20 Cdo 1721/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Kůrky
a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční
věci oprávněné SEVERAK GROUP s. r. o., sídlem Klánová 332/35, 147 00 Praha 4,
identifikační číslo osoby 02796066, zastoupené Mgr. Jiřím Kaňkou, advokátem,
sídlem Pod Hybšmankou 19/2339, 150 00 Praha 5, proti povinnému P. S., H. K.,
pro 5 000 000,- Kč, pro 678 966, 43,- Kč, pro 132 200,- Kč, pro 200 000,- Kč,
vedené u soudní exekutorky Mgr. Veroniky Jakubovské, Exekutorský úřad Kutná
Hora, pod sp. zn. 192 EX 348/14, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2016, č. j. 24 Co 435/2015-82, o návrhu na
odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1.
2016, č. j. 24 Co 435/2015-82, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové změnil napadeným rozhodnutím usnesení soudní
exekutorky Mgr. Veroniky Jakubovské, Exekutorský úřad Kutná Hora, ze dne 18. 9. 2015, č. j. 192 EX 348/14-72, tak, že se insolvenčnímu správci povinného –
společnosti Tomko a partneři, v. o. s. – ve prospěch majetkové podstaty úpadce
(povinného) vydává v exekuci vymožené plnění celé, a nikoli až po odpočtu
nákladů exekuce, jak naopak určila soudní exekutorka. Odvolací soud vyšel ze
zjištění, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení sice dne 8. 1. 2015 zanikly, neboť insolvenční návrh podaný dlužníkem (povinným) Krajský soud
v Hradci Králové svým usnesením z téhož dne, č. j. KSHK 45 INS 34026/2014-A-6
odmítl pro vady (a tudíž pokračování v exekuci postižením jiných majetkových
práv, jejímž provedením byla na základě usnesení Okresního soudu v Hradci
Králové ze dne 23. 9. 2014, č. j. 27 EXE 3795/2014-11, pověřena výše uvedená
soudní exekutorka, žádné okolnosti nebránily), nicméně následně, po přistoupení
dalšího insolvenčního navrhovatele, Krajský soud v Hradci Králové svým
usnesením ze dne 31. 3. 2015, č. j. KSHK 45 INS 34026/2014-A-26 zjistil úpadek
povinného; tím vznikla soudní exekutorce povinnost vydat celé vymožené plnění k
rukám insolvenčního správce. V dovolání oprávněná (dále též „dovolatelka“) namítá, že účinností usnesení o
odmítnutí insolvenčního návrhu povinného nezanikly jen účinky se zahájením
insolvenčního řízení spojené, nýbrž skončilo i samo insolvenční řízení. Pro
následné vydání usnesení o úpadku povinného zde tudíž nebyly zákonné podmínky;
další insolvenční řízení řádně zahájeno nebylo (nebyla zveřejněna další
vyhláška o zahájení insolvenčního řízení) a ani přistoupením nového
insolvenčního navrhovatele nemohly být obnoveny již zaniklé účinky spojené s
dříve zahájeným insolvenčním řízením. Dovolací důvod oprávněná spatřuje v nesprávné aplikaci usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, uveřejněném pod číslem
32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 32/2015“), neboť
„řeší právní poměry vznikající při již probíhajícím insolvenčním řízení“,
zatímco v dané věci účinky zahájeného insolvenčního řízení proti povinnému
dříve zanikly. Na tomto základě pokládá dovolatelka dovolání za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovolací soud dosud neposuzoval otázku, „jaké účinky způsobilo v
tomto případě samotné rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku bez toho, aby
předtím bylo zahájeno řízení usnesením o zahájení insolvenčního řízení“, resp. zda jsou s rozhodnutím o úpadku v takovém případě spojeny tytéž účinky, které
zákon (dle „R 32/2015“) spojuje se zahájením insolvenčního řízení, tj. zda má
soudní exekutor povinnost vydat insolvenčnímu správci vymožené plnění bez
odpočtu nákladů exekuce i v situaci, kdy exekuce byla provedena poté, co účinky
zahájeného insolvenčního řízení zanikly. Dovolatelka usuzuje, že proto, že zde
takové účinky, které by bránily dalšímu provádění exekuce, nenastaly –
rozhodnutím o úpadku povinného se neobnovily – měl odvolací soud, namísto jím
dovolávané judikatury, následovat postup dle ustanovení § 46 odst.
7 zákona č. 120/2001 Sb., v rozhodném znění (dále jen „exekučního řádu“), a do majetkové
podstaty úpadce mělo být vydáno vymožené plnění až po odečtu nákladů exekuce.
Dovolání je podle dovolatelky přípustné rovněž proto, že dosud nebylo dovolacím
soudem podrobeno posouzení, „jaký režim se uplatní vůči subjektům jednajícím v
dobré víře ve skončené insolvenční řízení“. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil
tak, že se usnesení soudního exekutora ze dne 18. 9. 2015, č. j. 192 EX
348/14-72 potvrzuje, anebo je zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení; jelikož se
rovněž domnívá, že by jí neprodleným výkonem rozhodnutí hrozila závažná újma,
navrhla též, aby vykonatelnost napadeného usnesení byla odložena. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony),
jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 29. 1. 2016, a
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), a
stalo se tak v řádném zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání jest mít za přípustné (se zřetelem k eventuálním exekučně nákladovým
důsledkům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i subjektivně), a to pro
zodpovězení v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud výslovně neřešené
otázky, zda z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo
3182/2014 („R 32/2015“) vyplývá povinnost soudního exekutora vydat do majetkové
podstaty veškeré vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce i v případě, že
insolvenční návrh byl (nepravomocně pro podané odvolání dlužníka) odmítnut pro
vady, avšak ještě před nabytím právní moci rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního
návrhu do řízení vstoupil další insolvenční navrhovatel podle ustanovení § 107
zákona č. 182/2006 Sb., v rozhodném znění (dále jen „insolvenčního zákona“), a
na základě jeho dalšího návrhu byl zjištěn úpadek povinného. Vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.), tj. k vadám tzv. zmatečnostním, jakož i k vadám
řízení jiným, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se z obsahu spisu nepodávají. Z předloženého exekučního spisu a ze spisu vedeného u Krajského soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. KSHK 45 INS 34026/2014 se podává, že dne 17. 12. 2014 byl v
insolvenčním rejstříku pod jménem povinného zveřejněn jím podaný insolvenční
návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, který byl následně po marné
výzvě k jejich odstranění insolvenčním soudem dne 8. 1. 2015 odmítnut pro vady. Dne 26. 1 2015 napadl povinný odmítavé usnesení odvoláním. Ode dne 8. 1. 2015 soudní exekutorka pokračovala v provádění nařízené exekuce
postižením jiných majetkových práv, a ještě týž den byl v provedené dražbě
udělen příklep vydražiteli Pavlu Pourovi, který učiněné nejvyšší podání
zaplatil řádně a včas (viz potvrzení pod č. j. 192 EX 348/14-44). Na základě dalšího insolvenčního návrhu, podaného proti povinnému dne 23. 1. 2015, byl insolvenčním soudem shledán úpadek povinného s účinností od 31. 3. 2015.
Soudní exekutorka rozhodla usnesením ze dne 18. 9. 2015 o vydání vymoženého
plnění insolvenčnímu správci po odpočtu nákladů exekuce, a Krajský soud v
Hradci Králové je změnil napadeným rozhodnutím tak, že se insolvenčnímu správci
povinného ve prospěch majetkové podstaty úpadce (povinného) vydává v exekuci
vymožené plnění celé, nikoli až po odpočtu nákladů exekuce (viz shora). K posouzení dovolatelkou předestřené otázky nelze předně přehlédnout ustanovení
§ 135 odst. 2 o. s. ř., což znamená, že bez ohledu na to, zda postup
insolvenčního soudu byl – ve vztahu k posléze vydanému rozhodnutí o úpadku
správný či nikoli – exekuční soud z rozhodnutí, vydaných v insolvenčním řízení,
vychází; v exekučním řízení nelze posuzovat otázku, zda měl či nikoli být
zjištěn úpadek povinného. Pak ovšem – nezpochybňuje-li dovolatelka
opodstatněnost vydání v exekuci vymoženého plnění insolvenčnímu správci samo o
sobě – není co řešit; právní závěry „R 32/2015“ se prostě uplatní, neboť v
insolvenčním řízení vydanými rozhodnutími bylo doloženo, že insolvenční řízení
„probíhalo“ (jako tomu bylo v tamním případě), a není žádného důvodu pro
odlišný přístup k vymoženým nákladům exekuce, než který byl na jejich základě
vysloven. Jinak řečeno, je-li namístě vydání vymoženého plnění insolvenčnímu
správci vůbec, pak se závěry „R 32/2015“ uplatní proto, že jejich právně
argumentační základna není na tom, jak (případně i specificky) probíhalo
insolvenční řízení jakkoli závislá, včetně toho, zda o úpadku bylo rozhodnuto
až na podkladě „dalšího insolvenčního návrhu“ ve smyslu ustanovení § 107
insolvenčního zákona. Ostatně neplatí, jak se domnívá dovolatelka, že dnem účinnosti usnesení, jímž
byl odmítnut původní insolvenční návrh pro vady, skončilo i samo insolvenční
řízení, neboť pro povinným podané odvolání nenabylo do dne přistoupení k řízení
dalšího insolvenčního navrhovatele právní moci; proto nutně do tohoto okamžiku
toto řízení neskončilo. Lze sice souhlasit s dovolatelkou, že v souladu s ustanovením § 146 odst. 1
insolvenčního zákona zanikly (účinností usnesení insolvenčního soudu o
odmítnutí insolvenčního návrhu pro vady) účinky spojené se zahájením
insolvenčního řízení, a tudíž bylo dle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c)
insolvenčního zákona a contrario v nařízené exekuci možno pokračovat, nicméně
jen z této zvláštní vlastnosti insolvenčního rozhodnutí není nikterak důvodné
dovozovat – a ani předmětná ustanovení k takové úvaze podnět nedávají – že
insolvenční řízení končí jinak, než právní mocí příslušného rozhodnutí podle
ustanovení § 142 insolvenčního zákona. Dovolatelkou odkazovaná „dobrá víra ve skončené insolvenční řízení“ tudíž není
nic jiného, než neznalost těchto souvislostí, a dovolávat se jí proto nelze.
Aniž by to bylo pro danou věc určující (viz výše), stojí přesto za zaznamenání,
že stejně nedůvodné jsou námitky dovolatelky co do vadné aplikace § 107
insolvenčního zákona, neboť možnost dalšího insolvenčního navrhovatele
přistoupit do zahájeného řízení i v případě, že soud již rozhodl o insolvenčním
návrhu podle ustanovení § 142 tohoto zákona, avšak dosud nepravomocně, z
odkazovaného ustanovení § 107 odst. 3 plyne přímo, jestliže zakotvuje právo
dalšího insolvenčního navrhovatele brojit odvoláním proti rozhodnutí, jímž bylo
o insolvenčním návrhu rozhodnuto jinak než rozhodnutím o úpadku. Z usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, sen. zn. 29 NSCR 72/2012, se ostatně
podává, že jestliže insolvenční návrh došel insolvenčnímu soudu až po dni
nabytí právní moci usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu, má s ním být
nakládáno jako s prvním návrhem na zahájení nového insolvenčního řízení;
argumentem opaku jest tudíž stanovit, že insolvenční návrh podaný před takovým
dnem – nehledě o které rozhodnutí podle § 142 insolvenčního zákona konkrétně
jde – třeba pokládat za náležité přistoupení k insolvenčnímu řízení dle
ustanovení § 107 insolvenčního zákona (což potvrzuje i odborná literatura – viz
Hásová a kol. Insolvenční zákon, 2. vydání, 2014, str. 332-333, a ve stejném
duchu vyznívá i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sen. zn. 29 NSČR
79/2014, uveřejněné pod číslem 20/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). I tak, přihlédaje k dovolatelčině kritice, obstojí výše zaznamenaný závěr, jímž
byla zodpovězena jí dovolacímu soudu předestřená otázka, zda se právní názor
vyslovený v R 32/2015 uplatní i ve zvláštních poměrech insolvenčního řízení
vedeného proti povinnému v exekučním řízení, v němž vystupovala jako oprávněná. Je namístě uzavřít, že povinnost soudního exekutora vydat insolvenčnímu správci
do majetkové podstaty povinného dlužníka celé vymožené plnění bez odpočtu
nákladů exekuce nastupuje i tehdy, byl-li insolvenční návrh odmítnut pro
procesní vady, avšak před nabytím právní moci takového usnesení do řízení řádně
vstoupil další insolvenční navrhovatel, a na základě jeho návrhu byl zjištěn
úpadek povinného. Dovolatelce jest již jen připomenout, že namítá-li, že účinky spojené se
zahájením insolvenčního řízení pominuly, a tudíž aplikace rozhodnutí R 32/2015
na místě nebyla, neodůvodňuje se tím jakkoli, že by měl nastoupit jí navrhovaný
postup dle ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu; zániku účinku spojeného se
zahájením insolvenčního řízení podle ustanovení § 146 odst. 1 insolvenčního
zákona totiž logicky odpovídá, že soudní exekutor nevydá insolvenčnímu správci
žádné vymožené plnění, a spor o odpočet nákladů exekuce tím logicky odpadá
(pakliže tomu, jako v dané věci, nezabránil následně osvědčený úpadek
dlužníka). Pominuly-li podle ustanovením § 146 odst. 1 insolvenčního zákona účinky spojené
se zahájením insolvenčního řízení, nebyla zde – v takovém okamžiku – překážka,
jež by soudní exekutorce bránila v provádění exekuce; jestliže však insolvenční
řízení poté (přesto) pokračovalo, zásady vyslovené v ustanovení § 109 odst. 1
písm.
c) insolvenčního zákona ve vztahu k rozhodnému majetku povinného dlužníka
se znovu prosadily, resp. – jak odpovídá vztahu exekučního a insolvenčního
řízení – prosadit musely. Odvolací soud tudíž rozhodl správně, pakliže soudní exekutorce uložil povinnost
vydat v exekuci celé vymožené plnění (bez odpočtu nákladů exekuce), a
dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání oprávněné podle ustanovení § 243d
písm. a) o. s. ř. zamítnout. Se zřetelem k tomuto výsledku dovolacího řízení nelze vyhovět ani návrhu na
odklad vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu (§ 243 písm. a) o. s. ř.), a zvláštního rozhodnutí zde netřeba (viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 151 odst. 1
části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř.; dovolatelka, jejíž
dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a v dovolacím
řízení další náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. srpna 2016
JUDr. Vladimír K ů r k a
předseda senátu