20 Cdo 1842/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněných a) Ing. A. D. a b) J. S., zastoupených JUDr. Zdeňkem
Poštulkou, advokátem se sídlem v České Třebové, U Javorky 976, proti povinnému
P. N., zastoupenému Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci
Králové, Velké náměstí 29, pro 947.139,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. Nc 2866/2002, o dovolání povinného proti
usnesení Krajského soudu v Praze z 27. 10. 2010, č. j. 28 Co 534/2010-120,
Dovolání se zamítá.
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení z 8. 11. 2007, č. j.
047 EX 280/02-69, kterým soudní exekutorka JUDr. Taťána Macková s poukazem na
ustanovení § 107a o. s. ř. rozhodla, že v řízení bude pokračováno namísto
původní oprávněné PARTNER společnost s ručením omezeným v likvidaci, se sídlem
v Ústí nad Orlicí, J. K. Tyla 1368, identifikační číslo osoby 00654477 s
oprávněnými a) a b). Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že „obě dohody
o postoupení pohledávky specifikují řádným způsobem (v tomto případě odkazem na
exekuční titul) postupovanou pohledávku. Ostatními námitkami povinného,
obsaženými v jeho odvolání, není soud oprávněn zabývat se při rozhodování o
odvolání proti usnesení podle ustanovení § 107a o. s. ř., ale až v řízení o
zastavení exekuce.“
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, které odůvodnil tak, že
nesouhlasí se dvěma právními závěry, na jejichž základě odvolací soud usnesení
soudní exekutorky potvrdil. Prvním je názor, že legalizací podpisu z 31. 10.
2007 lze doložit, že listina byla sepsána v roce 2003, a druhým pak závěr o
platnosti smluv o postoupení pohledávky. Dovolatel je přesvědčen, že smlouvy o
postoupení pohledávky z 6. 2. 2003 jsou ze dvou níže uvedených důvodů pro
rozpor s ustanovením § 196a obchodního zákoníku neplatné, a to jednak proto, že
obchodní společnost postoupila na společníky pohledávku, jejíž hodnota
přesahovala 10 % základního kapitálu, bezplatně, a jednak proto, že za obchodní
společnost nejednal jednatel (společnost v té době žádného neměla), ale osoba
zmocněná k uzavření smlouvy valnou hromadou; z obou uvedených důvodů podle
povinného nemohlo dojít k procesnímu nástupnictví na straně oprávněného
Oprávnění navrhli odmítnutí dovolání.
Dovolání, přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., není důvodné.
Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jež
by řízení činily zmatečným, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným
dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první,
o. s. ř.), je s ohledem na obsah dovolání předmětem dovolacího přezkumu právní
závěr odvolacího soudu, že podmínky pro vydání usnesení podle § 107a o. s. ř.
byly splněny, a dále posouzení, zda řízení vskutku trpí namítnutou vadou.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v
souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy
vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak tomu však v
souzené věci není.
Soud vyhoví návrhu žalobce (zde původní oprávněné), aby nabyvatel práva nebo
povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka řízení v první
řadě tehdy, bude-li prokázáno, že
a) nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod
práva na jiného,
b) tato právní skutečnost se týká práva nebo povinnosti dosavadního účastníka
řízení,
c) tato právní skutečnost nastala (došlo k ní) po zahájení řízení.
Ohledně žalobcem (původní oprávněnou) označené právní skutečnosti soud zkoumá,
zda vůbec jde o právní skutečnost, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž
právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva či povinnosti
(zda tedy naopak nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních
předpisů přechod nebo převod práva či povinnosti za následek mít nemůže), zda
tato skutečnost opravdu nastala (tedy např., že smlouva byla skutečně
uzavřena), a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo
převod práva či povinnosti, o něž v řízení jde (tedy, že se týká práva či
povinnosti, o něž v řízení jde). Naopak otázkou, zda tvrzené právo (povinnost),
které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je, nebo
zda podle žalobcem (oprávněným) uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného
přešlo nebo bylo převedeno, se soud nezabývá, neboť tato otázka se týká již
posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví,
nýbrž teprve a jen v rozhodnutí o věci samé (srov. Bureš, J., Drápal, L.,
Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář, I. díl., 7. vydání,
Praha C. H. Beck, 2006, strana 493).
Otázka, zda nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod
nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka, o něž v řízení jde, byla tedy
soudy obou stupňů posouzena správně.
V souladu s dosavadní judikaturou vyznívá i závěr odvolacího soudu, že
oprávnění osvědčili, že na ně přešlo právo z exekučního titulu. Náležitosti
prokázání přechodu práva z exekučního titulu jsou předepsány ustanovením § 36
odst. 4 exekučního řádu. Soudní praxe (např. usnesení Nejvyššího soudu z 30. 8.
2006, sp. zn. 20 Cdo 968/2005) dovodila, že důkazem způsobilým prokázat
přechod, případně převod práva je i listina soukromá (jíž je postupní smlouva),
je-li opatřena ověřenými podpisy (tomuto požadavku vyhovuje legalizace podpisu
na listině podle § 10-13 zákona č. 21/2006 Sb.). Listiny předložené dosavadní
oprávněnou, tj. smlouvy o postoupení pohledávky z 6. 2. 2003, dané náležitosti
bezesporu obsahují a prokazují tak, že po zahájení exekučního řízení nastala
právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod nebo převod práva
oprávněného, o něž v exekučním řízení jde.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se povinnému prostřednictvím
uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit
nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem odst. 6
o. s. ř. zamítl.
O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI.
exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu