20 Cdo 1587/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kůrky v
exekuční věci oprávněné H. – M., s. r. o., zastoupené advokátem, proti povinné
J. S., pro částku 1.741.303,51 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve
Svitavách pod sp. zn. 2 Nc 4156/2002-13, o dovolání oprávněné proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové z 15. 4. 2003, č. j. 24 Co 65/2003-43, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 15. 4. 2003, č. j. 24 Co
65/2003-43, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 26. 9. 2002,
č. j. 2 Nc 4156/2002-13, kterým okresní soud nařídil podle notářského zápisu (z
20. 5. 2002, sp. zn. NZ 135/2002, N 138/2002, viz č.l. 6) se svolením k
vykonatelnosti exekuci na majetek povinné, jejímž provedením pověřil navrženého
soudního exekutora, a to tak, že návrh na nařízení exekuce – s odůvodněním, že
podkladový notářský zápis je materiálně nevykonatelný – zamítl. Svůj závěr
dovodil ze zjištění, že jako dlužník byl účastníkem dohody o uznání závazku
kromě povinné její manžel (že tedy jde o pluralitu dlužníků), a že se jedná o
závazek k dělitelnému (totiž peněžnímu) plnění; protože za těchto okolností
notářský zápis neobsahoval určení, zda má být plněno společně a nerozdílně, či
zda má každý z dlužníků plnit pouze „určitý přesně vymezený díl,“ je podle
odvolacího soudu při nemožnosti aplikace ustanovení § 40 odst. 3 exekučního
řádu (jímž konstruovaná fikce je uplatnitelná jen u exekučních titulů podle §
40 odst. 1 písm. a/, b/, c/, nikoli však již podle písmene d/ tohoto
ustanovení, o něž však v souzené věci právě jde) předmětný notářský zápis pro
nedostatek určení rozsahu (způsobu) plnění materiálně nevykonatelný.
V dovolání oprávněná namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř. spatřuje v závěru o (povinnou navíc v odvolání nenamítané)
nevykonatelnosti titulu; podle jejího názoru totiž exekuční titul – při
pluralitě dlužníků a dělitelnosti předmětu plnění i za současné absence určení
rozsahu plnění – materiálně vykonatelný je, jelikož pasívní solidarita
dlužníků, tedy povinné a jejího manžela, „je dána přímo zákonem, a to
ustanovením § 145 odst. 4 občanského zákoníku.“
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3
o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání
namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací
soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní názor
odvolacího soudu o materiální nevykonatelnosti podkladového notářského zápisu
pro nedostatek určení, zda při pluralitě dlužníků a dělitelnosti předmětu
plnění má být plněno solidárně či podle podílů.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu –
sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil
nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Odvolacímu soudu lze přisvědčit pouze potud, že ve věci nelze aplikovat
ustanovení § 40 odst. 3 exekučního řádu, konstruující fikci povinnosti každého
z dlužníků plnit rovným dílem, jelikož titulem k exekuci navrženým je notářský
zápis, tedy titul podle § 40 odst. 1 písm. d/ v ustanovení § 40 odst. 3
exekučního řádu nezahrnutý. Z této skutečnosti samotné však závěr o
nezpůsobilosti notářského zápisu být exekučním titulem mechanicky dovodit
nelze. Při zkoumání, zda k exekuci navržený titul je materiálně vykonatelný
totiž nelze věc hodnotit jen z přísně restriktivního hlediska, zda je ve výroku
titulu výslovně stanoven rozsah plnění dluhu více dlužníky (tedy zda solidárně
či v podílech, a jestliže ano, v jakých) a zda v případě absence takového
určení rozsahu plnění bude (či naopak nebude) možno aplikovat ustanovení §
40 odst. 3 exekučního řádu (či § 261a odst. 3 o. s. ř. v případě soudního
výkonu rozhodnutí), zakládající fikci rovnosti podílů, ale také z hlediska
přihlížejícího ke zjevným souvislostem založeným hmotným právem. Teprve v
případě, že by podmínky materiální vykonatelnosti nebylo možno dovodit ani s
přihlédnutím k těmto hmotněprávním souvislostem, bylo by namístě dospět k
závěru, že předmětný titul k exekuci způsobilý není.
O takový případ však v souzené věci nejde. Důvodová zpráva k novelou č.
30/2000 Sb. zavedenému ustanovení § 261a o. s. ř., a tedy i k jeho třetímu
odstavci (jenž je – s výjimkou specifikace exekučních titulů – obsahově shodný
s ustanovením § 40 odst. 3 exekučního řádu) uvádí, že „Předpoklady, které
rozhodnutí musí splňovat, aby bylo po materiální stránce vykonatelné, byly
dosud dovozovány jen výkladem. S ohledem na závažnost této otázky … se
navrhuje, aby byla výslovně upravena v zákoně.“ Onen výklad představovalo
zejména rozhodnutí sp. zn. 2 Cz 15/69, uveřejněné v tehdejší Sbírce soudních
rozhodnutí, ročník 1970 pod poř. č. 20, v němž soud dovodil, že byla-li
několika dlužníkům uložena povinnost k dělitelnému plnění, aniž bylo vysloveno,
kolik je který z nich povinen zaplatit, je třeba pro účely řízení o výkon
rozhodnutí z ustanovení § 74 odst. 2 a § 75 odst. 1 občanského zákoníku per
analogiam dovodit, že dlužníci jsou povinni plnit věřiteli stejným dílem. Týž
závěr pak dovodil v odůvodnění (odstavce 4-6 na str. 183/255) svého rozsudku z
29. 4. 1994, sp. zn. 7 Cdo 150/93, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek č. 6, ročník 1995 pod poř. č. 56, Vrchní soud v Praze, nyní již ve
vztahu k (obsahově z nazíraného hlediska shodnému) ustanovení § 511 odst. 2
občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992, tedy po novelizaci
provedené zákonem č. 509/1991 Sb.
I když se tedy na předmětný notářský zápis z výše uvedených důvodů
ustanovení § 40 odst. 3 exekučního řádu neuplatní, nelze na druhé straně právě
s ohledem na závěry přijaté standardní judikaturou pro případy, kdy jde o
pluralitu dlužníků a dělitelný předmět plnění, a kdy (přesto) titulem nebylo
určeno, má-li být plněno solidárně či děleně (a jakými podíly), dospět k závěru
o materiální nevykonatelnosti titulu.
Přisvědčit ovšem nelze – naopak – ani dovolací argumentaci ustanovením
§ 145 odst. 4 občanského zákoníku. Toto ustanovení je totiž – stejně jako
ustanovení § 145 odst. 3 – nutno v daných souvislostech vykládat ve spojení s
ustanovením § 511 odst. 1 téhož předpisu, podle jehož věty prvé je-li právním
předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo
vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh
společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z
nich. Z posledně uvedeného hmotněprávního ustanovení ovšem plyne pouze to, že
neplní-li věřiteli ani jeden ze solidárních dlužníků, může věřitel podat žalobu
o přiznání celého plnění (tedy zahájit nalézací řízení) proti kterémukoli z
nich, nikoli však již to, že svědčí-li oprávněnému exekuční titul ve vztahu k
dvěma či více povinným, aniž v něm byl – jakkoli – stanoven rozsah plnění (tedy
jak z hlediska, má-li být plněno solidárně či děleně, tak z hlediska výše
případných podílů), že by věřitel mohl podat návrh na exekuci pro celou částku
jen proti jednomu z povinných (žalovaných v nalézacím řízení). V řízení
exekučním či vykonávacím se totiž pro tituly postrádající určení rozsahu plnění
jednotlivých povinných uplatní výše uvedené judikatorní zásady (srov. znění
obou citovaných rozhodnutí používajících dikci „… pro účely výkonu rozhodnutí
…“). Závěr, že i když pasívní solidarita vzniká (přímo) na základě právního
předpisu, neznamená to ještě, že – není-li rozsah (způsob) plnění stanoven
exekučním titulem – by oprávněný mohl v exekučním řízení vymáhat celé plnění po
jediném ze solidárních dlužníků, zaujal Nejvyšší soud též ve svém usnesení z
24. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo 426/2004.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud, jenž
nedostatek materiální vykonatelnosti podkladového notářského zápisu spatřuje –
při pluralitě dlužníků a dělitelnosti předmětu plnění – v nedostatku určení
rozsahu (způsobu) plnění, výše uvedený právní závěr, zaujatý standardní
judikaturou, pominul; názor, že návrh na nařízení exekuce je nutno zamítnout,
je tedy nesprávný a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl
tudíž uplatněn právem.
Protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí
spočívá, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b
odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle první věty třetího
odstavce téhož ustanovení vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d
odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího
řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího ( § 243d
odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně se o náhradě nákladů rozhodne ve
zvláštním režimu (§ 87 a následující exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2005
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu