20 Cdo 1828/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněné Credit Union s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Praze
3, Vinohrady, Písecká 2342, identifikační číslo osoby 274 27 617, zastoupené
JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 24, proti
povinnému J. D. pro 1 012,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň
– město pod sp. zn. 73 Nc 7425/2008, o dovolání oprávněné proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2011, č. j. 13 Co 19/2011-25, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Plzeň – město usnesením ze dne 3. 12. 2010, č. j. 73 Nc
7425/2008-10, zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 18. 7.
2008, č. j. 73 Nc 7425/2008-8. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu
nákladů exekučního řízení a oprávněné uložil zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr.
Luďku Němcovi náklady exekuce ve výši 7 800,- Kč. Dospěl k závěru, že na
exekuční titul, nebyla-li mezi účastníky uzavřena žádná rozhodčí smlouva, je
třeba pohlížet jako na právní paakt, tzn. jako na nicotné, neexistující
rozhodnutí, a proto je dán důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm.
h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále též jen „o. s. ř.“).
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil a
žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že v důsledku neexistence
rozhodčí smlouvy nebyla dána pravomoc rozhodce Dr. et Bc. J. K. ve věci
rozhodnout. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, č. j.
20 Cdo 2857/2006, uzavřel, že pravomoc rozhodce nemůže být založena ani podle §
15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích
nálezů (dále též jen „zákon č. 216/1994 Sb.“), jak namítá oprávněná. Podle
názoru soudu nelze za souhlas žalovaného (tj. povinného) s pravomocí rozhodce
považovat ani stanovisko Ing. Jindřicha Vavruška, opatrovníka povinného.
V dovolání oprávněná namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že soud může zastavit exekuci i tehdy,
nastaly-li nové skutečnosti nebo tyto skutečnosti vyšly nově najevo. Pokud tomu
tak není, exekuční soud exekuci zastavit nesmí, neboť by tím narušil princip
právní jistoty a rovnosti stran, resp. právo na spravedlivý proces; již jednou
nařízenou exekuci by zastavil. Exekuční soud se nesmí vyjadřovat k platnosti
rozhodčí doložky, stejně jako k případné nicotnosti rozhodčího nálezu, přičemž
zdůraznila, že rozhodčí nález je aktem aplikace práva a jako takový nemůže být
„nicotný“ a že teorie zdánlivého aktu je sice v české právní vědě známá, je
ovšem rozvíjena jen ve vědě správního práva. Dále uvedla, že exekuční soud není
v souladu s ustálenou judikaturou oprávněn již věcnou správnost rozhodčího
nálezu přezkoumávat. Připomněla, že ve fázi pravomocně nařízené exekuce nelze
aplikovat všechny zrušovací důvody podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb., neboť zde
existuje speciální úprava v § 35 tohoto zákona. I když lze exekuci zastavit i z
důvodu uvedených v § 268 o. s. ř., nesmí toto ustanovení sloužit k zastavení
exekuce z důvodů porušení některých zásad uvedených v § 31 zákona č. 216/1994
Sb. Odkázala dále na § 1 odst. 4 Řádu pro vnitrostátní spory Rozhodčího soudu
při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, podle něhož nedostatek pravomoci
(příslušnosti) Rozhodčího soudu nemůže vytýkat strana, která se pustila do
projednávání sporu ve věci samé, aniž nedostatek pravomoci (příslušnosti)
namítla (§ 15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.). Nemůže jít k tíži oprávněné, že
se při uplatnění svého nároku dala na trend a právní názor zastávaný
respektovanou autoritou. Oprávněná dále odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2008, a dovozuje, že pravomoc rozhodce
lze sjednat i jinak, než na základě rozhodčí doložky, a to právě způsobem
uvedeným v § 15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., tj. že žalovaný nenamítne
nedostatek pravomoci rozhodce při prvním úkonu v řízení. Tato skutečnost má mj.
za následek, že pak již nemůže namítat neplatnost rozhodčí doložky. Navrhla
proto, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12.
zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl o zastavení exekuce, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o.
s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s.
ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo
dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost
dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které
ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze
dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, netvrdí to ani
samotná dovolatelka – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o
právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních), jen důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní
posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení
zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel
napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení
vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolatelka netvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam, a ani hodnocením námitek v dovolání obsažených k tomuto závěru dospět
nelze. Není totiž žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud uplatnil právní
názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Předně z ustanovení § 269 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že nařízený výkon
rozhodnutí zastaví soud na návrh nebo i bez návrhu. Soud je povinen zastavit
výkon rozhodnutí (exekuci) vždy, existuje-li taková relevantní okolnost,
vzhledem ke které by provedení výkonu bylo nepřípustné. Ani případná právní moc
usnesení o nařízení výkonu nemůže zhojit vady, jež brání tomu, aby byl výkon
rozhodnutí proveden, i když zde byly v době jeho vydání (srov. rovněž JUDr.
Vladimír Kurka, JUDr. Ljubomír Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde
Praha a. s., Praha – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví
Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 2004, str. 350, 351).
Z uvedeného vyplývá závěr, že již nařízenou exekuci lze zastavit, zjistí-li
soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, resp.
že nebyla uzavřena žádná rozhodčí smlouva.
I když je exekučním titulem rozhodčí nález, lze vedle zvláštních důvodů k
zastavení exekuce, uvedených v § 35 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., exekuci
zastavit i z důvodů uvedených v § 268 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího ze
dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné pod číslem 83/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud v témže rozhodnutí, v němž navázal na předchozí rozhodnutí ze dne
30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006 a ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo
168/2005, rovněž formuloval závěr, že není-li uzavřena rozhodčí smlouva, není
vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem bez zřetele k tomu, že
povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítl. Dále dovodil,
že aplikace § 15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. v řízení o zastavení exekuce je
nesprávná.
V souzené věci je exekučním titulem rozhodčí nález Dr. Bc. J. K. ze dne 10. 3.
2008, č. j. Rm 67/III/2007-04, kterým bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněné
1 012,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu a v téže lhůtě jí
nahradit náklady řízení 7 000,- Kč a náklady řízení a právního zastoupení
oprávněné 7 854,- Kč. Z odůvodnění nálezu je zřejmé, že mezi účastníky žádná
rozhodčí smlouva uzavřena nebyla (konečně ani zástupce oprávněné JUDr. Luděk
Lisse Ph.D. to v návrhu na zahájení rozhodčího řízení ze dne 10. 10. 2007
netvrdí). Svoji pravomoc rozhodce dovozoval jednak z písemného projevu
oprávněné (žalobkyně) a vyjádření (písemného) opatrovníka povinného
(žalovaného) s tím, že tak „konsensuálně byla uzavřena rozhodčí smlouva ve
formě smlouvy o rozhodci, tedy smlouva o tom, že rozhodce projedná a rozhodne
jednotlivý již vzniklý spor, tedy spor, který je předmětem tohoto rozhodčího
řízení“.
S ohledem na závěr již vyslovený Nejvyšším soudem ve shora citovaném rozhodnutí
je třeba uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu se od něj neodchyluje,
podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s.
ř. tudíž nejsou dány. Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařídil jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243b odst. 5 věty první, § 218 písm.
c) o. s. ř. odmítl.
Oprávněná se svým dovoláním úspěšná nebyla, povinnému podle obsahu spisu v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 146 odst. 3, §224
odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2011
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu