20 Cdo 1782/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných A)
I. S. a B) A. S. proti povinným 1) J. R. a 2) D. R., vyklizením bytu, vedené u
Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. E 3221/2000, o dovolání oprávněných
proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 5.
2. 2001, č.j. 30 Co 11/2001-34, takto :
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 5. 2.
2001, č.j. 30 Co 11/2001-34, se ve výroku, jímž bylo změněno usnesení Okresního
soudu v České Lípě ze dne 13. 11. 2000, č.j. E 3221/2000-6, tak, že „o
provedení výkonu rozhodnutí bude rozhodnuto dodatečně, až oprávnění soudu
prokáží, že pro povinné je zajištěna taková bytová náhrada, jaká je určena ve
vykonávaném rozsudku,“ a ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů zrušuje a v tomto rozsahu se věc krajskému soudu vrací k dalšímu řízení.
Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 13. 11. 2000, č.j. E
3221/2000-6, nařídil podle rozsudku téhož soudu ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. 6 C
455/2000, výkon rozhodnutí vyklizením povinných z bytu č. 1 sestávajícího ze
čtyř pokojů a kuchyně s příslušenstvím, v domě čp. 1514 v ulici J. v N. (výrok
I.), dále nařídil provedení vyklizení přestěhováním povinných a všech, kdo s
nimi bydlí na základě jejich práva, do zajištěné bytové náhrady - bytu č. 45
(první kategorie) sestávajícího ze tří pokojů a kuchyně s příslušenstvím, v
domě čp. 741 v ulici R. v N. (výrok II.), a povinné zavázal nahradit oprávněným
náklady výkonu rozhodnutí. Přestože zajištěný byt, který splňuje podmínku
umístění v téže obci, je zásadně srovnatelný z hlediska vybavení vnitřním
zařízením a je první kategorie, není - co do srovnání plochy obytných místností
a plochy, resp. množství typově odpovídajících místností příslušenství bytu -
plně rovnocenný bytu vyklizovanému, soud prvního stupně (ve vztahu k výroku
II.) uzavřel, že s přihlédnutím k situaci na trhu s obecními byty v dané
lokalitě odpovídá bytové náhradě, jež je určena ve vykonávaném rozhodnutí
(přiměřenému náhradnímu bytu). Za příslušenství vyklizovaného bytu soud prvního
stupně nepovažoval garáž v přízemí domu čp. 1514, kterou povinní užívali v
souvislosti s nájmem bytu, a to „jednak s ohledem na zřejmý nedostatek
hospodářského účelu garáže jako předpokládaného příslušenství věci hlavní,
je-li touto věcí byt, jednak s ohledem na údaje písemných dokladů osvědčujících
rozsah užívání vyklizovaného bytu.“
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci k odvolání povinných
usnesením ze dne 5. 2. 2001, č.j. 30 Co 11/2001-34, usnesení soudu prvního
stupně ve výroku o nařízení výkonu rozhodnutí (výrok I.) potvrdil a ve výroku o
jeho provedení (výrok II.) změnil tak, že o provedení bude rozhodnuto
dodatečně, až oprávnění prokáží, že pro povinné je zajištěna taková bytová
náhrada, jaká je určena ve vykonávaném rozhodnutí; současně rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Při přezkumu výroku, jímž soud prvního
stupně nařídil provedení vyklizení, odvolací soud uzavřel, že podmínky pro
nařízení provedení výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 340 odst. 2 věty
druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), splněny nejsou, neboť byt, který oprávnění
povinným zajistili, neodpovídá bytové náhradě určené v rozsudku, jehož výkon
byl nařízen; vzhledem k rozsahu příslušenství, za něž pokládal i garáž
situovanou v prvním podlaží, je totiž náhradní byt výrazně nižší kvality než
byt vyklizovaný, a proto ho nelze považovat za přiměřený náhradní byt. Jestliže
odbor výstavby Městského národního výboru v N. kolaudačním rozhodnutím ze dne
6. 8. 1985, č.j. 1937/85/2125, povolil užívání řadového rodinného domku čp.
1514, tedy včetně garáže pro osobní automobil v prvním podlaží, „výhradně jen k
bydlení,“ nelze o garáži (a dalších prostorách jako např. skladu, kotelny,
umývárny, dílny apod.) uvažovat jinak, než jako o příslušenství bytu ve smyslu
§ 121 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obč. zák.“). Se zřetelem k obsahu rozhodnutí o přidělení
bytu, dohody o užívání bytu a evidenčního listu „vůle vlastníka … byla
pronajmout J. R. a jeho rodině dům jako celek“. Kvalita bydlení povinných by se
- uzavírá odvolací soud - přestěhováním do náhradního bytu výrazným způsobem
zhoršila, a proto nelze upřednostňovat oprávněné jako vlastníky nemovitosti jen
proto, že odpovídající bytová náhrada není v daném místě a čase k dispozici.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali oprávnění dovolání, kterým
navrhli, aby dovolací soud usnesení v napadené části, tj. ve výroku, jímž
odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že o provedení výkonu
rozhodnutí bude rozhodnuto, až oprávnění prokáží zajištění v podkladovém
rozhodnutí určené bytové náhrady, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §
241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci) vyslovili
nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, podle něhož nelze - zejména se zřetelem
k příslušenství vyklizovaného bytu - zajištěný byt považovat za odpovídající
bytové náhradě určené ve vykonávaném rozhodnutí. Poukazují na to, že podle
podmínek v N. byt, který povinným zajistili, odpovídá bytu vyklizovanému a -
přestože není absolutně srovnatelný co do podlahové plochy nebo počtu obytných
místností - charakter bytu přiměřeného podle ustanovení § 712 odst. 2 obč. zák.
mu není možné upřít.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2000). O takový případ v dané věci jde, jelikož odvolací
soud - ač rozhodoval po 1. 1. 2001 - odvolání proti usnesení soudu prvního
stupně vydanému dne 13. 11. 2000 projednal a rozhodl o něm podle dosavadních
právních předpisů (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 15. zákona č. 30/2000
Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) - po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu legitimovanými (oprávněnými)
zastoupenými advokátkou (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 o.s.ř.) a že je ve
smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti té části usnesení,
jíž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně (§ 238a odst. 1 písm. a/
o.s.ř.) - přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (§ 242
odst. 1, 3 o.s.ř.) a dovolání shledal důvodným.
Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady taxativně
vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. a - je-li dovolání přípustné -
jiné vady řízení, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem (v
projednávané věci důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) včetně toho, jak
ho dovolatelé obsahově vymezili (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož uvedené vady
nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají, je předmětem
dovolacího přezkumu pouze odvolacím soudem přijatý závěr, podle něhož zajištěný
náhradní byt je vzhledem k rozsahu příslušenství „výrazně nižší kvality,“ takže
neodpovídá bytové náhradě určené ve vykonávaném rozhodnutí.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení
zjištěného skutkového stavu hypotéze (skutkové podstatě) příslušné právní
normy, jež vede k závěru, zda-li a komu soud právo přiznává nebo odepírá (jaká
mají účastníci podle dispozice právní normy práva a povinnosti); nesprávné je
tehdy, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tj. když na zjištěný
skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo
aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, anebo ze
skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle ustanovení § 712 odst. 6 obč. zák., pokud má nájemce právo na
bytovou náhradu, není povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro
něj není odpovídající bytová náhrada zajištěna; společní nájemci mají nárok jen
na jednu bytovou náhradu.
Podle ustanovení § 340 odst. 2 o.s.ř., ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se
navrhuje, aby povinný vyklidil byt, za který je nutno zajistit ať již náhradní
byt nebo náhradní ubytování, soud sice nařídí výkon rozhodnutí, ale s dodatkem,
že o provedení výkonu rozhodnutí rozhodne dodatečně. Provedení výkonu
rozhodnutí nařídí, až oprávněný soudu prokáže, že pro povinného je zajištěna
taková bytová náhrada, jaká je určena ve vykonávaném rozsudku.
Podle ustanovení § 712 odst. 2 věty první obč. zák. je náhradním bytem
byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování
nájemce a členů jeho domácnosti. Z věty druhé téhož ustanovení se podává, že
přiměřeným náhradním bytem se rozumí náhradní byt, který je podle místních
podmínek zásadně rovnocenný bytu, který má nájemce vyklidit. Věta čtvrtá
uvedeného ustanovení (pro případy výslovně stanovené) definuje náhradní byt,
který není přiměřený; je jím byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně
vybavený, případně i byt mimo obec, než je vyklizovaný byt.
Soudní praxe (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze z 31. 3. 1994, sp. zn. 2
Cdo 100/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze 3/1994 pod č. 6,
usnesení Nejvyššího soudu z 30. 7. 1998, sp. zn. 20 Cdo 129/98, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura 22/1998 pod č. 163) ze srovnání zákonného vymezení
přiměřeného náhradního bytu a náhradního bytu nikoli přiměřeného dovodila, že
přiměřeným náhradním bytem nemůže být byt s podstatně nižší podlahovou plochou
nebo s podstatně menším počtem obytných místností, než má vyklizovaný byt, že
však se zřetelem k místním podmínkám v dané obci nelze trvat na absolutní
srovnatelnosti výměry podlahové plochy, počtu obytných místností, vybavení a
kvality. Nesplňuje-li tedy náhradní byt z hlediska rozlohy podlahové plochy a
počtu místností požadavky uvedené v ustanovení § 712 odst. 2 obč. zák., jde o
přiměřený náhradní byt i v případě, že oprávněný neměl objektivně možnost
zajistit povinnému byt, který těmto požadavkům odpovídal spíše. Pojmy „zásadní
rovnocennost“ a „místní podmínky“ nutno v občanském zákoníku interpretovat v
souladu s ústavními zákony v tom smyslu, že kladou na pronajímatele (vlastníka)
povinnost vyvinout všechno úsilí, které lze od něj rozumě vyžadovat, aby
zajistil náhradní byt, který se podle místních podmínek podle všech v zákoně
uvedených parametrů aproximativně nejvíc blíží vyklizovanému bytu (srov. nález
Ústavního soudu ČR z 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 114/94, uveřejněný ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 3, části I., pod č. 9).
V projednávaném případě, kdy (jak vyplývá z podkladového rozhodnutí) jsou
povinní povinni byt vyklidit po zajištění přiměřeného náhradního bytu, odvolací
soud závěr, že byt, který oprávnění zajistili (tj. byt č. 45, první kategorie,
v domě čp. 741 v ulici R. v N., sestávající ze tří pokojů a kuchyně s
příslušenstvím), není ve smyslu § 712 odst. 2 věty první a druhé obč. zák.
přiměřeným náhradním bytem, zdůvodnil tím, že rozsahem příslušenství je
„výrazně nižší kvality“ než byt vyklizovaný; oproti soudu prvního stupně však
za příslušenství (vyklizovaného) bytu podle § 121 odst. 2 obč. zák. měl (mimo
jiné) garáž situovanou v prvním podlaží domu a kolaudačním rozhodnutím výslovně
určenou ke garážování osobního automobilu.
S výše uvedeným závěrem dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení § 121 odst. 2 obč. zák. příslušenstvím bytu jsou
vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány. Povahu
příslušenství bytu mají jednak vedlejší místnosti, jednak vedlejší prostory,
obojí za předpokladu, že jsou určeny k tomu, aby byly s bytem užívány.
Vedlejšími místnostmi jsou místnosti v bytě, které nelze považovat za obytné,
avšak jsou určeny k tomu, aby byly užívány spolu s bytem (např. neobytné
kuchyně, neobytné haly a komory, koupelny záchody a spíže, šatny, stavebně
oddělené kuchyňské či koupelnové kouty, předsíně atd.). Vedlejší prostory jsou
prostory, které leží mimo byt, avšak jsou určeny k tomu, aby byly s bytem
užívány (např. sklep, dřevník, kolna apod.). Příslušenství sdílí právní režim
bytu, k němuž náleží.
Jestliže k prostorům domu, v němž je vyklizovaný byt, patří podle
kolaudačního rozhodnutí také prostor výslovně určený ke garážování osobního
automobilu (a proto nesloužící k uspokojování bytové potřeby) a nikoliv k tomu,
aby byl užíván s bytem (tj. užíván „k bydlení“), nemůže být podle § 121 odst. 2
obč. zák. příslušenstvím bytu. Okolnost, že byt byl definován ustanovením § 42
odst. 3 větou první vyhlášky č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích
na výstavbu, ve znění pozdějších předpisů (zrušené vyhláškou č. 137/1998 Sb.),
jako soubor místností a prostorů pod společným uzavřením, který svým stavebně
technickým a funkčním uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé
bydlení, jen zdůrazňuje správnost závěru, že vedlejší místnosti a prostory ve
smyslu § 121 odst. 2 obč. zák. (bez zřetele na to, zda jsou pod společným
uzavřením nebo mimo byt) musí být určeny k užívání spolu s bytem, tedy k
„bydlení“ v širším slova smyslu, a nikoliv k jiným účelům (např. ke garážování
osobního vozidla).
Protože odvolací soud otázku zásadní rovnocennosti oprávněnými
zajištěného bytu podle místních podmínek spojil s mylným hodnocením garáže jako
příslušenství vyklizovaného bytu, je jeho právní posouzení věci nesprávné a
dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl dovolateli uplatněn
opodstatněně. Nejvyšší soud proto bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) usnesení
v napadeném výroku zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 věta za středníkem, odst. 2 věta první, odst. 5
o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale
znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1
věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 3. 2002
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu