20 Cdo 1822/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněného Komerčního spořitelního a úvěrního družstva DOMOV v
likvidaci, se sídlem v Praze 9 - Vinoři, Uherská 618, identifikační číslo osoby
261 56 245, proti povinné L. B., zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem
se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, pro 35 840,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 Nc 283/2005, o dovolání povinné proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2008, č. j. 12 Co 552/2007-35,
Dovolání se odmítá.
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 26. 4. 2007, č. j.
7 Nc 283/2005-22, kterým okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení exekuce
nařízené usnesením ze dne 20. 4. 2005, č. j. 7 Nc 283/2005-5. Stejně jako soud
prvního stupně uzavřel, že exekuci nelze zastavit, neboť rozhodčí nález vydal
pravomocný orgán. Tvrzení povinné, že ve věci neuzavřela rozhodčí doložku, měl
za vyvrácené zjištěními z rozhodčího spisu, zejména z návrhu na poskytnutí
Quick půjčky č. 3203080142, podmínek ke smlouvě o úvěru č. 3203080142 a
Rozhodčí doložky – přílohy ke smlouvě o úvěru č. 3203080142 ze dne 21. 8. 2004,
tj. listin znějících na jméno povinné, shodně datovaných dnem 30. 8. 2004 a
obsahujících čitelné podpisy shodující se při porovnání pouhým okem navzájem
mezi sebou i s podpisem povinné na plné moci z čl. 15 i na doručence z čl. 6
exekučního spisu.
Povinná v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 238a odst. 1 písm. d) zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen
„o. s. ř.“), namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 2 písm. a/,
b/, odst. 3 o. s. ř.). Pochybení spatřuje v postupu odvolacího soudu, který
rozhodl na podkladě jím nově zjištěného skutkového stavu bez nařízení jednání a
bez toho, že by se povinná mohla k nově zjištěným důkazům vyjádřit. Jinak by
totiž uvedla, že rozhodčí spis se rekonstruoval a tvrzená rozhodčí doložka
existuje pouze v kopii a obsahuje zfalšovaný podpis povinné. Navrhla, aby
dovolací soud usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil se závazným
právním názorem k dalšímu řízení.
Dovolací soud rozhodl o věci podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném do 30. 6. 2009 (Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod
12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2
o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné
věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř., je dovolání
proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační
rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména
tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní,
vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních,
navíc otázek zásadního právního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost
dovolání je tudíž (vyjma případu, o který se však v projednávané věci nejedná,
kdy by vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního
právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného
výkladu či aplikace předpisů procesních - k tomu srov. například nález
Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06; nález ze dne 10. 5.
2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05) jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Tímto důvodem včetně jeho
obsahového vymezení je dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje,
zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst.
3 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud hodnocením všech námitek obsažených v dovolání nedospěl k závěru,
že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
V projednávané věci byla exekuce nařízena usnesením na čl. 5, proti němuž
povinná odvolání nepodala a jež tak nabylo právní moci 21. 6. 2005. Teprve
podáním ze dne 5. 4. 2007 navrhla zastavení exekuce s odůvodněním, že exekuční
titul nelze považovat za vykonatelný, protože povinná nikdy neuzavřela rozhodčí
doložku.
V dovolání pak povinná v zásadě vytýká pouze to, že odvolací soud nenařídil
jednání a odňal jí možnost vyjádřit se k nově zjištěným důkazům, spočívajícím v
listinách obsažených ve vyžádaném rozhodčím spisu.
Touto okolností dovolatelka uplatnila „zmatečnostní“ důvod podřaditelný pod §
229 odst. 3 o. s. ř. (k tomu též Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní
řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1816);
o zmatečnost podle § 229 odst. 3 o. s. ř. jde totiž například tehdy, jestliže
odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání, ačkoliv nešlo o žádný z
případů, kdy podle občanského soudního řádu jednání nebylo třeba nařizovat (viz
též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 5209/2008).
Nejvyšší soud také ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 3/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek uvedl, že odnětím možnosti jednat před soudem
se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních
práv, která mu občanský soudní řád přiznává (např. právo účastnit se jednání,
činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla
účastníku odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo soudem
odvolacím (srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 25/1993
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O vadu podle § 229 odst. 3 o. s. ř.
jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska
zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními
předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, tj. v činnosti,
která vydání konečného rozhodnutí předchází (srov. usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a
usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 49/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Tak tomu je zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez
nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno.
V řízení, které je upraveno v části šesté občanského soudního řádu, platí, že
soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon (§
253 odst. 2 o. s. ř.). Obecnou povinnost nařídit k projednání věci samé
jednání, k němuž je třeba předvolat účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je
třeba (§ 115 odst. 1, § 254 odst. 1, věta první, o. s. ř.), zákon – ve vztahu k
řízení o zastavení výkonu rozhodnutí – soudům neukládá; jestliže však důvody
zastavení spočívají v § 268 odst. 1 písm. g) nebo h) o. s. ř., rozhoduje se
zpravidla po předchozím jednání (§ 269 odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud v
usnesení ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1624/96, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura 8/1997 pod číslem 64, také vysvětlil, že o zastavení výkonu
rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g) a h) o. s. ř. může soud rozhodnout bez
jednání, jestliže tvrzení účastníků o těch skutečnostech, v nichž soud spatřuje
důvod zastavení výkonu, jsou shodná a liší se jen náhled stran na právní význam
těchto skutečností.
V usnesení ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, Nejvyšší soud uvedl,
že zmatečnosti nejsou podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 - jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. - způsobilým dovolacím důvodem. Dovolací
soud sice smí ke zmatečnostem podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a
odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (a to i kdyby nebyly v dovolání uplatněny), avšak
jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Uvedený předpoklad v projednávané věci není naplněn, neboť jinou námitku, z níž
by bylo možno zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovodit, ani
dovolatelka neuvedla. Má-li povinná za to, že jí nesprávným postupem odvolacího
soudu byla odňata možnost jednání před soudem, může svou námitku uplatnit (za
předpokladu, že jí dosud neuplynula lhůta) prostřednictvím žaloby pro
zmatečnost.
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení
občanského soudního řádu, Nejvyšší soud dovolání, aniž nařídil jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl.
zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. dubna 2011
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu