20 Cdo 1524/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v
exekuční věci oprávněné J. F., zastoupené advokátem, proti povinné J. S.,
zastoupené advokátem, pro 750 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 10, pod sp. zn. 19 Nc 7136/2003, o dovolání oprávněné proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2006, č. j. 19 Co 153/2006-67,
I. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2006, č. j. 19
Co 153/2006-67, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů a o nákladech exekuce, se odmítá, jinak se zamítá.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku ve výši 8 139,60 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokáta.
Shora uvedeným rozhodnutím městský soud změnil usnesení ze dne 25. 6. 2003 , č.
j. 19 Nc 7136/2003-8 (kterým obvodní soud nařídil podle platebního rozkazu
Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 21. 11. 1997, č. j. 83 Ro
535/1997-11, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 750 000,- Kč s 19 %
úroky z prodlení ročně od 24. 3. 1997 do zaplacení, nákladů předchozího řízení
ve výši 44 400,- Kč a nákladů exekuce, exekuci na majetek povinné a jejím
provedením pověřil JUDr. I. Š., soudní exekutorku) tak, že návrh na nařízení
exekuce zamítl (výrok I.); dále oprávněnou zavázal zaplatit povinné na
nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 25 793,25 Kč (výrok II.), státu
na nákladech řízení částku 8 222,50 Kč (výrok III.) a soudní exekutorce na
nákladech exekuce částku 9 187,- Kč (výrok IV). Ve svém rozhodnutí dospěl
odvolací soud k závěru, že platební rozkaz nebyl povinné řádně doručen, neboť
ze znaleckého posudku soudního znalce z oboru písmoznalectví JUDr. J. S.
vyplývá, že podpis na doručovací listině ze dne 19. 12. 1997 na čl. 23 spisu
sp. zn. 83 Ro 535/1997 Městského soudu v Praze (dříve Krajského obchodního
soudu v Praze) není podpisem povinné. Proto se exekuční titul nemohl stát
vykonatelným.
V dovolání – přípustném podle § 237 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 238a odst.
1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – namítá oprávněná, že odvolací soud svým
závěrem, že exekuční titul nebyl povinné řádně doručen, zcela „nesprávně
vyhodnotil fakta a skutečnosti“. Podle jejího názoru byl exekuční titul doručen
řádně, neboť zásilka byla po nezastižení adresáta uložena na poště, a proto se
po uplynutí příslušné doby považuje podle § 45, § 45a a § 46 o. s. ř. za
doručenou. Závěr soudního znalce v oboru písmoznalectví (že podpis na doručence
nepatří povinné), z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel, považuje
oprávněná za „příliš nepřesný a zavádějící“. Připouští však i možnost, že
zásilku mohl převzít K. S., manžel povinné, neboť pohledávka oprávněné spadá do
společného jmění povinné a jejího manžela. Nesouhlasí s povinností hradit
náklady řízení a exekuce, neboť doručování je věcí soudu a oprávněná je nemohla
nijak ovlivnit. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a
věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení.
Povinná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že exekuční titul nemůže být
vykonatelný, neboť jí nebyl nikdy doručen. Poukázala na skutečnost, že u
platebního rozkazu zákon vyžaduje doručení do vlastních rukou. V nalézacím
spise navíc není založena doručenka, nýbrž pouze doručovací karta s údajným
podpisem povinné. Pravost tohoto podpisu však povinná v řízení u odvolacího
soudu úspěšně popřela. Povinná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
oprávněné zamítl a přiznal povinné právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud návrh na nařízení exekuce zamítl, je
ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a
exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon č.
120/2001 Sb.“), přípustné, není však důvodné.
Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil „fakta a
skutečnosti“; má za to, že při doručování na tzv. modrou doručenku je
vyloučeno, aby písemnost převzal někdo jiný, má-li být současně předložen
občanský průkaz, a že závěry znaleckého posudku jsou nepřesné a zavádějící.
Těmito námitkami však dovolatelka ve skutečnosti neuplatňuje žádný z dovolacích
důvodů, ale napadá hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku) odvolacím
soudem. Samotné hodnocení důkazů však se zřetelem k zásadě volného hodnocení
důkazů, zakotvené v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím
důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobů, jak soud
hodnocení důkazů provedl. Tak je tomu např. v případech, kdy v hodnocení
důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly
najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně
věrohodnosti je logický rozpor, nebo např. jestliže výsledek hodnocení důkazů
neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133
až 135 o. s. ř.; nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (a
dovolání žádnou takovou výtku neobsahuje), pak není možné ani polemizovat s
jeho skutkovými závěry (např. námitkou, že soud měl uvěřit jinému svědkovi či
účastníku, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, případně že z
provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné).
Jestliže dále § 173 odst. 1 o. s. ř. náhradní doručení u platebního rozkazu
výslovně vylučuje, je lichá i námitka oprávněné, týkající se doručení uložením
zásilky na poště; navíc odvolací soud své rozhodnutí na tomto závěru ani
nezaložil. Stejně tak bezdůvodná je pak i námitka případného doručení
platebního rozkazu manželovi povinné, když ani tak nelze považovat platební
rozkaz za účinně doručený.
Lze uzavřít, že oprávněné se správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit
nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), dovolání proti napadenému rozhodnutí v části, jíž odvolací soud
návrh na nařízení exekuce zamítl, jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 věty před
středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolání proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení
(exekuce), není přípustné.
Podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. není přípustné proto, že
usnesení o nákladech řízení, a tedy ani o nákladech exekuce, v jejich
taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o
ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech exekuce (stejně
jako usnesení o nákladech řízení) není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005, pod poř. č. 70, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003, pod č. 4). Nejvyšší
soud proto dovolání oprávněné proti nákladovým výrokům podle § 243b odst. 5,
věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Protože dovolání oprávněné bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto, vzniklo
povinné podle ustanovení § 142 odst. 1, § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b
odst. 5, věty první, o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení; ty spočívají v celkové částce 15 916,- Kč, představující
odměnu za zastoupení advokátem ve výši 13 075,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, §
3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 12 odst. 1 písm. a/ vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění pozdějších předpisů), po snížení o 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky,
paušální náhradu ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /
advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) a náhradu daně z přidané
hodnoty podle § 137 odst. 1, 3 a § 151 odst. 2 o. s. ř. ve výši 2 541,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Miroslava Jirmanová, v.
r.
předsedkyně senátu