20 Cdo 1788/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a
JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné České republiky – F. ú. p.
P., proti povinné B., a. s., zastoupené advokátem, pro 15.007.904,- Kč, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 14 Nc 9043/2005, o dovolání povinné
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2006, č.j. 30 Co
106/2006-23, takto:
Dovolání se odmítá.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne
17. 10. 2005, č.j. 14 Nc 9043/2005-5, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 nařídil
podle výkazu nedoplatků sestaveného F. ú. p. P. ke dni 27. 7. 2005, č.j.
183791/05/008512/8562, k vymožení pohledávky 15.007.904,- Kč na majetek povinné
exekuci, jejímž provedením pověřil M. R., soudního exekutora. Předpoklady pro
nařízení exekuce ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), měl
odvolací soud za splněny. Zdůraznil, že výkaz nedoplatků – obsahující
náležitosti stanovené v § 73 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a
poplatků ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 337/1992 Sb.“) – je
sám o sobě způsobilým exekučním titulem, aniž by bylo třeba předkládat
jednotlivá rozhodnutí, z nichž vychází, a že skutečností, k níž je třeba při
nařízení exekuce přihlížet, není to, že povinná podala žaloby proti rozhodnutím
správního orgánu (ostatně postrádající odkladný účinek, viz § 73 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ve znění pozdějších předpisů).
Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce nedostatku aktivní věcné legitimace
České republiky „zastoupené“ příslušným správcem daně, který je současně
organizační složkou státu.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jímž oponuje
závěru o věcné legitimaci oprávněné v exekučním řízení, ve kterém jde o
vydobytí daňových nedoplatků, a zpochybňuje věcnou správnost exekučního titulu
(správce daně neuznal nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, jelikož
„dodávané zboží nemělo být zbožím dodavatele a subjektu fakturujícího, nýbrž
subjektu dalšího“). V této souvislosti má dovolatelka zato, že jednotlivá
rozhodnutí, z nichž výkaz nedoplatků vychází, měla být připojena; vyplývá z
nich, že „nárok na odpočet DPH … měl být přiznán,“ protože zboží patřilo
zprostředkovateli (fyzické osobě), který byl v rozhodné době rovněž „subjektem
DPH.“ Dovolatelka opět připomíná, že proti jednotlivým položkám daňových
nedoplatků podala žaloby.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), lze
dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz § 130
zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř.
(srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější,
odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání
vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje
se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní,
vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních,
navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením
§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci
posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem
dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho
obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Dovolatelka argument ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního
právního významu, nepředložila a samotným hodnocením obsahu dovolání k němu
dospět nelze. Otázky, které podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nabídla k
přezkumu, tj. věcnou legitimaci oprávněné a způsobilost výkazu nedoplatků být
exekučním titulem, znaky uvedené v § 237 odst. 3 o.s.ř. nesplňují; odvolací
soud se při jejich řešení neodchýlil od konstantní judikatury.
Věcnou (aktivní nebo pasivní) legitimací se – obecně – v občanském soudním
řízení rozumí oprávnění účastníků vyplývající z hmotného práva; má ji ten z
účastníků, komu svědčí stav z hmotného práva (subjektivní právo nebo
povinnost), o něž se v řízení jedná.
Jedním z předpokladů pro nařízení exekuce je, aby oprávněný, který podává návrh
na nařízení exekuce, a účastník, který je v návrhu označen jako povinný, byli
věcně (materiálně) legitimovaní. Na rozdíl od legitimace procesní (§ 36 zákona
č. 120/2001 Sb.), jsou věcně legitimovány osoby, jimž exekuční titul přiznává
právo, resp. ukládá povinnost k plnění, popřípadě jejich právní nástupci. V
exekučním řízení je tedy zdrojem (pramenem) věcné legitimace účastníků, tj.
procesně oprávněného a procesně povinného, samotné rozhodnutí nebo jiný titul,
jehož výkon se navrhuje. Jsou-li osoba, jíž bylo exekučním titulem přiznáno
právo, a osoba titulem zavázaná, identické s účastníky exekučního řízení,
nevznikají při posouzení jejich věcné legitimace pochybnosti; ta totiž vyplývá
bezprostředně z podkladového rozhodnutí nebo jiného titulu. O takový případ jde
v souzené věci, v níž je exekučním titulem výkaz nedoplatků ve věcech daní a
poplatků, vydaný příslušným finančním úřadem jako správcem daně (§ 40 odst. 1
písm. e/ zákona č. 120/2001 Sb.).
Závěr odvolacího soudu, podle něhož je oprávněná (Česká republika) aktivně
věcně legitimována v exekučním řízení, ve kterém jde o vymožení daňových
nedoplatků podle výkazu nedoplatků sestaveného příslušným správcem daně
(finančním úřadem), je ve shodě s ustálenou judikaturou (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 763/2000, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005). Podle ustanovení
§ 6 odst. 1 písm. a/ zákona č. 218/2000 Sb., o
rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová
pravidla), ve znění pozdějších předpisů, tvoří výnos daní včetně příslušenství
vymezeného v § 58 zákona č. 337/1992 Sb. příjem státního rozpočtu; nositelkou
nároku z předmětných daňových nedoplatků z hlediska hmotného práva je – coby
majitelka pohledávky – Česká republika. Na tom nic nemění skutečnost, že
finanční úřad vykonává správu daní a je tudíž sám věcně legitimován vymáhat pro
Českou republiku daňové nedoplatky (v těchto věcech disponuje způsobilostí být
účastníkem řízení i procesní způsobilostí, srov. § 19 o.s.ř.,
§ 1 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb.). Věcná legitimace finančního úřadu
nevyplývá z toho, že by byl majitelem daňové pohledávky, ale ze skutečnosti, že
je zákonem pověřen, aby jako územní finanční orgán České republiky vykonával
správu daní (srov. § 1 písm. a/, § 2, § 6 zákona č. 531/1990 Sb., o
územních finančních orgánech ve znění pozdějších předpisů). Uvedená legitimace
finančních úřadů se tudíž nemůže dotýkat postavení České republiky jako
nositelky hmotněprávních oprávnění vůči jejímu majetku (její věcné legitimace).
Jiná je otázka, zda za stát (Českou republiku), který má způsobilost být
účastníkem řízení, vystupoval k tomu povolaný orgán, tj. Úřad pro zastupování
státu ve věcech majetkových nebo organizační složka státu příslušná podle
zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v
právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (§ 21a o.s.ř.). Posouzení toho,
která organizační složka státu má s ohledem na povahu řízení vystupovat za
Českou republiku před soudem (zde za stát vystupoval F. ú. p. P.), se věcné
legitimace nedotýká; případný chybný závěr se projeví jako vada řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř.). Zmíněný dovolací důvod – i kdyby byl dovolatelkou uplatněn – však
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ (§ 238a odst. 2) o.s.ř. není
s to založit (dovolací soud může k takové vadě z úřední povinnosti přihlédnout
jen, je-li dovolání přípustné /a tento předpoklad splněn není/).
Povahou výkazu nedoplatků coby exekučního titulu ve smyslu § 40 odst. 1 písm.
e/ zákona č. 120/2001 Sb. se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 28. 3.
2007, sp. zn. 20 Cdo 1204/2006, a v usnesení ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 20 Cdo
1990/2006 (posledně uvedené rozhodnutí se týká týchž subjektů, kteří jsou
účastníky v dané věci). Dovodil (mimo jiné), že na újmu vykonatelnosti výkazu
nedoplatků není skutečnost, že k návrhu na nařízení exekuce nebyla připojena
jednotlivá rozhodnutí, z nichž je výkaz sestaven.
Námitky týkající se věcné správnosti exekučního titulu, stejně jako poukaz na
podané správní žaloby, jsou z hlediska nařízení exekuce právně bezvýznamné.
Není-li dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení občanského
soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm.
b/ o.s.ř.).
O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle části první, hlavy VI.
zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2007
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu