20 Cdo 1549/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného M. J., zastoupeného advokátem, proti povinným 1/ M. D., a 2/ J. D., zastoupeným advokátkou, pro 125.000,- Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 45 E 2782/2000, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2002, č.j. 51 Co 343/2002-42, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinní jsou povinni zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 2.985,- Kč k rukám JUDr. V. L.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 23. 7. 2001, č.j. 45 E 2782/2000-24, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 nařídil podle platebního rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 9. 1999, sp. zn. 14 C 240/99, k uspokojení pohledávky ve výši 125.000,- Kč s 23 % úroky od 4. 12. 1998 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení (5.900,- Kč) a exekučních nákladů výkon rozhodnutí prodejem označených nemovitostí (domu, stavební parcely a zahrady). Předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí způsobem, který oprávněný navrhl, měl odvolací soud za splněny; zejména uzavřel, že – „byť by byla cena nemovitostí k výši pohledávky oprávněného v nepoměru“ – prodej nemovitostí není způsobem ve smyslu ustanovení § 264 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), zřejmě nevhodným.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli povinní dovoláním, jehož důvodnost (podle obsahu podání) odvozují z ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné
právní posouzení věci). Konkrétně namítají, že vymáhaná částka je vlastně tím, co jim oprávněný přislíbil jako slevu z kupní ceny domu, který od něj koupili, avšak nikdy nezaplatil. Dále poukazují na nepoměr výše vymáhané pohledávky k ceně nemovitostí, které mají být na její úhradu použity (5.000.000,- Kč), dovozujíce, že za této situace je nařízení výkonu v rozporu s „obecným principem mravnosti.“
Oprávněný se ztotožnil s právním hodnocením vhodnosti způsobu výkonu rozhodnutí s tím, že zbylé argumenty v dovolání uplatněné nemají v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí význam.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž také dovolatelé správnost rozhodnutí poměřují. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelé zpochybnili – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích – např. v usnesení ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 2/2004 pod č. 38 – vysvětlil (i s odkazem na starší judikaturu – usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1967, sp. zn. 7 Co 159/67, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, ročník 1968, pod č. 41, a stanovisko „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79 Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981, pod č. 21), že případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitostí, navrhne-li oprávněný provést výkon jejich prodejem, je podle ustanovení § 264 odst. 1 o.s.ř. pouze jedním (v zákoně výslovně uvedeným) kritériem vhodnosti navrženého způsobu výkonu. Zjištění takového nepoměru nemůže samo o sobě odůvodnit postup podle uvedeného ustanovení (zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí způsobem nevhodným a současně – po slyšení oprávněného – nařízení výkonu vhodným způsobem); soud totiž musí zvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon jiným způsobem, který v přiměřené době povede k naplnění účelu soudní exekuce, jímž je uskutečnění subjektivního práva oprávněné osoby (uspokojení vymáhané pohledávky). V případě, že jiným způsobem nelze pohledávku oprávněného vůbec nebo v přiměřené době uspokojit, není navrhovaný způsob zřejmě nevhodný ani tehdy, jestliže cena předmětu, z něhož má být oprávněný uspokojen, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím.
Tvrzení dovolatelů o tom, že mají vůči oprávněnému pohledávku z titulu slevy z kupní ceny, která dosud nebyla uhrazena, je v řízení, jež předchází rozhodnutí o nařízení exekuce, bezcenné. S námitkou, že exekuce je v rozporu s morálními pravidly, se Nejvyšší soud vypořádal již v usnesení ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 4/2003 pod č. 67, na něž se odkazuje.
Lze uzavřít, že odvolací soud otázku, jež se jako jediná nabízela k přezkumu (vhodnosti způsobu výkonu), vyřešil v souladu se standardní soudní praxí (jeho rozhodnutí tudíž zásadní právní význam nemá); Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolatelé jsou povinni podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. nahradit oprávněnému náklady, jež sestávají z odměny za jeho zastupování advokátem v dovolacím řízení; výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, § 2 odst. 1, 2, § 3 odst. 1, 3, § 12 odst. 1 písm. a/ bodu 1., § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., tj. částkou 2.910,- Kč. Součástí nákladů, které oprávněný v dovolacím řízení vynaložil, je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 75,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje i na tyto náklady (§ 270 odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho výkon.
V Brně dne 28. července 2004
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu