20 Cdo 3035/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněné A. K., proti povinnému R. K., zastoupenému advokátkou,
pro částku 104.345,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 4 Nc
3645/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
28.5.2007, č.j. 26 Co 764/2006-27, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 31.8.2006, č.j. 4
Nc 3645/2006-7, kterým okresní soud nařídil na majetek povinného exekuci,
jejímž provedením pověřil navrženého soudního exekutora. Své rozhodnutí
odůvodnil závěrem, že ačkoli v podkladovém usnesení „není formulace v tom
smyslu, že povinný je povinen zaplatit oprávněné částku 104.345,- Kč, je
nepochybné, že v této části usnesení (Okresního soudu v Kroměříži ze 6.9.2002,
č.j. D 300/2002-34, Nd 74/2002, ve věci projednání dědictví po M. K.) deklaruje
právo oprávněné na plnění v uvedené výši a tomu odpovídající povinnost
povinného takové plnění poskytnout.“ Usnesení dostatečně určitě vymezuje rozsah
a obsah předmětné povinnosti, je tedy materiálně vykonatelné; protože nelze
dovodit, že povinný má oprávněné plnit jinou formou než poskytnutím „obecného
ekvivalentu“, nelze podle odvolacího soudu uvažovat o plnění jiném než
peněžním. Nedostatek určení pariční lhůty lze napravit postupem podle § 261a
odst. 2 o.s.ř.
V dovolání (zásadní právní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
napadenému usnesení přisuzuje s odůvodněním, že jím bylo rozhodnuto jinak než v
usnesení Nejvyššího soudu z 31.1.2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, a v jeho
rozhodnutí sp. zn. 2 Cz 73/70) povinný namítá nesprávné právní posouzení věci.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje v
závěru odvolacího soudu, že usnesení o schválení dohody dědiců o vypořádání
dědictví, byť neobsahuje formulaci, že jeden z dědiců je povinen zaplatit
jinému z nich určitou částku, ale pouze dikci, že „odpovídá za náhradovou
pohledávku zůstavitelovy manželky“, je přesto vykonatelným exekučním titulem.
Podle jeho názoru je takové rozhodnutí neobsahující „povinnost, závazek ani
lhůtu k plnění“ pro svou neurčitost nevykonatelné.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu
dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2
o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné
věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání
proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační
rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména
tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem
dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací
přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního významu. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci
posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem
dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového
vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinný sice argument ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam, dovolacímu soudu přednesl, k závěru o splnění této
podmínky však dospět hodnocením námitek v dovolání obsažených nelze. O
existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být
relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít
vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního
významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde,
jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování
rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny
všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil
právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Nárok na zaplacení částky 104.345,- Kč vznikl pozůstalé manželce (oprávněné)
primárně na základě výroku I. usnesení ze 6.9.2002, č.j. D 300/2002-34, Nd
74/2002, jímž Okresní soud v Kroměříži rozhodl, že z majetku, jejž měl
zůstavitel s pozůstalou manželkou ve společném jmění manželů, patří do dědictví
určité (tam vyjmenované) nemovitosti v ceně 250.120,- Kč a osobní automobil,
zatímco oprávněné připadají jiné nemovitosti v ceně 44.430,- Kč a právě tzv.
náhradová pohledávka pozůstalé manželky z titulu vypořádání společného jmění
manželů v částce 104.345,- Kč. Tímto výrokem okresní soud rozhodl podle § 175l
odst. 1 věty první o.s.ř., dle něhož měl-li zůstavitel s pozůstalým manželem
majetek ve společném jmění, soud rozhodne o obvyklé ceně tohoto majetku v době
smrti zůstavitele a podle zásad uvedených v občanském zákoníku určí, co z
tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi.
V souvislosti právě s tímto rozhodnutím podle § 175l odst. 1 o.s.ř. je pak
nutno postupovat i při posouzení, zda usnesení ze 6.9.2002, č.j. D 300/2002-34,
Nd 74/2002, je vykonatelným exekučním titulem ve výroku III., jímž okresní soud
podle § 175q odst. 1 písm. c) o.s.ř. schválil dohodu dědiců o vypořádání
dědictví, na jejímž základě povinný nabyl tam vyjmenované nemovitosti v ceně
250.120,- Kč a osobní automobil s tím, že „odpovídá za náhradovou pohledávku
pozůstalé manželky z titulu vypořádání společného jmění manželů v částce
104.345,- Kč.“
Výkladem obou výroků (v jejich vzájemné souvislosti), že tedy oprávněné připadá
(kromě jiného) náhradová pohledávka pozůstalé manželky z titulu vypořádání
společného jmění manželů, zatímco povinný za tuto pohledávku „odpovídá“, nelze
dospět k závěru jinému, než že rozhodnutí ze 6.9.2002, č.j. D 300/2002-34, Nd
74/2002, určitě a srozumitelně identifikuje oba subjekty, tedy osobu oprávněnou
a její právo (pohledávku) i osobu povinnou a její „odpovědnost“ (tedy
povinnost), jakož i rozsah a obsah plnění, a že je tudíž formálně i materiálně
vykonatelným exekučním titulem. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani
nedostatek určení pariční lhůty, jelikož ten je odstranitelný postupem podle
ustanovení § 40 odst. 2 exekučního řádu.
Dovolatelův odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. 1. 2006 sp. zn. 30 Cdo
2953/2004, je nepřípadný, jelikož v této věci – na rozdíl od věci souzené –
nešlo o případ, kdy by součástí rozhodnutí podle § 175q odst. 1 písm. c) o.s.ř.
bylo i rozhodnutí podle § 175l odst. 1 tohoto předpisu.
Pro úplnost se uvádí, že na danou věc nelze aplikovat usnesení z 31. 10. 1986,
sp. zn. 5 Co 1234/86, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu ČSSR č. 6, ročník 1988 pod poř. č 19, v němž Krajský soud v
Českých Budějovicích formuloval závěr, že rozhodnutí státního notářství (a tedy
pro dobu po 1.1.1993 soudu) o schválení dohody dědiců obsahující také závazek
jednoho z dědiců uhradit dluh vůči věřiteli zůstavitele, není pro tohoto
věřitele podkladem pro podání návrhu na soudní výkon rozhodnutí k vymožení
úhrady dluhu; v tomto publikovaném rozhodnutí šlo totiž o případ, kdy oprávněná
z vykonávacího řízení nebyla dědičkou, zatímco v souzené věci se exekuce domáhá
účastnice dědického řízení (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího
soudu ČR z 25. 3. 1997, sp. zn 2 Cdon 110/96, uveřejněného v časopise Soudní
judikatura č. 3, ročník 1997, pod poř. č. 24). Týž názor zastává literatura,
podle níž jsou rozhodnutí tehdejších státních notářství a od 1. 1. 1993 soudů o
schválení dohod dědiců zahrnujících povinnost k plnění mezi nimi navzájem,
exekučními tituly (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský
soudní řád. Komentář. II. díl, 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 1492 a
Kurka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde, 2004,
s. 119).
Nejvyšší soud proto bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI.
exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. července 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu