KSPH 37 INS XY
29 NSČR 72/2012-A-318
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci
dlužníka PP Hospitals, s. r. o., se sídlem v Brandýse nad Labem - Staré
Boleslavi, Brázdimská 1000, PSČ 250 01, identifikační číslo osoby 26085011,
zastoupeného JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem, se sídlem v Praze 10,
Bělocerkevská 1037/38, PSČ 100 00, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn.
KSPH 37 IBS XY, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ V. J., narozeného XY, bytem
XY, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na
Florenci 2116/15, PSČ 110 00, 2/ Nemocnice Jindřichův Hradec, a. s., se sídlem
v Jindřichově Hradci, U Nemocnice 380/III, PSČ 377 38, identifikační číslo
osoby 26095157, 3/ MEDIGROUP a. s., se sídlem v Hradci Králové, ČSA 543, PSČ
500 03, identifikační číslo osoby 27531023, zastoupeného JUDr. Vlastimilem
Marhanem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672/14, PSČ 500 02
a 4/ T. T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Vladimírem Hamplem,
advokátem, se sídlem v Brně, Mendlovo náměstí 907/1a, PSČ 603 00, o dovolání
prvního a třetího insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 20. června 2012, č. j. KSPH 37 INS XY, 3 VSPH XY, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. První a třetí insolvenční navrhovatelé jsou povinni zaplatit dlužníku
na náhradě nákladů dovolacího řízení každý částku 786,50 Kč, do 3 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce dlužníka.
Usnesením ze dne 1. února 2012, č. j. KSPH 37 INS XY, Krajský soud v Praze
(dále jen „insolvenční soud“) zamítl insolvenční návrh, jímž se první a třetí
insolvenční navrhovatel (V. J. a MEDIGROUP a. s.) domáhali zjištění úpadku
dlužníka (PP Hospitals, s. r. o.) [bod I. výroku] a rozhodl o vrácení zálohy na
náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000 Kč prvnímu insolvenčnímu
navrhovateli (bod II. výroku), uložil prvnímu a třetímu insolvenčnímu
navrhovateli zaplatit dlužníku společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení
do 3 dnů od právní moci usnesení částku 31.960 Kč, k rukám zástupce dlužníka
(bod III. výroku) a rozhodl, že ve vztahu mezi druhým insolvenčním
navrhovatelem (Nemocnice Jindřichův Hradec, a. s.) a dlužníkem nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku). Insolvenční soud (jenž v záhlaví usnesení označil všechny 3 insolvenční
navrhovatele) v důvodech usnesení (odstavec 12) ozřejmil, že účast druhého
insolvenčního navrhovatele ukončil (pro zpětvzetí insolvenčního návrhu tímto
insolvenčním navrhovatelem) již usnesením ze dne 25. července 2011, č. j. KSPH
37 INS XY (které nabylo právní moci 13. srpna 2011). Insolvenční soud měl pro výsledek řízení za rozhodující, zda insolvenční
navrhovatelé mají aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu (zda
prokázali nebo alespoň osvědčili své pohledávky za dlužníkem). K tomu pak
uzavřel, že ani první insolvenční navrhovatel ani třetí insolvenční navrhovatel
neosvědčili své splatné pohledávky za dlužníkem (jde o pohledávky přinejmenším
sporné). Usnesením ze dne 20. února 2012, č. j. KSPH 37 INS XY, pak insolvenční soud
změnil bod II. výroku usnesení insolvenčního soudu z 1. února 2012 tak, že
záloha na náklady insolvenčního řízení se prvnímu insolvenčnímu navrhovateli
nevrací. K odvolání prvního a třetího insolvenčního navrhovatele a T. T., (dále též jen
„T. T.“) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. června 2012, č. j. KSPH 37
INS XY, 3 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku
(první výrok), bod III. výroku změnil tak, že výše nákladů řízení činí 18.280
Kč a jinak se tento výrok potvrzuje (druhý výrok) a uložil všem odvolatelům
(jako insolvenčním navrhovatelům) zaplatit dlužníku společně a nerozdílně na
náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci usnesení částku
12.080 Kč, k rukám zástupce dlužníka (třetí výrok). Odvolací soud v záhlaví usnesení označil jako insolvenční navrhovatele všechny
odvolatele, k čemuž v důvodech usnesení (str. 4, odst. 3) ozřejmil, že T. T. je
ve smyslu ustanovení § 107 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenční zákon), dalším insolvenčním navrhovatelem, o jehož
insolvenčním návrhu ovšem insolvenční soud nejednal (a jeho aktivní legitimaci
nemohl zkoumat). Přistoupení T. T. k řízení má (však) za následek, že
insolvenční řízení pokračuje dál přesto, že „insolvenční návrhy“ prvního a
třetího navrhovatele insolvenční soud zamítl (a odvolací soud jeho rozhodnutí
potvrdil jako věcně správné). Bude na insolvenčním soudu, aby o tomto
insolvenčním návrhu rozhodl.
Z hlediska úpravy v ustanovení § 107 odst. 3
insolvenčního zákona se i tento návrh stává spolu s původními insolvenčními
návrhy procesním podkladem pro zkoumání podmínek pro rozhodnutí o úpadku
dlužníka, jehož se spolu s ostatními navrhovateli domáhá v daném, dosud
neskončeném insolvenčním řízení. K tomu, jaký je výsledek tohoto zkoumání, se
odvolací soud vysloví dále (uzavírá se v označené pasáži usnesení odvolacího
soudu). Následně odvolací soud dospěl k závěru, že co do úsudku o (ne)osvědčení aktivní
věcné legitimace prvního a třetího insolvenčního navrhovatele odpovídá usnesení
insolvenčního soudu závěrům, jež k přiměřenosti dokazování pohledávky
insolvenčního navrhovatele zformuloval Nejvyšší soud zejména v usnesení ze dne
29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2011“) [které je - stejně jako
další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových
stránkách Nejvyššího soudu]. S insolvenčními navrhovateli lze souhlasit potud (dodal odvolací soud), že jimi
uplatňovaná pohledávka za dlužníkem je co do právního důvodu vzniku snadno
doložitelná. Pro posouzení míry spornosti takové pohledávky je však rozhodující
obrana dlužníkova v tom slova smyslu, zda proti pohledávce staví tvrzení, jež
jsou objektivně vzato způsobilá takovou pohledávku zpochybnit, mají reálný
základ, a jež - kdyby byla prokázána - by v nalézacím řízení nutně musela vést
k zamítnutí žaloby takového věřitele. Odvolací soud následně uvedl, že jelikož po rozhodnutí insolvenčního soudu
podal insolvenční návrh (a odvolání proti usnesení insolvenčního soudu) též
dosavadní přihlášený věřitel a nyní čtvrtý insolvenční navrhovatel, je povinen
prověřit závěr, že na základě „insolvenčních návrhů“ prvního a třetího
insolvenčního navrhovatele nelze přistoupit ke zjišťování úpadku dlužníka, i se
zřetelem k doložení aktivní legitimace čtvrtého insolvenčního navrhovatele. K
tomu pak uzavřel, že ani průkaz aktivní legitimace čtvrtého insolvenčního
navrhovatele by se - vzhledem k reálné obraně dlužníka - neobešel bez takového
důkazního řízení, které nepatří do insolvenčního řízení. Ani čtvrtému
insolvenčnímu navrhovateli se tudíž „jeho insolvenčním návrhem“ a obsahem
podaného odvolání nezdařilo zvrátit správnost závěrů insolvenčního soudu, jež
vedly k zamítnutí „insolvenčních návrhů“ prvního a třetího insolvenčního
navrhovatele.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání první insolvenční navrhovatel
(dále též „první dovolatel“) [A-236, A-239] a třetí insolvenční navrhovatel
(dále též „druhý dovolatel“) [A-206]. Oba dovolatelé výslovně směřují svá
dovolání proti všem výrokům napadeného usnesení, opírajíce přípustnost dovolání
o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíce, že jsou dány dovolací důvody
uvedené v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (tedy, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a v § 241a odst. 3 o. s. ř.
(tedy, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) a požadujíce shodně, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu
soudu k dalšímu řízení.
Dlužník ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II, zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. S přihlédnutím k době vydání napadeného usnesení se pak
závěry zformulované níže k výkladu insolvenčního zákona váží k dikci
insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. června 2012 (tj. naposledy ve
znění zákona č. 466/2011 Sb.).
Dovolání prvního a třetího insolvenčního navrhovatele Nejvyšší soud odmítl, a
to z následujících důvodů.
1/ K přípustnosti dovolání proti druhému a třetímu výroku usnesení odvolacího
soudu.
Oba dovolatelé výslovně směřují svá dovolání proti všem výrokům usnesení
odvolacího soudu, tedy i proti druhému výroku (o nákladech řízení před soudem
prvního stupně) a proti třetímu výroku (o nákladech odvolacího řízení). V tomto
rozsahu je důvod odmítnout dovolání bez dalšího jako objektivně nepřípustná
podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení ustanovením § 218 písm. c/
o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelé nadto u těchto výroků též nerozlišují, zda se (zčásti) týkají jich
nebo (i) jiných osob.
V té části, ve které odvolací soud rozhodl druhým výrokem o náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně mezi třetím insolvenčním navrhovatelem a
dlužníkem, jakož i v té části, ve které odvolací soud rozhodl třetím výrokem o
náhradě nákladů odvolacího řízení mezi třetím insolvenčním navrhovatelem a
dlužníkem a mezi čtvrtým insolvenčním navrhovatelem a dlužníkem, není první
insolvenční navrhovatel (první dovolatel) osobou k podání dovolání subjektivně
oprávněnou (potud se dovolání netýká jeho povinnosti), takže v tomto rozsahu je
dovolání prvního insolvenčního navrhovatele (prvního dovolatele) nepřípustné
též podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení ustanovením § 218
písm. b/ o. s. ř. V té části, ve které odvolací soud rozhodl druhým výrokem o náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně mezi prvním insolvenčním navrhovatelem a
dlužníkem, jakož i v té části, ve které odvolací soud rozhodl třetím výrokem o
náhradě nákladů odvolacího řízení mezi prvním insolvenčním navrhovatelem a
dlužníkem a mezi čtvrtým insolvenčním navrhovatelem a dlužníkem, není třetí
insolvenční navrhovatel (druhý dovolatel) osobou k podání dovolání subjektivně
oprávněnou (potud se dovolání netýká jeho povinnosti), takže v tomto rozsahu je
dovolání třetího insolvenčního navrhovatele (druhého dovolatele) nepřípustné
též podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení ustanovením § 218
písm. b/ o. s. ř. 2/ K přípustnosti dovolání proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu. V rozsahu, v němž obě dovolání směřují proti prvnímu (potvrzujícímu) výroku
usnesení odvolacího soudu (o věci samé), mohou být přípustná jen podle
ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo
425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Důvod připustit dovolání Nejvyšší soud nemá, když dovolatelé mu nepředkládají k
řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V rozsahu, v němž oba dovolatelé uplatňují v dovoláních argumentaci spojenou s
dovolacím důvodem dle § 241a odst. 3 o. s. ř., jde o argumentaci právně
bezcennou, jelikož přímo dle dikce označeného ustanovení lze pro tento dovolací
důvod podat dovolání, jen je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/
a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 o. s. ř. a 238a o. s. ř.). Proto také ustanovení § 237 odst.
3 části věty za
středníkem o. s. ř. zapovídá přihlížet pro účely posouzení, zda rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, k okolnostem uplatněným
tímto dovolacím důvodem (je nesmyslné připustit dovolání na základě okolností,
jež následně nemohou mít význam pro věcný přezkum dovolání). Dovolatelé - byť se jim v napadeném usnesení dostalo náležitého poučení o
(přípustnosti) dovolání - sami žádnou otázku zásadního právního významu v
dovoláních neformulují. Oba dovolatelé (i) v mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. podrobují kritice správnost závěru odvolacího soudu, že neosvědčili splatnou
pohledávku za dlužníkem, majíce za nesprávnou především tu část odvolací
argumentace, podle níž je pro posouzení míry spornosti pohledávky insolvenčního
navrhovatele rozhodující obrana dlužníkova v tom slova smyslu, zda proti
pohledávce staví tvrzení, jež jsou objektivně vzato způsobilá takovou
pohledávku zpochybnit, mají reálný základ, a jež - kdyby byla prokázána
- by v nalézacím řízení nutně musela vést k zamítnutí žaloby takového věřitele. První dovolatel tomuto závěru oponuje též poukazem na závěry obsažené (pro
poměry konkursního řízení vedeného podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání) v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2007, sp. zn. 29 Odo
156/2005. K tomu Nejvyšší soud především uvádí, že pro poměry insolvenčního řízení
vedeného podle insolvenčního zákona je závěr formulovaný v usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 29 Odo 156/2005 obsažen např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 42/2011 (uveřejněném v časopise Soudní
judikatura číslo 8, ročník 2013, pod číslem 114). Z usnesení Nejvyššího soudu
sen. zn. 29 NSČR 42/2011 dále vychází např. též usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. května 2013, sen. zn. 29 NSČR 22/2010, v němž se uzavírá, že měl-li
odvolací soud za pravděpodobnou (osvědčenou či doloženou) i existenci
pohledávky dlužníka za insolvenčním navrhovatelem, pak odpovídá závěr o
spornosti pohledávky dovolatele závěrům formulovaným v R 14/2011 a v usnesení
ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněném pod číslem
10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 10/2013“). Nejvyšší soud pak nemá žádných pochyb o tom, že závěr odvolacího soudu o
spornosti pohledávek insolvenčních navrhovatelů [včetně čtvrtého insolvenčního
navrhovatele, vůči kterému tento závěr není v dovolacím řízení zpochybněn (sám
nepodal dovolání)] odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (R 14/2011, R
10/2013) a důvod připustit dovolání pro jeho věcné prověření tak dán není. Nejvyšší soud tudíž podaná dovolání odmítl ve zbývajícím rozsahu podle § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání insolvenčních navrhovatelů byla
odmítnuta, čímž dlužníku vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání z listopadu 2012), která podle ustanovení § 9 odst. 1, §
7 bod 3., § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí (z tarifní
hodnoty 5.000 Kč) částku 1.000 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových
výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň
z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 273 Kč. Celkem tak činí
přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 1.573 Kč, k jejíž úhradě
dlužníku zavázal Nejvyšší soud každého z dovolatelů rovným dílem. Čtvrtý insolvenční navrhovatel se dovolacího řízení již neúčastnil (dovolání
nepodal), takže vůči němu dovolací soud o nákladech dovolacího řízení
nerozhodoval. K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního
tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010,
uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud závěrem (v zájmu předejití možných sporů) dodává, že nepřehlédl,
že i po rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu o
zamítnutí insolvenčního návrhu dále insolvenční soud vede insolvenční řízení
na majetek dlužníka pod stejnou spisovnou značkou a v jeho rámci rozhoduje o
dalších insolvenčních návrzích věřitelů, s tím, že za původní (první)
insolvenční návrh pro tyto účely považuje podání datované 15. března 2012,
došlé insolvenčnímu soudu 16. března 2012 (A-157), tedy další insolvenční návrh
podaný čtvrtým insolvenčním navrhovatelem (T. T.). K tomu Nejvyšší soud uzavírá (v souladu s níže označenou ustálenou
judikaturou), že:
1/ Z ustanovení § 107 insolvenčního zákona je zřejmé, že považuje-li se „další
insolvenční návrh“ (v intencích § 107 odst. 1 věty první insolvenčního zákona)
za „přistoupení k řízení“ o původním insolvenčním návrhu, nelze s ním dále
zacházet jako se samostatným insolvenčním návrhem; jde o podání, které nemá
(nevyvolává) účinky zahájení insolvenčního řízení. To mimo jiné znamená, že
dnem, kdy došel insolvenčnímu soudu, u kterého probíhá řízení o původním
insolvenčním návrhu, „další insolvenční návrh“ (který se podle § 107 odst. 1
věty první insolvenčního zákona považuje za „přistoupení k řízení“ o původním
insolvenčním návrhu), nedošlo k zahájení nového samostatného insolvenčního
řízení, že pro takového dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení,
do něhož tímto způsobem přistoupil (§ 107 odst. 2 insolvenčního zákona), a že
při posuzování právních vztahů mezi účastníky insolvenčního řízení nemůže
insolvenční soud vycházet z toho, že by se další insolvenční navrhovatel
(samostatně, svým insolvenčním návrhem) vůbec něčeho domáhal [usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn.
29 NSČR 21/2012, uveřejněné
pod číslem 99/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
99/2012“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR
17/2011]. 2/ Usnesení, jímž insolvenční soud samostatně odmítne další insolvenční návrh,
který se podle ustanovení § 107 odst. 1 insolvenčního zákona považuje za
přistoupení k řízení o původním insolvenčním návrhu, je postiženo zmatečností
podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. (R 99/2012). 3/ Je vyloučeno, aby insolvenční soud napravoval vadný postup spočívající v
tom, že s dalším insolvenčním návrhem, jenž se považuje (v intencích § 107
odst. 1 věty první insolvenčního zákona) za „přistoupení k řízení“ o původním
insolvenčním návrhu, nakládal po určitou dobu jako se samostatným insolvenčním
návrhem, tak, že vydá usnesení o spojení řízení ve věcech původního
insolvenčního návrhu a dalšího insolvenčního návrhu. Není-li další insolvenční
návrh samostatným insolvenčním návrhem, pak totiž (bez zřetele k tomu, že je
chybně veden pod jinou spisovou značkou) není ani způsobilý ke spojení s
insolvenčním řízením vedeným o původním insolvenčním návrhu (usnesení
Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 17/2011). Pro danou věc na tomto základě platí, že:
1/ V době, kdy odvolací soud rozhodoval o podaných odvoláních prvního, třetího
a čtvrtého insolvenčního navrhovatele, zde nebyly žádné „insolvenční návrhy“. Byl zde pouze jediný insolvenční návrh podaný celkem 3 insolvenčními
navrhovateli (prvním, třetím a čtvrtým insolvenčním navrhovatelem) a ve vztahu
ke všem těmto insolvenčním navrhovatelům (včetně čtvrtého insolvenčního
navrhovatele) byl tento insolvenční návrh definitivně zamítnut dnem, kdy nabylo
právní moci usnesení odvolacího soudu z 20. června 2012, tedy 20. června 2012,
kdy bylo toto usnesení zveřejněno v insolvenčním rejstříku (srov. i § 74 odst. 1 insolvenčního zákona). To, že odvolací soud o věci rozhodl i ve vztahu ke
čtvrtému insolvenčnímu navrhovateli, plyne jak ze záhlaví rozhodnutí, tak z
toho, že čtvrtého insolvenčního navrhovatele zavázal (třetím výrokem usnesení)
k náhradě nákladů odvolacího řízení společně s ostatními insolvenčními
navrhovateli. 2/ V den, kdy usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci (20. června 2012),
neexistoval žádný nevypořádaný insolvenční návrh čtvrtého insolvenčního
navrhovatele (podání z 15. března 2012, A-157), o němž by byl insolvenční soud
oprávněn a povinen rozhodovat v řízení vedeném u něj pod sp. zn. KSPH 37 INS
XY. 3/ Došel-li jakýkoli insolvenční návrh, jímž je požadováno zjištění úpadku
dlužníka, insolvenčnímu soudu po 20. červnu 2012, má s ním být naloženo jako s
původním (prvním) insolvenčním návrhem na zahájení nového insolvenčního řízení
na majetek dlužníka a nemá být žurnalizován v řízení vedeném u insolvenčního
soudu pod sp. zn. KSPH 37 INS XY (jež pravomocně skončilo 20. června 2012). Děje-li se tak, je nezbytné zjednat neprodlenou nápravu.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; dovolatelům, dlužníku a státnímu zastupitelství, které (případně)
vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.