20 Cdo 1859/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněné městské části Praha 3, se sídlem Na Havlíčkově nám. 9,
identifikační číslo osoby 00063517, zastoupené JUDr. Františkem Veselým,
advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 17, proti povinným 1. V. B.,
zastoupené JUDr. Josefem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 7, a
za 2. F. B., pro 8.148,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 3 pod sp. zn. 36 Nc 15123/2008, o dovolání první povinné proti usnesení
Městského soudu v Praze z 18. 2. 2009, č.j. 17 Co 63/2009-24, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným rozhodnutím městský soud (kromě toho, že v části týkající se
nařízení exekuce k vymožení poplatku z prodlení ve vztahu k 1. povinné usnesení
soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu pro nedostatek návrhu
podle § 221 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zastavil /výrok I./) potvrdil usnesení z
30. 6. 2008, č.j. 36 Nc 15123/2008-2, jímž obvodní soud nařídil exekuci (výrok
II.). Námitku místní nepříslušnosti soudu, vznesenou v odvolání první povinnou,
městský soud kvalifikoval jako nedůvodnou s poukazem na skutečnost, že v době
podání návrhu na nařízení exekuce měl 2. povinný bydliště v P. 3, na S. ul. č.
268/8, a že od 24. 9. 2008, tedy i v době rozhodování odvolacího soudu má tento
povinný bydliště v P. 3, a to na S. ul. č. 650/4, kde si také přebírá
písemnosti doručované mu exekučním soudem. Z ustanovení § 11 odst. 2 ve spojení
s ustanovením § 254 odst. 1 o. s. ř. a § 52 odst. 1 exekučního řádu pak plyne,
že je-li Obvodní soud pro Prahu 3 místně příslušný k projednání návrhu proti
druhému povinnému, je jeho místní příslušnost dána i k projednání návrhu proti
1. povinné.
Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podala 1. povinná
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst.
3 o. s. ř.; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s
odůvodněním, že městský soud v jiném svém rozhodnutí (z 20. 4. 2009, č.j. 55 Co
92/2009-23), týkajícím se týchž účastníků, dospěl k závěru o důvodnosti její
námitky místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 3, tedy k závěru
odlišnému (městský soud tehdy vycházel ze sdělení soudní exekutorky, že druhý
povinný při přebírání písemnosti doručované zaměstnancem exekutorského úřadu
uvedl, že „je bez přístřeší“, v důsledku čehož odvolací soud – oproti soudu
prvního stupně, který jako bydliště 2. povinného ve svém rozhodnutí označil
adresu „P. 3, P. 1925/40“ – do záhlaví svého rozhodnutí uvedl u druhého
povinného údaj „bez bydliště“).
První povinná ohlašuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) i b) o. s.
ř. Naplnění obou dovolacích důvodů spatřuje především „ve skutkovém a právním
závěru“ odvolacího soudu o místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 3.
Podle jejího názoru se odvolací soud s její námitkou místní nepříslušnosti
vypořádal pouze formálně a nezjistil skutečné místo bydliště druhého povinného,
tj. místo, kde se tento povinný zdržuje. S poukazem na závěr uvedený v Sborníku
III. Nejvyššího soudu ČSR, s. 318, zdůrazňuje, že při posuzování místní
příslušnosti soudu z hlediska bydliště účastníka je dána příslušnost toho
soudu, v jehož obvodu se občan skutečně zdržuje, i když je přihlášen k pobytu v
obvodu jiného soudu.
Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, pak
dovolatelka s obsáhlými odkazy na judikaturu Ústavního soudu spatřuje ve
skutečnosti, že k projednání odvolání městský soud nenařídil jednání, ač při
něm provedl důkazy („přinejmenším opatřil zprávu CEO a připojil spis z
nalézacího řízení“), čímž podle jejího názoru porušil ustanovení § 122 odst. 1,
§ 123 odst. 1 a § 129 odst. 1 o. s. ř., ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod a článků 36 odst. 1 a 38 odst. 1
Listiny základních práv a svobod.
Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání jako bezdůvodného.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009
Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl
k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – které podle § 238a odst.
2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v
předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je
dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo
kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je
dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce,
vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních,
navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je tudíž (vyjma
případu – o který však v dané věci nejde – kdy by samotná vada podle § 241a
odst. 2 písm. a/ o. s. ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku
zásadního právního významu) pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.,
jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu
právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadl – je
Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242
odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.
s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatel v dovolání vymezil (viz usnesení
Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Povinná napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením
námitek obsažených v dovolání (týkajících se – narozdíl od odvolání, v němž
bylo namítnuto i nedoručení exekučního titulu – již pouze místní příslušnosti
soudu) však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Výtka, že se odvolací soud s její námitkou místní nepříslušnosti vypořádal
pouze formálně a že nezjistil skutečné místo bydliště druhého povinného, tj.
místo, kde se tento povinný fakticky zdržuje, je podřaditelná pod dovolací
důvod § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (k nimž patří i dovolatelkou vytýkaná neúplnost
skutkového zjištění o faktickém pobytu povinného), však – jak bylo uvedeno –
způsobilým důvodem dovolání přípustného jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř. (§ 238a odst. 2 o. s. ř.) být nemohou, jelikož k těmto vadám dovolací soud
přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (viz § 242 odst. 3 o. s. ř. a usnesení
Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 7/2004 pod poř. č. 132). O případ, že by tento dovolací
důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, v souzené
věci nejde (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo
541/2004, nebo odůvodnění usnesení Ústavního soudu ČR ze 7. 3. 2006, sp. zn.
III. ÚS 10/06, uveřejněného v témže časopise č. 9/2006 pod č. 130).
K dovolatelčině námitce, že odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání, čímž
měl podle jejího názoru porušit výše citovaná ustanovení, dovolací soud
zdůrazňuje, že při nařízení exekuce se neuplatní zásada ústnosti a přímosti; ve
smyslu § 253 o.s.ř. naopak platí, že výkon rozhodnutí soud nařídí zpravidla bez
slyšení povinného. Tomu odpovídá, jak je vyjádřeno v § 253 odst. 2 o.s.ř., že
soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon.
Uvažuje-li však toto ustanovení o jednání, je třeba mít na zřeteli, že jeho
rozsah je všeobecný, tj. že platí pro celé exekuční řízení; pro to stadium,
jímž je nařízení exekuce, se tedy může uplatnit jen ve spojení s prvním
odstavcem § 253 o. s. ř. (jenž se týká výlučně právě nařízení výkonu), a to
tak, že nařídit jednání proto, aby byl nařízen výkon rozhodnutí, lze jen tehdy,
stanoví-li to zákon. Občanský soudní řád však jednání pro nařízení exekuce
nepředepisuje. Co do ústavnosti těchto závěrů viz usnesení Ústavního soudu z
27. 3. 1996, sp. zn. III. ÚS 280/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR, svazku 5, ročník 1996 na str. 551 – 553, v němž ústavní
soud zdůraznil zvláštní povahu exekučního řízení, jež „není řízením nalézacím
ve věci samé“, a jehož účelem je pouze zajistit splnění povinnosti, o níž bylo
v nalézacím řízení rozhodnuto pravomocným a vykonatelným titulem. Pro tuto
zvláštní povahu nelze podle Ústavního soudu spatřovat v tom, že účastník řízení
nebyl vyslechnut, a že nebyly provedeny další jím navržené důkazy, porušení
práv stanovených v článku 96 odst. 2 Ústavy ČR a článku 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod.
Důvodná není ani námitka, že odvolací soud provedl dokazování mimo jednání. V
usnesení publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
25/2002 Nejvyšší soud uzavřel, že činí-li exekuční soud závěr o vykonatelnosti
titulu (včetně závěru o doručení rozhodnutí) pouze z obsahu spisu o řízení, v
němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, nejde o šetření postupy podle § 122 a
násl. o. s. ř. a neuplatní se požadavek, aby účastníci exekučního řízení mohli
být přítomni při provádění šetření a aby se před rozhodnutím mohli vyjádřit k
jeho výsledkům. Z uvedeného judikátu – kromě jiného – plyne, že za těchto
podmínek není třeba nařizovat jednání (§ 122 odst. 1 o. s. ř.); tento závěr
není důvodu nevztáhnout na případ (o nějž jde v souzené věci), kdy odvolací
soud činí z nalézacího spisu skutková zjištění potřebná k vypořádání se s
námitkou místní nepříslušnosti soudu (na uvedeném nemůže nic změnit ani
okolnost, že si odvolací soud opatřil zprávu CEO, když k posouzení místní
příslušnosti soudu postačilo zjištění z nalézacího spisu).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že byla-li exekuce (jak je tomu v dané věci)
pravomocně nařízena, místní příslušnost již posuzovat nelze ((viz Drápal, L.,
Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 201 - 376. Komentář. 1. vydání.
Praha: C.H.Beck, 2009, s. 2083)
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním
významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše
uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§ 243a odst.
1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI
exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu