2
3
20 Cdo 1705/2020-350
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr.
Karla Svobody, PhD., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka
Poledny v exekuční věci oprávněné MOTOHAUS, a.s., se sídlem v Havířově,
Ostravská č. 586/4, identifikační číslo osoby 25816071, zastoupené Mgr. Vítem
Feberem, advokátem se sídlem v Havířově, Ostravská č. 586/4, proti povinnému S.
Č., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Vymazalem,
advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova č. 1322/3, pro 2 393 044,56 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 22 EXE
1546/2012, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci ze dne 26. listopadu 2019, č. j. 40 Co 262/2019-308, takto:
Dovolání se odmítá.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání.
3. Nejvyšší soud dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017
(srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“,
odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v
ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje řádné vymezení
důvodu dovolání.
4. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
5. Těmto požadavkům dovolatel, ač zastoupen advokátem, nedostál, neboť
ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu. Námitky
dovolatele směřující proti správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu však
nemohou samy o sobě dovolací důvod založit (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 752/2014). Skutkový závěr odvolacího
soudu, podle něhož z provedených důkazních prostředků vyšlo najevo, že platby
svědka P. J. ze dne 11. 1. 2013 a ze dne 6. 2. 2013 ve výši 1 500 000 Kč, resp.
800 000 Kč, nebyly poskytnuty na vymáhaný dluh, nelze pokládat za „svévoli“ při
vyhodnocení důkazních prostředků, která by měla ve smyslu nálezu Ústavního
soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, založit relevantní dovolací
důvod. Odvolací soud tento svůj skutkový vývod v podstatných rysech odůvodnil
(odst. 9, 10 a 12 dovoláním napadeného usnesení), v jeho odůvodnění není na
místě shledat extrémní rozpor s provedenými důkazy a ani není nepřezkoumatelné.
Stejně tak odvolací soud odůvodnil, proč nevyhověl návrhu dovolatele na
opětovný výslech svědka P. J. a dovolatele, jakož i proč zamítl návrh
dovolatele na opatření výpisu o pohybu financí mezi B. C. a oprávněnou za leden
až březen 2013, jakož i na opatření výpisu telefonických hovorů mezi B. C. a P.
J. (odst. 13 dovoláním napadeného usnesení). Rovněž nelze přehlédnout, že
dovoláním napadené usnesení navazuje na rozhodnutí soudu prvního stupně
(usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 12. 2018, č. j. 22 EXE
1546/2012-232), v němž soud prvního stupně rovněž bez projevů zjevné svévole
vysvětlil, proč nemá za prokázanou skutkovou verzi dovolatele (odst. 5, 8 a 18
usnesení soudu I. stupně). Za popsaných okolností je proto třeba respektovat
ust. § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním (nikoliv
údajně nesprávném skutkovém) posouzení věci (viz judikatura zmíněná výše).
Skutečnost, že se odvolací soud neztotožnil s tvrzením dovolatele, že předmětné
platby nesloužily k úhradě vymáhaného dluhu, nelze pokládat za nesprávnost v
právním posouzení. Námitku dovolatele, že se odvolací soud svědků nedotazoval,
proč na „kvitanci“ o půjčce předmětných prostředků dovolateli ze strany svědka
B. C. je uveden rok 2007 a nikoliv rok 2012, a tento fakt vyhodnotil jako
„překlep“, rovněž nelze považovat za projev zjevné „svévole“ odvolacího soudu
při vyhodnocení důkazních prostředků. Neztotožnil-li se tedy odvolací soud s
vylíčením skutkových okolností ze strany dovolatele, nelze z tohoto faktu
usuzovat na porušení práva dovolatele na spravedlivý proces, jak je vymezuje
dovolatelem uváděný nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS
1113/16.
6. Nedostatek vymezení důvodu dovolání nelze již odstranit, poněvadž
lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §
241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání
pokračování v dovolacím řízení. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání v
souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
7. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu
[§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 8. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu