20 Cdo 1581/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci
výkonu rozhodnutí oprávněného L. B., zastoupeného, proti povinnému T. B.,
zastoupenému advokátem, pro výživné, srážkami ze mzdy, vedené u Okresního soudu
v Ostravě pod sp. zn. 51 E 712/2006, o dovolání povinného proti usnesení
Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2006, č.j. 51 E 712/2006-4, a usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2006, č.j. 56 Co 540/2006-18, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 7.
2006, č.j. 51 E 712/2006-4, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2006, č.j.
56 Co 540/2006-18, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 31. 7.
2006, č.j. 51 E 712/2006-4, jímž okresní soud nařídil podle rozsudku Okresního
soudu v Novém Jičíně ze dne 16. 12. 2004, č.j. 10 P 345/90-101, k uspokojení
pohledávky dlužného výživného za dobu od 1. 5. 2005 do 30. 6. 2006 ve výši
21.000,- Kč a pro běžné výživné od 1. 7. 2006 ve výši 1.500,- Kč měsíčně výkon
rozhodnutí srážkami ze mzdy, na niž má povinný nárok vůči zaměstnavateli V. S.,
a. s. Předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí měl odvolací soud za splněny,
zejména uvedl, že je věcí oprávněného, který účet označí za platební místo pro
zaslání sražených částek, a s tvrzením, že oprávněný nabyl schopnosti sám se
živit, odkázal povinného na nalézací řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu a výslovně i rozhodnutí soudu prvního stupně napadl
povinný dovoláním, v němž především namítá, že se na straně oprávněného
podstatně změnily okolnosti rozhodné pro výši a další trvání výživného.
Oprávněný je již zletilý a je schopen se sám živit, povinný mu měl přispívat na
výživném po dobu studia, oprávněný však v USA nestuduje a je zaměstnán. Pro
podstatnou změnu poměrů by placení výživného bylo v rozporu s dobrými mravy.
Oznámil, že současně s dovoláním proto podává návrh na zrušení povinnosti k
placení výživného, kterému bude podle jeho očekávání vyhověno, takže výkon
rozhodnutí by byl nepřípustný. Soud prvního stupně nezkoumal, zda podmínky pro
nařízení výkonu rozhodnutí jsou splněny, neboť nenařídil jednání, při kterém by
povinný mohl cokoli namítat či uplatnit důkazy. Dále argumentuje, že účet, na
který mají být poukázány provedené srážky, není účtem oprávněného ani jeho
matky, nýbrž babičky, která oprávněného v řízení zastupuje na základě plné
moci. Poukazuje na to, že ve spise je plná moc založena pouze v angličtině bez
českého překladu a oprávněný v ní žádný účet neoznačil. Dovolatel se obává, že
sražené výživné nebude nákladně zasíláno do USA, ale bude s ním volně nakládat
babička oprávněného. Za uvedeného stavu ani povinný nemá možnost výživné
platit, neboť k zasílání výživného jinak, než stanoví vykonatelný rozsudek,
nebo do zahraničí za vysoké náklady není povinen. Rozhodnutí soudu prvního
stupně je podle dovolatele vadné a zmatečné i proto, že na rozdíl od návrhu,
kde je jako plátce mzdy povinného označena O. závod 5 O. – V. bez adresy a IČ,
je v něm jako plátce uvedena V. S., a. s., O. – H., která však soudu sdělila,
že povinný není jejím zaměstnancem. Odvolací soud přesto usnesení o nařízení
výkonu rozhodnutí potvrdil. Z uvedených důvodů povinný navrhl, aby napadená
usnesení byla v celém rozsahu zrušena a řízeno zastaveno.
Usnesení soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Z ustanovení §
236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších
předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), plyne, že dovolání je mimořádným opravným
prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným
prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení
§ 201 o.s.ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto
také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti
rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je
neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání
proti tomuto usnesení podle § 243c odst. 1 a § 104 odst. 1, věty první, o.s.ř.
zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo
1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 4/2000 pod č. 45).
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a
odst. 1 písm. c) o.s.ř., přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm.
b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byl výkon rozhodnutí
nařízen, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu
prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový
případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je
předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního
významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Tímto důvodem je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho
intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní
význam (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Z uvedeného současně vyplývá, že k přípustnosti dovolání, jež může být založena
toliko na úvaze o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu, nemohou
vést argumenty podřaditelné ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který
je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (vyjma případu, o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel, kdy by
samotná vada splňovala podmínku zásadního právního významu); takovými jsou v
souzené věci výtky, že soud prvního stupně nenařídil jednání a že plná moc
udělená oprávněným jeho zástupkyni je ve spise založena pouze v anglickém
jazyce.
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam, nepřednesl a ani hodnocením zbývajících námitek
obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež
jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory
nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení
návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční
titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po
stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni,
zda je výkon navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného,
zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo
navržený jiným způsobem, zda právo není prekludováno a zda navržený způsob
výkonu na peněžité plnění není zřejmě nevhodný.
Je-li navrhován výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky
srážkami ze mzdy, označí oprávněný v návrhu toho, vůči komu má povinný nárok na
mzdu, popř. jiný příjem (srov. § 261 odst. 1, § 299 o.s.ř.). To, zda povinný má
vůči označenému plátci skutečně nárok na mzdu nebo jiný příjem, soud při
nařízení výkonu rozhodnutí nezkoumá a vychází z tvrzení oprávněného v návrhu na
nařízení výkonu rozhodnutí. Jestliže v den, kdy soud prvního stupně vydal
usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, povinný vůči plátci nárok na mzdu nebo
jiný příjem neměl, k postižení předmětu exekuce účinně nedošlo (exekuce
„nevznikla“). Naopak platí, že se nařízení výkonu rozhodnutí ve smyslu
ustanovení § 293 odst. 1 o.s.ř. vztahuje i na mzdový nárok povinného vůči
každému dalšímu jeho zaměstnavateli nebo jinému plátci, pokud byl výkon
rozhodnutí nařízen účinně (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981,
Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod
č. 21, str. 197 /535/ a násl., stanovisko Nejvyššího soudu SSR z 28. 12. 1986,
Cpj 65/86, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/1987 pod č.
19).
Námitka, že soud nařídil výkon rozhodnutí postižením mzdy povinného u plátce
odlišného od plátce označeného oprávněným v návrhu, nemá oporu ve spise.
Oprávněný svým podáním ze dne 25. 7. 2006 návrh na nařízení výkonu rozhodnutí
doplnil a plátce mzdy povinného označil jako V. S., a. s., uvedl jeho sídlo O.
– H., i IČ (a dále poštovní adresu, telefon, fax, DIČ, právní formu a
bankovního spojení).
V řízení o výkon rozhodnutí soud nezjišťuje, zda nedošlo ke změně okolností
rozhodných pro výši a trvání dávek nebo splátek (§ 163 odst. 1 o.s.ř.), obsahem
rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je exekuční soud vázán a je povinen z něj
vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999,
sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
1/2000 pod č. 4, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20
Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2005 pod
č. 58, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 310/2004).
Má-li povinný za to, že došlo ke změně poměrů, je třeba, jak správně uvedl
odvolací soud, aby se zrušení vymáhané vyživovací povinnosti domáhal žalobou v
řízení podle části třetí občanského soudního řádu, což povinný, jak tvrdí v
dovolání, již učinil. Podání takové žaloby nemá, jak se mylně domnívá
dovolatel, za následek nepřípustnost výkonu rozhodnutí a není důvodem pro jeho
zastavení; může však mít význam při rozhodování o odkladu provedení výkonu.
Přípustnost dovolání není s to založit ani výhrada, že účet, na který má být
poukazováno sražené výživné, je účtem jeho zmocněnkyně. Je právem oprávněného,
aby při návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zvolil platební místo, na které
požaduje plnění.
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm.
c/ o.s.ř.).
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu
by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci
odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5
o.s.ř. výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z
účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. října 2008
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu