20 Cdo 1859/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra
Kůrky a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné obce Ž. proti povinnému M.
Z., zastoupenému advokátkou, o nařízení exekuce, pro 3.240,- Kč, vedené u
Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. Nc 4393/2004, o dovolání povinného
proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. ledna 2005, č. j. 9
Co 477/2004-36, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Soud prvního stupně vydal usnesení, kterým nařídil podle platebních výměrů
oprávněné exekuci k uspokojení pohledávky 3.240,- Kč s 6 % úrokem z prodlení od
8.9.2003 do zaplacení (výrok I. usnesení) a provedením exekuce pověřil určeného
soudního exekutora. K odvolání povinného změnil odvolací soud usnesení soudu
prvního stupně ve výroku I. tak, že návrh na vymožení 6 % úroku z prodlení za
dobu od 8.9.2003 do zaplacení zamítl, maje za to, že obsahem exekučních titulů
je pouze povinnost k zaplacení jistiny samotné a nikoliv příslušenství a soud
I. stupně tak svým rozhodnutím přiznal více, nežli je přiznáno exekučním
titulem. Odvolací soud dále změnil znění výroku I. tak, že soud nařizuje podle
platebního výměru č.j. 887/2000 ze dne 28.8. 2000 a podle platebního výměru
č.j. 803/2003 ze dne 18.8.2003 k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši
3.240,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny,
exekuci na majetek povinného. Odvolací soud své rozhodování odůvodnil závěrem,
že oba platební výměry nabyly právní moci a staly se vykonatelnými, přičemž
správnost exekučního titulu nelze v této fázi řízení přezkoumávat; soud
I.stupně pochybil při nařízení exekuce vykonávaných titulů nesprávným uvedením
data vydání jednoho z nich.
Povinný ve včasném dovolání [jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1
písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších
předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)] namítl, že řízení bylo postiženo vadou,
která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř.) Vadu řízení dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud ve věci samé
rozhodl, aniž by nařídil ústní jednání, k němuž by byl povinný přizván k
vyjádření se a tímto postupem soudu mu zároveň také bylo znemožněno provedení
důkazních návrhů. Dále namítá, že exekuční řízení nemělo být vůbec zahájeno,
neboť exekuční tituly byly vydány v rozporu s platnými právními předpisy,
přičemž je toho názoru, že nařízení exekuce je také v rozporu s dobrými mravy.
Zpochybňuje taktéž způsob doručování platebních výměrů (exekučních titulů) ze
strany oprávněné, neboť tato byla opakovaně z jeho strany upozorněna na
nemožnost přebírání pošty z důvodu časové zaneprázdněnosti.
Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání povinného
považuje za čistě účelové a navrhla, aby podané dovolání bylo jako bezdůvodné
zamítnuto.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud
projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.dubna 2005.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu
prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí
(exekuci); ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z uvedeného plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za
předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1
písm. a/ až c/ o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle citovaných ustanovení je objektivním účinkem
úkonu účastníka řízení – zásadně se však neváže na konkrétního účastníka.
“Subjektivní přípustnost” dovolání oproti tomu implikuje otázku určení
subjektu, který je v daném případě oprávněn dovolání, jež je objektivně
přípustné, podat. Subjektivní přípustnost reflektuje stav procesní újmy nastalé
osobě určitého účastníka řízení, která se projevuje v poměření nejpříznivějšího
výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a
výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto
opravného prostředku plyne, že oprávnění jej podat (subjektivní přípustnost)
svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená
újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené
rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. října 1997, sp.
zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 3/1998, pod
poř. č. 28). V posuzované věci odvolací soud jednak obsahově potvrdil
rozhodnutí soudu I. stupně ohledně nařízení exekuce co do předmětné jistiny,
zároveň však změnil rozhodnutí soudu I. stupně v části týkající se
příslušenství jistiny. V posledně uvedeném rozsahu se tedy jedná o diformní
(měnící) rozhodnutí, proti kterému by bylo (v případě subjektivní přípustnosti)
dovolání přípustné (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Za situace, kdy však
rozhodnutím odvolacího soudu nebyla způsobena dovolateli procesní újma
(odvolací soud rozhodl v této části v jeho prospěch), dovolací soud dovolání
povinného, napadající rozhodnutí odvolacího soudu „v plném rozsahu“ v části
týkající se příslušenství ve výši 6 % úroku z jistiny od 8.9.2003 do zaplacení
odmítl jako dovolání podané někým, kdo k dovolání není oprávněn (§ 218 písm. b/
o.s.ř. ve spojení s § 243b odst. 5 o.s.ř.).
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání povinného v rozsahu napadajícím
rozhodnutí odvolacího soudu v části obsahově (byť odvolací soud formou měnícího
výroku napravuje vady soudu I.stupně v označení vykonávaných titulů)
potvrzující nařízení exekuce pro jistinu samotnou. Jelikož napadené usnesení v
této části nelze mít za měnící (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzující
poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem
zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení
přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.,
musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé
po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán
zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje
tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným
důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první,
o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z
hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu
podřaditelné.
Z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu
vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak
- pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti
dovolání - bezcenné.
Povinný vedle dovolacího důvodu zakotveného v § 241a odst. 2 písm a/ o.s.ř.
(jenž je s ohledem na právě uvedený závěr bezcenný) vytýká odvolacímu soudu (za
použití výkladového pravidla zakotveného v § 41 odst. 2 o.s.ř.) také nesprávné
právní posouzení věci (§ 241 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a to poukazem na vydání
exekučních titulů (platebních výměrů obce) v rozporu s platnými právními
předpisy a námitkou formální nevykonatelnosti z důvodu vad v jejich doručování.
Podle § 40 odst. 1 písm. e/ zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších předpisů ve
znění pozdějších předpisů (dále také jen „exekuční řád“), je exekučním titulem
vykonatelné rozhodnutí orgánů státní správy a územní samosprávy včetně
platebních výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků, jakož i smíry
schválené těmito orgány. V předmětné věci je vykonávaným exekučním titulem
platební výměr č. j. 887/2000 ze dne 28.8.2000, doručený povinnému do vlastních
rukou dne 1.9.2000 a platební výměr č. j. 803/2003 ze dne 18.8.2003, doručený
povinnému do vlastních rukou dne 21.8.2003, oba vyměřené z titulu neuhrazení
poplatků za odvoz komunálního odpadu.
Nezbytným předpokladem vykonatelnosti správních rozhodnutí je, aby tyto byly
vydány k tomu příslušným správním orgánem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR
ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2/2000, poř. č. 11).
Podle § 10 odst. 1 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, účinného ke dni
vydání platebního výměru č. j. 887/2000, mohla obec obecně závaznou vyhláškou
stanovit (§ 9 odst. 2 zákona) poplatek za komunální odpad vznikající na jejím
území. Podle § 10 odst. 3 a 4 zákona vykonávala správu poplatků za odpady
obec, která ho ve svém území zavedla; nebyl-li poplatek zaplacen včas nebo ve
správné výši, byla obec oprávněna vyměřit poplatek platebním výměrem. Podle §
17a odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, účinného ke dni vydání
platebního výměru č. j. 803/2003, mohla obec obecně závaznou vyhláškou stanovit
(§ 17 odst. 2 zákona) a vybírat poplatek za komunální odpad vznikající na jejím
území. Podle § 17a odst. 3 a 4 zákona vykonávala správu poplatku obec, která ho
ve svém územním obvodu zavedla; neuhradil-li poplatník plátci poplatek za
odpady včas nebo ve správné výši, oznámí plátce tuto skutečnost obci, která na
základě toho vyměří poplatek platebním výměrem. Nelze proto nic vytknou postupu
soudů obou stupňů, pokud na základě takto vydaných pravomocných a vykonatelných
platebních výměrů exekuci nařídily.
Naznačuje-li snad dovolatel, že mu vykonávané rozhodnutí nebylo doručeno,
uplatňuje námitku nikoli právní, nýbrž skutkovou, jež přípustné hledisko
(dovolací důvod) pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu, a
stejně tak, zda dovolání je přípustné, optikou výše uvedeného samozřejmě
nezakládá, když o právní posouzení úpravy podmínek doručování ve skutečnosti
podle formulace jeho výtky tvrzením, že neměl možnost si poštu řádně
vyzvednout, neboť se domů vracel v pozdních večerních hodinách, ani nejde.
Přesto dovolací soud poukazuje na to, že fikce doručení písemnosti do
vlastních rukou nastalá ve smyslu § 24 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb., o správním
řízení (správní řád), z okolnosti, že se adresát v místě doručení zdržuje jen
v nočních hodinách, nevychází.
K námitce dovolatele co do věcné správnosti předmětných exekučních titulů,
dovolací soud konstatuje, že z jeho strany již bylo v předchozí rozhodovací
činnosti opakovaně zdůrazněno, že při výkonu rozhodnutí (exekuci) není soud
oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného
titulu; obsahem rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, je soud vázán a je povinen
z něj vycházet (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. října 2002,
č. j. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č.
7/2004, poř. č. 62, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. dubna 1999, č. j.
21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č.
1/2000, poř. č. 4, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. prosince
2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek č. 7/2005, poř. č. 58). Ve shodě s názorem odvolacího soudu je tak
nezbytné uzavřít, že věcné námitky proti správnosti vykonávaných titulů mají
místo k přezkumu v řízení vedoucím k jejich vydání (ať již v rámci správního
řízení, popř. následně v řízení podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního) a nikoliv až ve fázi exekučního řízení samotného.
Otázka možného rozporu výkonu rozhodnutí (exekuce) s dobrými mravy tak, jak to
předpokládá § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění
pozdějších předpisů (dále také jen „obč. zák.“), již byla v judikatuře
dovolacího soudu také opakovaně podrobena právnímu rozboru. V rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002,
publikovaného v časopise Soudní judikatura č. 4/2003, poř. č. 67, byl vysloven
názor, podle něhož podání návrhu na výkon rozhodnutí (exekuci) není výkonem
práva ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté
oprávněnému procesním předpisem (§ 251 o.s.ř.) pro případ, že povinnost uložená
exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně.
Rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) je tak
rozhodováním o úkonu procesněprávním, jeho posuzování podle (hmotněprávního)
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., tedy z hlediska rozporu či souladu s dobrými
mravy jakožto morálními pravidly, je tudíž nepřípadné, resp. není vůbec
namístě, jelikož jde o pouhé využití možnosti vyplývající pro oprávněného (má-
li zato, že povinnost nebyla splněna dobrovolně) z procesněprávního předpisu.
Dovolací soud nemá žádného důvodu se odchýlit od právě uvedeného názoru ani v
tomto případě.
Výtka směřující na postup odvolacího soudu rozhodující za situace, kdy
nenařídil ústní jednání, popř. neumožnil povinnému vyjádřit se k věci a uvést
důkazy pro podporu svých tvrzení, je podřaditelná pod dovolací důvod zakotvený
v § 241a odst. 1 písm a/ o.s.ř., a tedy v režimu zkoumání přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c/ nepřípadná. Nad rámec právě uvedeného se jeví
vhodným konstatovat, že v řízení, které je upraveno v části šesté občanského
soudního řádu – a ve smyslu § 52 odst. 1 a § 130 exekučního řádu též
ustanoveními exekučního řádu, platí, že soud nařídí jednání, jen považuje-li to
za nutné nebo stanoví-li to zákon (§ 253 odst. 2 o.s.ř.). Jelikož v dané věci
odvolací soud zjevně vycházel z toho, že odvolací námitka povinného o věcné
nesprávnosti exekučního titulu je ve stádiu nařizování exekuce zcela
nerozhodná, a nemínil tak potřebné skutečnosti zjišťovat dokazováním, když
vycházel ze závěrů, již dosáhl soud I.stupně – ze spisu – bez nařízení jednání,
nemohl sám mít za odůvodněné nařizovat jednání a nelze proto tomuto postupu
ničeho vytknout (ostatně takový postup odpovídá i § 254 odst. 6 o.s.ř. ve znění
zák. č. 59/2005Sb.). Stran ústavnosti takového postupu a respektování zásady
spravedlivého procesu lze zde odkázat na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne
27.března 1996 sp. zn. III. ÚS 280/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení
ÚS ČR, svazku 5, ročník 1996 – I.díl, v oddíle II, dle nějž pro zvláštní povahu
vykonávacího řízení nelze spatřovat v tom, že účastník řízení nebyl vyslechnut
a ani nebyly provedeny jím navrhované důkazy, porušení práv stanovených v čl.
96 odst. 2 Ústavy ČR a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory
v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatel rozhodnutí odvolacího
soudu vystavil kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního
významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm
c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny
již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinného podle § 243b odst. 5, § 218 písm.
c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení není možné rozhodnout v poměrech hlavy VI.
exekučního řádu, neboť (podle obsahu spisu – č. l. 38) pověření k provedení
exekuce zaniklo, když pohledávka oprávněné., včetně nákladů exekučního řízení
již byla exekutorem plně vymožena (§ 88 odst. 1 ve spojení s § 51 písm. c/
uvedeného zákona). Za této situace tak soud rozhodl v souladu s ustanovením §
142 a násl. o.s.ř., když povinný s dovoláním úspěšný nebyl a oprávněné, která
by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady
(podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust.
§§ 146 odst. 3, 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu
nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu