20 Cdo 1549/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a
JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného M. J.,
zastoupeného advokátem, proti povinným 1/ M. D., a 2/ J. D., zastoupeným
advokátkou, pro 125.000,- Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 45 E 2782/2000, o dovolání povinných
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2002, č.j. 51 Co
343/2002-42, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinní jsou povinni zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů
dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 2.985,- Kč k rukám JUDr. V. L.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze
dne 23. 7. 2001, č.j. 45 E 2782/2000-24, kterým Obvodní soud pro
Prahu 4 nařídil podle platebního rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne
17. 9. 1999, sp. zn. 14 C 240/99, k uspokojení pohledávky ve
výši 125.000,- Kč s 23 % úroky od 4. 12. 1998 do zaplacení,
nákladů předcházejícího řízení (5.900,- Kč) a exekučních nákladů výkon
rozhodnutí prodejem označených nemovitostí (domu, stavební parcely a zahrady).
Předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí způsobem, který oprávněný navrhl,
měl odvolací soud za splněny; zejména uzavřel, že – „byť by byla cena
nemovitostí k výši pohledávky oprávněného v nepoměru“ – prodej nemovitostí není
způsobem ve smyslu ustanovení § 264 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), zřejmě
nevhodným.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli povinní dovoláním, jehož důvodnost (podle
obsahu podání) odvozují z ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné
právní posouzení věci). Konkrétně namítají, že vymáhaná částka je vlastně tím,
co jim oprávněný přislíbil jako slevu z kupní ceny domu, který od něj koupili,
avšak nikdy nezaplatil. Dále poukazují na nepoměr výše vymáhané pohledávky k
ceně nemovitostí, které mají být na její úhradu použity (5.000.000,- Kč),
dovozujíce, že za této situace je nařízení výkonu v rozporu s „obecným
principem mravnosti.“
Oprávněný se ztotožnil s právním hodnocením vhodnosti způsobu výkonu rozhodnutí
s tím, že zbylé argumenty v dovolání uplatněné nemají v řízení o nařízení
výkonu rozhodnutí význam.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu
§ 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1
písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního
stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož
soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ
jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací
přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního
významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy
pouze důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž také
dovolatelé správnost rozhodnutí poměřují. Při přezkumu napadeného rozhodnutí –
a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení
odvolacím soudem dovolatelé zpochybnili – je dovolací soud uplatněným důvodem
včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích – např. v usnesení ze dne 27. 11.
2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura 2/2004 pod č. 38 – vysvětlil (i s odkazem na starší judikaturu –
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1967, sp. zn. 7 Co 159/67,
uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, ročník 1968, pod č. 41, a
stanovisko „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství
při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79 Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981, pod č.
21), že případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitostí, navrhne-li
oprávněný provést výkon jejich prodejem, je podle ustanovení § 264 odst. 1
o.s.ř. pouze jedním (v zákoně výslovně uvedeným) kritériem vhodnosti
navrženého způsobu výkonu. Zjištění takového nepoměru nemůže samo o sobě
odůvodnit postup podle uvedeného ustanovení (zamítnutí návrhu na nařízení
výkonu rozhodnutí způsobem nevhodným a současně – po slyšení oprávněného –
nařízení výkonu vhodným způsobem); soud totiž musí zvážit, zda je vůbec možné
nařídit výkon jiným způsobem, který v přiměřené době povede k naplnění účelu
soudní exekuce, jímž je uskutečnění subjektivního práva oprávněné osoby
(uspokojení vymáhané pohledávky). V případě, že jiným způsobem nelze pohledávku
oprávněného vůbec nebo v přiměřené době uspokojit, není navrhovaný způsob
zřejmě nevhodný ani tehdy, jestliže cena předmětu, z něhož má být oprávněný
uspokojen, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím.
Tvrzení dovolatelů o tom, že mají vůči oprávněnému pohledávku z titulu slevy z
kupní ceny, která dosud nebyla uhrazena, je v řízení, jež předchází rozhodnutí
o nařízení exekuce, bezcenné. S námitkou, že exekuce je v rozporu s morálními
pravidly, se Nejvyšší soud vypořádal již v usnesení ze dne 28. 11. 2002, sp.
zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 4/2003 pod č. 67,
na něž se odkazuje.
Lze uzavřít, že odvolací soud otázku, jež se jako jediná nabízela k přezkumu
(vhodnosti způsobu výkonu), vyřešil v souladu se standardní soudní praxí (jeho
rozhodnutí tudíž zásadní právní význam nemá); Nejvyšší soud proto dovolání
odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolatelé jsou povinni podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. nahradit oprávněnému náklady, jež sestávají z
odměny za jeho zastupování advokátem v dovolacím řízení; výši odměny dovolací
soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, § 2 odst. 1, 2, § 3 odst. 1, 3, § 12
odst. 1 písm. a/ bodu 1., § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1, věty
první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., tj. částkou
2.910,- Kč. Součástí nákladů, které oprávněný v dovolacím řízení vynaložil, je
dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání)
ve výši 75,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů. Nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje i na tyto náklady (§ 270 odst.
1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může oprávněný
podat návrh na jeho výkon.
V Brně dne 28. července 2004
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu