20 Cdo 1643/2025-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Moravské zemské knihovny v Brně, se sídlem v Brně, Kounicova 996/65a, identifikační číslo osoby 00094943, proti povinnému Z. V., zastoupenému JUDr. Jindřichem Zedníčkem, advokátem se sídlem v Třebíči, Žerotínovo nám. 20/16, pro nepeněžité plnění, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 21 EXE 381/2022, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 24. června 2024, č. j. 54 Co 18/2023-138, t a k t o:
Dovolání se odmítá.
1. Ve shora označené věci Okresní soud v Třebíči (dále „soud prvního stupně“ či „okresní soud“) usnesením ze dne 10. 11. 2022, č. j. 21 EXE 381/2022-55, zamítl návrh povinného ze dne 17. 5. 2022 na zastavení exekuce. K námitce povinného založené na tvrzení, že mu nebyl doručen exekuční titul, okresní soud vyšel ze zjištění, že pro posuzovanou věc je tímto titulem vykonatelný rozsudek okresního soudu ze dne 24. 9. 2019, č. j. 12 C 144/2019-81 (dále rovněž „exekuční titul“), na jehož základě je na povinném vymáhána povinnost vydat ve výroku rozsudku specifikované knižní tituly, eventuelně - pro případy, kdy takové plnění nebude možné - povinnost nahradit za každou z knih škodu, dále zaplatit náklady nalézacího řízení, náklady účelně vynaložené oprávněnou k vymáhání nároku a náklady exekuce.
Exekuční titul byl povinnému doručován do místa jeho bydliště, kde mu z důvodu nezastižení adresáta při doručování zásilky dne 29. 10. 2019 byla zanechána výzva k jejímu vyzvednutí. Jelikož si povinný zásilku nevyzvedl, byla mu doručena fikcí dne 8. 11. 2019 a zároveň vhozena do domovní schránky. Soud prvního stupně proto uzavřel, že důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), není dán.
2. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále „odvolací soud“) k odvolání povinného usnesením ze dne 24. 6. 2024, č. j. 54 Co 18/2023-138, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Oproti okresnímu soudu dovodil, že k doručení exekučního titulu došlo nejpozději dne 22. 11. 2019 (v důsledku předčasného vhození zásilky do domovní schránky již dne 7. 11. 2019), kdy povinný podal u okresního soudu odvolání, což je dostatečným průkazem o doručení exekučního titulu povinnému.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost vymezil tvrzením, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky doručování soudního rozhodnutí podle § 49 odst. 4 o. s. ř., kterou odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V podrobnostech uvedl, že fikce doručení nemohla nastat, neboť vhození zásilky do schránky nepředcházelo uplynutí zákonem stanovené lhůty; podmínkou pro uplatnění fikce doručení je, aby zásilka byla do schránky adresáta vhozena až po uplynutí lhůty 10 dnů od jejího uložení, rozhodnutí tak nenabylo právní moci, čímž nebyly splněny podmínky k vykonatelnosti exekučního titulu a soudní exekutor neměl být vedením exekuce pověřen. Tímto postupem byla zároveň porušena práva dovolatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť „zákonná fikce doručení představuje zásadní zásah do práva účastníka řízení, a proto musí být aplikována restriktivně a jen tehdy, jsou-li splněny všechny zákonem stanovené podmínky“.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, načež po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že posuzované dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
5. Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti pro něj považuje za splněnou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. nebo jeho části. Má-li být dovolání přípustné z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak musí být z obsahu dovolání patrno, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil. Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.
6. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel, byť zastoupený advokátem, judikaturou akcentovaný požadavek ohledně vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nerespektoval. Z textu dovolání se totiž nelze dobrat toho, od které konkrétní rozhodovací praxe (přičemž se musí jednat o praxi dovolacího soudu) či alespoň od jakých takovou praxí přijatých závěrů se podle názoru dovolatele měl odvolací soud při svém rozhodování odchýlit.
7. Nad rámec toho je namístě připomenout, že Nejvyšší soud již ve své ustálené rozhodovací praxi otázce účinků doručení zabýval. Vysvětlil, že nelze přijmout formalistický přístup za situace, v níž došlo k naplnění materiální funkce doručení. Jestliže se účastník řízení s obsahem doručované písemnosti seznámil (měl takovou možnost), potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, ztrácí význam. Nedodržení formy tedy samo o sobě neznamená, že se doručení musí zopakovat; rozhodující vždy je, zda se předmětná písemnost dostala do rukou adresáta (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2013, sp. zn. 23 Cdo 2425/2011, uveřejněný pod číslem 88/2013 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 21 Cdo 3489/2012, uveřejněné pod číslem 37/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 119/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2020, sp. zn. 27 Cdo 954/2019, obdobně též stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, Plsn 1/2015, uveřejněné pod číslem 1/2017 Sb. rozh. obč.). Rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 26. dubna 2022, sp. zn. IV. ÚS 3026/20, zdůraznil, že při posuzování, zda došlo k řádnému doručení či nikoli, je nutno uplatňovat materiální přístup, pro nějž je podstatné, že se adresát mohl s obsahem doručované písemnosti seznámit, a bylo tak zachováno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
8. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
9. Návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu (u něhož lze z podstaty věci toliko odložit právní moc) se Nejvyšší soud nezabýval se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, který vyslovil, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci či vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o návrh akcesorický. Nejvyšší soud nadto odmítl dovolání povinného v Ústavním soudem přiměřené lhůtě (srov. tentýž nález Ústavního soudu).
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz § 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 8. 2025
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu