20 Cdo 1753/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněného L. S., zastoupeného JUDr. Eduardem Pavlíkem,
advokátem se sídlem v Brně, Muchova 7, proti povinnému J. S., zastoupenému
JUDr. Jiřím Bílým, advokátem se sídlem ve Znojmě, Rudoleckého 25, pro 313 500,-
Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 3046/2008, o dovolání
povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2011, č. j. 20 Co
389/2010-54, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 26. 1. 2009,
č. j. 69 Nc 3046/2008-27, kterým Městský soud v Brně zamítl návrh povinného na
zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 16. 6. 2008, č. j. 69
Nc 3046/2008-6. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že usnesení
Městského soudu v Brně ze dne 6. 12. 1995, č. j. III D 1188/93-76, ve kterém
soud výrokem III. schválil dohodu o vypořádání dědictví, dle níž byl povinný
povinen zaplatit oprávněnému na jeho dědický podíl 313 500,- Kč do 31. 12.
1998, je způsobilým exekučním titulem pro nařízení exekuce. Přitom odvolací
soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1110/96, a ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3035/2007. Rovněž za nedůvodnou
považoval námitku promlčení, jestliže desetiletá promlčecí lhůta by uplynula
dnem 1. 1. 2009, přičemž návrh na nařízení exekuce oprávněný podal u městského
soudu dne 11. 6. 2008.
Povinný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) a odst.
3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že rozhodnutí soudu, jímž byla schválena
dohoda dědiců, není meritorním rozhodnutím, ale soud v něm pouze konstatuje, že
dohoda dědiců je v souladu s hmotným právem. Povinný považuje dohodu dědiců jen
za dohodu o lhůtě k plnění a dle jeho názoru „dluh vznikl až dnem 1. 1. 1999 a
do 31. 12. 1998 šlo o závazek žalovaného zaplatit žalobci sjednanou částku. A
po tomto datu k žádnému uznávacímu prohlášení nedošlo“. Proto podle povinného
„nejde o uznání dluhu ve smyslu citovaných ustanovení § 110 odst. 1 OZ a rovněž
ustanovení § 558 OZ“. Povinný se proto domnívá, že soudy obou stupňů věc
nesprávně právně posoudily. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Oprávněný ve vyjádření k dovolání uvedl, že citované usnesení Městského soudu v
Brně ze dne 6. 12. 1995 jednoznačně identifikuje účastníky dědického řízení i
jejich práva a povinnosti. Ztotožňuje se s názorem soudu, že dosud nedošlo k
promlčení vymáhaného práva. Dodal, že pokud by nemělo rozhodnutí soudu
meritorní povahu, dědické řízení po zemřelém J. S. by dosud neskončilo. Navrhl,
aby dovolací soud dovolání povinného zamítl.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12.
zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl o návrhu na zastavení exekuce, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1
písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b)
nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.), ve spojení s § 130 zákona č.
120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů (dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) Protože použití
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního
stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož
soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu
České republiky ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS 29/11), podle něhož rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody
podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Posouzením všech námitek v dovolání obsažených nelze dospět k závěru, že
napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
V projednávané věci je exekučním titulem usnesení Městského soudu v Brně ze dne
6. 12. 1995, č. j. III D 1188/93-76, kterým soud mimo jiné schválil dohodu o
vypořádání dědictví, podle níž měl pozůstalý syn J. S. vyplatit L. S. na jeho
dědický podíl částku 313.500,- Kč do 31. 12. 1998. Usnesení v tomto výroku
nabylo právní moci dne 30. 1. 1996.
Podle ustanovení § 251 o. s. ř. platí, že nesplní-li povinný dobrovolně, co mu
ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon
rozhodnutí. Z citovaného ustanovení mimo jiné vyplývá, že soud může nařídit
výkon rozhodnutí jen tehdy, jestliže rozhodnutí, jehož výkonu (exekuce) se
oprávněný domáhá, ukládá povinnému ve prospěch oprávněného určitou povinnost.
Rozhodnutím soudu může být povinný zavázán mimo jiné jen tehdy, jestliže byl
účastníkem řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno (srov. § 159 odst.2 o. s. ř.),
a jestliže je vykonatelné po stránce formální a materiální.
Nejvyšší soud již ve své dřívější judikatorní činnosti přijal závěr, že
rozhodnutí státních notářství a od 1. 1. 1993 rozhodnutí soudů o schválení
dohody dědiců o vypořádání dědictví, jež ukládají povinnost k plnění mezi
dědici navzájem (vypořádání nároků mezi účastníky dědického řízení), jsou
exekučními tituly (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2.
2007, sp. zn. 20 Cdo 1299/2006, případně odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu
ČR ze dne 25. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1110/96, uveřejněného v časopise Soudní
judikatura čísle 3, ročníku 1997, pod poř. č. 24). Z toho pak plyne i závěr, že
právo přiznané pravomocným rozhodnutím soudu se promlčuje za deset let ode dne,
kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst. 1 věta první obč. zák.); je
tedy správný i závěr odvolacího soudu (založený na zjištění, že návrh na
nařízení exekuce byl podán k soudu 11. 6. 2008 a že desetiletá promlčecí doba
počala běžet 1. 1. 1999) o tom, že vymáhaný nárok není promlčen.
Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení
občanského soudního řádu, Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.) odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87
zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. dubna 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu