Co 824/2024-126, t a k t o:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. ledna 2025, č. j. 13 Co 824/2024-126, a usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. srpna 2024, č. j. 28 EXE 735/2024-57, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení.
1) Ve shora specifikované věci Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. 1. 2025, č. j. 13 Co 824/2024-126, k odvolání povinného potvrdil usnesení Okresního soudu v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) ze dne 15. 8. 2024, č. j. 28 EXE 735/2024-57, ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. 2) Odvolací soud předně konstatoval, že exekuce je vedena na základě pověření soudu prvního stupně ze dne 10. 6. 2024 soudní exekutorkou Mgr. Zuzanou Grosamovou, Exekutorský úřad Praha 6, za účelem vymožení pohledávky oprávněného ve výši 1 736 888,70 Kč podle vykonatelného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6.
3. 2024, č. j. 37 D 29/2019-1319 (dále „exekuční titul“), jímž byla schválena dohoda dědiců. Namítal-li povinný, že v rozsahu vymáhaného závazku splnil svou povinnost formou jednostranného zápočtu, odvolací soud aproboval skutkové a právní závěry soudu prvního stupně ohledně neurčitosti započítané pohledávky ve smyslu § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“). Vyšel ze zjištění, že započítanou (dále rovněž „aktivní“) pohledávku nabyl povinný od I.
Z. na základě smlouvy o postoupení ze dne 5. 1. 2024, byl-li právním důvodem této pohledávky dluh otce oprávněného T. D. (zemřelého - dále „zůstavitel“) ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru uzavřené zůstavitelem a Hypoteční bankou, a. s. (nyní ČSOB Hypoteční banka, a. s. identifikační číslo osoby 13584324 - dále „Hypoteční banka“), dne 26. 4. 2013. Oprávněný měl za uvedený dluh odpovídat „jako dědic“ po zůstaviteli, byť bylo (resp. je) mezi účastníky nesporné, že takový závazek nebyl v příslušném dědickém řízení vypořádán.
3) S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod číslem 37/2021 Sb. rozh. obč (dále „R 37/2021“), odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně zdůraznil, že námitka započtení vzájemné pohledávky může obstát pouze tehdy, bude-li aktivní pohledávka zcela nepochybná, tj. nebude-li nutné k jejímu zjištění provádět složitější dokazování. Takové „parametry“ povinným započítaná pohledávka nesplňuje, neboť byla rozporována již v průběhu dědického řízení po zůstaviteli, „proto také v rámci dědického řízení nebyla vypořádána“ s poučením účastníků dědického řízení „na nutnost řešení sporné pohledávky (…) uplatněním žaloby ve sporném řízení“.
Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně na jím dovozených okolnostech týkajících se aktivní pohledávky (není zřejmé, zda a co bylo na hypoteční úvěr zůstavitelem uhrazeno, aktivní pohledávka změnila postupováním čtyřikrát majitele, povinný v pozůstalostním řízení sám pohledávku sporoval, pasivní i aktivní pohledávky vycházejí z rozdílných právních vztahů apod.) Z těchto důvodů je nutné posuzovat pohledávku jako nejistou a neurčitou, tudíž k započtení nezpůsobilou. Důvod zániku vymáhané pohledávky oprávněného v důsledku započtení proto není pro účely zastavení exekuce dán ve smyslu § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.
s. ř.“).
4) Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost vymezil tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konktrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12.
října 2022, sp. zn. 23 Cdo 3235/2021. Nesprávné právní posouzení spatřoval dovolatel v existenci důvodu, „pro který nelze rozhodnutí vykonat, a to je splnění dluhu“. V řízení byl sporný pouze zápočet aktivní pohledávky povinného, přičemž soudy obou stupňů „se vůbec nezabývaly a neposuzovaly širší souvislosti, za kterých pohledávka povinného vůči oprávněnému vznikla a zda je vůbec započitatelná“. V předchozích řízeních totiž oprávněný „nevznesl relevantní věcné argumenty, které by přesvědčivě vedly k tomu, že pohledávka povinného vůči oprávněnému z titulu hypotečního úvěru se jeví jako objektivně sporná“.
Zůstaviteli byl Hypoteční bankou - tedy řádnou bankou, jak dovolatel zdůraznil - poskytnut úvěr na koupi bytu zařazeného v aktivech dědictví a zůstavitel k bytové jednotce nabyl vlastnické právo, což dokládá údaj katastru nemovitostí, „kde je dosud zapsán jako vlastník vzhledem k neukončenému dědickému řízení“. Vzhledem ke zdlouhavému dědickému řízení po zůstaviteli se povinnému jevilo další uplatnění aktivní pohledávky „v samostatném řízení jako boj s větrnými mlýny“, neboť v těchto případech obvykle soudy „vyčkávají na skončení dědického řízení“; proto přistoupil k započtení vzájemné pohledávky.
Podle jeho mínění nebylo podání exekučního návrhu motivováno snahou oprávněného domoci se plnění, které z důvodu započtení neexistovalo; tímto způsobem oprávněný zneužil práva ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016, a nálezu Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14.
5) Dovolatel z předestřených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a předcházející usnesení soudu prvního stupně, jemuž věc vrátí k dalšímu řízení; zároveň navrhl, aby „vykonatelnost“ usnesení odvolacího soudu byla odložena.
6) K dovolání povinného se oprávněný vyjádřil tak, že krom jednoznačného znění exekučního titulu vycházejícího z dohody dědiců nejsou žádné jiné skutečnosti v tomto (exekučním) řízení podstatné. Aktivní pohledávku neuznal ani oprávněný, ani povinný.
7) Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání je v otázce určitosti zápočtu pohledávky přípustné, a současně je i opodstatněné.
8) Podle přechodného ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
9) Nejvyšší soud se již v rozsudku ze dne 18. dubna 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, uveřejněném pod číslem 23/2020 Sb. rozh. obč. (dále „R 23/2020“), zabýval výkladem § 3028 odst. 3 věty první o. z při započtení pohledávek, a to v situaci, kdy vzájemné pohledávky byly založené smlouvou uzavřenou za účinnosti předcházejících právních předpisů (tj. do 31. 12. 2013), kompenzační jednání však bylo učiněno až za účinnosti o. z. (tedy až po dni 31. 12. 2013), a dospěl k závěru, že pro způsobilost pohledávek k započtení je v takovém případě rozhodná právní úprava, kterou se řídí smlouvou založený závazkový poměr, z něhož pohledávka vznikla.
Pro určení právního režimu, jemuž podléhá určitá pohledávka, není v koncepci § 3028 odst. 3 věty první o. z. rozhodné, kdy tato pohledávka vznikla (ve smyslu kdy věřiteli vzniklo bezprostřední, nepodmíněné právo na plnění), nýbrž kdy vznikl právní poměr (právní vztah), z něhož tato pohledávka vznikla. Za určující vodítko při výkladu přechodných ustanovení (pro určení právního režimu rozhodného pro způsobilost pohledávek ze smluv k započtení) považoval princip právní jistoty a ochrany důvěry v právo.
Pro způsobilost pohledávek ze smluv k započtení (ve vztahu k právnímu jednání započtení učiněnému po 31. 12. 2013) musí být proto rozhodná právní úprava, která na smluvní strany dopadala v době, kdy uzavíraly smlouvu, z níž pohledávka vznikla. Kompenzabilita je totiž jednou z podstatných vlastností, která charakterizuje pohledávku, a dodatečná, smluvními stranami nepředvídatelná změna předpokladů započitatelnosti smluvených pohledávek by byla zjevně neproporcionálním zásahem do legitimní důvěry smluvních stran ve stabilitu právního řádu.
10) Stejná výkladová pravidla, jež použil Nejvyšší soud v R 23/2020, je nezbytné aplikovat rovněž pro určení právního režimu pro způsobilost vzájemných pohledávek k započtení podléhajících různým právním úpravám. Má-li být zachován princip právní jistoty a ochrany důvěry v právo, musí být pro způsobilost pohledávek řídících se různými právními úpravami (před a po 1. 1. 2014) k započtení rozhodná právní úprava, kterou se daná pohledávka řídí. Tedy způsobilost pohledávky, pro niž platí právní úprava do 31.
12. 2013 (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále „obč. zák“), se bude řídit právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013, způsobilost pohledávky, pro niž platí právní úprava účinná od 1. 1. 2014, se bude řídit o. z. (§ 1982 a násl.). Nedojde tak ke změně předpokladů započitatelnosti pohledávek, s nimiž při jejich vzniku počítal (musel počítat) dlužník i věřitel (např. pohledávka řídící se obč. zák. tak nebude nezpůsobilá k započtení jen proto, že je případně nejistá či neurčitá, neboť na ni § 1987 odst. 2 o.
z. vůbec nedopadá). Pro způsobilost pohledávek k započtení řídících se různými právními úpravami (jedna pohledávka právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013 a druhá pohledávka právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014), bude vždy rozhodná právní úprava týkající se dané pohledávky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2019, sp. zn. 26 Cdo 4795/2017).
11) Na právní režim (zde) započítávané (aktivní) pohledávky nemá vliv její následné postupování, byť k němu došlo až za účinnosti o. z., tedy po 1. 1. 2014 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2016, sp. zn. 23 Cdo 1878/2015, uveřejněném pod číslem 21/2018 Sb. rozh. obč.). 12) V posuzované věci byla aktivní pohledávka (ta, u níž je soudy obou stupňů dovozována její neurčitost ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z.) založena hypoteční smlouvou ze dne 26. 4. 2013, přičemž datum uzavření uvedené smlouvy je zřetelně určující pro vznik právního poměru.
Jestliže za tohoto stavu odvolací soud (shodně i soud prvního stupně) na započítanou pohledávku povinného aplikoval ustanovení o. z., nerespektoval rozhodovací praxi dovolacího soudu, a nemohl se tudíž dobrat správných právních závěrů. 13) Nejvyšší soud proto, nemaje podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, napadené usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. ruší; zároveň zrušuje v odvolacím řízení potvrzené usnesení soudu prvního stupně, pro něž platí stejné kasační důvody, a věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o.
s. ř), v němž bude soud vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu - co do použití právního předpisu (zde obč. zák.) v otázce kompenzability aktivní pohledávky - vázán (viz § 243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
14) O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud (exekutor) v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o těchto nákladech bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz § 87 a násl. ex. řádu). 15) Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení a k Ústavním soudem akceptované přiměřené lhůtě pro rozhodnutí dovolacího soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16) není návrh dovolatele na odklad právní moci či vykonatelnosti napadeného usnesení (§ 243 o. s. ř.) důvodný, přičemž Nejvyšší soud v tomto případě zvláštní zamítavé rozhodnutí nevydává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. 20 Cdo 2481/2017). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 8. 2025
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu